Zaří 2006

Vladimír Hučín - Není to o mně, ale o nás

Ross Hedvíček

(knižní recenze)

Můj přítel František byl v Česku a dovezl mi knížku. Takové dárky mám rád, je to lepší než slivovice. Tahle knížka je vlastně interview s Vladimírem Hučínem. Správné interview je, když se chytrý ptá chytrého. Tady se dva úplně vygumovaní (29 a 18 let) ptali jednoho chytrého (52 let). Výsledkem hlouposti dotazujících je kniha plná vysvětlivek pojmů, o kterých jsem nevěděl, že vysvětlivky potřebují. Opravdu, doba v Česku tak pokročila, že jsou třeba vysvětlivky, co to byl Svazarm, SSM a nebo že komunisté mezi sebou nazývali KSČ „Stranou"? Můj dojem byl, že doba sice příliš nepokročila, ale úmyslně zatajování informací o minulosti ze strany starších vůči mladším je v Česku nepsaným zákonem dne. A pak z dnešní české mládeže jsou takováhle telátka.

Minulý týden jsem dělal interview pro český časopis Reflex. Dotazující, jinak velmi sebevědomý mladíček, se mne ptal na takové záhady, podle něj strašlivě dávné minulosti, jako za co se mohl dřív člověk dostat do rozporu s StB. Čuměl jsem jako puk. Ovšem, když jsem chtěl, aby v interview bylo zmíněno, že v září vydá pražské nakladatelství ALFA už druhou knížku mých článků (viz http://www.betaknihy.cz ), tak to kategoricky odmítl, že nedělá žádné PR! Předpisy jsou předpisy!

V oné knize Vladimír Hučín vzpomíná a probírá celou svou životní historii. Text zřejmě není nijak zbytečně uhlazován, což je dobře, a tak čtenář má pocit, jako by tam byl a odpovědi přímo poslouchal, včetně typického hanáckého frázování a slovosledu, kterého Hučín v mluvě používá. Vzpomínky jsou často překvapivě drsné, ale přesto realistické. Například při vzpomínce na své zadržení v roce 1976 Hučín říká: "Při prvním předání mě vysvlékli v malé místnosti do naha. Vrhl se na mne příslušník StB nepatrné postavy v hodnosti nadstrážmistra. Bezdůvodně mě začal mlátit obuškem po zádech a po zadku. Přišli ještě další příslušníci. Začali na mne řvát, že mě zmlátí tak, až se poseru, a pak ještě jednou za to, že jsem se posral." (str. 60).

Ve zhruba stejně době, asi o 2-3 roky později, byl ve fešáckém vězení budoucí prezident a zlaté tele na Orébě, Václav Havel. Své vězeňské zážitky popsal ve slavné knize Dopisy Olze, kterou se dnešní české děti pomalu musí učit nazpaměť. Dle svého vlastního popisu „kouřil doutníky“ (str.5), „jeho ischias byl na ústupu díky masážím“ (str. 7), „jedl lososa“ (str.12), „kaviár“ (str. 16), „učil se anglicky“ (str.17) a zase „doutník“ (str.58), „je zdráv a skvěle odpočatý“ (str. 72), „v cele mu ležely tácky s kaviárem, cukroví, pomeranče, čokolády, rozinky, doutníky“ (str. 50), „dostával zahraniční vitaminy“ (str. 107).

Jaký zahraniční vitamin dostával Hučín? Pendrek? Havlovy vzpomínky si ověřte v místní knihovně a nebo na http://www.humintel.com/scans2/index.htm!

Hučínovy přímočaré vzpomínky nahánějí husí kůži. Jmenuje jména. Nejen své estébácké tyrany, kteří jsou dodnes v mocenských pozicích v současné, údajně demokratické ČR. Jsou tam i známá jména. Třeba na straně 276 vzpomíná, jak 14. 2. 2001 navštívil už tehdy chameleóna, rudého Cyrila Svobodu (dnešní ministr zahraničí ČR) v Poslanecké sněmovně PČR a svěřil se mu se svými obavami, že bude zatčen. Svoboda za přítomnosti svědků řekl, že je to vyloučeno a že ty časy jsou pryč. A všeobecně se mu vysmál. Časy pryč nebyly, Hučín zatčen byl.

Kniha je obžalobou Havlova posametového režimu a jim dosazené vlády exkomunistů, která trvá v podstatě dodnes. Havlův nedostatek charakteru a krysí chování dokresluje i jeho odmítnutí udělit Hučínovi prezidentskou milost (přes Hučínovu tehdejší údajnou pózu - v knize nic není o tom, že by milost nepřijal). Údajný humanista Václav Havel, který zcela ležérně omilostnil patricidu i cikánské výtržníky ještě před tím, než byli vůbec z něčeho obviněni, najednou neslyšel volání tisíců, aby zasáhl. Jak ostatně mohl zasáhnout, když Hučínovi tyrani, komunističtí prokurátoři a šéfové BIS byli všechno Havlovi lidi a přátelé? Jak velká asi byla osobní vina Václava Havla na utrpení Vladimíra Hučína?

A na závěr poznámka, která mne náramně potěšila a potěší určitě i čtenáře mých e-mailových občasníku. David Navara, osmnáctiletý iniciátor celého projektu, ve svém doslovu (str. 361) v knize přiznává, že o Hučínovi předtím neslyšel, dokud nedostal e-mail od zlého, zlého, velmi zlého „emigranta žijícího v USA, známého svými urážlivými výpady proti ČR", fuj, fuj, fuj, tedy od Rosti Hedvíčka. Ano, prosím, je třeba se ode mne distancovat, co když se režim zase změní, že ano? Teprve potom se začal o Hučínův případ zajímat a píše: „ke svému zděšení jsem začal dávat Rosťovi za pravdu". No, nejsou to věci? Já se z toho zjevím!

Takže knížku Vladimíra Hučína - Není to o mně, ale o nás (ISBN 80-239-7177-8) si určitě kupte. Kupte ji nejen pro své děti, ale i pro sebe. Není to totiž o něm - je to o vás.

Nail Hassairi, Vladimír Hučín, David Navara: Vladimir Hučín – Neni to o mně, ale o nás, vydalo nakladatelství Nuabi, Kosmonatů 40, 377 01 Jindřichův Hradec, ISBN 80-239-7177-8, 368 stran, cena 350 Kč