Zaří 2006

Janukovyč vstává z mrtvých

Alexandre Gajdamacký

Bude Ukrajina oranžová, nebo oranžovo-modrá? Bude spolu tandem Juščenko-Janukovyč zápolit i dlouho po „oranžové revoluci“ jako prezident a premiér? Tady nejde jen o symboly. Ta otázka má aktuální a hluboký význam už proto, že loňská reforma změnila Ukrajinu z prezidentského modelu na parlamentní republiku a předseda vlády se stane skutečnou hlavou výkonné moci. Jenže byť měli někdejší oranžisté po březnových volbách čtyři měsíce na to, aby se dohodli na životaschopné vládě, reálný výsledek nahrává modrým, tedy proruské partě Viktora Janukovyče. Tak vyznívá hlavní poselství z Kyjeva horkých letních dnů. Jak se to mohlo stát?

Když Julie řekne ne

Po březnových volbách do Nejvyšší Rady Ukrajiny vypadala budoucnost „oranžového týmu“ docela nadějně. Dohromady totiž obsadil 242 z 450 křesel a brzy se začala vyjednávat koaliční smlouva mezi Blokem Julie Tymošenkové (129 poslanců), stranou Naše Ukrajina Viktora Juščenka (80) a Socialistickou stranou Alexandra Moroze (33). Nakonec však vzájemné rozpory a ambice zvítězily nad snahou o zachování „oranžových“ ideálů. Kdo za to může nejvíce?

Naše Ukrajina viní z debaklu jednání především lídra socialistů Moroze. Prý chtěl příliš moc, konkrétně křeslo předsedy sněmovny, ačkoli na to neměl z hlediska počtu svých poslanců nárok. Juščenkovci se o totéž křeslo ucházeli jako druhá největší koaliční strana, post premiéra by připadl Julii Tymošenkové.

Jenže prezident Juščenko chtěl post šéfa sněmovny pro starého kamaráda a kmotra svých dětí, byznysmena Petra Porošenka. Ten je ale zároveň nesmiřitelným rivalem Tymošenkové. Kolují pověsti, že dříve byli milenci, pak se rozešli a Tymošenková to svému bývalému nehodlá odpouštět. Právě ostrý střet mezi těmito dvěma ústředními postavami nové kyjevské elity byl loni hlavním důvodem pádu vlády charismatické Julie. Porošenko tehdy zároveň ztratil místo šéfa Rady bezpečnosti Ukrajiny. Usazením Porošenka do čela parlamentu chtěl prezident vytvořit rovnováhu mezi Naší Ukrajinou a blokem Tymošenkové. Julie se proti tomu postavila a vzápětí se k ní připojil i Moroz. A bylo po „koalici“.

Chladnokrevně v modrém

Od této chvíle připadaly v úvahu jen dvě varianty většiny – velká koalice v podobě modro-oranžové (Strana regionů Viktora Janukovyče se 186 poslanci a Naše Ukrajina) a levicový blok v podobě modro-růžovo-rudé (Janukovyč, socialisté a komunisté s 21 mandáty). Nakonec Moroz skutečně prohlásil, že 33 svých poslanců převede do tábora modrých. Vzápětí dostává tučnou odměnu – je zvolen předsedou Nejvyšší rady. Janukovyč štědře podělil i komunisty – získali posty šéfů parlamentní Kontrolní komory a výboru pro obranu. Síla modro--růžovo-rudých, kteří se nazvali „antikrizovou koalicí“, se zatím jen odhaduje na 240 mandátů.

Ačkoli média stále přinášejí informace o tom, že Janukovyč a jeho parta chtějí s Juščenkem za každou cenu vyjednat dohodu a zatáhnout jeho stranu do velké koalice (třeba i duhové, za účasti levice), Naše Ukrajina to popírá. Po Morozově zradě ale už mezi politiky nikdo nikomu příliš nevěří. Mluví se o tom, že Janukovyčův „doněcký klan“, kam patří nejbohatší uhelní a hutní baroni Ukrajiny, zaplatil socialistům za odchod z „oranžové“ koalice v přepočtu 25 milionů dolarů.

