Zaří 2006

Rozpaky nad raketovým deštníkem

Luděk Frýbort

Mračna osudu dolehla těžce na království české, neboť ouvej ouvej, jest třeba učiniti závažné rozhodnutí. Je pravda, že dnešní svět hostí nejeden lotrovský režim, ohrožující své okolí, kam až ve své samolibosti dosáhne. Je též pravda, že může dosáhnout velmi daleko, maje k tomu účelu balistické i jiné rakety. Další pravda podotýká, že rakety mohou snadno nést jadernou hlavici, neboť pryč jsou doby, kdy si tuto výzbroj osoboval úzký kruh vypočitatelných nebo aspoň polovypočitatelných mocností. A nebylo by ani zvláštního sporu o tom, že je třeba postavit nezodpovědnému nukleárnímu harašení něco do cesty, nemáme-li se dočkat velmi šeredného překvapení. Víme dokonce co: globální protiraketový deštník, o němž už bylo napsáno dost, i netřeba se o něm na tomto místě dál šířit. A jelikož ani království české si nemůže pískat, že by bylo prosto vší hrozby, je svolno se schovat pod zmíněný deštník i ono. Až potud vše dobré.

Jenže. Jenže deštník, aby k něčemu byl, potřebuje stát na více nohou, z nichž jedna má být umístěna v některé východoevropské zemi. V úvahu přichází i království české: jde řeč o vybudování americké základny včetně příslušného zařízení a posádky. Co nyní? Svolit? Nesvolit? A hle, ošívají se osoby politické, veškerý tisk i obecný lid, jako by jim za límcem lezla blecha, neboť není v tradici této země činit mužná rozhodnutí. Jest tomu přece odedávna tak, že přikvačí-li na nás nebezpečí, nepostavíme se mu zbrojně, nýbrž počítáme, vyplatí-li se takový počin či nevyplatí. A nevyplatí-li se, neuděláme také nic, ale čekáme na osvoboditele. Krásné, snadné, bezbolestné.

Avšak, nastojme, najednou je od nás žádáno rozhodnutí a účast. Nevkusný požadavek od těch Američanů, jako by nevěděli o našich národních tradicích. Přijďte nás osvobodit, pitomci, kdyby nás ten Ahmadínežád chtěl obsadit, to vám rádi dovolíme. Jinak nám dejte s vašimi deštníky svátek. Jak se věc vyvine dál, není zatím známo, ale lze tušit. Osoby politické si budou přehazovat odpovědnost jako horkou bramboru, až skončí u obecného lidu. Máločeho se česká politika stydí víc než prvků přímé demokracie, ale pro tento případ je milostivé panstvo ochotné prosadit lidové referendum. Stane-li se tak, mají Američané se svým deštníkem, jest se obávati, ostrouháno. Neboť známe svůj český lid.

Protože, co budeme mít z nějakého amerického deštníku, ne v jakémsi mezním případě, ale hned a teď? Že prý pracovní příležitosti v okolí těch základen… jen aby. Ostatně já tam nebydlím, takže co je mi do toho. Hromadu milionů mají s sebou přinést ti Američané… no dobře, ale co z nich zazvoní v kapse mně? A ještě abychom se strachovali o svou suverenitu a územní integritu. Přijdou nějací cizáci, budou se tu roztahovat, kdyby aspoň některý český plukovník na té základně seděl a moudrá rozhodnutí vydával, cizáky v jejich roztahovačnosti krotil, ale to ne, Američan prý chce o všem rozhodovat sám, jako by tady byl doma. A ani českým soudům nemají ti žoldáci podléhat, kdyby něco. Máme přece své vlastní, skvělé, neúplatné, rychle rozhodující soudy… co?

Ale abych snad pomalu nechal pošklebování. I kdyby nám neměla spadnout na hlavu žádná Ahmadínežádova raketa, jde nám v té deštníkové záležitosti o víc, než si patrně uvědomujeme: o to, budeme-li konečně schopni přerušit svou ostudnou tradici. Chytračit, obojace pytlíkovat, počítat, co to vynese, schovávat se za osvoboditele, rizika se neodvážit… už to trvá jaksi dlouho, milí Čechové, a ke cti nám neslouží. Zatím se na nás ještě někdo obrací s žádostí o spolupráci; to znamená, že je s námi ještě ve společné věci počítáno, že nejsme pokládáni za ztracený případ, za zbytečný a obtížný přívěšek svobodného světa. Zlé bude, až nikoho ani nenapadne se na nás obracet, nýbrž rovnou poběží za Poláky nebo za Maďary. To bychom… ano, to bychom byli se svou chytrostí konečně a neodvolatelně v rejži.