Zaří 2006

Z velkého bezkráloví v Čechách

Luděk Frýbort

„…národ žádostiv byl míti vládce; starost o něho předcházela jiné zemské starosti, a podáváno se i k nemalým obětem, jen aby řádné ústrojí právní a vládní mohlo zemi zjednáno býti. Hlavní závada pocházela z nemožnosti nalézti oprávněnce k vládě spůsobilého i ochotného…“ (František Palacký: Dějiny národu českého)

Předesílám, že otec českého dějepisectví předvídal dnešní vládní krizi právě tak málo, jako že bude jednou zobrazen na tisícikorunách; shora citované řádky se týkají mnohem staršího bezvládí v království českém, rozpínajícího se v časovém úseku let 1439 až 1457. I některé jiné rozdíly by bylo možno nalézt. Zcela jist si nejsem, ale řekl bych, že osmnáct let to tentokrát nepotrvá, ba mám jistou obavu, nepíši-li tento článek zbytečně, protože než se oděje do tiskařské černi, může mít národ český kýženou vládu. Třebaže o řádném ústrojí právním nemusí být ani potom řeči. Rovněž neodpovídá dnešnímu stavu představa, že by se někdo podával k nemalým, hahaha, obětem, a vůbec už ne, že byla obtíž nalézti oprávněnce k vládě ochotného, neboť ochotných máme jako kvítí. Spůsobilého… toť už jiná hudba. Jinak může pozorný analytik shledat lecjakou paralelu.

Někdejší bezvládí skončilo zvolením Jiřího z Poděbrad za krále českého hlasy zemských stavů dne 3. března 1457. Stavy s právem volby byly tři: panský, rytířský a městský. Z čehož je patrno, že selský lid, tvořící největší část tehdejšího obyvatelstva, neměl do zemských záležitostí co mluvit, jsa v té věci zastoupen svým feudálním panstvem.

Vida, jaká podobnost! Nestálo by za uvážení udělit patnáctému století titul zastupitelské demokracie? I dnes přece vládnou jménem poddaného lidu všelijací páni a rytíři, na nic se jej neptajíce a z jeho roztrpčení i ze svých ostud si nic nedělajíce. Ledaže neměli Čechové tenkrát ještě ústavu, v níž by si mohli přečíst, že veškerá moc pochází z lidu; v tom byl jejich čas poctivější. Rovněž nemohli jednou za čtyři roky řečené pány potvrdit v jejich úřadech, čemuž dnes říkáme volby. Jinak je to prašť jako uhoď.

Uzavřená panská kasta, mezi sebou všelijak handlující, štířící se a podpichující, ale když na to přijde, bránící svá privilegia v sevřeném houfu jako lvi, to máme i dnes. Rovněž tak lid, mající z celé demokracie jen to potěšení, že si jednou za čas může od srdce zafandit; takové volby, to už je skoro jako vyvrcholení fotbalové ligy. Platné je to pramálo. Zastupitelský stav se dobře postaral o to, aby sprostý lid mohl volit, volit, ale nic nezvolit, leda pokaždé jednu nebo druhou panskou partu, mající v hlavách všechno možné, jen ne prospěch země, již si troufá spravovat.

Ó, zlatý feudalismus! Kde jsi, králi Jiříku? Páni a rytíři tvého času byli svárliví, svévolní, často sobečtí, ale aspoň poctiví v tom, že ze sebe nedělali demokraty. Jejich vůle k dobrému koruny české nebyla jen předstíraná; a když na to přišlo, dovedli pro ni i krky nastavit.

To ale jen tak na úvod. Druhá shoda je podstatnější a měli bychom se nad ní hlouběji zamyslet. Osmnáctileté bezkráloví bylo přímým důsledkem husitské epochy českých dějin, na niž nepřestáváme být hrdí. Modernějším jazykem by bylo možno mluvit o posthusitismu. Žalostný stav české politiky tohoto času, vyvrcholivší v bezradnosti topolánkovsko-paroubkovského bezvládí, je důsledkem dějinné epochy komunismu. Lid, jásající nad zánikem té loupeživé holoty v bitvě u Lipan (nevěřme příliš nadšeným spisovatelům národního obrození), či jiný lid, zvonící radostně klíči jiné holotě na cestu do pekel, ještě jiné lidy v obdobných situacích, všechny se dopouštějí těžkého omylu. Domnívají se zpravidla, že fiaskem ideologického experimentu, neschopného plodit nic než despocii, materiální i morální zkázu a rozvrat všech tradičních hodnot, je všemu zlu odzvoněno. Že zbývá už jen si vyhrnout rukávy k budování rozumnější, balastem překonané epochy nezatížené budoucnosti. Tak jednoduché to ale není.

