Srpen 2006

Bush v šedesáti

Milan Vodička

Začínalo léto 1986, George Bush měl čtyřicítku na krku a za ním nebylo nic, čeho by dosáhl jen vlastním přičiněním. Věděl, že za všechno tak či onak vděčí jménu svého otce. Frustrovalo ho to natolik, že mu skoro přestalo záležet na životě. Někdy v té době pozval svého přítele, aby se spolu prolétli v maličké cessně. Okamžitě bylo jasné, že ten stroj pilotuje poprvé: už při startu skoro došlo k havárii. Několikrát se málem zřítili a pak přistáli způsobem, který víc připomínal letecké neštěstí. Pasažér si vydechl úlevou, ale Bush přidal plyn a odstartoval ještě jednou.

Nedlouho poté, bylo to ráno 28. července a on měl v krvi ještě promile z další oslavy svých narozenin - ty měl 6. července, takže oslavoval opravdu dlouho - se zahleděl v koupelně na svou tvář začínajícího alkoholika. Tento muž, který se tak nebezpečně pokoušel zničit sám sebe, poklesl na kolena a požádal Boha o pomoc. Když zase povstal, byl to jiný George Bush. Teď, na prahu šedesátky, už ví, že prožil dva zcela rozdílné životy. Je Jekyll a Hyde, mladický rebelant a pozdější spořádaný občan, opilecký výtržník i prezident víry a hodnot. Ať udělá cokoliv, najdete v tom - ať v dobrém či špatném - otisk jeho minulosti, která ho vytvarovala do dnešní podoby. Jaká vlastně byla?

Matka měla styl seržanta z přijímače

Vypadá tak mateřsky, babičkovsky. Barbara Bushová ale mate tělem. Jeb Bush, prezidentův mladší bratr, řekl: „Měli jsme doma matriarchát. Táta byl často pryč a mamka byla ten, kdo udržoval disciplínu a rozdával bonbony.“ George Bush má prořízlejší ústa: „Každá matka má svůj styl. Ta moje měla styl seržanta z přijímače.“ Lidé z příbuzenstva se dokonce nechali slyšet, že u Bushů běžně létaly pohlavky. Ale nic za tím nehledejte, nemá tím být řečeno nic víc, než že Barbara Bushová byla přísná a řízná máma, která rázně zastoupila i otce, jenž byl často pryč.

Rychle vytvořila mezi dětmi vysoce soutěživé prostředí. V Americe je to přirozené. Děti jsou vychovávány k soutěživosti a konkurenci, každý je veden k tomu, aby byl vítězem. V patricijské rodině Bushů to platilo dvojnásob a matka držela laťku vysoko. Obyčejné dětské zábavy, od skládaček po baseball, se z obyčejné hry měnily v měření sil a výsledky byly zaznamenávány na výsledkové tabuli „rodinné ligy“.

Matka byla milá, ale uměla být tvrdá. Když malý George začal chodit do školy, každý den pro něj jezdila autem a vzadu měla malou dcerku Robin, aby ji nenechávala doma. Když jednoho dne George přiběhl k autu, zjistil, že tam sestřička není. Nikdo mu neřekl, že jeho čtyřletá sestřička umírá na leukémii. Rodiče ho nechtěli stresovat, a tak před ním tajili léčbu a jednoho dne prostě nenávratně odešla.

Tahle rodinná tragédie o Bushových hodně vypovídá. Rodiče druhý den po pohřbu hráli golf. Není to cynické chování ani cynický postřeh. Bolest Bushovým nepochybně rvala srdce tak, jak si to ti, kdo nic podobného nezažili, neumějí ani představit. Ale oni typicky americky a bushovsky věděli, že je třeba držet bradu vzhůru, ubít žal, ponechat si vzpomínku a jít dál. Také se upevnilo pouto mezi matkou a prvorozeným Georgem. „Měla jsem asi dodávat sílu Georgovi, ale nakonec to vypadalo tak, že George dodával sílu mně,“ řekla Barbara Bushová.

