Zaří 2006

Pět let pro „Sašu číslo 3“

Alexandre Gajdamacký

Když v předjarním Bělorusku vrcholil prezidentský souboj „tří Alexandrů“, bylo jasné, který z nich vyhraje – diktátor-samorost Lukašenko. Jak to vypadá čtyři měsíce poté? Druhý v pořadí (podle procent získaných hlasů) Alexandr Milinkievič formálně zůstává lídrem demokratických sil, ale jeho autorita očividně upadá. Vždyť sliboval, že půjde s lidem „na náměstí“, jenže potom skutek utekl. To druhý opoziční kandidát Alexandr Kozulin alias „Saša číslo tři“ byl právě odsouzen na 5,5 roku odnětí svobody. Zdá se, že pro celou trojici přichází okamžik politické pravdy. Je přece známo, že v tomto regionu je vězení pro politika nejkratší a nejnadějnější cestou k úspěchu. Pokud samozřejmě přežije a bude schopen bojovat dál.

Z mariňáka profesorem

Svůj osud si Kozulin zvolil sám. Když ho před třemi lety s hanbou vyhodili ze státní služby, mohl tiše sedět a očekávat, že Lukašenko mu nakonec pasivní loajalitu oplatí. Takový průběh své profesní dráhy zažili už mnozí vysocí úředníci v nucené „výslužbě“. Kozulin si naopak vybral nebezpečnou cestu otevřeného odboje. Riskoval o to více, že už měl před očima osudy dvou jiných odvážlivců. Bývalý místopředseda vlády Viktor Hončar a někdejší ministr vnitra Jurij Zacharenko za svůj přechod do řad opozice zaplatili vlastními životy – v roce 1999 byli uneseni a zavražděni zvláštním Lukašenkovým komandem.

Ale právě bývalý mariňák Alexandr Kozulin se ocitl v roli toho, kdo jako první, zcela otevřeně, a navíc pomocí státního rádia a televize řekl Lukašenkovi pravdu do očí. Bylo to v rámci volební kampaně, kdy kvůli svému obrazu ve světě i režim ustoupil, proto ta benevolence. Lidé u obrazovek ovšem poprvé v životě viděli a slyšeli to, o čem se báli nahlas hovořit snad i doma v kuchyni. Mlčet je v Bělorusku nad zlato. A pak náhle přijde obrovitý sympatický chlap, navíc profesor, akademik, bývalý ministr, který jako by vůbec ten strach neměl. Jako by byl pojištěn u pánaboha, jako by se vůbec nebál toho, co mu Lukašenko na oplátku může provést. Šokující Kozulinovy projevy (o diktatuře a moci jednoho člověka, o vraždách politických rivalů, o korupci a tajných prezidentských fondech) vyvolaly u Lukašenka hysterii a u všech ostatních šok. Jenom se čekalo na to, jak se prezident „odpadlíkovi“ pomstí. Odplata se dostavila 13. července. Okresní soud v ten den vynesl nad Kozulinem rozsudek znějící na 5,5 roku odnětí svobody za „výtržnictví a organizaci masových nepokojů“.

Tímto aktem se z Kozulina stává skutečný duchovní vůdce odpůrců totality v Bělorusku. Tak to formuloval jeden z lídrů tamní opozice, bývalý poslanec Andrej Klimov, jenž sám si odseděl čtyři roky v Lukašenkově vězení za to, že podepsal dokument zahajující impeachment prezidenta. Skutečnost, že Milinkievičovi jako „oficiálnímu“ opozičnímu vůdci vládnoucí garnitura klidně dovoluje cestovat do zahraničí a účastnit se různých vrcholových setkání s evropskými a americkými politiky ostře Lukašenka kritizujícími, podle Andreje Klimova jasně svědčí o tom, koho se režim opravdu bojí a chce ho i za cenu další mezinárodní ostudy izolovat a koho příliš vážně asi nebere. Je to názor odrážející realitu? Nebo tak Klimov mimoděk podpořil režim, snažící se o rozkol v opozici, sotva se loni a letos stačila dát trochu dohromady? Paranoidní politická situace v Bělorusku činí z této otázky aktuální problém.

Často se v této souvislosti připomíná Kozulinova úřednická minulost, kdy jako rektor Běloruské státní univerzity a pak i jako ministr musel Lukašenka alespoň navenek podporovat. Mimo jiné se říká, že během prezidentských voleb v roce 2001 rektor Kozulin nutil studenty k předčasnému hlasování. Ale i kdyby to byla pravda, stejně by ho to nezachránilo před Lukašenkovým hněvem: studenti tenkrát většinou diktátora podpořit odmítli.

Nejdříve zlato, pak výtržnictví

Kozulin patří ke kategorii lidí, kteří jsou objektem Lukašenkovy smrtelné závisti. Je jen o rok mladší než prezident, i on pochází z prosté rodiny, ale za padesát let života toho stihl opravdu hodně. Jen fakt, že ovládá cizí jazyky, je symbolickým pohlavkem pro prezidenta citlivého na své chabé vzdělání. Oba jsou selfmademany. Ale Kozulin – na rozdíl od Lukašenka, který i po 12 letech prezidentství zůstává kolchozním buranem a celorepublikovým strašákem, jenž mluví výhradně rusky se silným běloruským přízvukem a byť má několik vysokoškolských diplomů, žádnou díru do světa vědy už neudělá – je ryzím intelektuálem. Přesto dokáže díky svému dělnickému původu mluvit s lidmi jejich řečí, na což měl doposud monopol populista Lukašenko. Další důvod k nenávisti.