Neboť nic v dějinách nekončí, jako když utne. Za jejich destruktivními epochami se táhne a všem snahám o obnovu se na nohy věší těžký pytel následků, jejž zpravidla označujeme předponou „post-“. V Čechách patnáctého věku jej od těla ztýraného národa odťal král Jiřík; dnešek takového reka ještě nenašel, a jak tak truchlivě hledím, hned nenajde. Zplodilť ideologický experiment příliš mnoho božích bojovníků, hejtmanů, sudličníků a cepníků, nebo zase tajemníků, kádrováků, veksláků a estébáků, důvěrníků a fízlíků, jedním slovem příživníků; ti mohou být zbaveni své zjevné moci (i když ne vždy), nikoli však rozbita síť jejich vztahů, z níž pučí vždy nové a nové metastázy moci podpovrchové.

Jedním z hlavních znaků každého ideologického období jsou rozsáhlé konfiskace. První starostí ničivého zmatku, udělivšího si titul revoluce, je hledání nepřátel, jež je nutno smést, rozdrtit, zlikvidovat. Nalezena jich je pokaždé veliká hojnost, a jako z udělání jsou všichni majetní. I co zbývá revoluci, než zabavovat, rabovat, znárodňovat, zespolečenšťovat, či jaká jsou ještě synonyma velkoplošné krádeže. V husitském období to odnášely kláštery, chrámy a jiná církevní zařízení, i leckterý pán či rytíř, který se dost rychle nepřekabátil. V období komunistickém (směle k němu přičtěme i krátké období dozrávání mezi květnem 1945 a únorem 1948) neušli témuž Němci a kolaboranti, po nich fabrikanti, kulaci, živnostníci, a nakonec skoro každý. Pro úplnost dodejme, že dokonce i období meziválečné demokracie si neodpustilo oškubat o majetek šlechtu. Pokaždé byl ten akt provázen souhlasným mručením méně majetných vrstev, domnívajících se, že na ně nedojde. A došlo.

O oprávněnosti či neoprávněnosti těch záborů bylo už, řekl bych, napsáno dost; chci jen doplnit, že se jimi v národě českém vzedmula obrovská vlna jednak závisti a zášti, jednak nenechavosti. Běžel za času husitského sedláček, aby si také zadřel za nehty zlatý kalíšek z vyplundrovaného kláštera, když se to smělo, nebo si z mešního roucha udělal onuce; a ti výše postavení si zadírali pozemky, vsi, hrady, celá panství. Darmo žádal husitský chorál boží bojovníky, aby na kořistech a lúpežích životóv netratili (míněn byl život věčný); kradli všichni jako straky, až k posledku byly bituňky a výpalné jejich jedinou starostí. O obyčejích postkomunistických hejtmanů, tuším, netřeba dlouhých písní. A když hejtmanů, tedy i pěšího lidu, neboť od velkého vola učí se tahati malý. Ne náhodou přinesl nedávno tisk povzbuzující zvěst: jsouť Čechové čítáni k nejzlodějštějším národům Evropy. Jak by také ne. Po více než půl století jim byl předváděn majetek jako něco jednak nemravného, jednak určeného k rozebrání, krádež pak jako něco omluvitelného ba záslužného, v šikovném provedení pro zasmání. Je to setba, jež ještě dlouho nepřestane vydávat svou žeň.

