Zaří 2006

Dvé svatých knih aneb Variace na téma antiislamismu

Luděk Frýbort

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného! A odměnou těch, kteří vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný… kromě těch, kteří se kajícně obrátí dříve, než nad nimi získáte moc.“ (Korán, súra Prostřeného stolu, verše 37-38.)

No opravdu, pěkně slitovný a milosrdný bůh, jen co je pravda. Jak by teprve musel vypadat ten neslitovný, byl by v pokušení se ptát čtenář citovaných veršů. Ale to by ovšem byl omyl a nepochopení ducha koránu. Svatá kniha islámu nikde nepraví, že by muslimský bůh měl být nedílně a nestranně milosrdný k veškerému člověčenstvu včetně nás křižáků a nevěřících. Pochopme už jednou, že se jedná o typického boha pouštního kmene. Straní svým a je na ně vlídný, kdežto kdo stojí mimo kmen, může se nadít ukřižování či usekání levých nohou (zmínka o ukřižování je poučná: islámskému světu je vlastní spíš kamenování nebo utínání hlav, avšak jak vidno, je ochoten převzít i jiné osvědčené metody). Ale abychom byli objektivní, připomeňme si, že býval i jiný pouštní bůh, jménem Jahve. Také on stranil svým a chránil je, kdežto na všelijaké Amalekitské a Filištínské sesílal nejrůznější pohromy v hněvu prchlivosti své. A co nestačil Jahve, to dokonali zástupové izraelští ručně, jak bohatě dokumentuje Starý zákon. Až potud by si neměli bohové obojí víry co vyčítat.

Ale proč to píši: dostaly se mi do rukou švýcarské noviny s článečkem jistého Ph.Dr. Jakoba Wimmera. Nemělo by velkého smyslu se o něm zmiňovat, kdyby tak znamenitě neilustroval pokrytectví značné části západních elit. Zmíněný učenec nás chlácholí: proč ty hněvy? Proč ty roztržky? Vždyť přece není žádného zásadního rozporu mezi islámským a naším západním způsobem, neboť není rozporu mezi prameny, z nichž vycházejí: koránem a biblí. Pročež tedy… ó, jak snadné by bylo urovnat vzájemné pře a řevnivosti! Postačí „jeden druhého respektovat v jeho odlišnosti. Tak můžeme dosáhnout konvivence“ (učené to slovo značí spolužití) „a o tu nám přece jde!“ No, třeba i jde, dobrý muži, odvětil bych. Ale pohříchu jen nám. Žádná konvivence není možná, respektuje-li jeden odlišnost druhého, ne však druhý prvního. To je bohužel přesně současný stav. Nám, lidem západním, by stačilo, kdyby nám synové islámu i bez vší konvivence dali svatý pokoj. Ale oni se rozhodli neustat, dokud nám nevnutí svého pánbíčka s jeho pozoruhodným pojetím milosrdenství a slitovnosti. Pokusím se v následujících řádcích upozornit na některé skutečnosti, jež zřejmě unikly zraku učencovu.

Bere si ten pán do úst bibli s koránem a přitom je zjevně nezná. Kdyby podstoupil tu námahu a zběžně si obě svaté knihy přečetl, snad by ho napadl přece jen určitý rozdíl. Ano, starší díl bible, Starý zákon, je četba věru dost krvavá, plná bojů, lstí, nesmiřitelnosti, pomsty, opovržlivého vztahu ke každému, kdo nenáleží k vyvolenému lidu izraelskému. V tom si příliš nezadá s koránem, jenže v každém druhém verši nepřináší výčet malebných trestů pro pochybovače. Avšak, jak nelze nepostřehnout, uplynuly od těch drsných dob nějaké dva až tři tisíce let. Prchlivý bůh Jahve se během nich měnil, vyvíjel se, přizpůsoboval se okolnostem, až z něj dnes máme našeho dobrotivého pánbíčka, občas až příliš slitovného k různým Filištínským této doby. Také na rozdíl od pouštního Alláha urazil kus cesty, ze skalin země Judské až do naší deštivé Evropy, a z boha jednoho kočovného kmene se stal nestranným Otcem všech. O něco odlišněji, ale přesto, se vyvinula i druhá větev z bible vycházejícího náboženského názoru, židovství. Muslimský bůh však takový proces neprodělal. Zůstal tím, čím býval za dob Muhammadových, prach pouště ze svých opánků nesklepal, své vášnivé stranictví neodložil. Můžeme počítat s tím, že dostihne-li nás svým hněvem, dopadne to s námi velice šeredně, na onom světě a raději už na tomto. Nepoddáme-li se ovšem kmenovým obyčejům, jak jsou chápány v pouštních oázách, neboli, jak káže citovaná súra, neobrátíme-li se kajícně dřív, než si to s námi srovnají jeho věrní. Tak jednoduché to je, nevím, oč je pořád hádka.

