Zaří 2006

O ostrovech štěstí a spokojenosti

Luděk Frýbort

Co se člověk nedozví: přinesly onehdy noviny zvěst, že nejlépe z celého světa se žije na ostrovech Vanuatu. Kdyby někdo hned nevěděl, kde se ten ráj lidstva nachází, podám informaci: uprostřed širých plání Tichého oceánu na půli cesty mezi Fidži a Novou Kaledonií, jestli si ovšem ctný čtenář něco počne i s tímto údajem. Jelikož jsem se tím odlehlým souostrovím sám ne tak dávno potloukal a tudíž o něm něco vím, dovoluji si podrobit rozjásanou zvěst kritice.

Jest totiž svět obtížen institucí na měření kvality života, jejíž jméno je New Economics Foundation (NEF) se sídlem ve Velké Británii. Ta ve spolku s jinou institucí, davší si název Přátelé života, podstoupila tu námahu a vypracovala tabulku blaženství, jak je rozprostřeno po povrchu zemském. Stojí za to se jí probrat, a to nejlépe odzadu. Ne úplně na konec, ale skoro, zařadili badatelé Spojené státy americké. Tím snad může být někdo překvapen, zejména lidé, prchající do té opovrženíhodné končiny na chatrných člunech z Kuby. Nevědí, troubové, že si šlapou po štěstí: Castrova Kuba zaujímá na žebříčku blaženství hnedle šesté místo, takže by uprchlické proudy měly spíš směřovat opačným směrem, ale čertvíproč nesměřují. Divné.

Osobní svědectví o životním štěstí na Kubě ale vydat nemohu, protože jsem tam nebyl; zato znám dosti důvěrně číslo v pořadí sedmé a osmé, jež zaujímají Honduras a Guatemala. Honduras se mi předvedl jako země jen tak obyčejně chudá, visící na kapačce rozvojové pomoci, ale ještě ne vysloveně zoufalá, třebaže bych se tam zrovna nestěhoval. Guatemala se však jevila oku mému jako končina kromě bezútěšné bídy i nebezpečná, prolezlá násilím a lupičstvím jako sýr Niva plísní. Doporučoval bych autorům tabulek projet se horami a vesničkami té rmutné země a pohlédnout do očí jejím obyvatelům; nespatřili by v nich životní štěstí, nýbrž hluboký smutek a beznaděj. Jelikož pánové z NEF kladou velký důraz na stav životního prostředí, zaujala by je možná krajina původně krásná, ale zaneřáděná horami svinčíku. Metropoli Guatemala City bych jim pak doporučil k zhlédnutí pouze za předpokladu, že vydrží na tak dlouho zadržet dech.

Sousední El Salvador zaujímá v tabulce hned následující deváté místo, ale od jeho návštěvy jsem upustil, byv důtklivě upozorněn, že bych se z něj snadno mohl vrátit s děravou kůží. Nabízím tímto průzkumníkům štěstěny, aby to zkusili za mne. Na celé trojici jmenovaných zemí je pozoruhodné, že z nich navzdory skvělému ohodnocení utíkají lidé jak myši od ohně, podlézají hraniční plot a podstupují nesčetné trampoty a rizika, jen aby se dostali do těch prožluklých USA. Jsme tak postaveni před dilema: buď jsou to úplní blázni, nebo jsou blázny slovutní vědci svrchu jmenovaných institucí.

Čemuž nasvědčuje i místo v pořadí ještě čestnější, přesněji druhé, jež zaujímá Kolumbie. Čím slyne tato záviděníhodná země, není tajemstvím: je tím trvalá občanská válka, rozsáhlá území pod kontrolou jednak marxistických ozbrojených band, jednak kokainových mafií, vesnické obyvatelstvo brutálně vydírané jedněmi i druhými, únosy, korupce, kriminalita malá, velká i největší, o všudypřítomné bídě ani nemluvě. Nejsa pokrokovým institutem bych se neodvážil uveřejňovat tabulku životního štěstí, zato bych celkem zodpovědně mohl určit pořadí zemí, do nichž je při zdravém rozumu radno ani nos nestrčit. V něm by Kolumbie opravdu mohla zaujmout… no, snad ne hned druhé místo. Jsou i horší.

