Zaří 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 14)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Sbírání razítek od Mexika po Panamu

Jestlipak ti mladí ještě vědí, co to byl syndrom státní hranice? Nebylo potřeba se plížit přes ostnaté dráty zakázaných hraničních pásem, aby si člověk toho pocitu užil; přicházel spolehlivě, i když jsme se blížili k zcela legálnímu a přízviskem hranice Družby ozdobenému přechodu do bratrského Polska či Endéer. Zhruba pět kilometrů před touto linií se dostavovaly následující příznaky: dech se úžil, prsty se roztřásly, oči vylézaly z důlků, hlas se zadrhával, dlaň se počala potit, hruď se stahovala uctivou bázní a ruka znepokojeně sahala po cestovních dokladech ... mám všechno? Neshledají velekněží hraničního obřadu tam u pruhované šraňky, že mi v nich cosi chybí, a nepoženou mě zpátky? Nebo, najdouce v mém ranci čtvery ponožky a školní vysvědčení, neusoudí z toho, že jsem se hotovil nezákonně opustit republiku, pročež mě zadrží a předají Spravedlnosti?

Bylo to vzrušující počínání, že snad ani cestovatel Holub takové nepoznal, když pronikal k divokým kmenům temné Afriky. Ale zato, když všechno dobře proběhlo, jsme dostali do pasu razítko. A na příští hranici druhé a pak ještě další, a cestou zpátky znovu, už jen obyčejná dovolená v Bulharsku jich vynesla dvanáct. Razítek kulatých, obdélníčkových, trojhranných, červených, zelených, modrých, s všelijakými obrázky, oj, náramná sbírka to byla, jíž se člověk mohl pak doma chlubit před užasle zírajícími známými.

Dnes ... hanba mluvit. Svět už není, co býval, však oni proti tomu ti antiglobalizátoři darmo neprotestují. Můžete v té úpadkové Evropě projet od Finska do Portugalska, a nejen že neulovíte razítečko, ale dokonce ani nemusíte mít pas. Šlendrián. Ale hlásím, že jsem přece jen na Evropu vyzrál a razítek nalovil: vydal jsem se na sklonku zimy do Mexika a odtud stále dál na jih a na východ, až jsem ukončil svou pouť v Panamě. Cestou leží ... moment, spočítám to na prstech ... osm republik, jimž se někdy neuctivě říká banánové, a jen jednu z nich jsem vynechal, totiž El Salvador; doslechl jsem se totiž, že se to tam raubíři jen hemží a pocestný přijde k přepadení a oloupení, ani nemrkne, což bych při vší cestovatelské zvědavosti přece jen nerad.

Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, a co vstup i výstup, pokaždé jedno razítečko, radost pohledět; a když mě někudy cesta povede dvakrát, jako Guatemalou a Belize, hned od každého druhu čtyři. Pomalu abych si šel zažádat o nový pas. Také těch měn, co si jich středoamerické republiky navymýšlely sběrateli pro radost a zpestření, guatemalské quetzaly a nikaragujské cordóby, kostarické colóny a honduraské lempiry, i tohle potěšení nám teď chtějí v Evropě zkazit s tím jejich eurem, já vám nevím, kam se to řítíme.

Zato středoamerických drobných jsem si přivezl domů půlkilový pytlík, jsou krásné, každý penízek jiný. Abych však nebyl jednostranný, i všelijakých zážitků a zkušeností jsem nalovil. Třeba budou čtenáře zajímat víc než razítka a desetníky. Začnu hned první z nich, dostavivší se okamžikem přistání v mexické metropoli.

M e x i k o

1. O nejlidnatějším městě světa

Pověsti klimaticky nespolehlivého měsíce nepožívá v Mexiku apríl. Febrero loco, říkají tam místo toho, bláznivý únor. Lze se tím časem nadít počasí naprosto každého, zejména v hlavním městě, položeném kolem 2.500 m nad mořem. Usmyslí-li si poutník, že zrovna tehdy zavítá do těchto míst, vyvstane mu v zostřené míře obvyklý cestovatelský problém: co si vzít na sebe? Něco teplého do těch únorových zim, kdyby třeba nastaly? Ale co když nepřijdou? Ono se vůbec nedoporučuje být příliš starostlivý a chtít se do neznámé exotické země zaopatřit pro všechny případy. Čo keby prišiel medveď, říká se té scestné zásadě v mé vandrovnické partě podle jakési dávné příhody z časů, kdy ještě bývalo Slovensko jedinou dosažitelnou cizinou. Obrovitý, přetěžký ranec, plný nepotřebného harampádí pak tresce člověka za přehnanou úzkostlivost. Ne. Ranec lehký a splasklý, raneček, jejž lze v autobusu snadno zastrčit do poličky nad hlavou, raneček nevzbuzující hned v každém chmatákovi představu netušených pokladů poutníka dobře odmění za občasný nedostatek. Keby prišiel medveď ... nebo kdyby v tom Mexiku opravdu bylo na zmrznutí, dá se přinejhorším kus nějakého roucha koupit. Nebo se i trochu klepat zimou, nevídáno, však se z toho neumírá.

I zanechal jsem výzkumů a o Hromnicích roku dvoutisícího prvého jsem ve společnosti své choti a dvojice pražských přátel vystoupil na letišti města Mexico City, abych svou mozaiku světa doplnil o tuto velkou, svéráznou zem. Pobudeme v ní spolu asi měsíc, načež ti tři mladší budou muset zpátky domů, budovat kapitalismus. Já, stařík-důchodčík, mající času habaděj, poputuji v bázni boží dál. Plán přesný nemám, jen má letenka, vystavená na odlet z města Panamy v prvním květnovém týdnu, vymezuje můj čas. Tři měsíce ... nebudou mi příliš dlouhé? Nebo naopak příliš krátké? Nevím. Ukáže se.

