Zaří 2006

Tzv. sudetoněmecká otázka v české akademické debatě po roce 1989

Michal Kopeček, Miroslav Kunštát

Úvod poněkud abstraktní

Sudetoněmecká otázka, resp. historický vztah Čechů a Němců v českých zemích nahlížený optikou jeho tragického vyústění v letech 1938-1946, byla bezesporu nejvíce diskutovaným tématem v české historiografii po roce 1989. Příznačné je, že neoficiálně bývá tato debata často nazývána „sporem o Benešovy dekrety“, či „diskusí o odsunu“.

Historiografie nikdy v evropských dějinách nestála daleko od politiky a navzdory opakovaným snahám historiků o vědecký odstup či nezávislost na politické sféře, určité spojení mezi politikou a dějepisectvím bylo a je nezvratnou skutečností. Příčin je celá řada a vzniklo mnoho knih s teoretickými ambicemi i bez nich, kritik vedených z toho či onoho ideologického či teoreticko-metodologického stanoviska i sáhodlouhých diskusí bez jasného konce, jež se tento vztah snažily tematizovat, pochopit či dokonce ovlivnit.

Tyto práce a diskuse nebudou tématem statě, jejíž zaměření je užší. Její autoři však sdílejí obecný poznatek, že historiografii si nejenom nelze představovat jako čistou a na politice nezávislou vědu, ale že právě historiografie má od tohoto ideálu – ideálu v pravém slova smyslu – pravděpodobně dále než vědy „méně společenské“.

S vědomím historicko-politického kontextu české diskuse o poválečném odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva se soustředíme převážně na její akademickou část (vědomi si toho, že tím do jisté míry vytváříme umělou pomyslnou hranici) a odkazy na „externí“ faktory jako je obecná politická situace, přesah či dokonce úzké souvislosti některých diskusních příspěvků s dějepisectvím či politikou v dalších zemích (zejména v Německu, Rakousku a na Slovensku) omezíme na nutné minimum. Činíme tak z čistě praktického hlediska a nechceme tím esencializovat či jakkoliv izolovat „českou“ debatu od debaty např. „německé“ či „středoevropské“. Za hlavní protagonisty akademické debaty budeme považovat historiky, politology a další odborníky v humanitních vědách jakož i další intelektuály s ambicemi podávat širší a odborně podložené historické výklady.

Z toho také vyplývá, že primárním pramenem nám jsou odborné publikace a specializované časopisy. Metodologickým východiskem či spíše inspirací tohoto přehledu jsou pak soudobé dějiny myšlení (intellectual history) a dějiny konceptů (Begriffsgeschichte), zejména jejich textologické metody a kontextualizační perspektiva. Sociálně-ekonomické, profesní či stranicko-politické pozadí debaty, které nemusí být vždy irelevantní z hlediska debaty samé, bude zmíněno jen okrajově. Jinými slovy jde nám o obsah sporu, nikoliv o jeho pozadí, nemluvě už vůbec o konkrétních difamacích typu „kdo je kým placen“ a „jakým zájmům slouží“ (ty bohužel také patří k vybavení současné české akademické Streitkultur).

Také neaspirujeme na to, podat vyčerpávající komentovanou bibliografii diskuse, jde nám spíše o její konceptuální charakteristiku, popis jejího vývoje a kritiku jejích teoretických a metodologických limitů. Z toho je také patrné, že výsledkem této statě nebude prezentace našeho vlastního pohledu na dané historické události, nýbrž zhodnocení diskuse o těchto událostech. Největší pozornost bude přitom věnována pracím vydaným v posledních letech.

Podmínkou pro zachování akademického charakteru diskuse je určitá minimální kultura akademické polemiky, která však speciálně v tomto případě vykazuje značné nedostatky. Politická brizance tzv. sudetoněmecké otázky po celá 90. léta sotva prospěla křehkým strukturám dialogu a jeho kultuře, která by za běžných okolností vykazovala možná více znaků postojové otevřenosti, přístupnosti novým argumentům a ochoty naslouchat. I v tzv. akademické debatě jsme tudíž konfrontováni s mimořádnou mírou ideologizace, zkratkovitého nálepkování, stranickopolitické instrumentalizace. Není ovšem divu – vztah k Němcům a Německu (a jeho nejdramatičtější momenty) se vždy týkal vitálních zájmů české společnosti, a proto bude mít toto téma vždy celospolečenský nárok a dimenzi.

Proto také byly většinou k určitým postojům v této debatě přiřazovány širší politické koreláty. A tak prakticky neexistující political correctness (tentokrát v pozitivním smyslu) umožňuje označovat např. autory blízké některým institucím více otevřeným názorům odsunutých sudetských Němců za tzv. stipendisty. Tento příklad je jednou z typických transmutací starších účelově zneužívaných stereotypů, používaných např. komunistickou propagandou vůči disidentům (motiv jidášského groše plynoucího ze zahraničí, implikující zradu či zrádné chování). Naopak autoři, kteří v analýze základních neuralgických témat zaujímají tradiční, v zásadě většinové postoje, jsou některými svými „kritickými“ oponenty označování za „erární“ historiky a obviňováni z opatrnické konformity, případně i ze šovinismu, nacionalismu či kryptokomunismu.

Určitou analogii lze na německé straně nalézt nikoliv v akademickém prostředí, které se většinou efektivně brání cílené politizaci, ale v meziprostoru mezi vědou a osvětou, v populárně-vědecké produkci a v tzv. politickém vzdělávání, zejména tam, kde jsou organizovány různými vyhnaneckými organizacemi. Zde se silně rozlišuje mezi vědci, kteří jsou blízcí většinovému sudetoněmeckému obrazu minulosti, a mezi kosmopolitními, převažující sudetoněmecké intenci „odcizenými“ akademiky. V jejich hodnocení se také objevuje, zvláště jedná-li se o historiky sudetoněmeckého původu, motiv zrady či zpronevěry. Hněvivé hodnocení ovšem pronásleduje i ostatní německé badatele, kteří dospěli k závěrům, jež nejsou v souladu s tradičním sudetoněmeckým podáním. Je jim mj. vytýkáno, že svou prací minulé bolestné události nevysvětlují, nýbrž ospravedlňují.

Českou akademickou debatu o sudetoněmecké otázce na konci 20. století budeme charakterizovat na základě ideálně-typického modelu vymezeného dvěma extrémními pozicemi podle jejich poměru k interpretaci odsunu německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války.

První z nich lze nazvat „kritiky“ poválečného odsunu a politiky prezidenta Edvarda Beneše, druhou následně - s notnou dávkou zjednodušení – „obhájci“, ne vždy přímo odsunu, ale spíše politiky Beneše a jeho okolí, která k odsunu přispěla. Je přitom zřejmé, že jde o zjednodušující model (tj. redukcionistický jako každý model), který prozatím pouze naznačuje sémantické pole, avšak neposuzuje motivy, erudici ani světonázorový profil účastníků debaty. Zatímco ty, kteří stojí blíže jednomu z extrémů, bychom mohli aproximativně charakterizovat jako zastánce antinacionalistických resp. národoveckých pohledů na minulost, velkou část účastníků diskuse je třeba zařadit kamsi do okolí středu pomyslné škály. Tato převažující a značně heterogenní skupina odmítá nespornost a jednoznačnost obou extrémů, tj. představy exkluzivní „české viny“ i „spravedlivého odsunu“, a zdůrazňuje historický kontext událostí. Avšak v konečném důsledku se každý, v okamžiku kdy vstoupí do daného diskursu, nutně situuje na tu či onu stranu směrem od ideálního středu, proto se bude naše obecná charakteristika ještě nějakou dobu držet poněkud simplifikujícího dichotomického modelu.

Na rozdíl od veřejné diskuse a názoru značné části českého obyvatelstva o odsunu jako více méně spravedlivého řešení problémů „konfliktního společenství“ Čechů a Němců, se tedy historici zpravidla dívají na odsun kriticky. Tato kritika odsunu u obhájců je však umírněná, zaměřená především na fázi tzv. divokého odsunu, snažící se o porozumivé zasazení politiky prezidenta Beneše a snah československé politické reprezentace o řešení sudetoněmecké a maďarské otázky v poválečné republice transferem obyvatelstva do širšího referenčního rámce.

