Zaří 2006

K válce v Libanonu aneb Co dějiny neodpouštějí

Luděk Frýbort

Libanon je pěkná země. Nebo aspoň pěkná ve srovnání se svým bližším i vzdálenějším okolím, tvořeným různými druhy pustin a vyprahlin. Úrodný přímořský pás, nad ním horský svah pokrytý zelení, háje, sady, mezi tím vším městečka a vesnice, každá korunovaná věžemi a báněmi jednoho či více kostelů. A kaple, kláštery, poustevny a jiná znamení víry, neboť se nacházíme v kraji od věků křesťanském. Dnes už křesťané ztratili svou někdejší většinu, předstiženi hbitěji se množícími muslimy, přesto je Libanon dosud země překvapivě moderní, téměř evropská. Nebo se mi tak aspoň jevila před sedmi lety, kdy jsem se tudy s rancem na zádech toulal. Byla to idyla, jak dnes vidím, výjimečná, jíž nebylo souzeno trvat dlouho. Přitom všechno vypadalo tak nadějně.

Občanská válka, nejbláznivější ze všech, co jich kdy postihlo tento neklidný kout světa, skončila už před léty, i zdálo se, že čas přináší naději na trvalé a rozumné soužití všech náboženských a politických skupin, co jimi tato mnohotvárná země oplývá. Na severovýchodě, v neblaze proslulé rovině Beka´a, dosud provozovalo vládu fanatické hnutí Hisbolláh, ale ani ono nekladlo nástrahy osamělému poutníkovi. Ještě vyřešit několik posledních problémů, těšil jsem se, ještě ukončit poslední zbytky několika nesmyslných řevnivostí, a příště budu moci nejen zhlédnout dosud nebezpečný jih země, ale snad i nasednout v Bejrútu na autobus a zajet si za přáteli do Izraele. Pokládám za potřebné vylíčit tehdejší uvolněnou, nadějeplnou atmosféru, aby tím víc vyniklo, oč Libanon v těchto dnech přichází a čeho se stává obětí.

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, izraelsko-palestinsko-libanonský konflikt znovu vrcholí, a předvídatelné je jen jedno: že ať napíši cokoliv, až článek vyjde, bude všechno jinak. Nemám proto odvahu vyslovovat věštby a prognózy dalšího vývoje, spíš bych rád poukázal na kořeny už víc než půlstoleté pranice. Ale ani to asi nedokáži tak zcela, neboť se nedovedu přimět, abych byl v tom sporu nestranný. Znám Izrael. Mám zkušenosti i s několika arabskými zeměmi a mohu srovnávat. A ať je na mne třeba uvalena fatva, prohlašuji, že bližší mi je nevášnivé, tolerantní, ohleduplné prostředí Izraele. Je-li jedna ze stran ochotna udělat za vším kříž, jsou to Izraelci. Je-li jedna rozhodnuta nepolevit v krvavé nenávisti až do fyzického zničení protivníka včetně mimin a starých babiček, je to strana arabská, přesněji palestinsko-arabská. Měli bychom to vědět, my lidé Západu. Měli bychom z toho vyvodit svůj postoj, dosud farizejský až běda.

Ještě stále odmítám představu, že existují národy od přírody zlovolné. Ale nemohu se vyhnout poznatku, že jsou určité okamžiky v dějinách národů, v nichž se pod vlivem šílených ideologií a povýšeného vztahu k okolí vydávají na cestu vlastního zmaru. Někdy, jako v německém případě po skončení dobyvačné války, jsou ještě schopné se poučit ze svých vin a postavit na jejich troskách nový začátek. Jindy už zbývá jen sestup po spirále osudu až na samé dno pekla. To, obávám se, je souzeno i palestinským Arabům, ať se v blízkovýchodním konfliktu prosadí Izrael, nebo Hamás s Hisbolláhem. Jejich účet je zatížen příliš mnoha podlostmi, což dějiny neodpouštějí. Zopakujme si je.