Zadruhé, což je ještě podstatnější, nepokládáme my západní lidé krvavý a mstivý Starý zákon za návod našeho denního jednání a učebnici mezilidských vztahů; ti z nás, kteří hledají zakotvení v křesťanské víře, vycházejí spíš z Nového zákona. Jeho filozofie je podstatně laskavější, Bůh evangelií je plný pochopení pro člověka s jeho slabostmi, ne záštiplný, nesmiřitelný duch pouště, stíhající pochybení příšernými tresty. Genius české literatury, Karel Čapek, vystihl kořen věci v jedné ze svých povídek: vrah Kugler se na onom světě zodpovídá ze svých zločinů. Bůh však v procesu vystoupí jako svědek, ne jako soudce. Nemůže totiž zatratit někoho, jehož duši až do dna zná a chápe. Alláh však soudí a zatracuje, až to břinká, pro slovíčko, pro zapochybování. Muslimům ta okolnost nepřichází divná. Nepostřehli, že se již nepíše rok Hidžry, století sedmé. Nemíní brát na vědomí, že se svět kolem nich drahně změnil od dob Muhammadových. Nehodlají to brát na vědomí ani tehdy, když utlučeni bídou a chaosem vlastních zemí prchají k nám, na dosud jakž takž funkční a tolerantní Západ. I tehdy s sebou importují svého stranicky nedůtklivého boha; nechápou, že to byl koránem vyjádřený předpoklad věčné neměnnosti, jenž se stal příčinou jejich zaostání. A usilují, seč jsou, podrobit jeho destruktivní ideji i náš vyvíjející se, proměnlivý svět, a v důsledku toho z něj udělat touž neplodnou poušť, z jaké uprchli. Dejž Bůh, abych se toho nedožil, ale stejně bych byl zvědavý, kam budou prchat pak.

Jsme už z toho unavení, jde nám to nervy a máme starost o budoucnost naší civilizace, k níž není každý tak lhostejný jako učenec Wimmer, takže se občas dopouštíme příkrých výroků na adresu víry Prorokovy. Ti, mezi nimiž a námi by dle jeho slov nemělo být rozdílu, se tomu diví a cítí se uraženi. S nimi i početný houf přísných pánů, nevynechavších příležitost si plivnout na společenský systém Západu, z jehož prosperity ovšem neváhají čerpat svůj osobní blahobyt. Pozorně pátrají, odkud se ozve slovo kritiky, načež otevřou ústa a ukřivděně volají: „Antiislamismus! Antiislamismus!“

Mohl bych na tomto místě poukázat na příbuznost s jinými naukami, které jsouce argumentačně slabé v kramflecích, reagují na nesouhlas vynalézáním různých anti-ismů. Což takhle primitivní antiislamismus, soudr… ech, zastánci multikulturní rovnosti? Ale to není příliš podstatné.

Důležitější je třetí rozdíl mezi naším a orientálním chápáním (jemuž se přičinlivě, ale nešikovně dvoří nejeden západní mudrlant): my nazýváme odlišný názor kritikou. Zamýšlíme se nad ní, a je-li věcná, dokážeme se jí poučit a obohatit. Vyznavač jednou provždy dané a neměnné nauky kritiku nechápe a nepřijímá. Je mu záludným útokem na jeho pravdu, jež jsouc ze samé podstaty dokonalá, žádného obohacení nepotřebuje. V našich dějinách se, připusťme, periody takového postoje také vyskytují, ale bývají to výstřelky, nemající dlouhého trvání. V islámu, stejně jako v komunismu, je neměnnost z věků na věky stanoveným předpokladem.