Naproti tomu kritici odsunu se nespokojují s pouhým odsouzením tzv. excesů při odsunu či některých prvků Benešovy politiky a kritizují paušálně – ve shodě s mainstreamem sudetoněmeckého dějepisectví - odsun jako zločin proti lidskosti založený na nepřijatelném principu kolektivní viny. Obě tyto pozice, zdůrazňujeme ideálně-typické, mají specifickou argumentační výstavbu, která vyplývá z odlišných předvědeckých, hodnotově orientovaných východisek a rétorických strategií. To pak nutí první z nich k zaujetí obecně konstruktivního a v konkrétních případech obranného přístupu a druhé naopak k obecně dekonstruktivnímu a zpravidla kritickému stanovisku, jdoucímu někdy až na samu mez totální destrukce tradičního historického sebeobrazu. Následkem toho vzniká situace jakéhosi „neporozumění“, kdy obě strany vytvářejí nekompatibilní, neprostupná a vzájemně nekomunikovatelná historická topoi, popřípadě jedna z nich zcela zpochybňuje relevanci témat, na nichž trvá strana druhá.

Personifikací sporu je do jisté míry postava Edvarda Beneše, kterého tábor kritiků vidí nejenom coby hlavního strůjce odsunu, ale také jako tvůrce specificky české „národně socialistické revoluce“ (E. Mandler) a chybně nastavené zahraniční politiky po roce 1945, jež vydláždily československým komunistům cestu k moci. Prezidentské dekrety upravující právní postavení sudetoněmeckého a maďarského obyvatelstva po druhé světové válce, kritici viní z uplatňování nepřijatelného principu kolektivní viny založeného na etnických kritériích, z čehož byli vyjmuti jen aktivní bojovníci proti nacismu – to je podle nich logika, na jejímž základě by také Češi jako národ mohli být obviněni ze zločinů komunismu s výjimkou aktivních disidentů či příslušníků třetího odboje. Odsun Němců z Československa a uplatnění kolektivní viny nemá podle kritiků s výjimkou Jugoslávie obdoby co do rozsahu, provedení a uplatněných principů. Často zde jako základní „analytická“ kategorie figuruje pojem „český nacionalismus“, který propojuje první Československou republiku a její ústavně i politicky zakotvený koncept československého národa s událostmi předcházejícími Mnichovské dohodě a nakonec i odsunu. První republika, nehledě na její „jinak chvályhodné zásluhy“ a „vcelku demokratický charakter“, podle kritiků nebyla s to získat si loajalitu a přízeň svého nečeského obyvatelstva, a to včetně Slováků, proto její reprezentace a především Češi nesou značný díl odpovědnosti za tragický konec staletého soužití Čechů a Němců v českých zemích. Právě reflexe vlastní viny je podle kritiků to, co české společnosti, zvyklé se ve svých historických obrazech vnímat vždy jen jako oběť, chybí a s čím se musí vyrovnat.

Naproti tomu obhájci, od skalních až po umírněné, odmítají „démonizaci“ osoby Edvarda Beneše a snaží se o diferencovanější ztvárnění jeho rozporuplné historické role, jejíž konečná podoba u jednotlivých autorů sahá od extrému adorace Beneše jako málem posledního evropského demokrata až k hluboce kritickým pohledům na jeho osobnost i politickou činnost. Tito autoři (ostatně ve shodě s významnou částí německé historiografie) zdůrazňují, že Beneš není ani hlavním tvůrcem odsunu, ani jediným hybatelem české a slovenské exilové reprezentace, a naopak poukazují na jeho nelehkou pozici mezi různými proudy domácí i světové politiky a demokratičnost jeho názorů i prakticko-politických činů. Odsun obhájci zasazují do kontextu válečné situace, poukazují na tradici a dialektiku transferů začínající již na počátku 20. století a dynamizovanou nacistickým Německem v průběhu války a dovolávají se všeobecně přijímané politiky odsunu (což jim personifikuje zejména W. Churchill) stvrzené postupimským rozhodnutím vítězných mocností. To podle nich poskytlo mezinárodní legitimizaci a legalizaci odsunu Němců z Československa, jenž byl toliko komponentou mohutného transferu obyvatelstva německého původu ze zemí střední a východní Evropy. Všichni zpravidla odsuzují „excesy“ a bezpráví v průběhu tzv. divokého odsunu bezprostředně po skončení války. Zároveň však někteří odmítají pojem kolektivní viny v souvislosti s prezidentskými dekrety týkajícími se občanství a majetku „Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ s tím, že dekrety jmenovitě vyjímaly určitou část Němců a Maďarů, kteří projevili pročeskoslovenský aktivismus.

Z tohoto pohledu bývá také první republika někdy až nekriticky hodnocena jako „výjimečný ostrov demokracie“ uprostřed autoritářského resp. fašistického moře střední Evropy 30. let, k jehož destrukci významně přispělo chování většiny sudetoněmeckého obyvatelstva nesoucího tak plnou odpovědnost za kolaboraci s Hitlerem a tím i poválečnou ztrátu československého občanství, konfiskaci majetku a vysídlení z republiky.

Obvyklá je přitom argumentace z pozic „státní raisony“, loajalita ke státům (zde k Československé republice) je povýšena mnohdy na nezpochybnitelné hodnotové kriterium. Umírnění obhájci zpravidla přiznávají, že došlo k uplatnění principu kolektivní viny, a současně poukazují (v návaznosti mj. na známé teze K. Jasperse a H. Arendtové) na dobový kontext a uplatňování tohoto principu i v jiných evropských zemích. Navíc zdůrazňují, že poválečné bezpráví páchané na českých Němcích stejně jako politika odsunu mají v historické kauzalitě viny své počátky ve válečných zločinech a běsnění vyvolaných nacistickou zvůlí, což nemá být jejich ospravedlnění, ale jisté vysvětlení určitě. Všeobecný až paušalizující pojem „českého nacionalismu“ užívaný táborem kritiků je většinou odmítán jako příliš vágní a emocionální kategorie, jež nemá valnou analytickou hodnotu v seriózních pokusech o historickou rekonstrukci posledních desetiletí česko-německého soužití.

Lze říci, navzdory všem zmíněným nedostatkům české akademické debaty o tzv. sudetoněmecké otázce a zdání jisté nehybnosti, již implikuje také náš model a často konstatují i sami účastníci diskuse, že v posledních 13 letech bylo v této oblasti vykonáno mnoho pozitivní práce, jak snad doloží následující řádky.

Mezi vědou, morálkou a politikou

Část české a slovenské odborné veřejnosti nebyla po roce 1989 problematikou historického vztahu Čechů a Němců a poválečného odsunu německého obyvatelstva nijak zaskočena. Poprvé začala být české veřejnosti tato otázka nesměle otevírána v 60. letech pracemi tehdy mladých autorů, jako byli např. Milan Hübl, Jan Křen, Václav Kural, Bedřich Loewenstein, František Lukeš, Václav Vrabec, Bohumil Černý či Dušan Hamšík, a v mnohem dogmatičtější a propagandistické podobě nakonec i klíčovými představiteli prorežimní oficiální historiografie, jako byli Václav Král, Čestmír Amort, Antonín Šnejdárek apod. Doba sice nepřála monografickému zpracování odsunu, avšak zejména práce mladších autorů týkající se dějin české a slovenské společnosti a politiky za druhé světové války se dotýkaly řady témat s odsunem přímo souvisejících např. vztahu československé a sudetoněmecké exilové reprezentace či vůbec vzniku a vývoje myšlenky poválečného transferu německého obyvatelstva. Odsun a česko-německý vztah byl samozřejmě také předmětem debat v československém exilu (P. Tigrid, R. Luža, gen. L. Prchala, J. Stránský, J. Smutný, E. Táborský, aj.), který navazoval na první známky kritiky v publicistice z let 1945-1948 (F. Peroutka, M. Mareš, P. Tigrid).

Exilová produkce však měla v tomto období na československou veřejnost jen velmi omezený vliv. Normalizační režim po roce 1969 rozvíjející se diskusi na téma odsun utnul a opět ji vyloučil z veřejného i odborného diskursu. V kruzích nezávislé české a slovenské inteligence byla nicméně znovu otevřena na konci 70. let a tentokrát zcela bez omezení stanovovaných oficiální doktrínou a bez státního dozoru. Ve známých Tezích o vysídlení československých Nemcov slovenský historik Ján Mlynárik pod pseudonymem Danubius kritizoval československou společnost za ignorování tématu odsunu a poukazoval na dosud nedostatečnou reflexi jeho morálních, kulturních a politických dopadů. Mlynárikův článek vyvolal převážně odmítavé reakce, avšak stal se počátkem diskuse, která přes všechny proměny vnějšího i vnitřního rámce trvá dodnes.