Tati, chceš si to rozdat?

V Andoveru, kde studoval, narazil George na svého otce. Visela tam jeho fotografie: mladý, úspěšný muž ve sportovním dresu, výborný student a vynikající sportovec. Jedna z nejzářivějších legend ve více než stopadesátileté historii školy. Obdivovaný mladík, který přímo z posluchárny dobrovolně narukoval do války, stal se nejmladším pilotem v historii amerického letectva a vyznamenaným válečným hrdinou. Taková výrazná postava vyvolává u synů smíšené pocity. Na jedné straně pýchu a snahu ho napodobit, na druhé straně komplex. Jeb Bush to shrnul jednou větou: „Spousta lidí, kteří mají takového otce, má pocit, že ať udělá cokoliv, je to pořád špatně.“

George mladší otce upřímně obdivoval. Jeho spolubydlící Peter Neumann listu The Guardian řekl: „Byl to jeho idol, chtěl být jako on.“ Když později začal podnikat v těžbě ropy, jeden přítel to komentoval: „Chtěl si dokázat, že svede totéž, co otec.“ Bush starší totiž po válce přestěhoval rodinu do Texasu, kde hledal štěstí v ropě. Našel ho a stal se milionářem. George však věděl, že hvězda jako otec nebude. Baseball nehrál špatně, v prvním ročníku byl dokonce ve školním týmu, ale nikdy opravdu nezářil. Student byl průměrný. Psycholog Oliver James před časem napsal, že mladý Bush začal opovrhovat modelovým obrazem svého otce, protože ho nemohl překonat. Přirozenou reakcí bylo rebelství a póza člověka, který je nad věcí i konvencemi. Stal se z něj organizátor bujarých večírků a pitek. „Chtěl jsem zasít trochu lehkomyslnosti,“ popsal své počínání na Yaleské univerzitě. Byla polovina 60. let a studenti teprve nedávno přestali nosit povinně kravatu. Bush dával najevo pohrdání snobským „intelektuálstvím“ mladíků a jejich prominentních rodin z východního pobřeží, odkud pocházel i jeho otec. Někdy byl až výtržnicky krutý. „Tak jak vypadá sex po padesátce?“ zeptal se jednou na večírku jakési ženy v šatech příliš odvážných na její věk. Přitom Bush nebyl jen tak někdo z ulice. Prezident Nixon ho jednou vzal svým Air Force One do Washingtonu na schůzku se svou dcerou Tricií. Ale z toho mráčku nezapršelo.

Čím byl Bush starší, tím víc obracel svůj nevědomý odpor vůči otci proti sobě. Pil. Jednou krize mezi synem a otcem ošklivě gradovala. Šestadvacetiletý George vzal patnáctiletého bratra Marvina na předvánoční večírek, a když se pozdě v noci opilí vraceli autem, George narazil do sousedovy popelnice, kterou pak tlačil před sebou. Rachot probudil půlku ulice. Otec Bush řekl: „To si vyřídíme.“ Jeb to Georgovi řekl a ten údajně vtrhl za otcem: „Slyšel jsem, že mě hledáš. Chceš si to rozdat chlap proti chlapovi?“ Říká se, že stáli dokonce v boxerském střehu. Napětí uvolnil Jeb, který otci oznámil, že George právě přijali na Harvard. „Já si to s tebou rozdat nechci,“ řekl pak George. „Chci si jen dokázat, že to dokážu říci.“ Možná je to klíčová situace a klíčová věta.