Je jisté symbolické datum v chronologii izraelsko-arabského střetu: tak zvané Černé září. Tehdy, v roce 1970, se v Jordánsku sídlící palestinské vedení - ostatně vedení na sovětském špagátku vedené, pokud ještě dnes tato okolnost někoho zajímá – rozhodlo rozvrátit svůj hostitelský stát, zmocnit se v něm rozhodujícího vlivu a udělat z něj základnu pro teroristické vpády do Izraele. Jenže jordánský pan král vyslal své malé, ale výkonné vojsko, složené převážně z příslušníků beduinských kmenů, to hrdinům Al Fatáhu napráskalo a přinutilo je k opuštění země. Hodnocení toho vývoje je dvojí. Ti, kteří přišli o možnost schovávat se za jordánskou suverenitu (protože každý izraelský zásah byl promptně vyhlášen za porušení svrchovanosti), mluví ukřivděně o Černém září. Jordánské obyvatelstvo, třebaže z velké části palestinsko-arabského původu, si spíš oddychlo.

O něco čerstvějšího data je irácký vpád do Kuvajtu. Skončil jak skončil, a nadešlo účtování. Projevilo se, že nejhorlivější a nejkrutější pomahače měl Saddám Husajn mezi místními palestinskými Araby, což po americkém zásahu vedlo k jejich silné neoblibě a k dalšímu hromadnému úprku z hostitelské země. Leckterý osobní osud to byl asi krutý, mnohdy nezasloužený, ale takové jsou dějiny, že semelou viníky i s nevinnými.

Vyhnaní palestinští radikálové se usadili v Libanonu. Tam teprve se jim povedlo, oč marně usilovali v Jordánsku i v Kuvajtu: dokonale rozvrátit dotud slušně fungující stát – bývala řeč o Švýcarsku Východu - zřídit v něm záškodnická hnízda a schovat se s nimi za libanonskou suverenitu. Všem, kteří bláhově činí rovnítko – zde Arabové, tam izraelský agresor, je třeba připomenout, že valná většina libanonského obyvatelstva o vnutivší se hosty nestála; když v roce 1978 došlo k izraelské intervenci, vyústila nechuť zejména křesťanských Libanonců do masakru v palestinských základnách Sabra a Šatila. Můžeme hodnotit tu událost podle své libosti a náklonnosti, jistý indikátor nálad v libanonské společnosti to ale byl a je.

Nyní se tedy historie ne zcela, ale téměř opakuje. Opět útočí izraelské vzdušné síly na záškodnické základny, a jestli se potvrdí, čím je cítit vzduch, mohou brzy následovat i síly pozemní. Zaznamenejme, že zatím je Izrael takové akce schopen. Až svou schopnost ztratí, zač se mnozí pošetilci nepřestávají modlit, až převládne síla arabského radikalismu, v němž je židovský stát ztracen jako skalisko v moři, nemalujme si žádné červánky míru: bude to signál k vraždění, před nímž zbledne i památka holocaustu. I měli bychom být opatrní s přísně nestrannými soudy a řečmi o spirálách násilí. Izraelský úspěch či neúspěch rozhoduje i o nás. Je pošetilé si představovat, že by se islámský džihád po zdolání izraelského nepřítele spokojil s tímto výsledkem a nerozlil se dál.

Naštěstí se situace mění aspoň v tom, že Západ už nefandí tak zběsile palestinskému záškodnictví, jak to bylo téměř povinné ještě před málo lety. Americký prezident celkem srozumitelně prohlásil, že jádro problému v tomto konfliktu nese jméno Hisbolláh; to by si jeho předchůdce pravděpodobně nedovolil. Také mnohem zdráhavější Evropané zanechali své snahy o vyváženost a zastavili finanční podporu teroristickému hnutí Hamás, třebaže právě má v ruce legální vládu v Palestině; i to by nepříliš dávno bylo nemyslitelné.

Konečně se dostáváme k pochopení celkem jednoduchého faktu: někde je příčina, někde důsledek, prvotní jsou palestinské teroristické akce, izraelská reakce je druhotná. Touží-li palestinští Arabové skutečně tolik po vlastním státu, jak tvrdí, je recept prostý: ať nechají únosů a sebevražedných atentátů. Ne-li, patrně svou touhu pouze předstírají. Nebo ji aspoň předstírají tamější držitelé moci. Jejich cíl není smírné narovnání, ba ani válečný triumf, ale věčná řežba jako všude, kde v osvobozeneckých bojích vyrostla už třetí a čtvrtá generace hrdinů z povolání.