Debata v disentu (ovšem s účastí exilových a některých německých autorů) měla převážně morálně-politický charakter, neboť žádný ze zúčastněných neměl přístup k dostatečně široké pramenné základně ani novější zahraniční literatuře, což činilo vyčerpávající historickou reprezentaci tematiky prakticky nemožnou. Také to přispělo ke skutečnosti, že právě otázka morálního hodnocení odsunu, vztahu této sporné kapitoly dějin k vlastní identitě Čechů a Slováků, hodnocení historického vývoje česko-německého vztahu a také souvislost s celkovou interpretací především českých dějin, resp. pozdějším sporem mezi tzv. protestantsko-pokrokářskou a katolicko-habsburskou výkladovou linií, se staly ústředními náměty samizdatových polemik.

V otázce odsunu tehdy vykrystalizovaly dva základní postoje, které se přes všechny variace a proměny zrcadlí v diskusi o odsunu dodnes. Jedna skupina diskutujících projevovala značně skeptický postoj k možnosti explicitního morálního hodnocení minulosti a odmítala princip přenášení dnešních morálních kritérií na historické událostí (M. Hübl, J. Křen, V. Kural, L. Kohout aj.). Druhá skupina naopak bránila právo historika vyslovovat hodnotící soudy, jež pokládala dokonce za konstitutivní prvek historické reprezentace (např. skupinové stanovisko známé pod pseudonymem Bohemus: T. Brod, J. Doležal, M. Otáhal, P. Pithart, P. Příhoda, M. Pojar).

Ne všichni historici, zvláště v posledním desetiletí existence komunistického režimu, však byli zcela odříznuti od přístupu k archivním a dalším materiálům. Na rozdíl od perzekvovaných disidentů či emigrantů měla generace historiků nastupujících na profesionální dráhu na začátku 80. let sice omezené, přesto však ne zcela zanedbatelné možnosti dostat se k zajímavým pramenům týkajícím se obecně česko-německých vztahů i přímo odsunu. Jak upozorňuje jeden z příslušníků této generace Jaroslav Kučera, nejenom regionální, ale i některé centrální archivy a správní instituce povolovaly na doporučení oficiálních badatelských institucí studium jisté části svých fondů. Badatelské úsilí těchto historiků přineslo své plody v prvních letech po pádu komunistického režimu. Jednou z nejpřínosnějších prací k odsunu byla bezesporu kniha Odsun Němců z Československa 1945-1947 Tomáše Staňka. Jeho podrobná analýza průběhu odsunu je založena na široké pramenné základně zejména tištěných pramenů a fondů severomoravských archívů. Mnohem méně se však zabýval politicko-ideovou stránkou celého problému, tj. otázkou vzniku a konkrétního vývoje myšlenky transferu německého obyvatelstva v domácí i exilové československé politické reprezentaci.

Podobný přístup uplatnila i autorská dvojice Stanislav Biman a Roman Cílek, kteří ve své práci vydané krátce před listopadovými událostmi 1989 podali obraz situace v českém pohraničí v závěrečné fázi války a prvních mírových měsících, kdy probíhal tzv. divoký odsun. Naopak širších politických souvislostí odsunu v rámci československé politiky, postoje jednotlivých politických stran a vnímání odsunu v českém intelektuálním milieu se dotkl ve své knize napsané v exilu Karel Kaplan a ve svých studiích také Václav Vrabec a Pavel Škorpil. Nevděčného úkolu analyzovat na základě dostupných materiálů počet obětí, které odsun zaplatily životem, se ujal mj. Jaroslav Kučera, jehož studie byla prvním seriozním českým pokusem o stanovení příslušných počtů.

Kromě toho řada z těchto autorů se v prvních letech po roce 1989 snažila publikovat popularizující studie či články v denním tisku a přispět tak střízlivým pohledem na sporné otázky dějin, s nimiž se nepřipravená česká společnost těžko vyrovnávala.

Vedle toho se však na začátku 90. let objevily syntetizující práce autorů, jako Jan Křen či Václav Kural, kteří na svých dílech pracovali ve ztížených podmínkách pověstných maringotek, mimo oficiální badatelské struktury a tedy bez přístupu k archivům a kteří přesto dokázali podat relativně vyvážený obraz česko-německého soužití v příslušných dějinných úsecích. Když se k tomu přičte ještě starší produkce ze 60. let a nakonec i některá díla z 80. let autorů jako např. Otto Urban, Jiří Kořalka, Robert Kvaček, František Lukeš a také reedici ze samizdatového vydání programově moralizující syntézy autorské trojice Petr Příhoda, Petr Pithart a Milan Otáhal , lze pak konstatovat, že na začátku 90. let česká veřejnost měla možnost utvořit si relativně ucelený obrázek o vývoji česko-německých vztahů v českých zemích od konce 18. století do roku 1945 na základě historické produkce českých autorů nejrůznějších světonázorů, politických přesvědčení a metodologických přístupů.

V téže době však probíhala na stránkách deníků, kulturně-politických periodik (např. Střední Evropa, Nová přítomnost, Listy) i v elektronických médiích politická debata o sudetoněmecké otázce, která - vyvolána zřetelnou distancí prezidenta Havla od odsunu a vyhnání - se více než minulostí přirozeně zabývala jejími současnými důsledky. V těchto diskusích byla historie užívána často velmi účelově a k seriozní historické produkci se přihlíželo poskrovnu. Historici se však snažili do veřejné debaty zasahovat, jak popularizujícími publikacemi, tak i vlastními publicistickými příspěvky. Reprezentativní ukázkou jejich názorů bylo fórum „O sudetoněmecké otázce“ časopisu Soudobé dějiny v roce 1993, pořádané redakcí jako „doplněk k historickému bádání“. Podkladem fóra (s mezinárodní účastí – P. Heumos, R. Hilf, L. Lipták, A. Michnik, F. Seibt) bylo stanovisko jednoho z nejvýraznějších kritiků odsunu a zejména českého přístupu k němu Bohumila Doležala. Ten viděl v sudetoněmecké otázce především problém politický, a to na domácí i zahraničněpolitické úrovni. Distancoval se jak od přehnaně „moralizujícího“ postoje autorů Bohema, kteří podle něj postavili svou kritiku a celkovou dějinnou reflexi na zjednodušující dichotomii mezi etnickým a politickým pojetím národa, tak také od „scientistické“ argumentace jejich kritiků (J. Křen, M. Hübl, V. Kural) odmítajících „morální odsudky“ historické události odsunu. Kritizoval některé stereotypy české reflexe odsunu jako např. neustálé odkazování na „původního viníka“, omluvné poukazy na hrůzy války, teorii o „nezbytnosti odsunu“ byť s uznáním „výstřelků“ divokého odsunu, či argument o sudetských Němcích jako spoluvinících na nacistickém rozbíjení Československa a tedy v konečném důsledku strůjcích vlastního poválečného osudu. Doležal několikrát odmítl snahy historizovat a důsledně kontextualizovat problém odsunu a v závěru diskuse naopak navrhoval pojímat problém odsunu „izolovaně“, neboť jen potom bude možné jej jako politický problém řešit, a nastínil svou představu takového pozitivního řešení.

Reakce na Doležalovy názory byly, jak se dalo očekávat, velmi rozdílné, od obecných frází de facto obcházejících zásadní sporné body, přes snahu obhájit vlastní názory kritizované Doležalem až po důkladnější pokusy vypořádat se s autorovou argumentací. Aniž bychom zde tyto reakce reprodukovali, poukážeme na některé zajímavé momenty. Názorovou pozici velké části historiků zřejmě shrnul Tomáš Staněk když napsal, že „terén, v němž se uplatňují pokusy pokračovat v rozmluvě“, je v zásadě „vykolíkován“, a nepřímo tak souhlasil s Doležalem, že jde především o politický problém. Ovšem jeho řešení pro historiky spočívalo v přísné distanci od politické sféry a soustředění se na „drobnou práci“ v archivech, zatímco „politickou práci“ doporučoval přenechat politikům.

Další autoři (P. Heumos,V. Kural, F. Svátek) varovali před výhradně českou sebekritikou, která nemá odezvu na německé resp. sudetoněmecké straně. Právě proto, že jde o problém výsostně politický, nelze podle nich vyžadovat od české společnosti a státu hlubokou dějinnou reflexi v okamžiku, kdy druhá strana nejenom podobnou reflexi zcela opomíjí, ale trvá na svých agresivních a z hlediska českého národního zájmu nebezpečných požadavcích.

Naproti tomu jiní (B. Loewenstein, P. Pithart, P. Příhoda) obhajovali své předchozí kritické pozice a zdůrazňovali potřebu vlastní české sebekritiky jako nezbytného prvku zdravé sebereflexe národní komunity bez ohledu na chování sudetoněmecké politické reprezentace.