Teď ale abych už začal povídat o tom Mexico City; začněme tedy tím, že je to město veliké, ba co do lidnatosti největší na světě, v kterémžto primátu už stačilo předstihnout New York, Tokio i jiné slavné metropole. Prý kolem pětadvaceti milionů duší - ale přesně to nikdo neví - žije na jeho ploše. Trochu to udivuje, protože plocha se tomu tvrzení nezdá odpovídat; dalo by se na světě najít dost měst rozlehlejších, nebo lépe řečeno roztahanějších. Jenže Mexico City se musí vejít do omezené sníženiny mezi horami, což klade jeho šíření jisté hranice. Také zrovna nesestává z blahobytných vilek se zahradami a bazény, nýbrž je domovem z velké části obyvatelstva méně zámožného, ano i žalostně chudého, jehož všelijak poslátané, na sebe nalepené chatrče kladou na plochu daleko menší nároky. Především bych ale řekl, že je to město až kupodivu evropské. Má svou starobylost, jakou bychom vedle v USA i zase dál na jih marně hledali, nebo tam aspoň říkají starobylost něčemu jinému. Vede se dnes mnoho řečí o tom, bylo-li pro americký kontinent dobrodiním, nebo spíš pohromou, když jej jednoho dne objevil jistý pan Kolumbus; a o zhoubnosti skutků pana Cortése, dobyvšího kdysi pro Evropu a španělského krále říši mexickou, se nepochybuje snad vůbec.

Nechme si řešení této otázky napotom, až pronikneme trochu hlouběji do tajů mexické historie; ale povězme si aspoň, že Mexiko bylo objeveno (dobyto, porobeno) mezi prvními ze zámořských zemí, takže se v něm stačil usadit způsob odpovídající počátku století šestnáctého. Je to způsob velmi středomořský nebo přesněji španělský, katolický, vyjadřující se barokem, což není název stylu pouze stavebního, nýbrž i všeobecně životního.

Má tedy Mexico City velkou sílu barokních kostelů; a jelikož se baroko okamžikem přesazení z evropské půdy na středoamerickou začalo vyvíjet po svém, můžeme po celé zemi spatřit zázraky stylu tzv. churriguesque. Což je baroko přehnané do titěrnosti, kudrlinkovatosti a jiné překynuté zdobnosti, že nebýt krásy a umělecké dokonalosti detailů, dalo by se snad mluvit o přeplácanosti. Uvnitř ... ano, je mnoho neuvěřitelného bohatství v mexických chrámech. Mnoho obrovských zlacených oltářů, starých maleb a především stříbra, v katedrále na hlavním náměstí je z masivního stříbra i obyčejné zábradlí, však není darmo Mexiko až dodnes hlavním producentem tohoto kovu. Přitom ale, jak pozná i návštěvník nepříliš citlivý, bývá barokně vykudrlinkovaný mexický chrám plný jisté tíživé, ponuré atmosféry. I ona je domovem původně ve Španělsku. Baroko dovede být styl veselý a životu nakloněný, avšak španělský duch jej naplnil temnou pochmurností. Také ta se na mexické půdě vyvíjela dál a po svém, přijavši do sebe intenzivní pochmurnost indiánskou, což obojí vyznělo do syntézy, z níž to občas bývá cítit krchovem. Celé Mexiko jako by bylo posedlé představou smrti, ale i to je věc, o níž si šířeji povíme na svém místě.

Byla však řeč o hlavním mexickém náměstí; i uveďme, že se jmenuje Plaza de la Constitución, avšak obecně se mu říká Zócalo. Každé mexické město má své zócalo; a bývá to náměstí čtvercového tvaru s pěknou parkovou úpravou, plné stinných stromů, fontán, květů, cestiček k libému procházení a laviček k úlevnému posezení i sousedskému poklábosení. Mnohá země bohatší a pokročilejší by si mohla vzít příklad z mexického zócala. Jen v hlavním městě je to obrovská plocha, vydlážděná velkými mramorovými deskami, a uprostřed ní obrovitánský červeno-bílo-zelený mexický prapor. Mexičané jsou lid hrdě vlastenecký, a ne-li co jiného, tedy prapory určitě mají největší na světě.

Co ve španělštině či její mexické odnoži značí slovo zócalo, bylo mi zpočátku nejasné, až jsem se dozvěděl, že zde prý stával pomník jakéhosi feudálního velmože. V jedné z mnoha mexických revolucí byl neoblíbený pomník stržen a zůstal z něj jen kamenný podstavec. Podstavec se německy řekne Sockel, a jelikož svržený velmož měl jakýsi vztah k tomuto jazyku, dožil se německý Sockel dnešních dnů ve své pomexičtěné podobě. Nevím, jestli je to tak zcela přesně, protože jsem to všechno jen slyšel; ale je to názorná, poučná historka. Svět, jehož historie i jazyky byly navzájem propletené už v časech stržení feudálního pomníku, dnes nabývá co do propletenosti rychlostí zrovna úděsných.

Mnozí se toho jevu lekají a nazývajíce jej globalizací proti němu demonstrují, přičemž občas nadělají za účelem zachování lokální svébytnosti z některého města kůlničku na dříví. Mexico City má štěstí, že se v něm žádná globalizační konference včetně průvodních rumrejchů zatím nekonala, ale co není, může ještě být.

Aby si však Mexičané také užili nějakého vzrušení, mívají místo toho dosti častá zemětřesení. Pobude-li kdo v jejich zemi aspoň měsíc, pravděpodobně mu nejméně jednou během toho času ujede země pod nohama, rozkývou se žaluzie nebo z poličky vypadnou hrnky; i vyběhne s očima navrch hlavy na ulici, vyptávaje se, jestli to bylo opravdické zemětřesení, nebo se mu to jen zdálo. Si, terremoto, ujistí ho Mexičané, nijak se nevzrušujíce. Vzrušovat se započnou, až když se místo žaluzií kývou kostelní věže a komíny padají ze střech. Který Mexičan udělá takovou zkušenost během svého života jen jedenkrát, může se zvát šťastným člověkem.

