Zaří 2006

Příběhy české justice (24) – Otázka viny

Milan Hulík

Pro ty, kteří již ztráceli všechnu naději ve spravedlnost české justice, mám dobrou zprávu. K té kapce naděje ve spravedlnost, o které Ondřej Neff napsal 22. 3. 2002 v Neviditelném psu: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice“, přibyly další kapky a dokonce po posledních rozsudcích v kauze Hučín se zdá, že kapky se slévají v tenký pramínek. Posílí nebo opět vyschne? Povězme si o kapce, která dala ostatní kapky do pohybu.

Žijí mezi námi

Viníci i oběti. Více viníků, protože mnohé oběti již nežijí – nezemřely přirozenou smrtí, ale byly popraveny nebo umučeny. Procesem, ve kterém bylo vyneseno nejvíce trestů smrti, byl tzv. „proces babický“, celkem 12 trestů smrti na nevinných lidech. Počtem oprátek tedy překonal i proces s JUDr. Miladou Horákovou a společníky. Pro mnohé bude překvapením, že jeden z jeho strůjců dodnes a nepotrestán žije v ČR.

Když evangelický farář Michal Šimek z Kyjova ze získaných archivních dokumentů Krajského výboru KSČ a Okresního národního výboru v Jihlavě, uchovávaných v Moravském zemském muzeu v Brně, zjistil, že dosud žijící bývalý vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ v Jihlavě, se scházel s představiteli armády, SNB a StB při přípravě babického procesu, podal na něj trestní oznámení. Dnes osmasedmdesátiletý Miroslav Holzbauer byl členem tzv. „bezpečnostní pětky“, která tehdy rozhodovala nejen o „bezpečnostních“ opatřeních v jihlavském kraji, ale i o věznění, mučení, či dokonce o životě a smrti mnoha spoluobčanů.

Babice

Poté, co po vyprovokované vraždě funkcionářů MNV v Babicích, Tomáše Kuchtíka, Josefa Roupce a Bohumila Netoličky agentem Ladislavem Malým, o jehož původu a motivech jednání dodnes vedou historici spory, se komunistická moc rozhodla zakročit v kraji proslulým do té doby svým odporem ke združstevňování a příchylností ke katolické církvi. V celém kraji se rozběhlo vyšetřování, zatýkání a z předem vytipovaných jedinců z řad rolnictva a církve byly vytvářeny protistátní skupiny, které samozřejmě s teroristickým aktem v Babicích neměly co dělat. Ve dnech 12.-14. 7. 1951 zasedal v Jihlavě státní soud, který vynesl rozsudek, ve kterém uložil 7 trestů smrti, 2 tresty doživotí a 5 dlouhodobých trestů odnětí svobody. Nejvyšší soud již 1. 8. 1951 odvolání obžalovaných zamítl a o 2 dny později byly rozsudky smrti vykonány, protože prezident Gottwald nevyhověl ani jedné ze žádostí o milost.

Ani tyto oběti KSČ nestačily. Koncem r. 1951 a v první polovině roku 1952 se konala na jižní Moravě řada dalších procesů s tzv. třídními nepřáteli – kulaky, vesnickými boháči a římskokatolickými kněžími, ve kterých byly uloženy dalších 5 trestů smrti, 2 doživotí a desítky dlouhodobých trestů odnětí svobody. Teprve po r. 1989 byli oběti a všichni odsouzení rehabilitováni. Za tento komunistický zločin obludných rozměrů nebyl nikdy nikdo potrestán, jen hroby popravených zarostly travou a vzpomínky na ně vybledly.

Bezpečnostní pětky

Až farář Miroslav Šimek se ozval. Svým trestním oznámením chtěl upozornit na to, že žalobce byl v inkriminovaných letech 1950–1952 členem tzv. „bezpečností pětky“, jejímiž členy byli také krajský velitel SNB, StB, krajský prokurátor a bezpečnostní referent KNV. Tyto pětky ve všech krajích rozhodovaly o tom, kdo bude souzen; připravovaly politické procesy, schvalovaly je, organizovaly účast veřejnosti na nich a popularizovaly je. Staraly se také o správné sociální složení souzených „protistátních“ skupin, protože taková skupina musela být reprezentativní a náležitě obrážet strukturu třídních nepřátel. Např. takový vesnický boháč, to byl přece odporný bařtipán, jemuž nestačilo vše ukrást, ale musel být i na hrdle potrestán, protože hromadil majetek z krve a potu vesnické chudiny. Že to byl vždy jen pilný rolník, který se po generace stejně pilných otců a dědů vypracoval, komunisty nezajímalo. Měl více a to stačilo. Ani o třídní nenávisti katolických duchovních KSČ nepochybovala – podle ní lásku k Ježíši Kristu nahradili nenávistí k idejím Marxe, Engelse, Lenina a tehdy ještě i velikého Stalina. Tito pomahači Vatikánu museli být potrestáni již pro výstrahu. Stejně tak ostatní reakcionáři.