Z metodologického hlediska byly významné poukazy Ferdinanda Seibta a Petra Heumose na potřebu psát společné dějiny a vymanit se z bludného kruhu jednostranných etnohistorií a jejich kategorií. Tento zásadní postulát vedl v polovině 90. let Jana Křena a Ferdinanda Seibta ke zpracování poválečné produkce českého a německého resp. sudetoněmeckého dějepisectví v přehledných studiích zabývajících se vždy „druhou stranou“ – Seibt bilancoval písemnictví české a Křen produkci německou.

Vztah ČSFR resp. České republiky k Německu se po pádu komunismu ve střední Evropě výrazně zlepšil. V roce 1992 byla mezi oběma státy podepsána bilaterální dohoda o sousedství, která sice potvrdila již dříve sjednanou nulitu Mnichovské dohody, avšak jinak nechala stranou všechny zásadní ožehavé otázky společných dějin. Křesťansko-demokratická vláda Helmuta Kohla však nevěnovala vztahům s malým českým sousedem příliš velkou pozornost, tím spíš, že po rozpadu federace ještě ztratil na geopolitické váze. O to slyšitelnější však byl hlas sudetoněmeckých organizací a především agilního Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které si svou váhu na politické scéně a význam v agendě vládnoucí koalice zajišťovalo skrze bavorskou CSU, poměrně konsekventně podporující požadavky landsmanšaftu, zejména problematicky specifikované „právo na vlast“. Za těchto podmínek v české společnosti sílila potřeba „vyrovnání se s minulostí“ vzhledem k německému partnerovi, bez ohledu na to co, takové vyrovnání znamenalo pro různé společenské vrstvy a skupiny. Také na německé straně – a zde především na politické, nikoliv společenské rovině – se začal poněkud strnulý stav česko-německých vztahů jevit jako problematický, zejména vzhledem k německé ambici upevnit ve střední Evropě svůj vliv a být hlavní oporou snah nejvyspělejších postkomunistických států o přistoupení k EU. V létě 1995 proto začala první neformální a tajná jednání na úrovni vlád o deklaraci, jež měla narýsovat „tlustou čáru za minulostí“ v zájmu rozvoje přátelských vztahů v současnosti i budoucnosti. Avšak jednání se vzhledem k vnitropolitickému vývoji jak v Česku, tak Německu, ukázala být složitější, než se očekávalo a deklaraci se podařilo podepsat až v lednu 1997. Přesto šlo o významný počin, který navzdory poněkud odlišným očekáváním a také následným interpretacím dohody na obou stranách posunul česko-německé vztahy na novou úroveň, zejména díky vytvoření Fondu budoucnosti a polooficiálního Česko-německého diskusního fóra.

Většinová česká společnost nebyla nikdy ani v euforické době bezprostředně po pádu komunismu nakloněna příliš vstřícným krokům směrem k sudetským Němcům, což dokazovala mohutná kritika tzv. omluvy prezidenta Havla za vyhnání z roku 1989 i jeho dalších „smiřovacích“ kroků. Avšak v důsledku rozpadu Československa, rychle se přitvrzujících podmínek integrace republiky do euroatlantických struktur a sílící oficiální politiky „národního zájmu“, se tolerance vůči nacionalistickým argumentům zvětšovala, a byla to právě „německá hrozba“, personifikovaná zejména předsedou landsmanšaftu Franzem Neubauerem, jež se stala vděčným námětem českých národoveckých novinářů a publicistů. Je však také pravda, že požadavky sudetoněmecké politické reprezentace byly v podstatě celou společností vnímány jako přehnané. Zejména „právo na vlast“ (Heimatrecht) založené na kolektivním právu zaručujícím vrácení českého státního občanství třem milionům sudetských Němců a následném svobodném státoprávním rozhodnutím bylo a dodnes je chápáno na české straně jako „poetický název pro obyčejný teritoriální nárok“ (J. Gruša).

Za těchto podmínek se začal v rámci českého přístupu klást větší důraz na právní aspekty celého problému, což se projevilo jak při jednání o deklaraci, tak také v odborné produkci. Vznikla celá řada studií a sborníků, často jako výsledek výzkumných grantů zadávaných ministerstvem zahraničních věcí, jejichž hlavním cílem bylo objasnit váhu a roli „sudetoněmecké otázky“ v české zahraniční politice. Na těchto badatelských úkolech se často podíleli i čeští historici dlouhodobě zaangažovaní na tématu česko-německých vztahů. To zaručovalo odbornou korektnost přístupu k současným otázkám, i když ne vždy se autorské týmy vystříhaly jednostranností vyplývajících celkem pochopitelně z výzkumů motivovaných aktuálními státními zájmy. Kladem těchto studií byl fakt, že se zde poprvé čeští autoři pokoušeli podat seriozní analýzu vývoje sudetoněmeckých politických a kulturních organizací po roce 1945 a jejich politických požadavků.

Současně historici pokračovali v psaní o odsunu a dalších kapitolách česko-německého vztahu v českých zemích 19. a 20. století. Důležité byly některé základní edice dokumentů, které v těchto letech vyšly. Vznikla řada studií, které mapovaly průběh odsunu resp. určité události s ním spojené v některých pohraničních regionech a další práce týkající se perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva po roce 1945. Důležitou součástí celkového obrazu válečných událostí a života v protektorátu se staly také tzv. židovská studia stejně jako četné práce týkající se českého odboje či protektorátní každodennosti. V této době vyšla také z hlediska širší debaty o sudetoněmecké otázce inspirativní kniha české historičky Evy Hahnové žijící v Německu Sudetoněmecký problém. Obtížné loučení s minulostí. Její kniha je sbírkou několika vzájemně provázaných statí k tématu odsunu a obecně česko-německého soužití v minulosti a jeho reflexe v období po roce 1945. Hahnová zde podala podrobnou kritickou analýzu konstrukce české i sudetoněmecké národní identity a zejména četných stereotypů vyplývajících z rozdílných interpretací dějinných událostí, které činí příslušnou historickou paměť jedné i druhé komunity divergentní a nekompatibilní. Přitom se nesnažila navrhovat alternativní historické narace, což by byla pravděpodobně zbytečná práce, ale namísto toho poukázala na některé principy umožňující skutečnou „společnou interpretaci minulosti“, jež by přispěly k řešení „sudetoněmeckého problému“ jako otázky v zásadě „mentální“. Kniha Evy Hahnová ostatně sama svým duo-tematickým zaměřením ztělesňuje jeden ze základních principů „společných vyprávění“, totiž tím, že pojednává současně o české i sudetoněmecké straně a zpravidla také perem stejně přiostřeným, což je přístup na české i německé straně doposud spíše výjimečný.

Zajímavé podněty do diskuse přinesla také práce společné česko-německé a slovensko-německé komise historiků, která byla zřízena již v roce 1990 z iniciativy obou tehdejších ministrů zahraničí Jiřího Dienstbiera a Hanse-Dietricha Genschera (tímto „ministerským“ zřízením a financováním se poněkud liší od ostatních existujících bilaterálních historických komisí). Zvláště společné sborníky z konferencí komise vydávané v německé a české či slovenské mutaci, jsou velmi užitečným ukazatelem stavu historického bádání k určitým tématům z česko-slovensko-německých dějin, neboť účastníci konferencí zde zpravidla ve zkrácené podobě referují o svých dlouhodobých badatelských tématech či záměrech. V první čtyřech letech své existence se komise snažila podat obraz oboustranného hodnocení dějinného vývoje v celém období 1815-1989. Od roku 1995 se konference soustřeďují na vybraná témata či období česko-německého resp. česko-slovensko-německého soužití jako např. dobu první světové války a její důsledky, problematiku židovské emancipace a antisemitismu, Říšskou župu Sudety v letech 1938-1945, česko-německé „konkurenční partnerství“ v hospodářském životě, paralelní komparaci nacionálněsocialistického systému vlády v Sudetech, protektorátu Čechy a Morava a „klerofašistického“ systému na Slovensku či na rozbor kultury paměti a vzpomínání, jak se vytvářela v obou oddělených společnostech po r. 1945. Dvě z dosavadních konferencí česko-německé komise historiků byly věnovány problematice odsunu, v prvním případě v kontextu česko-německého vztahu v době protektorátu 1938-1945, ve druhém případě v kontextu srovnání německých i neněmeckých masových transferů po druhé světové válce z ČSR, Polska, Maďarska a Jugoslávie.

