Zaří 2006

O raketách a chřástalech

Luděk Frýbort

Po kraji našeho města vede tichá, jako když střihne rovná lesní silnička. Lidé jí rádi užívají, aby si zkrátili cestu a vyhnuli se čekání na semaforech, avšak ouha. V domku při vyústění silničky bydlí Hodnostář. Nelíbil se onomu muži obchvatný provoz, i užil svého vlivu na radnici, aby mu zatrhl tipec. Nenavrhl ovšem zákaz průjezdu s odůvodněním, že auta ruší jeho vznešený klid, nýbrž vrhl na váhu vzácný biotop a vůbec životní prostředí, co se údajně prostírá kolem jeho baráku. Všechno pak dopadlo napůl, zákaz se prosadit nepodařilo, jen sbírku překážek a omezení… inu, nedivme se, svých výsad dbalí političtí vznešenci žijí i na Západě, třebaže to mají těžší.

Mohlo by mi to být jedno, jelikož beztak většinou jezdím na kole, ale mám rád přírodu a štve mě ukrutně, když jí někdo přikrývá svůj sobecký, eventuelně ideologický chtíč. I když, pravda, už dnes nehovoříme o přírodě, nýbrž moderněji o životním prostředí. O biotopech a vzácných hmyzech. Nebo také o chřástalech, když na to přijde.

Doznávám, že mě k sepsání těchto řádek přimělo pozdvižení kolem protiraketové základny, kterou by Američané rádi postavili v některém vojenském prostoru, ale nejednomu vlastenci českému se to ne a ne líbit. Nevysloví ovšem upřímně, že nemůže vystát Ameriku, že mu je proti srsti i americká coca-cola a hamburgery, natožpak protiraketový deštník, stojí-li o jeho zřízení ta opovrženíhodná velmoc. Chybí mu kuráž, aby se ke své nechuti otevřeně přiznal, takže za tím účelem vynalezl chřástaly. I kdyby jich nebylo, vynalezne cokoliv jiného, neboť nabídka vzácných živočichů je rozsáhlá a některý z nich se vyskytuje všude.

Nu, nejsem první, kdo poukazuje na skutečnost, že se v starodávných armádních újezdech už vystřídaly voje sovětské, Čepičkovy, Wehrmachtu, Masarykovy, a snad ještě císařské a vzácný opeřenec chřástal je všechny přežil. Že deset raket a houfek odborníků k jejich obsluze nenadělá ani tisícinu toho kraválu jako zmíněné zbrojnošstvo. Že si vzácní živočichové kupodivu na obrněnou vozbu a kanonýry, ba i na rakety dávno zvykli a nevadí jim. Sám bych jako někdejší svědek těch jevů ještě k zmíněným pohromám přidal olej a naftu, co jimi vojenská rejdiště bývají prosycena a choulostivým ptáčkům mohou vadit víc než šoupání raketami. Jakož i všelijaké ledabyle zahrabané jedy, nevybuchlá munice a podpovrchová jezera fekálií, jelikož vím, co vím. Ale to je ovšem zbytečná argumentace, jež se nedotkne mysli protiamerického zanícence. Kdyby v oněch místech hodlali zřídit raketovou střelnici například Číňané, ani by si nevzpomněl, že existuje nějaký chřástal, jako si na něj nevzpomněl, když tam řádívala Rudá armáda. Američan ovšem, imperialista, nepřítel světa zlejší než všechny Hamásy a Al Kajdy dohromady (těm takoví spíš potichu fandívají), to je jiná. Proti němu je nutno bojovat ohněm i hubou, a když se hodí, i tím chřástalem.

Ale skončím už ty žaloby. Ať pozdní leninci dští bouří hněvu na vlast kapitálu; svět by byl nudný, kdyby neměl své blázny. Ale ať si za svým bláznovstvím stojí. Ať povědí – nechceme obranu proti raketovému útoku, protože je americká. Ať se neschovávají se svou nenávistí za chřástaly. Ať si nevyplachují záštiplné hubičky životním prostředím. Ať vynechají přírodu, o niž jim nejde ani za mák. Pravím, že ze všech zel, jež dnes ohrožují Západ a nás s ním, je nejhorší pokrytectví, ale proti němu nás bohužel nechrání žádný deštník.