Zaří 2006

To jsme my, Libanonci

Jan Fingerland

Média denně přinášejí zprávy o utrpení libanonských civilistů, ale i o libanonském odporu vůči izraelské operaci a obdivu k odolnosti hnutí Hizballáh. Myslí si to obyvatelé skutečně? Pokud ano, pak jsme svědky revoluce. Libanonci totiž ještě nikdy na nic neměli společný názor.

Jak najít společného jmenovatele

Po první světové válce se nerodily umělé státy jen ve střední Evropě, ale i na Blízkém východě. Britové a Francouzi si po rozpadu osmanské říše rozdělili mandátní správu nad širší oblastí Syropalestiny. Paříž, která pomocí Společnosti národů sama sebe obdarovala severní částí Arábie, se s pravítkem v ruce rozhodla vytvořit dva nové státy – Sýrii a Libanon.

Zatímco oblast Sýrie byla po staletí gravitačním centrem celé oblasti, žádný Libanon nikdy neexistoval. Zato existovala o něco menší provincie, zřízená Turky v roce 1861 po smrtících protikřesťanských pogromech z předešlého roku, v níž křesťané tvořili asi tříčtvrteční většinu. V Paříži k této provincii ještě nějaká území přidali, a tak vytvořili stát s jen těsnou křesťanskou většinou. Ten od té doby vyžaduje neustálé zásahy zvenčí, protože pnutí mezi čtyřmi nebo i více bloky bylo vždy silnější, než kolik byly státní struktury tohoto státu schopny snést. O to ale Francii možná šlo. V rozporu s rozšířenou vírou v tolerantní „Švýcarsko Blízkého východu“ totiž libanonský systém nikdy opravdu nefungoval.

Rozhodující silou ve státě zřízeném v roce 1920 byli křesťané, zejména maronité, kteří ovšem v rozšířeném Libanonu ztratili absolutní většinu. Tato náboženská skupina s dlouhodobými prominentními vazbami na Paříž byla tradičně nejbohatší a nejmocnější. Ostatními skupinami – šíity, sunnity a drúzy – maronité pohrdali, považovali se za ostrov civilizace uprostřed muslimského barbarství. Jejich postavení by se dalo přirovnat k pozici Čechů, kteří se po roce 1918 také považovali za „státní národ“. Také jim, bývalé menšině, dlouho trvalo, než si uvědomili, že nový stát přežije jen tehdy, získá-li na svou stranu menšiny. Libanonští sunnité byli jediní, kdo mohli početně a mocensky konkurovat maronitům. Drúzové byli nepočetní a chudí šíité neorganizovaní.

Křesťané dobře věděli, že pro ně je Libanon jedinou alternativou ke zřízení „Velké Sýrie“, v níž by ztratili své výsadní postavení. Sunnité na tom byli jako naši Němci – dlouho pošilhávali směrem k sousedům, k Sýrii plné souvěrců, případně k širšímu muslimskému světu. Byly zde ještě další skupiny – šíité a drúzové. V této různorodosti spočívala šance i riziko. Na rozdíl od mnoha jiných zemí oblasti zde pod vlivem francouzského republikánství chyběla idea monarchie jako jednotící prvek národního vědomí. Hledání nějakého jiného společného jmenovatele bylo pro Libanon tématem celých jeho dosavadních dějin.

Afrika kontra Švýcarsko

Jako téměř vždy v libanonských dějinách, křesťané a sunnité se dohodli až pod vlivem vnější síly. V roce 1943 se sunnité smířili s existencí Libanonu a přistoupili na dohodu s maronity, neboť pochopili, že jen tak dosáhnou odchodu francouzských vojáků. Národní pakt dělil všechny pozice ve veřejných funkcích v poměru 6:5 ve prospěch křesťanů. Dohoda byla založena na fikci, protože nikdo nevěděl, kolik příslušníků které komunity na území Libanonu skutečně žije. Poslední sčítání provedli Francouzi v roce 1932, pak už se nikdy neopakovalo! Složitý systém přidělující různé pozice jednotlivým komunitám připomínal československou federaci po roce 1968 a byl zrovna tak zhoubný. Dobré úmysly dát každému, co jeho jest, totiž dále posilovaly fragmentaci Libanonu.

Libanon si vysloužil přezdívku „Švýcarsko Blízkého východu“ pro náboženskou a etnickou pestrost, ale i pro svobodomyslné bankovní zákony, které umožnily rozvoj finančnictví. Povrchní komentátoři viděli v Libanonu ideálního vyznavače laissez-faire – liberální ekonomické prostředí, nízké daně, jen základní sociální služby. To ale nebyl důsledek promyšlené politiky, nýbrž odraz slabosti státu. Údajné blízkovýchodní Švýcarsko nikdy jako stát nedozrálo, nikdy nevytvořilo opravdové státní struktury, téměř nikdo z „Libanonců“ o ně neprojevil zájem.