V roce 1996 přišla komise na základě dosavadní spolupráce se společným schematickým náčrtem česko-německých dějin od poloviny 19. století do současnosti. Důraz je kladen na politické, sociální a ekonomické dějiny. Text je pokusem shrnout interpretační prvky, které by poskytly společnou půdu pro hodnocení dějinných událostí. Skutečnost, že tento náčrt doposud zůstal jediným pokusem o společný pohled na minulost českých a německých historiků i náčrt samý, však vypovídají o mezích, která podobná společná vyjádření mají. Hledání společné pozice se totiž zpravidla omezuje na pokud možno neutrální výčet historických obrazů s několika vágně formulovanými úvahami o příčinných vztazích klíčových událostí. Těžko však může někdo očekávat, že komise přijde se společnou podrobnou analýzou či konsekventní interpretací určitých dějinných událostí a to tím spíše, že jak sami někteří členové komise přiznávají, dosavadní práce komise je značně poznamenána bilateralitou resp. trilateralitou. Zvenčí ne zcela přehledná institucionální struktura komise zrcadlí totiž současné státoprávní uspořádání: německá část komise (komisí) je společná pro české i slovenské partnery. Logicky je také v práci komise poněkud nadreprezentována osa Praha-Berlín na úkor osy Praha-Vídeň v česko-německých vztazích (a formálně neexistuje napojení na skomírající česko-rakouskou komisi historiků). Navíc trilaterální princip si vynucuje pojednání slovenské dimenze vzájemných vztahů i tam, kde se často jedná o problém primárně česko-německý. To samozřejmě není způsobeno tím, že by si historici těchto faktů nebyli vědomi, ani tato reflexe je však neochrání před logikou pracovního procesu daného charakterem instituce.

Navzdory zmiňovaným limitům možností a občasné kritice se česko-německá komise historiků ukázala jako užitečná instituce, která podporuje vzájemné porozumění v pohledu na společné dějiny posledních dvou století a zvyšuje informovanost české i německé veřejnosti o sobě navzájem, mj. i podporou překladové činnosti a výměn studentů i vysokoškolských pedagogů. V neposlední řadě může komise přispět ke zklidnění politických vášní v dobách, kdy se historie opakovaně stává účelovým instrumentem v politickém boji . Tak např. v r. 1995 přijala komise prohlášení k 50. výročí konce 2. světové války, které do tehdejší ostré politické diskuse (rozpoutané např. projevem prezidenta V. Havla z února 1995, zveřejněním prohlášení „Smíření 95“ a nálezem Ústavního soudu ČR v kause Dreithaler) vneslo určité uklidňující tóny a věcnější rétoriku. Podobně na eskalaci paušálních a nekorektních výroků z úst českých, rakouských a německých politiků v předvečer českých voleb v r. 2002 a na okraj řady dalších událostí (návštěva Miloše Zemana v Izraeli, rakouské „protitemelínské“ referendum apod.) reagovala komise uvážlivým a důrazným prohlášením, v němž se ohrazuje proti zužování česko-německých vztahů na Benešovy dekrety a permanentnímu zneužívání historických argumentů v politických debatách.

Základní smysl činnosti a existence komise ovšem vyjádřil na jiném místě Hans Lemberg: “Historickým komisím musí jít o to, aby bylo možné učinit jednotlivé národní historické obrazy navzájem ´kompatibilní´; neposílat si účty, nýbrž zprostředkovat i empatický náběh k dialogu (…) Měly by být nalezeny cesty, které by cílenou internacionalizací byly s to transcendovat danou bilaterální konstrukci dialogu historiků.“

Ve srovnání s česko-německou komisí historiků, jejíž existence stačila již vstoupit do povědomí širší zainteresované veřejnosti, je bilaterální česko-rakouská komise historiků popelkou. Její dosavadní činnost byla navenek natolik nezřetelná, že politická sféra – nic netušící o její existenci - se od roku 1998 opakovaně vyslovuje pro její (znovu)zřízení. Tato komise ovšem pracuje, byť se značnými césurami, již od roku 1957. Po roce 1990 byla na české straně nově personálně obsazena, nezměněni však zůstali její zřizovatelé – akademie věd obou států. To však přineslo komisi značná finanční omezení, zejména po transformaci a zeštíhlení Akademie věd ČR po roce 1993. Bohatý pracovní program ze začátku 90. let tak mohl být naplněn jen zčásti. Obdobím nejintenzívnější práce komise byly roky 1990-1994, kdy se uskutečnily úspěšné konference o modernizaci habsburské monarchie a vzestupu jednotlivých národních společností (1990), o koncepcích střední Evropy v 1. polovině 20. století (1991), modernizaci společnosti v Rakousku a ČSR po první světové válce v politice, právu, kultuře a každodenním životě (1992) jakož i Rakousku, českých zemích a Slovensku v bouři proměn let 1938-1945/48 (1994). S výjimkou poslední zmíněné konference, kde se otázkami vyhnání a odsunu zabývali zejména Jaroslav Kučera a Emilia Hrabovec, se komise tomuto tématu již dále nevěnovala: další společné konference byly věnovány česko-rakouským vztahům v letech 1945-1989 (1997), českým a rakouským zemím v raném novověku (1999) a šlechtě v habsburské monarchii ve vztahu k císařskému dvoru v období 1526-1740 (2001).

Nezávisle na práci a úsilí historiků v České republice i jinde se však zdá, že sféru politiky se odbornou prací podaří ovlivnit jen výjimečně a určitě ne v řádech několika let. Závěr 20. století byl ve střední Evropě poznamenán tendencí k radikalizaci nacionalistické rétoriky, zvláště poté, co se v roce 1999 Svobodní demokraté korutanského hejtmana Jörga Haidera (FPÖ) dostali do rakouské vlády a spolu s lidovci utvořili modro-černou koalici. Poté, co Vídeň zostřila svou kritiku České republiky a začala otevřeně hrozit zablokováním přístupových jednání do Evropské unie, staly se tzv. Benešovy dekrety opět centrálním tématem české politiky a do značné míry personifikací obrany „českých národních zájmů“. Nové kolo veřejné diskuse o dekretech přiživilo toto téma i v debatě historiků o česko-německých vztazích, i když z hlediska dosavadní argumentace zatím nepřineslo nic objevného a také mnozí z dosavadních účastníků debaty se zdají být neustálým opakováním téhož již poněkud znaveni.

Většinová česká společnost vykazuje v průzkumech veřejného mínění stabilně vysokou podporu odmítavého stanoviska českých politiků vůči požadavkům landsmanšaftu a později také některých dalších politických sil rakouské a německé politiky na zrušení tzv. Benešových dekretů. To však neznamená, že by v českém veřejném diskursu nebylo slyšet kritické hlasy volající po důslednější reflexi politiky odsunu a předcházející české a československé politiky vůči německé „menšině“ v letech první republiky. Někteří historici proto cítili potřebu reagovat na tyto kritické postoje, které podle nich nejsou podloženy podrobnou historickou znalostí.

Tři reprezentanti mladší historické generace Jindřich Dejmek, Jan Kuklík ml. a Jan Němeček vydali „brožuru pro veřejnost“, v níž se pokusili tento nedostatek vyplnit a objasnit „historické kořeny a souvislosti“ vzniku tzv. Benešových dekretů a odsunu. Kritizujíce sudetoněmeckou historickou produkci za předsudečné pojetí při zpracování sporných otázek dějin autoři Kauzy prokázali podobně předpojatý a nesmířlivý přístup, jen s opačnými znaménky. Spíše než historickou analýzou je jejich text historickými argumenty podloženou polemikou proti aktuálním požadavkům sudetoněmecké politické reprezentace a „smířlivým“ postojům jisté části českých intelektuálů. Historickými fakty a odkazy kvalitně podložená „vědecká“ interpretace totiž v konečném důsledku není s to zabránit celkovému jednostrannému a často i politicky značně vyhraněnému vyznění, pokud její tvůrci odmítají přiznat vlastní výchozí stanoviska. Autoři uplatňují všechna výše zmíněná topoi tradiční argumentace obhájců odsunu, zejména zdůrazňují vinu většiny sudetských Němců na rozbití předválečného Československa, oprávněnost politiky československé exilové reprezentace vedoucí k odsunu československých Němců a odmítají argument o uplatnění principu kolektivní viny. Aktuální politický účel a jednoznačné stanovisko statě jasně dokládá také závěrečná Dejmkova kapitola věnující se roli sudetoněmecké otázky v česko-německých mezistátních vztazích po druhé světové válce. Německé postoje jsou zde ve zkratce vylíčeny jako víceméně kontinuální snaha o revizi odsunu ať již v otevřené či latentní podobě, z čehož také vyplývá autorovo kritické ocenění současného stavu česko-německých mezistátních vztahů symbolizovaných Česko-německou deklarací z ledna 1997.

