Zaří 2006

Jak slobodník Balog nedostal opušťák

Ross Hedvíček

Po mých nedávných vzpomínkách na mé nedobrovolně působení u VÚ 4425 v Prachaticích se mi ozvalo větší množství pamětníků, mnozí poslali i staré a nové fotografie a většinou vzpomínali na neobvyklost tohoto vojenského útvaru. Jeden čtenář, který taktéž prošel tímto vojenským útvarem, jej dokonce nazval likvidačním útvarem - určeným k likvidaci nepřátel režimu. Já sám bych tak daleko nešel, i když nikde jinde nebyly tak běžné násilností, sebevraždy, nehody a i neobvyklé složení vojáků (nakonec i důstojníků) určitě nějaký důvod někde mělo.

Dle mé teorie to byl útvar, který vojenští plánovací té doby odepsali jako okamžitou ztrátu v případě vojenského konfliktu a proto byl zalidněn lidským a vojenským odpadem a vybaven nikde jinde nepoužitelným materiálem. Na kolopásovych vozidlech Hakl a na dělech H-122 ještě byly pod nátěrem vidět původně namalované hákové kříže. Lidský materiál na tom nebyl o mnoho lépe. Podle mne se do Prachatic dostávali jen několikrát odmítnutí žadatele o modrou knížku, psychotici, dříve trestaní potetovaní kriminálníci, cikáni, Maďaři odmítající slovakizaci, lidé politicky nespolehliví, lidé se špatným kádrovým původem a vůbec lidé, kterých z hlediska tehdejší moci „nebylo škoda". Byli jsme na odpis, byli jsme „expendables". Já sám jsem tam přišel po vyřazení z VÚ Grabštejn pro „nepoužitelnost a špatný vztah k socialistickému zřízení" (za flašku rumu mne absíci u evidenčáka nechali prolistovat můj spis, rum jsem nepotřeboval, byl jsem vždycky abstinent) po příliš mnoha sebevraždách v muničním skladu VÚ Babice u Prahy. Ovšem uměl jsem číst a psát, prokazatelně jsem nebyl psychotik, měl své kouzlo osobnosti mezi cikány i Maďary a tak jsem v Prachaticích málem udělal kariéru a stal se staršinou.

Nepravdivá fáma, že jsem z hotelu Pošta vyhodil příslušníka VB oknem na ulici, vznikla kvůli slobodníku Balogovi - oni nebyli svobodníci, oni byli zásadně slobodníci. Seděl jsem na rotě, v cimře (které se říkalo „světnice“) na posteli v rohu u okna (mít postel v rohu u okna byla výsada) a četl jsem si Hemingwaye v angličtině, knížka byla vydaná v Moskvě a měl jsem ji půjčenou z Městské lidové knihovny Prachatice, která byla umístěna v domě Mistra Jana Husa v uličce za hotelem Pošta. Neskrývaným čtením knížek v angličtině jsem neuvěřitelně popuzoval veškeré důstojnictvo, moje obrana vždy byla, že je to z veřejné knihovny a knížka byla vydaná v Moskvě. Podporučík František Maňásek, ačkoliv byl sám z Humpolce, mi říkával československy: „Hedvíček, až tebe jednou kontráši načapajú, tak sa z toho osereš!". „Až po tobě, Františku, ty jsi můj velitel!", byla moje obvyklá odpověď.

Slobodník Juraj Balog musel mít podle mne celou sbírku těžkých psychóz a neuróz. Jednou dostal opušťák na svatbu své sestry. Byl vojín a když přijel zpátky, ukazoval fotky ze svatby, na kterých byl v uniformě (který normální člověk by na opušťáku na svatbě nosil uniformu? Jen magor) a měl jednu pecku na rameni, i když byl stále ještě vojín. Prostě se doma na opušťáku povýšil, aby se mu nesmáli, že je jen vojín. Ovšem, teď už regulérní slobodník byl a byl velitelem děla H-122. Šajba jako hrom. A teď vyběhl z Křupalovy kanceláře na opačném konci budovy a bylo jasné, že mu Křupala odmítl dát další opušťák, protože se dlouhou kamennou chodbou rozléhal jeho řev, z něhož bylo lze rozeznat jen slovo: „zabijem!".

Rozkopl plechem pobité dveře do naší cimry, prudce došel ke své skříňce na opačném konci a vytáhl bajonet, který se připínal na hlaveň samopalů SA-58, což byl solidně dlouhý nůž. „Zabijem!" zařval nepříčetně znova, jako by jsme to už neslyšeli předtím. „Křupalova kancelář je na druhém konci chodby. Maňásek je doma. A nezapomeň tím nožem potom trochu pootočit!" pravil jsem k němu dobročinné, jsa dobrák od kosti. A to jsem neměl dělat, slobodník Balog naprosto nebyl při smyslech a najednou jsem byl cílem já. Otočil se jak na obrtlíku a skočil po mne. Z jeho strany zásadní chyba. Nebyl pro mne problém ho za tu ruku s bajonetem chytit a druhou ho proplesknout.