Avšak svět je udělán tak, že vývoj funguje, i když je popírán. Pak ale není jeho výsledkem vyšší vývojový stupeň, nýbrž znetvořenina, zmetek, rakovinný nádor dějin. Z principů socialismu se zhoubným bujením odštěpil stalinismus, z nacionalismu hitlerismus, z islámu nenávistný islamismus a dalším štěpením bezsmyslný, nevybíravě vražedný terorismus. Tak daleko sovětský ani Hitlerův socialismus nedospěl; aspoň slovně oba mířily k jakési budoucnosti, kdežto z islamismu se už nyní stává ideologie zmaru. „Vy milujete život, my milujeme smrt,“ tomuto výroku by nemělo být rozuměno jen jako barvité orientální nadsázce. A hrůza pomyslet, co může následovat, protože ani teroristická fáze islamismu nemusí být dle všech zákonů vývoje poslední.

Ještě jde o to, jak se můžeme či měli bychom se k tomuto procesu postavit my. Návod páně Wimmerův je ušlechtilý, snad politicky korektní, avšak nepoužitelný, mělký, nedomyšlený, neřku-li pokrytecký. Je obtížné se dovolávat konvivence, když jí druhá strana rozumí jako ovládnutí. Otázka stojí jinak: máme ještě co mluvit do vlastních věcí? Jsme povinni soudit situaci, v níž se nalézáme, z tak přísně neutrálního nadhledu, že se zřekneme vlastního zájmu? Musíme tak velice brát ohled na city synů Prorokových, že jim bez odporu obětujeme vlastní existenci? Je totiž ohrožena. Ani ne tak islamistickým terorem; to je zlá a nepříjemná veš v našem západním kožiše, ale nemůže sama o sobě přivodit náš pád. Jiná věc je trvalý příliv vystěhovalců z muslimských zemí, velmi ochotných se zúčastnit na naší prosperitě, avšak neochotných jí přizpůsobit svou v století sedmém ustrnulou víru. Není to žádné tajemství, už vícekrát jsme slyšeli z úst představitelů evropského islámu, jak nad námi míní zvítězit: ne zbraněmi, nýbrž lůny svých žen. Vezmeme-li v potaz, že plodnost řečených lůn v poměru k naší rozplozovací liknavosti je vyjádřena zhruba šestinásobkem, nemusí to ani tak dlouho trvat.

Jak pak naloží vítězný islám se zbytky umdlelé, k obraně vlastních hodnot neochotné civilizace, není předvídatelné. Třeba ji nechá dožít v poslušné podřízenosti, jako po staletí nechával přežívat koptské, chaldejské, maronitské i jiné křesťanské ostrůvky v muslimském obklíčení. Nebo se rozpomene na súru Prostřeného stolu a přikročí k usekávání levých noh a k vyhánění ze země. Obojí je v islámu obsaženo a vybrat si nemůžeme.

Leda bychom k tomu nenechali dojít. Jak může vypadat střet civilizací za dvacet, za padesát let, je obtížné si představit; západní člověk už překvapil leckterého povýšence, domnívajícího se, že na něm může dříví štípat. Zatím aspoň… nepodlézat. Postavit vlastní zájem nad zájmy vnucených hostí. Nepřijímat už předem podmínky kapitulace. Nebát se vyslovit, že věrouka, dobývající se k moci bezohledností a násilím, ztrácí nárok na úctu, jež přísluší náboženství. Uznat konečně, že se nalézáme v existenčním zápase, jakému náš způsob ještě nebyl vystaven, a to ani diktátory dvacátého století. Ustoupíme-li v něm až za hranici zániku, trousíce kolem sebe ušlechtilé fráze, pak jsme si svůj konec zasloužili. Dobrou noc, potomstvo.