Diktátor chtěl Kozulina dostat za mříže již dříve. Bylo to ještě v roce 2003, kdy zřejmě mezi ním a rektorem Běloruské státní univerzity nastala zásadní roztržka. Výsledkem bylo zahájené trestní řízení proti vedení podniku, který s univerzitou spolupracoval. Prý tam došlo ke krádeži zlata a prý v tom měl prsty i rektor. Prokuratura sice nakonec musela Kozulinovo trestní stíhání zastavit, ale Lukašenko ho mezitím stihl funkce rektora zbavit. Své přání si prezident splnil až na druhý pokus. Šest dnů po volbách, 25. března 2006, Kozulina brutálně zatkli příslušníci speciálního komanda ministerstva vnitra. Profesora a donedávna ještě kandidáta na prezidentský úřad srazili obličejem na podlahu autobusu, po cestě do vazební věznice mu vyhrožovali smrtí a nestydatě ho ponižovali.

Oleg Volček, známý běloruský ochránce lidských práv a šéf Kozulinova právnického týmu, komentoval následný soudní proces takto: „Řízení probíhalo za hrubého porušení trestněprávního řádu. Před vchodem do budovy stálo dvacet spolupracovníků speciálních služeb. Všichni, kdo vcházeli do soudní síně, museli ukázat doklady, jejich jména byla zanesena do nějakého seznamu. Vypadalo to, jako by soudili ne profesora a bývalého kandidáta na prezidenta země, ale zvlášť nebezpečného teroristu nebo lídra zločinecké skupiny.“ Podle Volčeka bylo vidět, že soudce Alexej Rybakov dostal „shora“ rozkaz k přísnému trestu. Přitom obvinění znělo směšně: únorový pokus prezidentského kandidáta vniknout do Národního tiskového centra a uspořádat brífink byl kvalifikován jako výtržnictví. Stejně dopadla i Kozulinova snaha zúčastnit se tzv. Celoběloruského shromáždění – on a jeho příznivci byli policisty surově zmláceni (Kozulina osobně bil plukovník Dmitrij Pavljučenko, jenž je podezřelý z únosů a vražd lídrů opozice a kameramana ruské televize ORT Dmitrije Zavadského), ale nakonec byl obviněn z výtržnictví Kozulin. Prý na policejní stanici rozbil Lukašenkův obraz. Co se týče minských událostí 25. března, soud uznal Kozulina vinným z organizace nepokojů v hlavním městě. Soudce se vůbec nechtěl bavit o tom, že právě brutální zásah policie pod velením Pavljučenka proti pokojné demonstraci byl příčinou zranění desítek lidí.

Přežít pro další boj

Po bývalém premiérovi Michailu Čigirovi a někdejším ministrovi Michailu Mariničovi se tak z politických důvodů ocitá ve vězení další politik. Oba zmínění muži jsou už sice na svobodě, ale nelze zapomínat na to, že Kozulin ve svém zápase šel asi nejdál, takže s pardonem počítat nemůže. Za mřížemi má jen málo možností ovlivňovat politický život, už teď je jasné, že jeho občanské právo na korespondenci i návštěvy nejbližších bude přísně omezeno. Na druhou stranu může raketově vzrůst jeho morální vliv ve společnosti. Jeho hlavním cílem bude teď doslova přežít, maximálně uchránit své zdraví pro budoucí politické bitvy.

Oficiální lídr opozice Milinkievič označil rozsudek za „Lukašenkovu osobní pomstu“. Alespoň verbálně tak podpořil svého spolubojovníka a možná i budoucího rivala. Hluboké znepokojení vyjádřila i Evropská unie. Vyzvala Lukašenkův režim, aby Kozulina i další politické vězně okamžitě propustil. Ale zatím pouze Kanada ve své reakci zařadila Bělorusko na seznam států s omezenými obchodními styky. Pro Minsk to není velká rána, neboť podíl Kanady na zahraničním obchodě Běloruska činí asi 1 %, ale ukazuje se, že Západ může sáhnout i k vážným sankcím. Koncem září bude EU rozhodovat, zda vyloučí Bělorusko ze systému celních výhod pro rozvojové země, což by mohlo Minsk stát 300 milionů dolarů ročně. Tento krok zatím postihl jen Barmu.

Alexandr Vladislavovič Kozulin, bělorusky Aljaxandar Uladzislavavič Kazulin se narodil 25. listopadu 1955, je předsedou sdružení Bělorusko-Rakousko, lídrem Běloruské sociálnědemokratické strany (Hramady), členem Akademie vzdělání Běloruska, Mezinárodní akademie vysokého školství, čestným profesorem moskevské Lomonosovovy univerzity;

70. léta – po vojně u Baltské flotily pracuje v kovárnách Minského traktorového závodu;

80. léta – absolvuje matematickou fakultu Běloruské státní univerzity (BSU), kde poté učí a získává doktorát;

1988 – na běloruském ministerstvu školství, později i prvním náměstkem ministra;

1996 – jmenován rektorem BSU;

1998–2001 – ministrem školství, předsedou Rady rektorů vysokých škol Běloruska, členem Prezidia Národní akademie věd;

2005 – zvolen předsedou Běloruské sociálnědemokratické strany;

2006 – neúspěšně kandiduje na prezidenta Běloruska.

(Respekt, www.respekt.cz)