Dalším příspěvkem, který reagoval na vzedmuté politické vášně v období před parlamentními volbami v r. 2002 bylo stanovisko Sdružení historiků České republiky nazvané Historikové proti znásilňování dějin“. Jeho autoři, ředitel Historického ústavu AV ČR Jaroslav Pánek a ředitel Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK Jiří Pešek sice tento text představili jako „několik orientačních bodů pro příští diskusi“, s místy až autoritativní dikcí však vystoupili proti „živelnému historismu“, kdy se „novináři, publicisté, politici a další ochotníci opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně“. Vzhledem ke značné institucionální i osobní autoritě obou historiků a také proto, že toto stanovisko do značné míry symbolizuje problémy a úskalí vztahu odborné historické vědy a laické veřejnosti v soudobé společnosti, se nad ním pozastavíme poněkud podrobněji.

V textu oba autoři sice uznali, že historická rekonstrukce je otevřeným procesem, avšak zároveň odmítli účelové užívání či relativizování tohoto procesu. Tváří v tvář „diletantsky nekritickým a svévolně zmanipulovaným výkladům [českých] dějin“ nabídli svůj vlastní zhuštěný výklad v podobě výčtu a obecného zhodnocení jejich nejcitlivějších partií. Poněkud plakativní výklad však např. v pasážích o 1. československé republice zcela ignoruje Slováky (a bezděčně tím dodává munici i sudetoněmecké publicistice), když tvrdí, že „Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české státnosti…“ a petrifikuje řadu stereotypních klišé, které platí však jen cum grano salis, např. v souvislosti s „unikátně vysokými standardy“ ochrany menšin.

Po komunálních volbách v r. 1938 nacházejí autoři „na straně demokracie“ jen sudetoněmecké sociální demokraty a kvůli takto exkluzivně zvolené formulaci upírají např. sudetoněmeckým komunistům či menší části nezglachšaltovaných křesťanských sociálů jejich antihenleinovský a antinacistický charakter.

Níže ve výkladu o postupimské konferenci najdeme např. i tvrzení, že transfer Němců byl podobně „potvrzen“ jako hranice na Odře a Nise, ačkoliv právě tato hranice měla být potvrzena až na (neuskutečněné) mírové konferenci s Německem. Na druhé straně však jistě stojí také za zmínku konstatování autorů, že potrestání a odsun Němců z Československa v letech 1945-1947 byly založeny na v té době obecně sdíleném principu kolektivní viny, byť přitom zároveň zdůraznili, že nešlo o ojedinělý případ v tehdejší Evropě a že odsun je třeba chápat nejen jako výsledek politiky domácího a exilového československého odboje, ale i jako výsledek všeobecného boje proti nacismu a úsilí zabránit dalším etnickým konfliktům v budoucnu.

Několik výše zmíněných příkladů naznačuje ošidnost tohoto typu textů, které mají na jedné straně odbornou historii bona fide prezentovat před širší veřejností, na druhé straně však nesou stopu časových a jiných tlaků v míře, jež může naopak historickou disciplínu a její představitele u širší veřejnosti spíše diskreditovat. Problematická je však především snaha paušálně kritizovat politiky, novináře a jiné nehistoriky za zneužívání historie v politické argumentaci, což působí spíše jako nostalgie po časech, kdy historici byli exkluzivními „soudci dějin“.

Snaha o kontextualizaci odsunu a vědecké podání celého problému, které by bylo možné postavit proti „amatérským“ pohledům a deizinterpretacím, vedly ministerstvo školství k tomu, aby požádalo skupinu historiků o napsání přehledu shrnujícího dosavadní bádání, jež může sloužit jako opora oficiálního stanoviska české vlády. Vznikl tak informační materiál pro učitele na základních a středních školách, který podává ve zhuštěné avšak nikoliv zjednodušující podobě výklad česko-německých vztahů od vzniku Československa v roce 1918 a genezi politiky odsunu v době druhé světové války a na základě nejnovějších výsledků českého i zahraničního bádání popisuje průběh odsunu. Text se nesnažil uniknout před problematickými kapitolami jako byla jazyková politika první republiky či český nacionalismus a v závěrečných kapitolách pojednal o terminologických problémech spjatých s odsunem a o rozdílných interpretacích odsunu. Zároveň se však zabýval výhradně českými a německými odbornými interpretacemi, zatímco podklady „profesionálně sudetoněmecké“ byly odbyty poznámkou o jejich zásadní odlišnosti od českého vidění.

V obrazu české diskuse o odsunu od konce 70. let autoři informačního materiálu navíc vyvolávají dojem, že zde existují dva více méně přesně oddělitelné diskursy, jeden „etizující“, který má údajně význam převážně jako zrcadlo doby, v níž ty které texty vznikají, a druhý „odborný“, vedený „politicky neovlivňovaným historickým výzkumem“. Je zbytečné dodávat, že zatímco druhému z těchto přístupu autoři jako odborní historici přitakali, druhý odkázali „mimo půdu vědecko-historických přístupů k minulosti“ do oblasti politicko-ideologické publicistiky.

Přesto je informační materiál – snad i z důvodu svého didaktického účelu - jedním z nejsrozumitelnějších textů z kontextualizujících pozic, který je v daných koordinátech vyvážený a naznačuje východiska svých autorů.

Totéž se nedá říci o další publikaci, kterou iniciovalo ministerstvo kultury a která měla být rozšířením původního informačního materiálu. Naší a zahraniční veřejnosti měla zprostředkovat srozumitelný výklad vývoje česko-německých vztahů v posledních dvou stech letech, nahlížený z „českého úhlu pohledu“. Publikace Rozumět dějinám v podstatě replikuje názory autorů informačního materiálu včetně zmiňované dichotomie „etizující“ publicistiky a „odborné“ historiografie. Původní rozšířené texty však jsou doplněny o kapitoly a podkapitoly dalších autorů, jež jsou do celkového syntetického zpracování vsazeny poněkud nesourodě. Zejména některé až prvoplánově apologetické pasáže k právním aspektům odsunu mohou působit díky zvolené dikci především v paralelně vydávaných cizojazyčných mutacích spíše kontraproduktivně. Vzhledem k tomu, že text vznikal narychlo a ve spěchu, má kniha velmi kolísavou úroveň, a to jak vzhledem k jednotlivým kapitolám, tak také k celkovému rozvrhu, což kontrastuje s velmi výpravným formálním zpracováním s množstvím fotografií a použitím křídového papíru. K tomu jistě přispěl i záměr české vlády přeložit publikaci do angličtiny a němčiny a prostřednictvím zastupitelských úřadů ji distribuovat v zahraničí.

Tyto okolnosti, stejně jako některé faktografické chyby prvního vydání a nakonec i sama skutečnost, že si ministerstvo školství objednalo napsání „oficiálního“ pohledu (což v Česku přirozeně navozuje vzpomínky na „služebnost“ historiografie za vlády komunistického režimu), vyvolaly poměrně značnou kritiku na stránkách denního tisku. Sám záměr předložit „oficiální“ publikaci českého státu k historickému tématu však není oproti mínění některých kritiků nikterak neobvyklý, naopak odpovídá politické praxi celé řady demokratických zemí, a to jak v západní, tak i ve střední Evropě. Ostatně publikace Rozumět dějinám je, navzdory své celkové nevyváženosti, ve výkladu o sporných otázkách česko-německých dějin (včetně odsunu) víceméně korektní. Jeden z hlavních artikulovaných cílů – propagace „českého historického pohledu“ v zahraničí – byl však zřejmě formulován poněkud archaicky. Na zahraniční veřejnost (nejenom německy mluvící) by jistě lépe zapůsobil text z pera mezinárodního či alespoň binacionálního autorského týmu.

V tomto smyslu naplní kýženou intenci spíše zcela aktuální, České republice věnovaný svazek z řady velkotirážních informačních brožur pro německé školy, vydávaných bonnskou Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání. Zde byli do německého autorského kolektivu přizváni i renomovaní čeští historikové a politologové, kteří na nepoměrně menší ploše zprostředkovali citlivou materii v kontextu, který je pro nezasvěceného německého čtenáře mnohem přijatelnější.