Jinak Mexico City spíš připomíná města evropská někdy z počátku století dvacátého než geometrický, mrakodrapovitý Nový svět. Tytéž ulice by mohly stát třeba i v Paříži nebo na Vinohradech, leda že jsou drobet obnošenější. Hemží se v nich zeleně natřené taxíky, převážně malá autíčka značky Volkswagen, jaká se v Německu vyskytovala a velké popularity dosáhla před nějakými třiceti lety pod lidovým názvem Brouk. V Mexiku se dosud vyrábějí a všude jezdí; ale vstupovat do nich prý může být cizinci na pováženou. Již mnohokrát se stalo, byl jsem poučen, že taxíkář milého cizince zavezl do temné uličky, kde už čekali jeho kumpáni, cizince seřezali a oloupili, přičemž ještě mohl být rád, vyvázl-li životem. Tak se dostáváme k jedné z ošemetnějších stránek mexického putování: není tu vždy, všude a za každé okolnosti bezpečno. Člověk nemusí propadat hysterii, ale měl by vědět, kam může vkročit a kam raději ne: nelézt do opuštěných koutů, zvlášť ne za tmy, nedat se nikam vylákat, nemávat plnou peněženkou v povětří. Mexičané jsou lidé srdeční a velmi přátelští, ale najdou se mezi nimi i dost temné postavy. Obvykle se ten jev vysvětluje chudobou, ale nechce se mi s tímto jednoduchým soudem tak úplně souhlasit. Znám ve světě krajiny ještě o mnoho chudší než Mexiko, a pocestný se v nich může pohybovat bezpečně. Jsou též k nalezení končiny bohatší, a přesto se v nich krade a podvádí. Mám podezření, že záleží na něčem jiném než na míře zámožnosti: na tom, bylo-li kdy prostému člověku vštípeno, že loupit, případně vraždit je za určitých okolností nejen dovoleno, nýbrž přímo z nejvyšších morálně vlasteneckých důvodů záhodno a chvályhodno. Rozkolísanější povahy si na takové pravidlo snadno zvyknou a zůstanou u něj, i když okolnosti pominuly.

Okolnosti, abychom je pojmenovali přímo, se v Mexiku i jinde ve Střední Americe nazývaly revolucemi, byla jich velká síla a dodnes jsou předmětem náramné chvály a obdivu; občas se v Mexiku zdá převládat názor, jako by ze zásady stát i každá jeho vláda byla špatná a zavrženíhodná, takže je nutno proti ní jednou do roka uspořádat revoluci. Patrně se Trockij neuchýlil náhodou zrovna do mexického exilu, tenhle povahový prvek mu musel ukrutně vyhovovat. V dnešních časech požívá nejpochybnější pověstí mexický jihozápad poblíž hranice s Guatemalou, inu, ušlechtilé ideji revoluce se tam dostalo čerstvého potvrzení. Ale k horám a džunglím mexického státu Chiapas také ještě dojdeme.

Za hodin večerních, držíce se z dobrých důvodů živých hlavních ulic, se můžeme vydat k malému náměstí Plaza de Garibaldi. Proč bylo nazváno zrovna po slavném Italovi, není známo; snad že Mexičané vyčerpali zásobu vlastních revolucionářů, mají jich sice hodně, ale prosím vás, město je veliké a ulic má moc. Jinak je Garibaldiho náměstí lemováno pěknými sochami caballerů v širokánských sombrerech a dam v rozevlátých sukních; a nejsou to pro tentokrát hrdinové žádných revolucí, nýbrž slavní pěvci národního hudebního stylu, zvaného mariachi. Českému karbaníku zní to slovo asi povědomě, a opravdu: obojí, mexické mariachi i český mariáš má původ ve francouzském slovu mariage neboli svatba. Bývalo totiž Mexiko za časů neúspěšného habsburského císaře Maximiliána obsazeno francouzským vojskem; a francouzští oficíři zvávali místní muzikanty, aby jim zahráli k svatbám i k jiným příležitostem. Francouzská armáda odešla cestou všeho zbytečného, i habsburský císař smutně skončil, ale mariachi zůstalo a je to muzika přepěkná, melodická, k tanci zvoucí a povýtce milostná; člověk ani nemusí umět moc španělsky, aby rozpoznal, že každé páté slovo je corazón, corazón, což značí srdce.

V čase dnešním, kdy celý svět ovládla muzika ... nu dobře, nechci být příliš kritický, třeba se to bouchání někomu líbí. Ale je všude stejné, zapni si rádio v Grónsku nebo na Ohňové zemi, všude se z něj budou ozývat tytéž uniformní zvuky. V Mexiku tahle nudná hudební globalizace zatím nenastala, což mu chci přičíst ke cti. Úderem tmy se začnou na Garibaldiho náměstí scházet hudební skupiny s kytarou, houslemi, basou, jakousi mandolínou a trubkami; dáš jim třicet pesos a oni ti zahrají, až srdce neboli corazón usedá. Nebo nedáš a posloucháš zadarmo, když dá někdo jiný. I tak je to jeden z nejpěknějších zážitků v mexické zemi.

Ještě se můžeme potoulat kousek dál od městského středu, a pozor: ve čtvrti Polanco na Avenida Presidente Masaryk stojí řečený presidente vytesaný z kamene a jako živý; i potěší českého návštěvníka tato pozornost. Prohlídka blízkého antropologického muzea může zabrat celý den a připraví poutníka na to, co pozoruhodného lze spatřit v Mexiku dál; pak už můžeme pomalu opustit pětadvacetimilionovou metropoli a vydat se do vnitrozemí.

2. Zamyšlení nad říší Aztéků a muzeem smrti

Odhaduji, že kdyby poutník chtěl jen zcela zběžně proputovat celým Mexikem, potřeboval by k tomu minimálně půl roku a spíš o něco víc. Má-li vymezen čas kratší, nezbude mu než se rozhodnout, které části země dá přednost: může navštívit pouštní sever s jeho sloupovitými kaktusy a pověstně krásné pobřeží poloostrova Baja California, pak ovšem musí oželet džunglemi porostlé hory jihu a památky mayské kultury. Pobytem na pacifických plážích se připravuje o čas k probádání přímoří atlantického; a i když si s těžkým srdcem vybere jeden díl mexické mnohotvárnosti, ani v něm nestačí oběhnout všechno, co by stálo za návštěvu. Je to těžká volba. Ale je-li už v hlavním městě, nabízejí se mu především k zhlédnutí památníky aztécké kultury. Nemůže opustit Mexiko, aniž by navštívil Teotihuacán; to je absolutní povinnost. Nachází se naštěstí nedaleko, neboť srdce aztécké říše, již rozkotal a k španělské koruně přičlenil dobrodruh Cortés, se rozkládalo přibližně v širším okolí dnešního hlavního města.