Republika česká v doprovodu Německa, Francie, Británie a dalších takových nedopadla v tabulce ani mastně, ani nemastně, stojíc lehce pod průměrem; to má z toho, že se spustila s kapitalisty. Snad by si polepšila, kdyby v jejím čele stanul soudruh Filip; též nějaký lágřík pro kritiky životního štěstí by se hodil, abychom se vyrovnali aspoň té Kubě, když už ne Kolumbii. V asijské oblasti zazářil životní kvalitou na prvním místě Vietnam, nechav daleko za sebou úpadkové Japonsko (95. místo), Jižní Koreu i jiné zatmělé končiny. Asi jsem se špatně díval, shledav jejich obyvatele dostatečně zámožnými i relativně spokojenými; dávají-li autoři tabulky před těmito hodnotami přednost stavu životního prostředí, oznamuji, že je jako z křišťálu. Co se Číňanů týče, jejich životní štěstí je snad poněkud zakaleno, takže jim stačí pouze na 31. místo v tabulce NEF, ale i tak daleko vpředu před hluboce nešťastnou vlastí pánů autorů, o nějaké Americe škoda slov. Jest záhadou, proč se v ní vůbec zdržují a nejdou žít šťastně a radostně do Vietnamu. Naši trhovci by jim jistě poskytli cenné informace.

Avšak vraťme se k Vanuatu, zemičce přeblažené, vzoru úpícího lidstva. Na jejím zařazení by, připouštím, mohlo něco být. Našel jsem na jejích ostrovech lidičky veselé, přátelské, nežebrající a cizinci se nevtírající. Mezi jejími (zhruba) stodvaceti etniky panuje mír, jelikož nepřetržité válčení a vzájemné požírání jim vytloukli z hlav - přiznejme jim aspoň tuto drobnou zásluhu – někdejší kolonizátoři. Je-li měřítkem životní harmonie nemnohost potřeb, obyvatelé Vanuatu tomuto požadavku vcelku vyhovují, žijíce v chatrčích z listí a běhajíce téměř nahatí pralesem. Štěstí v podobě klábosení od rána k večeru si užívají především muži, kteří téměř nepracují, majíce od toho své ženy. Materiálních žádostí ovšem nejsou zcela prosti ani oni, takže čím dál častěji opouštějí svou pralesní idylu a vydávají se za výdělkem do města (jsou na Vanuatu celá dvě), čímž se rovnýma nohama ocitají v kolotoči konzumu a vykořisťování. Nechápu, proč to dělají. Ještě bych se zmínil o ostrově Tanna, kde se dosud udržel tzv. „cargo cult“, podivné náboženství, spočívající v projevech vděčnosti USA. Snad by tam měla shora zmíněná instituce vyslat nějaké misionáře, aby domorodce z toho bludu vyvedla. Vyznavači cargo kultu se scházejí každého pátku k radostnému obřadu, samý tanec a zpěv a legrace, jichž se může zúčastnit i cizí poutník, dokonce bezplatně! To, vězme, není ani na Vanuatu zcela běžný jev. Ostatně, blažená končina to možná je, laciná ale nikterak.

Abychom však zkrátili to povídání: živobytí vanuatských domorodců může opravdu být celkem utěšené (jejich žen už méně), zejména nemají-li možnost srovnání s něčím jiným. Je ale otázka, opravňuje-li takový životní styl k umístění na prvním místě tabulky štěstí. Ještě větší otázka je, má-li vůbec smysl takové tabulky sestrojovat a nečouhá-li z nich jednak pošetilost, jednak pokrytectví. Ostatně se nejedná o nic nového: s ideálem šťastného divocha už přišel J. J. Rousseau, také pěkný pokrytec a žvanil. Dovedeme-li do důsledku rovnici „štěstí = neexistence životních potřeb“, musí obyvatelé Vanuatu postoupit místo v čele tabulky člověku neandertálskému; a jelikož i on potřeboval nějaký kamenný mlat, jest nám pohroužiti se ještě hlouběji do pravěku a vyvolit za vzor štěstí dejme tomu trilobita. Ale promiňte, to už blbnu. Badatelé z NEF taktéž.