Zatím to vypadá tak, že zcela jistě odchází do opozice pouze blok Tymošenkové. Snaží se získat image jediné slušné strany, která se svými zásadami neobchoduje, a proto vyzývá prezidenta, aby tento parlament jako zkrachovalý zrušil a vyhlásil nové volby. Prý byly porušeny zákony: například Moroz měl svůj odchod z původní „oranžové“ koalice nahlásit 10 dnů dopředu – to je svérázná ukrajinská pojistka proti politickému kšeftování. Modro-rudá koalice navíc měla na své formování jen 30 dnů od určitého data po volbách, lhůtu protáhla o 10 dnů, což je delegitimizuje. Tymošenkovci už se chystají na nový Majdan uprostřed Kyjeva. Chtějí tak zpochybnit právo Janukovyče a Moroze na funkce premiéra a předsedy parlamentu.

Nejvyšší Rada během posledních týdnů zažila leccos: rvalo se a řvalo se („oranžisté“ litovali, že za Naši Ukrajinu nebyl zvolen boxer Vitalij Kličko, když „modří“ disponují známým zápasníkem Elbrusem Tedejevem), Janukovyčovi příznivci blokovali činnost parlamentu (čímž si ještě před konečnou drtivou porážkou „oranžových“ vybojovali půlku parlamentních výborů včetně těch klíčových ekonomicko-finančních), zkrátka o zábavu není nouze.

Co bude dál

Proruská levice se zatím bouřlivě raduje z vítězství. Strana regionů již podpořila boj „rudých“ proti vojenskému cvičení Sea Breeze-2006 na Krymu, které by se mělo odehrát za účasti NATO, hlavně Američanů. Akce odpůrců vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance nakonec dosáhly svého cíle – všech 250 amerických vojáků muselo narychlo opustit Feodosii a cvičení se odkládá na neurčito.

Janukovyč v případě svého premiérství slibuje stabilitu, dobré vztahy s Ruskem, pozitivní řešení sporu o ceny za plyn a další výhody. Říká, že je zkušeným výkonným politikem, jenž vedl vládu již za časů Kučmy v letech 2002–04. Prý je připraven nabídnout místo v koalici všem „konstruktivním silám“ včetně „oranžových“.

Jeden z předáků oranžových, David Žvanija z Naší Ukrajiny, ovšem v rozhovoru pro Izvestije prozradil, že Juščenko může rozpustit parlament ze dne na den: „Předčasné volby se budou konat maximálně do 10. října. Během kampaně může být pro nás dočasným spojencem Tymošenková, ale není to náš skutečný přítel. Její tvrdohlavá pozice – Dejte mi křeslo premiérky a pak dělejte, co chcete! – zničila naděje na oranžovou koalici. Před volbami se všechny demokratické síly dají dohromady a Naše Ukrajina vyhraje. Volby budou stát ukrajinskou státní pokladnu 200 milionů dolarů.“

Tymošenková má pochopitelně jiný názor. Právě její blok sjednotí Ukrajinu proti Janukovyčovi. Juščenko a jeho strana budou Julii jenom pomáhat. Stane-li se tak, v nové Radě prý nebudou žádní socialisté a komunisté. Jít do řad „antikrizové“ koalice Tymošenková odmítá, protože nepovažuje Stranu regionů za politickou organizaci, nýbrž za mocný klan. A usedne-li opět do premiérského křesla, již dobře ví, co a jak dělat. Slibuje růst ekonomiky a boj proti korupci. Také má svou představu, jak diverzifikovat zdroje plynu – její první cesty by vedly do Turkmenistánu a Íránu, do „srdce energetické nezávislosti“ Ukrajiny. Nicméně vztahy s Moskvou zůstanou „mocné a strategické“. V zahraniční politice je prý pro ni ukrajinský národní zájem nade vše ostatní.

Příští premiér?

Viktor Janukovyč se narodil 9. června 1950 v hornickém městě Jenakijevo (Doněcká oblast). Má vysokoškolské technické vzdělání, pracoval jako automechanik, ředitel podniku, v 90. letech byl prvním náměstkem a hlavou doněcké oblastní správy, v letech 2002–04 pak premiérem Ukrajiny. Byl dvakrát odsouzen: v roce 1967 dostal 3 roky za loupež, v roce 1970 pak 2 roky za to, že zbil člověka. Od roku 1978 se kolem jeho kriminální minulosti děly různé podivné věci, jejichž výsledkem bylo zrušení předchozích rozsudků a Janukovyčova rehabilitace; prý nic nespáchal. Loňský pokus obnovit tuto kauzu skončil odložením případu. Janukovyč je ženatý, má dva syny, Alexandr je zubař, Viktor má poslanecký mandát. Budoucí případný premiér hraje tenis a pěstuje holuby.

(Respekt, www.respekt.cz)