Tím je poutník opět postaven před problém: jak a čím se v této zemi pohybovat? V Mexico City to šlo spolehlivě a směšně lacino, i když dost sardinkovitě, metrem. Mimo hranice velkoměsta slouží k dopravě systém autobusových tratí: pro krátké vzdálenosti levných, pomalých, kodrcavých a u každého keře zastavujících autobusů, kdežto k vzdálenějším cílům nás spolehlivě dovezou vozy moderní, pohodlné, rychlé, klimatizované a samozřejmě o nějaké to peso dražší. Vlakem se naproti tomu pocestný v Mexiku sveze jen zřídka, neboť železniční doprava ještě nevyhynula zcela, ale už málem. Že se ještě některé trati udržují v provozu, bude patrně tím, že Mexiko má ministerstvo železnic, takže je nezbytné k němu mít i nějaký ten kilometr kolejí a vláček na nich, aby úřednictvo netrpělo pocitem zbytečnosti. Jsme ale ve čtyřech, a to už se vyplatí uvažovat o nájmu auta. Vyjde to o něco levněji než dálkové autobusy a dostaneme se tak na mnohé zajímavé místo, k němuž bychom se jen stěží probojovávali veřejnou dopravou, případně se k němu vůbec nedostali. Na letišti je nájemních kanceláří celá dlouhá řada a lze úspěšně užít kapitalistického principu konkurence k výraznému stlačení ceny. Pro informaci, podařilo se mi vyhandrkovat dostatečně velké zánovní japonské autíčko zhruba za 35 amerických dolarů na den. To už celkem jde.

Je právě pátého února, Den ústavy, jeden z četných národních svátků, kdy je návštěva archeologických památností zdarma; i hemží se Teotihuacán svátečními návštěvníky, lezou po schodech pyramidy Slunce jako mravenci nahoru a dolů, na vrcholu není místo málem ani k stání. Což jim spolu s pocitem hrdosti na slavnou národní minulost stačí, jak lze tušit z jejich radostného povyku.

Návštěvník trochu hloubavější by si mohl položit řádku otázek. Z četby obdivuplných traktátů by se mohlo zdát, že aztécká společnost sestávala výhradně z králů a velekněží, ale oni zde byli i obyčejní lidé, což mě zajímá především; jsemť i já obyčejný člověk. Co znamenala ta sláva jim? Jak se jim v ní žilo? A k čemu jim byly ty všechny náramné stavby, co si o nich doopravdy mysleli? Co vůbec mělo Aztéky k tomu, aby budovali tak nesmírně obrovské památníky své velikosti a slávy? Zajisté; byla to pozoruhodná, vysoce rozvinutá civilizace, než ji španělští dobyvatelé mečem a křížem rozvrátili. Ale trochu jednostranná, nutno podotknout. Měla své obdivuhodné učence, kteří dokázali vypracovat neuvěřitelně podrobný časový systém, sahající tisíce let do minulosti i do budoucna, dodnes je aztécký kalendář přímo symbolem Mexika.

Tím neodbytněji se vtírá otázka, proč Aztékové i jiné staroamerické civilizace neprojevily ani stín téhož důmyslu ve věcech všedního dne. Proč se mezi nimi nevyskytl učenec, který by dejme tomu vynalezl princip kola, aby se všechno nemuselo vláčet na hřbetech. Nebo pluhu. Nebo tavení železa. Nejsme-li tak dočista unešení náramností Teotihuacánu, napadne nás možná, jaká příšerná práce to musela být, otesat do použitelných tvarů všechny ty nesmírné tisíce kubických metrů kamení ničím víc než kamenným dlátem. Přitom ovšem není Teotihuacán sám; spočítejme, můžeme-li, kolik takových lokalit, velkých i malých, dosud zjevných nebo už ztracených, je roztroušeno po celé rozloze někdejšího aztéckého panství. Uvažme přitom, že zde nebylo jen ono, nýbrž i panství toltécké, mayské, olmécké, zapotécké a četná jiná, méně významná. Představme si časové rozmezí, v němž byly jejich chrámy, pyramidy a paláce zbudovány, a porovnejme je s počty obyvatel, v dnešním měřítku nijak zvlášť vysokými. Vyjde nám z toho ... ano: vypadá to, že po celém širém Mexiku nedělali lidé za oněch slavných časů nic jiného, než že dřepěli na bobku před kusem kamene a jiným kusem kamene jej přitesávali do žádaného tvaru. Nedovede-li si kdo tu práci představit, ať to zkusí: majzlíkem ze sopečného skla vyrobit z čedičového či vápencového balvanu přesně zapadající, hladce opracovaný stavební prvek. Musím říci, že mě moje představivost v tomto bodě opouští.

Zajisté, byly to slavné a obdivuhodné civilizace, tihle Mayové, Aztékové a jiní -tékové. Zároveň to musely být systémy robotní, ba otrocké, před nimiž by evropský feudál zplakal hanbou. Ono také ... Cortés se vylodil nějakých tisíc kilometrů odtud, rychlým pochodem dosáhl aztéckého hlavního města a se šesti sty ozbrojených knechtů je zručně dobyl a rozmetal. I to si zkusme představit. Představme si, jak stojíme na neznámém pobřeží a hotovíme se k pochodu do vnitrozemí, o němž si nedovedeme udělat představu, nikomu nerozumíme, nemáme mapu, popis, nic. A nakonec s nepatrnými sílami vyvrátíme velkou říši ... ba ne, to nemohl dokázat Cortés sám. Nic by nepořídil bez výrazné pomoci místního obyvatelstva, majícího slavné aztécké civilizace i s jejími obdivuhodnými kalendáři, krvavými veleknězi, zbožněnými králi a úděsnou robotou plné zuby. Stalo se obyčejem obdivovat staré neevropské civilizace a sypat si okázale popel na vlastní hlavu za jejich potlačení; povězme si upřímně, že je v tomto postoji nemálo pokrytectví. Užíváme-li termínu osvobození pro dějinné akty výsledků často velmi pochybných, můžeme si snad dovolit totéž i v případě aztéckém. Španělští dobyvatelé nebyli žádná nevinná holátka a dost se v dnešním Mexiku namordovali a naloupili, ale z hlediska obyčejného člověka, dřepícího s kamenným majzlíkem nad kusem čedičového balvanu, to mohli být vysvoboditelé.