Ten vzorný: bratr Jeb

A`propos, Jeb. Pokud měl být po tatínkovi někdo z Bushů ještě prezidentem, měl to být samozřejmě Jeb. Mladší, úspěšný bratr, pravý Bush a opak George, zbloudilé ovce rodiny. Zatímco svědomitý Jeb byl všude mezi prvními, George měl na Harvardu pověst playboye, provokatéra, který mezi smetánkou dává najevo svůj texaský původ. Jeb nikdy nesešel z přímé cesty k úspěchu. Byl to Bush s ambicemi a jasně vytčeným životním azimutem. „Já jsem nikdy neměl herní plán,“ přiznal před lety George Bush časopisu Time. Rozdíl bil do očí. „George byl ten typ, který stráví noc před zkouškou v autě se dvěma kočkami, a když jede kolem domu, kde bydlí vzorný student, zavolá: Jebe, můžeš mi půjčit svoje poznámky?“ popsal rozdíl mezi bratry jeden rodinný poradce.

Když v roce 1994 George i Jeb kandidovali na guvernéra, jeden v Texasu a druhý na Floridě, Bushe staršího odposlechli novináři kdesi před steakhousem v Iowě, jak komentuje průzkumy veřejného mínění: „Vypadá to, že s Jebem je to O. K. Ale bojím se o George.“ Za pár dní se stal George guvernérem a Jeb prohrál. Jenže příběh má i pokračování, které všichni známe. Dnes George sedí v Bílém domě, kde měl být Jeb, a dokonce zlomil rodinné prokletí rodiny, když na rozdíl od otce vyhrál volby i podruhé. Zbloudilá ovce nejúspěšnějším výhonkem rodiny? Jak to?

Spoutaní démoni

Kdyby George potkal v 70. nebo v první polovině 80. let ruský klasik, napsal by další román o zbytečném člověku. Pak došlo k náhlému zlomu. V Bushovi se jeho minulost přetavila v pozitivní sílu. Z bludného Holanďana se stal muž s kompasem, ze slabocha, který se plácal ve větrech života, byl muž ambicí, snažení a vůle. Zlom ho nabil takovou silou, že ani nemusel na protialkoholní léčení. Prostě přestal ze dne na den pít. Z Bushe se stal znovuzrozený křesťan, ale za rozhodnutím skoncovat s pitím byla jiná „božská“ ruka. Jeho manželka Laura mu dala nůž na krk: „Buď Jim Beam, nebo já.“

Hlavní síla však přišla odjinud. Jeho minulost, která ho dlouho srážela, se náhle přeměnila v přednost. Matčina výchova z něj podle psychologa Olivera Jamese udělala autoritářskou osobnost, která nejenže dokáže ovládat okolí, ale také sama sebe. Umí si vnutit přísnou disciplínu a pak se jí držet. Nejde jen o pití. Režim je vidět i v Bílém domě, kde Bush vstává ve tři čtvrtě na šest, oblékne se přesně za jedenadvacet minut a schůzky jsou často naplánovány v pětiminutových intervalech. „Jeho disciplína nemá hranic,“ řekl o něm David Frum, jenž mu dlouho psal projevy. Podvědomá antipatie vůči autoritářským rodičům z něj udělala rebela s nebezpečnými démony, ale to, když přijal svět rodičů, mu umožnilo démony zase spoutat. Byl to svět tradičních hodnot a víry. To mu dalo směr, ale i černobílé vidění světa, jež svádí k omylům.

Od té doby však muži, který předtím nic nedokázal, zářila šťastná hvězda. V roce 1977 neúspěšně kandidoval do Kongresu, za nic nestála ani ropná firma, kterou po vzoru otce založil. Po své přeměně se jí dokázal - s pomocí otcových přátel - šikovně zbavit a pak rozjel novou kariéru. Protože chtěl kandidovat na úřad guvernéra, koupil s přáteli na radu svého poradce Karla Rovea baseballový tým Texas Rangers, jehož se stal šéfem. Rove mu vysvětlil, že baseball je vstupenkou do té skutečně velké hry, protože ho zviditelní.

Stalo se. Bushův druhý život začal nést ovoce. Zbytek už znáte dobře. No řekněte, není tohle americký příběh?

(MFDNES)