Z badatelského pohledu přínosnou knihou na straně obhájců odsunu a politiky československého exilu je kniha právního historika Jan Kuklíka ml., který se angažoval ve většině výše zmiňovaných „kontextualizačních“ iniciativ v posledních letech. Na základě důkladné znalosti historického materiálu z domácích i zahraničních archívů a soudobé historické i právně-historické literatury Kuklík ve své knize Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů podrobně popisuje vznik a vývoj dekretální politiky v během druhé světové války a krátce po ní. Působivost jeho přístupu tkví v důsledném zarámování Benešovy politiky do prostředí československého exilu a dobové mezinárodní situace a také podchycení širokých právních a historických souvislostí vzniku dekretů jako právně-politického celku zosobňujícího teorii kontinuity československého státu po roce 1938. Zároveň se však autor v zásadě vyhýbá tématům, která tvoří základ kritiky oponentů Benešovy politiky, a to jak těch, které se týkají první republiky a s ní spjatou kritikou českého nacionalismu, tak i těch, které se vztahují k době války, např. problematiky nezdařené spolupráce se sociálně-demokratickou sudetoněmeckou emigrací. Také zde Kuklík odmítá, že by v příslušných dekretech vztahujících se k úpravě státního občanství a konfiskaci majetku Němců a Maďarů došlo k uplatnění principu kolektivní viny, aniž by se ovšem jakkoliv vyrovnal s rozsáhlou literaturou zastávající opačný názor.

Vzhledem k poměrně četným syntetickým i analytickým publikacím více či méně radikálních obhájců je tábor kritiků v současné akademické debatě slyšet relativně méně. Jedním z neúnavných kritiků české a československé politiky vedoucí k odsunu je historik Milan Churaň. Ve svém poslední knize sleduje krok za krokem politická jednání zástupců čtyř velmocí v Postupimi a zejména jejich jednání o otázce transferu německého obyvatelstva ze zemí střední a východní Evropy. Snaží se tak vyvrátit jeden ze základních argumentů obhájců odsunu, totiž že odsun byl dohodnut Spojenci na postupimské konferenci, a má tedy mezinárodní legitimitu. Churaň ve shodě se sudetoněmeckou a oficiální německou linií poukázal na skutečnost, že tzv. postupimská dohoda ve skutečnosti nemá právní závaznost a je pouze řadou politických rozhodnutí a prohlášení, která mj. dala také souhlas s odsunem. V případě transferu Němců z Československa vycházela podle něj iniciativa především z československé strany a byla podpořena hlavně Moskvou. Na nich také, tvrdí autor, spočívá převážná část odpovědnosti za odsun a nikoliv na spojenecké politice a celkové mezinárodní situaci, jak dokládají Benešovi obhájci. Jistá jednostranná zaujatost singulární událostí odsunu Churaně nakonec přivádí k vytvoření obrazu spojení „českého nacionalismu“ se „sovětským a domácím komunismem“ za účelem dosažení jeho „dlouhodobého extremistického cíle – vytvoření výlučně národního ‘slovanského‘ státu“. Tím pádem se mu také odsun jeví jako základní předpoklad následné hladké sovětizace poválečného Československa.

Z Churaňovy práce vychází také patrně nejvytrvalejší z českých kritiků tzv. Benešových dekretů Emanuel Mandler. Ve své poslední práci Benešovy dekrety, proč vznikly a co jsou se pokusil shrnout a historicky doložit svou kritiku již dříve mnohokrát vyjádřenou v publicistické formě. Pro Mandlera zůstává Edvard Beneš hlavním viníkem vyhnání sudetských Němců, které bylo podle něj počátkem svébytné „národně socialistické revoluce“, v jejímž důsledku se nakonec dostali v únoru 1948 k moci českoslovenští komunisté. Odsun sudetských Němců považuje Mandler za tragický z mnoha důvodů, mj. také proto, že jím začala „retardace českého národního vědomí“ směřující k myšlenkovým modelům středoevropského nacionalismu 19. století. Tato retardace je podle něj v podobě nezpochybněné tradice „národně socialistické revoluce“ dodnes součástí české národní identity. Mandlerova působivá a emfatická publicistika však v tomto případě převažuje nad metodologickými požadavky historického pojednání. Mandler si vybírá své prameny i sekundární literaturu značně selektivně a jeho analýza vzniku a role příslušných prezidentských dekretů je mnohem spíše otevřenou politickou polemikou vycházející z jeho dlouhodobého sporu s levicově liberální a idealistickou tradicí českého politického myšlení a především hodnotovými a priori českého nacionalismu než historickou rekonstrukcí založenou na seriózním dlouhodobém výzkumu.

Středovou pozici mezi oběma ideálními extrémy představuje nedávno publikovaná disertace amerického badatele českého původu Francise D. Rašky. Centrálním tématem jeho práce je otázka spolupráce československého a sudetoněmeckého sociálně demokratického exilu v Londýně, resp. důvody jejího selhání a podílu obou stran na tomto výsledku. Avšak jeho vývody mají širší platnost. Raška se vyvaroval jednoznačného obviňování prezidenta Beneše a jeho vlády jako výlučných viníků odsunu, zároveň však zůstal vůči Benešově politice kritický a pečlivě zvažuje všechny zásadní kroky československé exilové reprezentace vedoucí ke konečnému rozkolu se sudetoněmeckou emigrací a k přijetí myšlenky a následné politiky masového odsunu německého obyvatelstva při zachování předmnichovských hranic republiky. Raška se opírá o kritickou českou i německou odbornou literaturu a vlastní archivní výzkum, nevyhýbá se problematickým otázkám a v celkovém hodnocení je tak schopen vyvarovat se jednostranností charakteristických pro většinu z výše zmiňovaných prací. I když opomíjí některé historické a zejména právně historické práce k tématu z posledního období, je škoda, že jeho kniha, patrně díky tomu že vyšla v angličtině, u nás zatím nevzbudila širší odezvu.

Přibližně ve stejné době vydal autorský kolektiv pod vedením Václava Kurala a Zdeňka Radvanovského obsáhlý svazek věnovaný dějinám říšské župy Sudety v letech 1938-1945. Historický vývoj v pohraničních regionech odtržených od územního jádra českých zemí po mnichovské dohodě byl dlouhodobě jedním z nejvíce opomíjených témat české historiografie, což vyniklo zvláště poté, co dva němečtí autoři vydali obsáhlé monografie k tématu. Proto se již dříve na podnět česko-německé komise historiků začal výzkumem dějin v sudetské župě zabývat tým historiků, který výsledky své práce postupně zveřejňoval v šesti svazcích sborníku Historie okupovaného pohraničí 1938-1945. Předchozí a často velmi cenné dílčí studie, jež jsou z velké části výsledkem bádání v oblastních a okresních archivech, jsou také hlavním výchozím materiálem, na nichž syntetické „Sudety“ pod hákovým křížem staví. V otázkách širšího dosahu a obecného kontextu se naopak odkazují ke starší produkci a výsledkům soudobé německé historiografie. I když se kniha přirozeně potýká s řadou problémů daných poměrně vysokým počtem autorů různých názorů a odborného zaměření, podává vcelku vyvážený obraz vývoje v sudetské župě. Zvláště zajímavé jsou pasáže věnované hospodářskému vývoji a sociálním důsledkům začlenění župy do celoříšského hospodářského systému a dopadům válečného hospodářství a událostí na obyvatele sudetských oblastí.

Jedním z hlavních cílů knihy je oproti striktně analytickému přístupu zasadit události „posledního dějství“ česko-(sudeto)německého vztahu do delší historické perspektivy, což činí zejména kapitoly z pera Václava Kurala. Jeho texty, založené na výsledcích předchozích četných publikací autora k danému tématu, jsou umírněnou polemikou s převažující sudetoněmeckou interpretací vedenou z českého pohledu, který se však netváří jako jediný možný. Kural zejména zdůrazňuje cestu k Mnichovu a jeho důsledky a tedy i skutečnost, že Československá republika nezanikla v roce 1938 následkem vnitřního rozkladu, nýbrž že rozhodující silou byl mezinárodní tlak vyvíjený hitlerovským Německem. Vystupuje také proti oběma extrémním stanoviskům, jež chápou sudetské Němce jen jako „oběti“ resp. stoprocentní viníky rozbití Československa a zdůrazňuje, že byli jak aktivními strůjci svého osudu, tak také oběťmi historie, jíž pomáhali tvořit. Žádný z autorů se nevyslovuje přímo k otázce poválečného odsunu, který je nicméně celkem přirozeně horizontem, k němuž se vyprávění o dějinách sudetské župy vztahuje. Jako celek je však kniha povedenou prezentací pohledu několika českých historiků na dané téma, kteří nezakrývají své výchozí pozice, důsledně polemizují s konkrétními texty jiných autorů (ať již jde o produkci českou, sudetoněměckou či německou) a v tomto rámci usilují o vysvětlení spíše než obhajobu historických jevů.