Mocná říše aztécká se rozpadla pod úderem španělské vojenské síly, ano. Ale rozpadla se také a snad především i proto, že neměla podporu vlastního obyvatelstva. Že si úlevně vydechlo, když Cortés její moc a slávu poslal k čertu. Neboť slovo osvobození jest odvozeno od slovního kořene svoboda. Je velmi povrchní vyhlásit stav určité společnosti za svobodný jen proto, že ji v krutém otroctví utlačuje pyšný tyran domácího původu. A vyhlásit naopak za porobu stav jiný, v němž domácí tyranii nahradí vláda cizí, jistě ne lidumilná, ale přece jen daleko snesitelnější. Čímž, obávám se, jsem si rozlil ocet u mnohého karatele kolonialismu a západního imperialismu. Ale to už nějak budu muset vydržet. Mám jistý ostych před slovem pravda, o němž není tak zcela jisto, co přesně označuje; ale povím aspoň, že upřesněním pojmů osvobození, poroby, útlaku a jiných podobných se v aztéckém případě můžeme přiblížit tomu, co lze označit za historickou skutečnost.

Dál k severozápadu, ale ještě stále v poměrné blízkosti hlavního města, se mezi kaktusy a trnitými keři skrývá jiná z nejvýznamnějších mexických památek, bývalé středisko civilizace, tentokrát toltécké, Tula. Praví se, že Toltékové byli o dost lidštější než mocichtivá a krvelačná říše aztécká, a snad z téhož důvodu neohromuje Tula touž monumentalitou jako Teotihuacán. Plošinu nevelké komolé pyramidy (pěkného jména Tlahuizcalpantecuhtli) zdobí mnohametrové postavy válečníků z černého bazaltu a práce je to obdivuhodná, pozoruhodné jsou i reliéfy na stěnách pyramidy, třebaže i v jejich symbolice jsou zase všelijací lidská srdce požírající jaguáři a jiné náznaky toho, že ani život v toltécké říši nemusel být zrovna záviděníhodný.

Po celkem slušné silnici to pak jde dál, kolem města Querétaro, které by stálo za prohlédnutí, nám však bohužel náleželo k těm, jejichž návštěvu bylo třeba si odpustit. Pro českého člověka se zájmem o dějiny může být zajímavé, že zde prožil své poslední dny, byl poražen v osudové bitvě a posléze popraven nešťastný císař Maximilián habsburský. O svou císařskou hodnost nestál, byv k ní dostrkán velikášským imperátorem Napoleonem III. a vídeňskými příbuznými. Když už ale v Mexiku byl, pokoušel se o co nejvlídnější, zemi co nejprospěšnější vládu ... nadarmo. I tehdy převládla zásada, že dobrá a lidská cizí vláda jest útlak, avšak domácí vražedný zmatek se nazývá svobodou. Je marné dumat, co se mohlo s Mexikem dít dál, kdyby se v něm byl slušný, svědomitý Habsburk dokázal prosadit. Možná by si ušetřilo mnohé ze svých oslavovaných, ale zbytečných revolucí; možná že by dnes stálo na mapě světa ne snad jako císařství, ale jako země o to zámožnější, kolik v revolucích promrhané energie by bývala mohla užít k rozumnému rozvoji.

Takhle ... querétarské vítězství nad císařem Maximiliánem dnes slouží Mexiku za příležitost k oslavě, za osvoboditelskou frázi. Aby bylo čemu stavět pomníky. A u nás v Čechách po něm zbyla pohnutá balada o Babinském, slavném lotru mexickém, dodnes zpívaná kolem půllitry pokrytých stolů. On, víme, lotr Babinský sice nikdy v Mexiku nebyl, zato v něm bylo dost českých lidí v průvodu neúspěšného císaře, vojáků, služebníků, muzikantů. Stála by možná za podrobnější vystopování tahle slepá kolej českých dějin. Snad se jí jednou některý historik ujme, pro nic zvláštního, jen z úcty k lidem, po nichž nezbylo víc než ta podivná písnička.

V noci se po Mexiku z dobrých důvodů jezdit nemá, ale určili jsme si za denní cíl Guanajuato (čti: Guanachuato), k němuž jsme dorazili už za hluboké tmy. To jméno asi českému čtenáři nic neříká; ale je to možná nejhezčí město na celé západní polokouli, pokud tím titulem neobdaříme některé jiné ze sbírky malebných hornických městeček, rozhozených v horách středního Mexika. Vyrostla všechna bez onoho typicky amerického územního plánu, pravidelné čtvercovité sítě ulic, odshora dolů avenida, zleva doprava calle. Krkolomný terén nad stříbrnými žílami nutil stavitele tento praktický, ale jednotvárný systém opustit a přizpůsobit se okolnostem, čímž povstaly uličky uzounké a klikaté, náhle se rozšiřující do nepravidelných plácků a náměstíček, strmá schodišťátka, krásné a bohaté kostely na vyvýšeninách, někde se nenašlo místo pro ulici vůbec žádné, takže nezbylo než se zadlabat pod zem nebo užít starých štol. Dodnes poutník, pokoušející se v Guanajuatu odněkud někam dojet automobilem, z velké části projíždí tunely důlních chodeb.

A líbeznějšího ani malebnějšího než stinná guanajuatská náměstíčka není v Mexiku a tudíž ani v celé Americe snad nic. Neboť je v ní mnoho přírodních krás; avšak města pitoreskní, malebná, mohoucí se srovnat s historickými městy staré Evropy, taková se najdou jen v Mexiku. Jinam přišel evropský vliv příliš pozdě, když už městské stavitelství pozbylo malebnosti.

Také že mi všichni, před nimiž jsem to jméno vyslovil, návštěvu řečeného městečka ohnivě doporučovali. Oh! Guanajuato! Museo de las Mómias! vypukali v nadšeném záchvatu. Někdy před půldruha stoletím se totiž při rušení starého hřbitova přišlo na dobře zachované lidské zbytky, pro něž bylo zřízeno celé muzeum. Přiznám se, že jsem je, ač slavné a hlučně doporučované, opomenul, neboť pohled na kostry potažené pergamenovitou kůží mě nijak neinspiruje, ba pokládám je za ohavnost. Mexičané ale při tom pomyšlení upadají přímo do extáze. Mumie! Mrtvoly! Lebky a hnáty! Kostry! Ó! Ó! V tomhle úkazu snad tkví nejnepochopitelnější hlubina mexické duše, naprosto posedlé představou smrti. Na trzích se můžeme potěšit dětskými hračkami v podobě mimořádně šeredných kostlivců, na Dušičky, zvané zde Día de los Muertos (den mrtvých) se lidé navzájem obdarovávají rozkošnými lebečkami z cukru a čokolády.