Ovšem zase jsem to chybně naplánoval. Počítal jsem s tím, že jak jsem ho plesknul, že se odrazí ode zdi zpátky na mně, já ho plácnu ještě jednou a půjde spát. Chyba byla, že za slobodníkem Balogem nebyla zeď, ale otevřené okno. A on tím oknem prolétl takovým krásným plavným skokem, jako když olympijská vítězka Milena Duchková skákala do bazénu. Jenže se neozvalo žblunknutí, ale vzteklý řev, protože pod oknem seděl můj kamarád Zdeněk Pražák z Brna a Balog na něj spadl. Zdeněk Pražák byl velmi rozložitý, asi dvacetiletý kluk s tváří čtyřicetiletého muže se smutnýma očima. Teprve nedávno mi sdělil náš další kamarád Lexa, že se Zdeněk Pražák utopil pár let po vojně, když cvičil psa, který skočil do vody a nemohl vylézt. Tak tam skočil do vody pro něj, pes vylezl, ale Zdeněk už ne.

Teď ovšem Pražák úspěšně tlumil Balogův let oknem. Balog se posbíral se země a se stejným monotónním křikem „Zabijem!" oběhl budovu a hlavním vchodem dovnitř a chodbou zpátky na mne. Jenže už neměl bajonet a navíc jsem ho už čekal. Rychle jsem ho přesvědčil, že ač bylo odpoledne, že by měl jít spát a osobně jsem ho uložil na „regál", jak jsme říkali postelím. Tou dobou už stál ve dveřích i Zdeněk Pražák se železnou vodovodní trubkou v ruce, aby zasáhl, kdybych náhodou prohrával. Když se Balog druhý den ráno probral, tak si nic nepamatoval a chtěl se se mnou kamarádit.

Já jsem se ale spíš kamarádil s Pražákem i přes jeho divný vzhled. Začalo to zcela obyčejnou příhodou, když nás poslali jako celý útvar na jakési tříměsíční cvičení Štít do Polska. Už to bylo v listopadu, zima jako hrom, jeli jsme nákladním vlakem v dobytčích vagónech, co pamatovaly ještě transporty do Auschwitzu, většině té vojenské lůzy to bylo jedno, ale vnímavějšímu člověkovi z téhle asociace mohlo jebnout. Kdesi v Jelenie Góře se ztratil vagón, kde jsem měl spacák, byla noc a já na sobě měl jen maskáče. A Zdeněk Pražák to viděl a nabídl mi, že se dohromady přikryjeme jeho spacákem. Bylo to gesto znamenající dost, obzvlášť v tak nepřátelském a pološíleném prostředí, ve kterém jsme tehdy byli. Zdeněk byl později dost dlouho zavřený, protože byl jako eskorta, když vezli vlakem z Prachatic někam na Slovensko děla a tanky do opravy, a když přijeli v Brně na nádraží, tak se všichni, kdo byli z Brna sebrali a šli domů s tím, že ten vlak potom někde dohoní. Jenže jim ten vlak ujel. Vlak ostatně ujel nám všem, my jsme si to tehdy ale neuvědomovali. Byl tam právě Zdeněk Pražák, Zdeněk Mrázek a Robin Šebesta. Když se vrátili z basy, udělal jsem vše v mé moci, aby měli klidný zbytek vojny.

Jiná historka dokumentující definitivní nenormálnost celého útvaru a vojáků v něm. (Teď si uvědomuji, že jsem vlastně za celou dobu v Prachaticích neznal nikoho z obyčejných vojáků, kdo by byl z Prahy, jen cikáni, Slováci, Maďaři a pár z Moravy. Zvláštní.) je o tom, jak jsme zkoušeli razanci (tak jsme tomu říkali) náboje 7,62 a samopalů SA-58. Sázka byla o dvě flašky tuzemského rumu za Kčs 33,50, ale všichni jsme u toho byli střízliví. Což neznamená, že jsme byli úplně při smyslech. Šlo o to, že když se naskládá na výšku za sebe matrace ze standardních vojenských postelí (na každé posteli byly tři a trojúhelník pod hlavu, vevnitř bylo seno, žádná pěnová hmota) a vystřelíš jediný výstřel ze samopalu, kolik matrací to prostřelí, než se kulka zastaví. Jedním ze sázejících jsem byl já, druhým vojín Minařík, písař oddílu odkudsi z Kladna-Buštěhradu, jeho otec byl nějaký nomenklaturní kádr. Syn byl opilec po něm a už se těšil na dvě vyhrané flašky rumu.

Já jsem tvrdil, že jeden výstřel z SA-58, ráže 7,62 mm neprostřelí 25 matraci, Minařík tvrdil, že prostřelí. Já jsem sázku ještě zvýšil tím, že když půjde o DVĚ flašky rumu (místo o původní jednu), že si za tu dvacátou pátou matraci ještě i osobně sednu. A tak jsme to udělali. Naskládali jsme dvacet pět matraci, přirazili je z obou stran postelemi, a Pražák byl na mou žádost určen jako střelec. Vydal jsem mu jediný náboj, měl jsem jako staršina svůj „stash" z ostrých střeleb, kde jsem vydával náboje a nikdo to nekontroloval a sedl jsem si za poslední matraci. Zavřeli jsme okna od světnice a to bylo jediné zvukotěsnící opatření, které jsme udělali. Brána s dévéťákem byla kilometr daleko a všichni lampasáci byli permanentně ožralí. Hromada svědků stála za Pražákem. „BUM!" Rána to byla velká, ale úplně jiný zvuk než na střelnici nebo venku. Začali jsme rozhazovat matrace, má díru, má díru, má díru a v sedmnácté byla kulka. Dvě flašky rumu byly moje. Minařík je musel pronést přes bránu. Jednu z těch flašek jsem potom dal absíkům na evidenci, aby se ztratil můj záznam o trestech, které mi udělil velitel pluku a abych nemusel nic nadsluhovat.

Nenadsluhoval jsem nic. Záznamy nebyly nalezeny.