Zaří 2006 Ke kořenům jedné nevraživostiLuděk Frýbort„… žádné Trumanovy fondy, žádný dolar, žádné typy, milující stále stín, žádná zkyslá politická coca-cola z Ameriky, z Bělehradu, z Palestin!“ (Jiří Taufer: Nový život, 1952) Bůh ví, kde konec Jiřímu Tauferovi, hvězdě poezie. Nestála by za ohlédnutí, kdyby… ano; všimli jste si těch zeměpisných určení v posledním veršíku? Z Ameriky, ovšem, hnízdo válečných štváčů, hodlajících ujařmit svět, ta víra se v určitých kruzích pěstuje i dnes. Z Bělehradu, také ovšem, tam v tehdy sídlil krvavý pes a lokaj imperialismu Tito, i to se dá pochopit. Ale proč, pro všechny svaté a u vousu Prorokova, Palestiny? Jak se dostala do té podezřelé společnosti? Bude zajímavé se vrátit o šest desítiletí zpátky a vyvolat si tehdejší atmosféru. Byla pozoruhodná tím, že v ní vznikaly dnešní postoje k blízkovýchodnímu konfliktu s jejich stranictvím a nevraživostmi, jenže v přesně obráceném smyslu. Pamatuji ty časy a mohu něco z nich připomenout zapomětlivým. 14. května 1948, krátce poté, kdy se z jisté středoevropské demokracie stal satelitní přívěšek Stalinovy říše, byl založen stát Izrael. Západní mocnosti se k němu zpočátku stavěly rozpačitě, zato našel okamžitě horlivé zastánce a podpůrce v komunistických režimech. Sovětský svaz mu jako první udělil diplomatické uznání; Gottwaldovo Československo jej podpořilo mohutnými dodávkami zbraní právě včas, když mu ze všech stran hrozila invaze arabských armád. Příčinou té náklonnosti byl jistý omyl sovětského vedení, které v novém státu vidělo další článek své mocenské sítě. Nezdálo se to tak nemožné. Evropská židovská inteligence byla prodchnuta vírou v nové světa řády, zemědělské osady, zakládané nadšenými přistěhovalci, byly prototypem komunistického ideálu, jak se jej ani v SSSR nepodařilo uskutečnit. V té situaci bylo logické, že se sovětský blok včetně veršovce Taufera postavil celou váhou za Izrael, kdežto Arabům bylo určeno hrát potupnou roli agresorů v žoldu USA. Pamatuji se, že i já sám jsem ve své nelásce k bratrskému spojenci velice držel palce Arabům a pouštěl přes zuby nevlídné výroky na adresu Izraele. Tak to šlo několik let. Pak ale nastal obrat, jehož okolnosti mi dodnes nejsou jasné. Snad izraelští předáci, mající už tehdy nejvýkonnější výzvědnou službu světa, velmi dobře věděli, jak vypadá komunistický ráj a čeho se od něj mohou nadít. Snad si spočítali, že se jim ze sovětského bloku může dostat mohutné propagandistické podpory, z USA však tolik potřebných peněz. Snad uhodli, že spojenectví s USA lze zvát patrnerstvím, se SSSR zotročením. Ať tomu bylo jakkoliv, stalo se, že izraelská nevěsta zničehož nic dala sovětskému nápadníku košem a vrhla se do náruče amerického ženicha. To ovšem bylo obrovské zklamání pro veškerý Tábor míru a pokroku. A s ním vší levicové inteligence, co jí bylo rozseto po redakcích a univerzitách i na jiných vlivných a veřejné mínění určujících místech dotud svobodného Západu. Světové levičáctvo si příklon Izraele k USA vyložilo jako nevěru, nevděk a zradu ideálů. Neodpustilo mu ji a neodpouští ještě dnes. Jsou to oni, sebejistí a útoční levičáci, kteří navzdory svým historickým pádům na nos a svému zesměšnění dosud mají rozhodující vliv na vytváření politického klimatu. Proto je jakýkoli teroristický akt z palestinské strany omlouván či přehlížen, proto nemůže Izrael vykonat krok k své obraně, aby se vzápětí nestrhl nesouhlasný pokřik, OSN nevydávala odsuzující rezoluci a západní televize nepřinášela drásající záběry civilních obětí. Proto vyvolávají počiny Hamásu a Hizballáhu krčení ramen a sotva rozpačitý protest, kdežto izraelskou reakci následuje kategorický odsudek. Proto – a to už je pokrok a ústupek – jsou evropské vlády ochotny hodnotit obě strany sporu nejvýš nastejno, nerozlišovat příčinu a následek. Ale za to si můžete sami, Židáci! Neměli jste tenkrát zklamat sovětský tábor i ty, kteří mu na Západě přitakávali. Neměli jste zradit věc socialismu. Třeba byste dnes ke své obživě sbírali kobylky v judské poušti, zato by se vám však od světové veřejnosti dostávalo jednoznačné podpory proti těm zákeřným Arabům. Kiš, kiš! Zpátky |