Zkouším vypátrat, kde se tahle morbidita vzala. Nějaký díl jí asi přišel ze Španělska, ona i španělská atmosféra je prodchnuta jistou potemnělou pochmurností, snad pozůstatkem z dob osudových zápasů o zachování křesťanského charakteru země. Ale to bude jen menší část odpovědi.Tu větší patrně najdeme v indiánských kořenech mexického způsobu. I v aztéckých a mayských vykopávkách se hojně nacházejí masky v podobě lebek, lebky z nefritu, lebky z jadeitu, kosti a hnáty, bohatý výběr jiných mrtvolných motivů, až se zdá, jako by se celá předkolumbovská civilizace dívala na svět prázdnými očními důlky zpráchnivělé lebky. Je možné, že jí nic veselejšího nezbývalo, aspoň ne jejím prostším příslušníkům. Asi si nepředstavíme hrůzu atmosféry, v níž žil mayský nebo aztécký poddaný: každodenní lidské oběti, pro něž podle svědectví jistého účastníka španělské conquisty bylo celé aztécké město Tenochtitlán jediná krvavá, mrtvolně páchnoucí lidská jatka. Nádavkem k tvrdé a nesmyslné otrocké práci žil jeho prostý obyvatel i v neustálém očekávání chvíle, kdy pro něj přijdou chrámoví pochopové a oznámí mu, že se mu dostalo té neobyčejné cti být na kamenném oltáři obětován bohům, nikdy dost sytým lidské krve.

Vžijme se, dokážeme-li to, do rozpoložení člověka, stojícího před vyhlídkou nechat si zaživa vyřezat srdce z hrudi nebo si dát upižlat hlavu kamenným nožem. Je představitelné, že staletími takových hrůz se mohl vyvivout ne panský a kněžský, ale lidový kult smrti. Z bezvýchodného zoufalství vykrystalizovaný pocit - už aby to bylo za mnou. Zůstal v mexické duši podnes a projevuje se nám nepochopitelnou morbiditou cukrkandlových lebek, kostliveckých hraček, mumiových muzeí, zálibou v čemkoli dostatečně hřbitovním a funebráckém. Guanajuato je krásné město. Ale jeho slavné muzeum ... každý má svůj vkus. Co se mě týče, obešel jsem je velkým obloukem.

3. Úvahy o demokracii chudáků a smyslu revolucí

Jde řeč po Mexiku, že jeho stát Michoacán je mezi všemi nejkrásnější ... nu, každý má svůj vkus, já bych hlasoval pro Chiapas u hranice s Guatemalou, ale pěkný Michoacán bezpochyby je. Hornatý, lesnatý, s neustále se střídajícími malebnými obzory. Hlavní město Morelia také stojí za zhlédnutí, má velikou barokní katedrálu z narůžovělého pískovce, kolem níž se zrovna ve dni naší návštěvy pořádala nějaká demonstrace. Nevím přesně, pro co nebo proti čemu, ale z rozhořčeného křiku se dalo usoudit, že zase jednou občanstvo žádá od svého státu cosi, co na žádný způsob nemůže splnit, ani kdyby chtěl. Slibovali páni od politiky před volbami hory doly, není-liž pravda, a teď se občané dali do zklamaného nářku, protože se hor a dolů nedočkali. Staré, okoukané divadlo. Za ním snad ani není nutno jezdit do Mexika.

Cesta vede z Morelie dál na východ a není jí žádného konce. K pacifickému pobřeží je ještě bezmála tisíc kilometrů, což by byla pěkná porce i v zemi s onačejším dopravním systémem. A ne že by Mexiko mělo úplně špatné silnice. V každém případě znám ještě horší. Jeho dálnice jsou dokonce znamenité. Jenže je to takhle drahá legrace; za sto kilometrů jízdy po dálnici vysolíš u boudičky označené slovem Cuota od desíti do dvaceti dolarů, což je zatím nejvíc, co jsem kde zažil. Také že jsou dálnice až na nějaký ten služební vůz prázdné: kdo musí platit ze svého, jede jinudy, i když nekomfortně. V tom jsou státní instituce všude stejné: protože je mýtné vysoké, lidé dálnic neužívají a erár málo vybere. Protože málo vybere, zvýší mýtné zase o nějakou tu stovku pesos, takže je uživatelů ještě méně, až nakonec ze všeho zbude zchudlý erár, nádherná dálniční síť pro kočku a přecpané vedlejší cesty.

Pokud by si ovšem cestovatel myslel, že odbočením na vedlejší silnici svůj problém vyřešil, mýlil by se převelice. Kasiček s nenasytnými výběrčími se zbavil, zato ... topes. Vibradores. A ještě všelijak jinak se ten jev nazývá, ale vždy jde o totéž: hrb asfaltu přes celou vozovku, strmý a vysoký, jejž nelze jen tak přejet, třeba i pomalu; je nutno zastavit, hrb prozkoumat, poté najet levým kolem, zhoupnout se, pak obezřetně pravým, drc a drc, nu, je to za námi a neutrhli jsme si výfuk, takže můžeme zase o kousek popojet, sláva. Ledaže už je v dohledu další. Poslyšte, někde končí všechno porozumění; nejsem silniční pirát a chápu, že je tu a tam třeba vytvořit umělou zábranu, aby se doprava zklidnila. Jenže mexické topes ... není v tom žádný rozum ani řád, místy jsou od sebe po dvaceti metrech a ještě stále se pracně budují nové; jsou v obcích, ale i v širém poli liduprázdné krajiny, na rovině rovinoucí i v prudkém stoupání metr před zatáčkou, slovem všude, kde mohou řidiče co nejúspěšněji dožrat. Někde je konec dopravní kázni a začíná nesmyslné sekýrování; a tento bod byl v Mexiku dávno překročen.