Miroslav Holzbauer se účastnil mnoha schůzí uvedené pětky, mimo již uvedené nutil brněnského biskupa, aby z moci své autority vydal pastýřský list, ve kterém by odsoudil kněze, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Po smrti tedy měli být svojí církví ještě zhanobeni. Abychom si připomněli atmosféru doby a organizační činnost soudruha Holzbauera z Jihlavy, přečtěme si jeden dobový dokument:

„Výbor a členové základní organizace KSČ- Dopravní podniky Města Brna se zájmem a zadostiučiněním sledovali průběh procesu se zločinnou tlupou záškodníků, která měla na svědomí životy funkcionářů lidové správy v Babicích. S velkým rozhořčením proto pracující našeho podniku odsuzují tento zločin. Zatím co pracující lid celé republiky se zapojil v socialistickém soutěžení a pracovním úsilí při plnění pětiletého plánu a budování socialismu, záškodníci a placení agenti v cizích službách, nasazeni západními imperalisty ovlivňovali a narušovali naše budovatelské úsilí teroristickými činy, neštítíce se ani zločinu. Plně souhlasíme s přísným, ale spravedlivým rozsudkem lidového soudu v Jihlavě. Neboť jenom tvrdým, nesmlouvavým postupem proti všem škůdcům národa bude zachována bezpečnost, klid a zajištěna naše cesta k socialismu."

Takových rezolucí soudruh Holzbauer zorganizoval stovky. Nejdříve přispěl k organizování procesu a výběru obviněných, poté spolurozhodoval i o výši trestů, které byly „nezávislému“ soudu „doporučeny“ a nakonec ještě organizoval poplivání obětí. Farář Šimek soudruha Holzbauera obvinil i za to, že existuje podezření, že teroristický akt v Babicích, tedy vraždu oněch 3 funkcionářů spolupřipravil, aby KSČ a její bezpečnostní orgány měly záminku k rozsáhlému úderu v kraji, kde měly tolik ideových odpůrců.

Pomluvený žalobce

Čtenář je jistě zvědavý, jak bylo s trestním oznámením naloženo a zda-li byl soudruh krajský tajemník po letech potrestán. Omyl, o to v našem sporu vůbec nejde. Trestní oznámení nebylo ještě vyřízeno. Ale soudruh krajský tajemník podal na našeho faráře civilněprávní žalobu na ochranu osobnosti, za vše negativní, co o něm v trestním oznámení uvedl a co se také dostalo do novin. Karta se tedy obrátila. Soudruh tajemník se stal žalobcem a náš farář žalovaným. Ve své žalobě uvedl, že „byl později ze strany vyloučen a že nejzásadnějším způsobem byla poškozena jeho občanská práva, když byl obviněn z takových difamujících skutkových tvrzení. Uvedl, že sice byl krajským tajemníkem v Jihlavě v té době, ale že tvrzení žalovaného porušují jeho občanskou čest a lidskou důstojnost.“

Taková farářská drzost. Jakoby likvidace třídních nepřátel nebyla projevem pravé revolucionářské oddanosti a věrnosti straně, která přece poručila. Krajský soud v Brně projednal obžalobu soudruha krajského tajemníka v. v. a rozhodl tak, že žalovaný farář Šimek je povinen zaslat žalobci omluvný dopis následujícího znění :

„Vážený pane, přijměte tímto moji omluvu za mé zveřejnění nepravdivých informací o Vaší osobě v souvislosti s vraždou ve škole v Babicích v r. 1951. Nepravdivě jsem o Vás uvedl, že jste se podílel na přípravě vraždy tří funkcionářů MNV v Babicích. Nepravdivě jsem o Vás uvedl, že jste se scházel s představiteli armády, Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti a zřejmě jste se s nimi podílel na přípravě celé akce, čímž jste přispěl k odsouzení a popravě 12 osob a věznění dalších.“

Žalovaný „vyhrál jen natolik“, že soud zamítl požadavek žalobce na zaplacení odškodnění ve výši 100.000.-Kč.