A dalo by se v těch podobenstvích pokračovat. Ti z božích bojovníků, kteří vyvázli od Lipan, se nechápali pluhů ani se nevraceli k ševcovskému řemeslu, nýbrž se snad do jednoho stali… inu jak který. Hejtmané a zemani loupeživými rytíři, prostší bojovníci lesními lupiči a uřezávači míšků, ne bez příčiny si stěžuje Chelčický, „coť jest dal Bóh lapkóv v Čechách“. Což by, jen modernější mluvou, bylo možno opsat i pro dnešní stav. Rytíř Kolda ze Žampachu, nebo Srba a Kožený, obojí je smrduté vejce téže kvočny, plod znemravnělé společnosti, jejíž revoluční ideál zdegeneroval v neúctu k majetku a pohrdání tradicí. Ledaže král Jiří, nastoupiv na trůn, udělal těm neplechám rázný konec: loupežné hrady zbořil, rytíře i drobné lapky pochytal a zvěšel, ostatek pak sám ze strachu uprchl ze země a šarapatil ještě několik desítiletí na evropských bojištích v podobě námezdných žoldnéřů, než konečně zanikl. Což je asi recept pro dnešní dobu nenapodobitelný, neboť jednak nemáme krále Jiříka, jednak oprátky pro zemské škůdce vyšly z užívání. Škoda, možná. Ostatně je obtížné si představit například bankéře Salzmanna co nájemného žoldnéře.

Vydestilovali jsme tedy ze srovnání dvou dějinných epoch určitá pravidla, z nichž není úniku. Zbývá ještě určit, co z nich vyplývá pro současné bezkráloví, a můžeme-li z nich soudit na jeho další průběh i – doufejme - konec. Nepokládal bych v té věci za podstatné partajní handle, vyhlašování koalic a jejich rozpouštění, ba ani různé osobní či hromadné žárlivůstky a nenávisti. Podstatnější je toto: dalť jest Bóh příliš mnoho lapkóv v Čechách, a dal jim i příležitost se výhodně zapelešit. Ne na skalních hradech, nýbrž v nejvyšších patrech politiky, a máme-li jen z poloviny věřit údajům pana Kubiceho, i v samotných vládních kruzích. Příliš mnoho denního světla nesnesoucích kšeftů je rozehráno a nelze je ukončit; je proto nasnadě, že dosavadní vláda se nemůže nechat vystřídat někým jiným, i kdyby chtěla. Nejeden koryfej zastupitelské demokracie by mohl ze svého ministerstva mazat rovnou cestou v klepetech do lochu, neboť ne každý se stačil pojistit doživotní imunitou, která v tomto světle také dostává svou logiku. Čili: nejvýbornějším východiskem pro loupeživé rytíře by bylo pokračování sociálně demokratické vlády, vhodně doplněné tábority soudruha Filipa. Zdaří-li se podmáznout někoho z páně Topolánkova trojspolku, může se to povést. Nezdaří-li se, je další možností druhé vydání smluvně-opozičních kompaktát, šetrněji nazývaných Velká koalice. Ne kvůli klidu na práci nebo čím se takové spolky obvykle zdůvodňují, ale za účelem zkorumpování; namočí-li se do výše zmíněných kšeftů i modrý pták – o jeho odolnosti si nečiňme velkých iluzí - je věc vyřízena. Již mnohem méně naděje dává scénář předčasných voleb; mohly by dopadnout nevhodně a ledakdo by se ocitl v rejži, ne-li v klepetech. To už je pravděpodobnější úřednická vláda, poslušná loupeživých hejtmanů. Bláhový český lid má sklon představovat si vládu odborníků jako něco politicky nestranného a ekonomicky efektivního, což je ovšem za daného stavu věcí naivita. Vláda pravice – i kdyby nějaké skutečné pravice bylo v království českém – pravděpodobností příliš nezvoní, a to z důvodu, jenž byl právě naznačen. A jiných alternativ není.

Leda by se ještě objevil nějaký král Jiří. Ale ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, žádného nevidím. Je ostatně nejisté, zda by ho nesmetl hněv lidu spíš než loupeživé rytíře, ať těch či oněch erbovních barev. Zvykl si už na jejichž řádění, nespatřuje v něm nic zvlášť pobuřujícího ani nemorálního, a může je na sebe volit, žbrblaje pod vous a hovoře o menším zlu, ještě ve století dvaadvacátém.