Místo aby topes zvyšovaly bezpečnost, jsou nejčastější příčinou havárií. Už zase míjím vrak a kolem něj střepy ... nu ovšem. Někdo zpozoroval topes v poslední vteřince, prudce zabrzdil a jezdec za ním do něj naletěl. Nebo jej v noci nezpozoroval vůbec a převrátil se. To v Mexiku patří k životu.

Zajímal jsem se o to, co tak moudrému opatření říkají obyvatelé; rád bych například věděl, jak se dostává sanitka k porodu nebo lékař k naléhavému případu. Ale pravdaže, vlastně jsem v celém Mexiku žádnou sanitku neviděl. Co by také byla platná; než by se přes všechny ty hrby překodrcala, stačila by se narodit paterčata a pacient měl možná už po funuse. Dovedl jsem si představit, k jaké bouři protestů by erární naschvál takových rozměrů vedl v Evropě; snad i vláda by padla nebo by aspoň vládní partaj přišla o pěkné procento hlasů. Vysvětlení bylo omračující: nejen že mexická vláda nepadá a procenta neklesají, nýbrž bylo budování topesů důležitým trumfem opozice, která takto sklála v prach málem už sto let panující vládní partaj. Podpořte nás, a my zasolíme těm prachatým nabobům, co kolem vás smrdí autem! Nastavíme jim překážek, tak, a teď se kodrcejte, na každých padesáti metrech stůjte, nabourávejte se, vztekejte... Tak nějak zněla hesla, jimiž se přátelé lidu obraceli k voličům, a prostý, chudobný campesino je rád a ochotně přijal. Sice může umřít v marném čekání na sanitku, sice si sám užije toho potěšení, jede-li dvě hodiny autobusem někam, kam by se za normálnějších poměrů dostal za půlhodinku, ale zato si přišla na své jeho třídní zášť.

Nedá mi, abych se nezamyslel nad funkčností demokracie v nuzných poměrech. Účelem a posláním demokracie je, jak známo, účast svéprávného občana na správě země, péče o její rozvoj, o budoucnost generace vlastní i příštích. Panuje přesvědčení, že uvědomělý občan dokáže vést veřejné záležitostí lépe, účelněji a poctivěji než panský lokaj. To ano. Ne ale každý občan, nutno upřesnit; jen ten, jemuž aspoň kus ohledu na věci veřejné a na budoucnost zbývá. Což, nutno po pravdě povědět, nebývá člověk chudobný. Dlouhé generace myslitelů a poetů vyzdvihovaly chudobu jako ideální lidský stav, v němž člověk, oproštěn od materiálního pachtění, může plně obrátit mysl k vyšším hodnotám; ale to bylo tím, že řečení poetové a myslitelé byli zpravidla příslušníci bohatších vrstev a chudobu v její syrové, duši stravující podobě neznali a nebyli schopni se do ní vžít.

Neboť chudák obvykle kašle na vyšší hodnoty. Je veden dvěma pohnutkami: zaprvé si přilepšit, teď, jakkoliv, s jakýmikoli následky pro zítřek. Zadluží-li se jeho milovaná vláda na účet příštích pokolení až nad uši, přičemž on dostane pět korun navíc dnes, s nadšením ji bude volit. Zadruhé je veden závistí, nepřejícností, touhou vymalovat to těm, kteří mají o trochu víc. Mužům politiky je tím umožněno vládnout nezodpovědně a kořistnicky, protože je snadnější ukojit něčí závist než něco pozitivního vybudovat. Vychází mi z toho pochmurný závěr: demokracie může kloudně fungovat jen za předpokladu jisté zámožnosti, v níž si lidé nepotřebují závidět. Cokoli je pod touto mezí, nemůže vést k dobrému výsledku, i kdyby se politici uslibovali a zklamaní voliči ukřičeli v demonstracích.

Ano; ale co tedy? Nerovná úměra chudoby a demokracie zjevně funguje, jinak by nebylo ve světě tolik zemí s demokratickým zřízením, avšak k pláči chudých a dál upadajících. Počkat se zaváděním demokracie, až bude líp? Nebo nechat zemi v správě nějakého dobrotivého panovníka, který by rozhodoval moudře a spravedlivě? Jenže o takové bývá nouze. Schůdné cesty není vidět, už je tomu asi tak, že která země navzdory přírodním pokladům a schopnosti svých lidí nedokázala do dnešních dnů opustit šikmou plochu chudoby a z ní plynoucí politické neschopnosti a korupce, bude po ní pravděpodobně už jen klouzat hloub, ať s demokracií nebo bez ní, až k nějakým těžko dohlédnutelným koncům. Snad jsem v úvaze došel příliš daleko od naschválnických silničních hrbů, ale souvislost zde je. Nepřehlédnutelná.

Mezitím jsme dojeli až k Zitácuaro, což prý má být město hrdinské, asi že se to tady v některé z mexických revolucí obzvlášť malebně řezalo. Silnice se před ním dvojí a levá odnož se vine vysoko do hor, k městečku Angangueo, v jehož blízkosti je možno spatřit zázrak. Aspoň pro toho, kdo se zamýšlí nad nevysvětlitelnými přírodními úkazy. Sem, do horského lesa ve výšce nad 3.000 metrů, se každého října na plochu několika hektarů slétají miliony motýlů druhu monarch, po latinsku mariposa monarca. Sídlí přes léto na stejně drobné plošce v Kalifornii, načež se zvednou a letí celé ty dva tisíce kilometrů, rovnou za nosem až sem. Nakladou vajíčka a zemřou; a nově vylíhlí motýlci se právě tak jednomyslně v dubnu zvednou a letí zpátky do Kalifornie. Aniž jim mohli ukázat cestu rodiče, prostě jen tak, vedeni záhadným pudem, se strefí na několik hektarů letního bytu, což je výkon, který se člověku někdy nepovede ani s mapou. Je jich ve vzduchu, všude po stromech a květech od čtyřiceti do sta milionů, takže to vypadá, jako když oranžově sněží. Jakého naváděcího systému monarchové používají, není známo a asi nikdy nebude.