Libanonská politika vzdáleně připomínala zřízení typické pro některé africké společnosti, což někteří politologové dokonce považovali za ideál – takzvanou konsociační demokracii. Kompromisy uprostřed konfliktního afrického společenství dojednávají vůdci jednotlivých soupeřících kmenů. V Libanonu se politika odehrávala (a do jisté míry stále odehrává) „vertikálně“. Na špici každé konfese stál lídr, který pomocí složitých vyjednávání a výměnných obchodů vyvažoval moc ostatních šéfů. Vše ostatní se odehrávalo svisle pod ním, to on a jeho blízcí rozdělovali výhody svým souvěrcům – klientům. Pod skořápkou tohoto patronátního sytému fungovaly na nižších úrovních téměř mafiánské struktury – menší bossové, ranaři, kteří se všemi prostředky starali o hladký průběh dělení kořisti.

Soukromé vichřice

Když po šestidenní válce v roce 1967 a znovu po roce 1970 (z Jordánska) začali do Libanonu proudit další Palestinci (první stotisícová vlna uprchlíků přišla už v roce 1948), rychle zapadli do tohoto systému. Návyk libanonské společnosti na sektářskou autonomii umožnil OOP budovat svůj vlastní stát uvnitř stávajícího. Poté, co se v půli 70. let začaly objevovat konflikty mezi nimi a levicovými skupinami na jedné straně a křesťany na druhé, opět se projevila základní slabina libanonského režimu. Maronité, kteří se cítili ze strany Palestinců ohroženi, místo aby ozbrojující se rivaly potřeli pomocí armády (formálně nadkonfesní), raději začali budovat své vlastní milice. Palestinsko-křesťanský střet byl pak rozbuškou patnáctileté občanské války.

Právě neschopnost adekvátně reagovat například na pokusy zneužívat libanonské území pro úzce konfesní nebo sektářské zájmy, jako byly palestinské výpady do Izraele, ukazuje, jak nezralý byl a je libanonský systém a jak málo se sami Libanonci identifikovali se zájmy své země, pokud to jim samým nehrálo do karet. To vše nakonec vedlo k tomu, že mnohé libanonské síly neměly problém zatáhnout do vnitřních sporů cizí mocnosti. Kromě palestinského pokusu „unést“ Libanon to byly také některé křesťanské skupiny, které ve spolupráci s Izraelem vytvořily z části Libanonu své vlastní malé monarchie. To platí i pro šíity, nejchudší a dnes také nejpočetnější skupinu, která dlouho mlčela, než – elektrizována íránskou revolucí v roce 1979 – vytvořila nejodhodlanější a nejjednotnější sílu, která do libanonské politiky vtáhla i vzdálený Írán, věc v arabském světě nevídanou.

Nejvlivnější zahraniční silou v Libanonu byla a stále je Sýrie. Nikdy se nesmířila s myšlenkou libanonské samostatnosti. Jakmile měla příležitost, vstoupila hned na počátku občanské války do konfliktu, aby se vždy postavila na stranu těch sil, které by náhodou mohly prohrát. Od té doby dává Damašek najevo, že bez něj si v Libanonu nikdo ani neumyje ruce. Tak například Sýrie donutila v roce 1984 Libanon zrušit dohodu s Izraelem z předešlého roku, podle níž se z libanonského území měly stáhnout vojáci obou sousedních zemí.

Užiteční nepřátelé

Dohody z roku 1990, které ukončily občanskou válku, upravily poměr mezi jednotlivými komunitami, ale neodstranily dva hlavní problémy Libanonu – sektářský politický systém a přílišný vliv cizích mocností (Izrael pomocí jiholibanonské armády ovládal do roku 2000 jih, Sýrie pak z východu řídila zbytek země). Z toho lze odvodit, že dlouhodobé řešení libanonského problému spočívá v posílení libanonské samostatnosti a libanonské identity.

Loňské parlamentní volby a „cedrová revoluce“, které následovaly po vraždě Rafíka Harírího, podle mnoha komentátorů vytvořily novou libanonskou identitu. Ve skutečnosti jen dále prohloubily rozdělení společnost na dvě části – na přátele cizí (syrské) okupace a na její odpůrce. Je paradoxní, že současný jednotný odpor k izraelské operaci, stejně jako případné vojenské zničení Hizballáhu jako překážky normálního vývoje, se konečně mohou stát základem nějakého dlouhodobého růstu nové identity a společně prožívané nezávislosti. Tedy pokud vše dopadne dobře a pokud Sýrie a Írán nechají Libanonce konečně si o samotě umýt ruce.

(Respekt, www.respekt.cz)