Krajský soud v Brně své rozhodnutí zdůvodnil tím, že „žalobce sice byl členem Bezpečnostní pětky a scházel se s představitele bezpečnosti, ale že nebyl prokázán jeho podíl na odsouzení a popravě celkem 12 lidí a pronásledování dalších. Zveřejnění nepravdivých tvrzení, kde je žalobce uveden plným jménem a kde je proti němu vysloveno podezření ze spáchání těžkých trestných činů je zásahem do jeho práva na ochranu osobnosti, zejména osobní cti, pověsti a lidské důstojnosti zaručeného každému čl. 10 Listiny základních práv a svobod., § 11 obč. zákoníku a také čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S tezí žalovaného, že se žalobce svojí angažovaností pro komunistický režim a politiku KSČ po jejím nástupu k moci sám zbavil práva na ochranu své osobnosti, nelze souhlasit, neboť základní práva a svobody, mezi něž právo na ochranu osobnosti náleží, přísluší všem; lidská práva jsou univerzální, jak vyplývá z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva by bylo v rozporu se základními hodnotami demokratického právního státu.“

Z čeho se vina skládá

Ano, porušení na porušení. Žalobce měl tedy to štěstí, že se dožil demokratického právního státu, který nejenže ho neodsoudil za to, že on dal odsoudit nevinné spoluobčany k trestu smrti, ale který jej nedovolí za to ani „pomluvit“. Ti, jejichž hroby již dávno zarostli travou k nepoznání, to štěstí dožít se takového státu, neměli. A to z viny žalobce. Z rozsudku byl jasně cítit tzv. „osvětimský syndrom“, ano, v právním státě se vražda žida v koncentráku musí dokázat. Svědky, kteří potvrdí, že viděli vraha, jak svoji oběť ukopává k smrti nebo střílí do zátylku. Pouhé zavírání dveří plynové komory nestačí.

Žalovaný farář Šimek se odvolal. Nesouhlasil s takovým odůvodněním, které omlouvá vrahy a jejich pomocníky a zapomíná na jejich oběti. Poukázal na ty věty ze zápisů Bezpečnostní pětky, které jasně dokazovaly, že žalobce vědomě organizoval procesy a vybíral jejich oběti. Např.: „soudruh Kuba podal vysvětlení rozkazu, že je třeba zjistit a najít vesnické boháče, kteří sabotují naše zásobování... musíme vytvářet případy, které se dají politicky využít... je třeba mluvit s knězi, vysvětlovat jim vše politicky a sledovat jejich postoje – bude třeba jejich další očištění... je třeba vyvolat nenávist a hněv pracujících proti třídním nepřátelům…“

I tehdy již platil Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jehož se dovolal soud ve prospěch žalobce. Co kdyby se jej tak při svém procesu dovolali obžalovaní? O kolik rozsudků smrti by pak bylo vyneseno více? Nemohli, protože komunistický režim zatajil, že takový pakt vůbec existuje.

Obhájce odvolání žalovaného ještě doplnil úvahou o známé knize německého filozofa Karla Jasperse Otázka viny, ve které se tento filozof zabýval otázkou viny německého národa za nacismus a ve které jeho vinu rozdělil na vinu kriminální, politickou, morální a transcedentální (duchovní). Konstatoval jednoznačně, že v daném případě nejde o trestní proces a soud nemusí dokazovat vinu žalobce podle zásad trestního práva s ohledem na presumpci neviny, ale že jde o jeho vinu morální a politickou (k duchovní vině vzhledem ke světonázorové orientaci žalobce nepřihlížel) a že vzhledem k těmto vinám, nelze žalobci přiznat právo na ochranu osobnosti vzhledem k jeho činnosti v komunistickém režimu.

Konečně

Vrchní soud v Olomouci po dlouhé poradě rozhodl o odvolání tak, že se mu vyhovuje, rozsudek Krajského soudu se ruší a žaloba na ochranu osobnosti se zamítá. Předseda senátu v jeho odůvodnění konstatoval, že žalobce se mimořádným způsobem angažoval ve prospěch jednoho z nejhorších režimů, který v moderní historii lidstva existoval a že pro tuto svoji činnost se připravil o právo na ochranu osobnosti v souvislosti s takovou činností.

Uvedený rozsudek je první známou aplikací zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb., který byl dosud jen smutnou ozdobou českého právního řádu. Poprvé se ze stavu pouhé deklarativnosti stal základem rozsudku konstruovaného na základech přirozeného práva a také s použitím shora uvedeného výkladu právní ochrany lidských a občanských práv ve prospěch oběti, nikoli viníka. Lze doufat, že pramínky spravedlnosti budou z české justice tryskat více a pak motto našeho seriálu zadané Ondřejem Neffem přestane pomalu platit. Kdo však zaplatí škodu, kterou tato pozdní spravedlnost způsobila ?