Je otázka, čím k řešení té patálie můžeme přispět my. Čímž nemyslím republiku Českou, nýbrž naši širší vlast, nesoucí – jakkoliv to ledakomu nedochází – jméno Západ. Běžná odpověď ovšemže zní: vyjednávat! Zasednout ke kulatému stolu a hledat cestu dohody! Já vám nevím. Běhám po světě už přes sedmdesát let a převážnou část toho času jsem byl svědkem snah o mír ve Svaté zemi cestou vyjednávání. Připomíná mi to snahy alchymistů o výrobu zlata: děje-li se v nekonečné řadě pokus za pokusem a výsledek pořád nikde, lze mít za to, že jde o věc ze samotné podstaty nemožnou. Leda by cílem Západu bylo vyjednávat, vyjednávat, ale nikdy nic nevyjednat… což, někdy to tak vypadá.

Asi by bylo na čase změnit taktiku. Nepředstírat, že stojíme před sporem dvou stran téže kvality, v němž můžeme být neutrální; jsme svědky zápasu se silami z řetězu utrženého fanatismu, jenž nebude-li zastaven, i my to velmi tragicky pocítíme. Uznat, že Izraelci nejsou zdivočelí kovboji, jimž činí potěšení střílet bezhlavě kolem sebe, ale národ bojující o přežití; podlehne-li, bude následkem genocida, k níž není v dějinách obdoby. Uznat i svůj vlastní zájem: Izrael, ten maličký kousek území na východním středomořském pobřeží, tvoří předmostí naší civilizace, našeho nejvlastnějšího kulturního způsobu. Stojí za to jej uhájit, stabilizovat, podle možností rozšířit. Postavit se za vlastní, mnohdy velmi destruktivní zájem, je dovoleno každému v tomto kropenatém světě; proč zrovna my, lidé Západu, se máme vlastního zájmu zříkat. Ještě jde o to, čím by se dalo v situaci, jaká je, začít.

Bylo by například záslužným skutkem přispět k stabilizaci Libanonu. Změnil se velice k horšímu od těch dnů, kdy jsem se tudy toulal: z mozaiky náboženských a politických proudů, co jich zrodila tato země, jsme ve své korektní zabedněnosti dovolili převážit právě tomu nejničivějšímu, nejnebezpečnějšímu: íránskými fanatiky podporovanému Hisbolláhu. Nechali jsme jej Libanon rozvrátit, nabýt v něm rozhodujícího vlivu a proti vůli převážné části obyvatel změnit v základnu teroristických útoků. Měli a mohli bychom tu hloupost napravit: vrátit Libanonu skutečnou suverenitu. Takovou, jaká se realizuje nejen v praporech a hymnách, ale především v kontrole celého území. Stát, jenž připustí, aby z něj soukromé spolky vytrhávaly kusy území a užívaly jich k terorizování souseda, není stát suverénní. Měli bychom k tomu přihlédnout. Z věr, sekt, politických směrů a frakcí, co jich Hospodin zasel do Libanonu, leží našemu způsobu a zájmu nejblíže směr křesťanský, kdysi určující, ale v této chvíli potlačený do bezvýznamnosti. Západ neučiní chybu, podpoří-li jej všemi materiálními i morálními prostředky. Po něm i Drúzy, sekulárně založené muslimy a všechny ostatní, jimž leží rozvoj země na srdci víc než věčná zášť a pomsta. To, a ne stoleté vyjednávání s násilníky, by mohlo být počátkem stability. Ostatek, nebo v to aspoň doufám, by už šel snadněji. Nejprve smíření s Izraelem, zavedení normálního hraničního režimu, poté snad i zřízení jakéhosi palestinského státu. Půjde-li ovšem skutečně o stát a ne o hnízdo bídy a rozkladu; ale to už není naše věc, to se nachází v rukou Alláhových. My můžeme jen spolu s Izraelci hlídat, aby se jeho chaos nepřelil na naši stranu. A víc si nemalujme.