Za socialistických časů jsme se učívali ve škole, že není věcí nepoznatelných, nýbrž pouze zatím nepoznaných. Dočasně, víte, než jim akademik Lysenko a pokroková vědkyně Lepešinskaja přijdou na kloub. Nyní, zdá se, jsme o něco chytřejší. Také skromnější, lze podotknout. Přiznáváme už, že jsou v přírodě a vesmíru jevy, uzavřené i géniu vědkyně Lepešinské. Signály, pro jejichž příjem nám nenarostla anténa, úkazy, jejichž důsledky vnímáme, ale příčiny leží ve vyšších dimenzích, našemu chápání nepřístupných.

Kolem motýlího zázraku ovšem narostl bujný obchod, jehož cílem není hloubání nad taji přírody, nýbrž úporný, chtivý kšeft na hranici podvodu. Na to musí být poutník v Mexiku připraven: že ne každý vznášený požadavek je oprávněný a ne každý úředně se tvářící caballero by snesl konfrontaci se zákonem. Před odbočkou do motýlí rezervace stojí muž s červeným praporkem, jímž odklání dopravu k velké louce. Dál osobními auty nelze, račte zajet na odstavné parkoviště, por favor, kde již na vás čekají přichystané terénní vozy. Na kolik že ten špás přijde? Na pakatel. Quinientos pesos. Rychle si ten údaj překládám, pět set mexických pesos, padesát dolarů amerických ... no sakra. Nedbajíce rychlého snižování ceny usedáme do auta a mizíme lesní silničkou do hor, a samozřejmě to není ani nemožné, ani zakázané, to jen si hoši z Anganguea chtěli drobet přivydělat. Po poněkud kodrcavé pouti jsme dospěli až na místo, aniž nás někdo znepokojoval ... pardon; až na dva strejce, držící po nějakém kilometru přes cestu natažený provaz a žádající za propuštění poplatek. Je to zjevné vyděračství a dal bych se se strejci do hádání, ale jelikož nežádají pět set pesos, nýbrž pouhé tři, nestojí mi to za to. S tím už člověk musí být v chudších zemích srozuměn, že občas vysolí nějaký peníz zbytečně, a snad se může utěšit tím, že vykonal kousek dobrého skutku, když přispěl do chudých chalup nějakou částečkou.

Jenže je to po čase dost protivné. Nešlo by mi o těch pár set pesos, o něž se mi cesta prodraží; jde o to, že nelze navázat srdečnější kontakt, pohovořit pár přátelských slov, aby se z nich po málo chvílích nestalo vnucování nějakého kšeftu nebo jiné mámení peněz. Znovu musím poukázat na omyl těch, kteří pohrdají naší konzumní společností, spatřujíce jen v prostotě a chudobě recept na šťastný, oduševnělý život! Kdepak, zvěstovatelé. Přičichněte někdy k takové prosté a chudé zemi, abyste poznali, kolik v ní je šťastné oduševnělosti. Nenajdete žádnou, jen zoufalou touhu po penězích v každém slově, skutku i myšlence. Je pochopitelná, ale jak ubíjí všechno lidské, jak zbraňuje každému zárodku sympatie, který by se jinak mohl vyvinout!

Krajina pustne, dál na cestě k Pacifiku leží už jen městečko Altamirano a za ním se zvedá pás hor, Sierra Madre de Sul. Hory jsou to sice dost vyprahlé, ale překrásné, velmi mexické, jako z dobrodružného filmu. Kaktusy zarostlé strmé stráně, úděsná hloubka propastí metr od kol, žlutě a červeně kvetoucí neznámé stromy, nádherné vyhlídky, zatáčka za zatáčkou. Jen málokde prosvitne ploška kukuřičného políčka, k němuž by snad měla vést lanovka, a u něj chaloupka, ještě bědnější než ty pod horami. Skaliska a balvany podél silnice jsou hojně popsány pozůstatky nějakých voleb, vychvalujících tu jednu, tu zas jinou partaj. Zdá se, že v tomto kraji převládá záliba v straně poetického názvu PRD, což ovšem - co si také hned nemyslíte, rozmilí čtenáři - znamená Partida de la Revolución Democratica. Nebo tak nějak, nevím to přesně, pouze jsem si hrdý název domyslel, neboť to není nesnadné.

Bez písmenka R jako revoluce se nedá v Mexiku ani rána. Už jsem k té mexické revoluční mánii něco pověděl, takže se nebudu opakovat; ale jak málo si vzalo Mexiko poučení ze svých revolucemi jen tak bobtnajících dějin, jak mu nedošlo, že není nač být pyšný a po čem se zálibně ohlížet! Prostý vývoj, jdoucí po milimetrech neznatelného pokroku, vede nakonec vždy k výsledku pozitivnějšímu než jakkoli slavný a malebný převrat. Snad by se to slovo nemělo psát do hesel a názvů partají, nýbrž vyslovovat jedním dechem s pojmy jako mor, sedm ran egyptských a čtvero jezdců Apokalypsy. Pražskému magistrátu bych pak doporučil přejmenovat Revoluční třídu - ostatně ví Bůh, po které revoluci pokřtěnou - třeba na třídu Armády spásy.

V sériích vlásenkovitých zatáček a přes nesčetné propasti jest nakonec dosaženo hřebenu Sierry, poté se cesta strmě svažuje, a tam někde na jihu lze tušit modrou plochu oceánu. Když terén přejde v příbřežní rovinu, je už vedro jako v peci. Každého, kdo si přečte údaj o pětatřiceti stupních ve stínu a myslí si, že to není o moc jiné než ve vydařenějším evropském létě, mohu ujistit, že je. Vedro, vysávající energii z údů a vzbuzující strach z klepnutí pepkou, vedro, v němž si člověk myslí, že ani nedýchá vzduch, nýbrž jakousi rozžhavenou marmeládu. Je možno si na ně zvyknout, ale ne během jedné obvyklé dovolené, nýbrž tak asi za čtvrt roku. A mnohým ani pak ne. V tetelícím se rozžhaveném vzduchu před námi leží městečko Zihuatanejo, oblíbený cíl méně zámožných cestovatelů, jejichž peněžence je mnohem proslulejší a božíhodovější Acapulco nedostupné. Jelikož však nepokládám za účel svého vyprávění popis rozkošného povalování po plážích, ukončím tuto kapitolu.

(pokračování)