Pravím, že pocit spokojenosti příslušníků tak rozdílných kultur, jako je dejme tomu melanézská (Vanuatu) a evropsko-americká, je nesrovnatelný, do tabulek nezařaditelný a hlavně nepřenosný. Co je dostatečnou životní náplní a zdrojem uspokojení jednomu, přivádí druhého k zklamání. Je tomu tak, protože mají rozdílný vztah k budoucnosti: jedni se o ni starají a hledí se zabezpečit proti nouzi, druhým nedosahuje pojem budoucnosti za dnešní večer. Je to výsledek dlouhého vývoje, v němž se předkové západního člověka museli po čertech starat, aby si vytvořili dostatečné zásoby a přežili zimu, kdežto Vanuaťany žádná taková okolnost nenutila ani k starostem, ani k vývoji – kdyby nebylo svodů civilizace, žili by podnes jako jejich prehistoričtí předkové, vesele tancujíce a vzájemně se požírajíce.

Dotkl jsem se přenosnosti životního stylu: všechna zkušenost mě učí, že Vanuaťan, Guatemalec či kdokoli takový se ještě jakž takž může asimilovat v západním prostředí, kdežto obrácený pohyb je obtížný a vede téměř stoprocentně k maléru. Potkal jsem porůznu na blažených ostrovech Tichomoří i leckde jinde Evropany, svedené rousseauovským ideálem šťastného divocha, a vesele nevypadal z nich žádný; buď se ještě stačili se zbytkem peněz vrátit k měšťáckému způsobu života někde v Německu či v Anglii, nebo utrativše poslední groš jim nezbývalo než ztvrdnout na ostrovech štěstí doživotně. Jest ovšem výborné se po nich procházet jako vším komfortem zajištěný turista a žehraje na zkaženost světa závidět těm bezstarostným lidičkám, ale od napodobení každého ochraniž Bůh.

Tuším ovšem, že badatelům z NEF ani Přátelům Země o životní pocity nejde, protože kdyby měli věřit vlastním výzkumům, museli by se odebrat na ostrov Malekula, navléknout si na pohlavní úd bambusovou rourku a oddávat se tancům kolem dřevěného idolu. Jelikož tak nečiní, bude za jejich úsilím nejspíš něco jiného. Co, toho není nesnadno se domyslet: pochopitelně že zatnout ťafku nemilovanému Západu, jehož plodů sice rádi užívají, ale nestačí nad ním ohrnovat nos. Vanuatu v čele tabulky nechápejme jako výraz obdivu, spíš jako krycí manévr: opravdu by nebylo vhodné vybafnout na čtenáře hned s Kubou. Pak už to ale jde ne podle štěstí, radosti a spokojenosti, nýbrž podle politické sympatie. Ta náleží v první řadě marxistické revoluci, osvobození proletariátu a takovým žertům. V Kolumbii se to řeže už třicet let k zoufalství nešťastného obyvatelstva, avšak k velkému uspokojení kancelářských revolucionářů v Londýně (nebo kde je sídlem bohabojná organizace NEF); proto to druhé místo. V Guatemale a v El Salvadoru se to utěšeně řezalo a marxisticky osvobozovalo také, ale už pohříchu přestalo, takže se musí spokojit s osmým a devátým šprinclíkem. Castrova Kuba požívá u luxusních levičáků setrvalé obliby, i není se co divit šestému místu. Země umístěné někde mezi tím považujme za ad hoc vsunutou vatu. Vietnam a Čína se sice mohou pyšnit komunistickými vládami, ale jejich rudý pel je do značné míry setřen kapitalistickými móresy, takže kam s nimi… řekněme někam k třicátému místu. Evropa… no dobře, revolucím se v ní sice nedaří, ale aspoň tu máme levicové partaje, odbory a sem tam nějakou stávku, k postavení uprostřed tabulky to stačí. A tak dále až k samému pelechu kapitalistické hydry a nepříteli světového míru, jejž nemůže řádný levičák vystát už od dob Stalinových. Tolik o Přátelích země a jiných spolcích téhož ražení.

Uživ si svého s Mírovým a jinými na rudé nudli vedenými hnutími, ani se příliš nedivím. Recept je prostý: založme institut, dejme mu vědecky znící název, umisťme do něj sbor kazatelstvím stižených levičáků, a nechme je vydávat dobrozdání, posudky a žebříčky obliby; naivní společnost Západu to ráda zbaští. Je však s podivem, proč týž prostoduchý švindl baští i české noviny, v nichž by měla panovat jistá zkušenost. Chápu novinářskou touhu zaplnit stránky něčím výjimečným, křiklavým a šokujícím; přesto bych se přimlouval za mírku zdrženlivosti. Přebírejte z cizího tisku co je vám libo, páni žurnalisté, ale snad by v některých případech bylo vhodné přičinit drobnou poznámku o rázu a serióznosti zdroje.