Zaří 2006

Bitva o regulované nájemné aneb Slovo k poslanci Křečkovi

Luděk Frýbort

Válka stoletá, jak ji mezi sebou vedli králové anglický s francouzským, byla zatím nejdelším střetnutím toho druhu. Jestli to ale takhle půjde dál, nelze vyloučit, že bude předstižena boji o regulované nájemné v království českém. Svízel zapeklitá, uzel nejgordičtější, k jehož roztětí není chuti ani kuráže, jakkoli by takový krok rozpletl nejednu patálii a popostrčil vpřed českou hospodářskou mašinku… Jak by také, když v hádání o regulované nájemné už stačila vyrůst generace politiků a nejeden si na něm vybudoval neotřesitelnou kariéru. Není v tom ohledu ovšem nad pana Křečka, socialistického to poslance. Argumentů už v bitvách té zatím sedmnáctileté války užil všelijakých, ale nad posledním jsem nucen se pozastavit: pravil nedávno ten znamenitý muž, že zmíněný způsob nájemného, jak je praktikován v tuzemsku, není nic výjimečného, neboť týž obyčej vládne i v západních zemích, například v Německu nebo ve Francii.

Nuže, nevím přesně, jak to chodí ve Francii. V Německu však žiji a činži platím, takže bych si troufal o té věci něco vědět. Pravím tedy, že není mezi Rýnem a Odrou žádné nájemnické kasty první kategorie, dědící své privilegium po meči i po přeslici, byť i požívala poslaneckých platů; v tom pan Křeček buď neví, o čem mluví, nebo záměrně překrucuje skutečnost. Jest takováto: osoba s trvale nízkým příjmem může v Německu navštívit úřad a zažádat o vystavení listiny zvané B-Schein. S ní v ruce pak se odebéře k jinému úřadu, jenž jí přidělí tzv. Sozialwohnung - sociální byt. Než se tak stane, jsou přísně prozkoumány její majetkové poměry; musí jít o osobu nejen nízkého příjmu, ale i vskutku nemajetnou. Kdo by vykazoval žalostný příjem, přitom však byl vlastníkem pozemků, akcií, tučných vkladních knížek nebo jiného požehnání Božího, sociálního bytu se nedočká. K doplnění informace uveďme, že sociální byty bývají pod správou obce, která z veřejných prostředků dorovnává nízké nájemné na obvyklou tržní úroveň. Když pomine nouzový stav, třeba že zmíněná osoba sežene práci a tím i slušnější příjem, subvence odpadne a nájemník se buď přestěhuje do bytu nesociálního, nebo platí činži, jaká je v místě obvyklá. Bývá to čtvrtina až třetina průměrného platu, v některých místech (Mnichov) i podstatně víc.

Jiného druhu zvýhodnění požívají nájemníci bytů, k jejichž zbudování poskytl německý erár nízkoprocentní půjčku. Za tu službu bývá někdy od pana domácího požadováno, aby přednostně ubytovával zaměstnance státních či zemských institucí. Výhoda nespočívá v tomto případě v levné činži, ale ve skutečnosti, že nájemník nemusí předem složit jinak obvyklou kauci ve výši dvou až tří měsíčních nájmů. Předpokládá se totiž, že zaměstnanec veřejné instituce není dobytek, nýbrž slušný člověk, který po sobě nezanechá byt v troskách.

A to je tak všechno, slovutný poslanče Křečku. Ten systém funguje, lidem s nízkými příjmy usnadňuje život, přitom se nestává příčinou ani permanentní bytové krize s zničujícími následky pro hospodářství země, ani politických bitev a skandálů, ani do nebes volající nespravedlnosti. Bylo by snadné jej napodobit. Jenže v Čechách nelze odněkud převzít kolečko k trakaři, nýbrž je nutno je znovu vynalézt. Nebo… kdoví. Kdoví komu kromě privilegované nájemnické třídy se ještě z toho systému sype mana nebeská.