Staré téma – nové paradigma?

Do budoucna lze očekávat, že reflexe tzv. sudetoněmecké otázky v české historiografii (a také v dalších „patrech“ předmětné akademické debaty) postupně přestane vykazovat polaritu v dichotomii obhájci/kritici odsunu a proměny mentální, institucionální i generační snad zamezí tomu, aby byli sudetští Němci používáni (a zneužíváni) stále jen jako vděční statisté: pro jedny jako domnělý indikátor morální obrody české společnosti, pro druhé zase jako základní argument pro nutnost permanentně bojovat za tzv. národní zájmy.

Příslibem této změny je i skutečnost, na níž jsme několikrát bezděky poukázali. Totiž že debata historiků o tzv. sudetoněmecké otázce se po roce 1989 odvíjí - navzdory občasné vášnivé zaujatosti a prudkosti - v permanentním dialogu a spolupráci s německou a rakouskou historickou vědou, ztrácí tedy čím dál více charakter jakéhosi „českého monologu“ (byť tento aspekt nezmizel zcela). Mnohé badatelské výstupy jsou ostatně již výsledkem bilaterálních resp. multilaterálních vědeckých projektů. V kauze poválečných dekretů prezidenta Beneše to výmluvně dokládá široce založený mezinárodní projekt porovnání poválečné evropské legislativy Užívané československé právní normy v letech 1938 až 1948 a Němci ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, který byl zadán koordinační radou Česko-německého diskusního fóra a koordinován Jiřím Peškem, Oldřichem Tůmou a Horstem Möllerem. Tento trend bude jistě pokračovat i nadále, jak dosvědčuje např. příprava (doposud neuzavřená) rozsáhlého česko-německého projektu, v němž mají být mj. zrcadlovým způsobem shromážděny a zpracovány dokumenty k odsunu Němců a současně proběhnuvšího osídlení pohraničí, a to v konfrontaci s archivními materiály, dosavadními edicemi pramenů, vědeckými monografiemi apod., což má navíc sloužit i jako korektivum a doplnění k rozsáhlé německé Dokumentation der Vertreibung (sv. IV/1,2).

Stále větší roli hrají překlady prací českých a německých historiků, s nimiž se může seznámit zainteresovaná veřejnost obou zemí. Pozitivní roli zde od konce 90. let sehrává Česko-německý fond budoucnosti, díky němuž mohly být spolufinancovány překladové a vydavatelské projekty jak z češtiny do němčiny (práce Jana Křena, Václava Kurala, Tomáše Staňka, Evy Broklové a mnohých dalších), tak obráceně (Ferdinand Seibt, Detlef Brandes, Hans Lemberg, Volker Zimmermann atd.). Již nyní je skutečností, že stále více německých a rakouských historiků mladší generace ovládá velmi dobře český jazyk (mj. díky institucím jako je řezenské Bohemicum). Jsou tak schopni české diskuse rychleji přenášet minimálně do německého či rakouského kontextu, a to se všemi přednostmi a úskalími, které z toho vyplývají. Platí to samozřejmě i vice versa, zde však nikoliv díky výraznému zlepšení v jazykové přípravě, jako spíše díky snadnější přístupnosti zahraniční literatury a možnostem nových médií.

Novým fenoménem je (a zřejmě i nadále bude) skutečnost, že někteří čeští autoři píší své práce přímo ve světových jazycích s ambicí oslovit v první řadě širší evropskou odbornou veřejnost. S tím je ovšem spojeno nebezpečí, že na české knihkupecké pulty se takové tituly buď vůbec nedostanou, případně až se značným zpožděním. V české akademické debatě tak např. téměř absentují pozoruhodné výsledky německy psaných knih Jaroslava Kučery, které doposud nebyly přeloženy do češtiny.

Jak ukázal stručný nástin české akademické diskuse o tzv. sudetoněmecké otázce, zdánlivě vzniká situace, kdy se léta diskutuje, avšak diskuse jakoby nikam nevede. Její účastníci trvají na svých východiscích i argumentech a vyvolávají dojem, že se navzájem neposlouchají. Problém však podle našeho názoru tkví v tom, na co Jan Pauer poukázal v případě dialogu česko-německého, který je samozřejmě jen do určité míry analogický s dialogem česko-českým, tj. že diskuse o minulosti, má-li dospět k nějaké formě porozumění, když už ne konsensu, musí nutně zahrnovat diskusi o hodnotách, které předcházejí vědecké argumentaci a konstruování dějinného obrazu. Přitom na nedostatek výzev k vyjasnění apriorních východisek česká diskuse netrpěla a otázku hodnot se do diskuse snažilo vnést hned několik autorů, zpravidla kritiků odsunu a českého nacionalismu. Většinou však v tomto ohledu nevyvolali žádnou reakci s výjimkou opakovaných poukazů na to, že do vědecké diskuse debata o hodnotách nepatří a snahou odzbrojit tyto výzvy kategoriemi jako „etizující“ či „moralizující“ přístup navozující představu porušení vědeckých standardů. Svou pravdu však často mají i „kritici kritiků“ poukazující na skutečnost, že posedlost morálními soudy není v mnoha případech dobrou rádkyní historické vědě a promítání současných individuálních i společenských právně etických norem (viz poválečná legislativa v oblasti lidských práv a zločinů proti lidskosti) do minulých událostí deformuje objektivitu reprezentace dějinné události, objektivitu nikoliv ve významu „pravdy“, nýbrž diskursivně stanovené „přiměřenosti“ či historického porozumění.

Ať již její účastníci chtějí či ne, debata o „sudetoněmecké otázce“ resp. o odsunu se stala „v českém veřejném prostoru“ (V. Havel) jednou ze stěžejních součástí mnohovrstevnatého a nejednoznačného procesu vyrovnávání se minulostí na konci 20. a začátku 21. století. Další nedílnou součástí tohoto procesu je doposud v odborném diskursu relativně méně vyhraněná otázka dědictví komunistické minulosti. Z ptačí perspektivy právě tyto problémy byly v centru nejvášnivějších diskusí v české historiografii po roce 1989, avšak zpravidla byly a jsou pojímány jako oddělené fenomény.

Obecným rámcem těchto diskusí je (v celosvětovém kontextu módní nikoliv však nutně irelevantní) téma vztahu paměti a historie a s tím související problematika role historické vědy v soudobé společnosti. Že toto jsou otázky, které musí řešit i česká historiografie, dokazují např. diskuse v rámci tzv. diskusních fór po VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové v září 1999, ale také některé výše probírané texty a stanoviska reprezentantů centrálních badatelských a výchovných institucí.

Je jisté, že ztráta relativního a možná dokonce jen zdánlivého monopolu historika na výpověď o minulosti je bolestný a pro řadu historiků těžko přijatelný proces. V době nezadržitelné pluralizace politického i kulturního diskursu a nebývalého „vzestupu memorialismu“ se historik stává pouhým řadovým účastníkem veřejné diskuse o dějinách, byť stále ještě do značné míry privilegovaným coby homo academicus s příslušným symbolickým kapitálem. Bylo by však zároveň nespravedlivé přisuzovat iniciativám jako je např. stanovisko Sdružení historiků jen jakési „zpátečnické“ postoje. Je totiž zřejmé, že i když racionálně uznáme značnou míru pluralizace veřejného prostoru a tedy i v něm existujících historických obrazů, nezbavíme tím odbornou historiografii její povinnosti kritického postoje vůči těm z nich, kde míra subjektivity a svévole při práci s historickými prameny a z nich vytvářenými fakty zdaleka přesahuje meze tolerance odborně vytvářeného historického výkladu. Jinými slovy historik jako jedinec se může veřejně angažovat a polemizovat s dějinnými konstrukcemi, které odporují jeho odborně nabytým poznatkům. Zároveň si musí být vědom, že on sám tyto poznatky prezentuje v podobě určitého historického vyprávění, za nímž se vždy skrývá historická metanarace, byť často nepřiznaná.

Prubířským kamenem historiografie - a pro soudobé dějiny to platí obzvláště - a základním pravidlem intelektuálně nezávislé historické práce je schopnost historické jevy a jejich vznik vysvětlovat, nikoliv ospravedlňovat či odsuzovat. Tím samozřejmě historikova role nekončí – v interakci a spolupráci s jinými disciplínami lze přece pracovat na výstupech, kde se hranice mezi historií a politikou, právem či morálkou vyjeví zřetelněji: „historickou pravdu“ (se všemi prvky vlastnění a dominance) tak s užitkem může nahradit sice na pramenech založený, nicméně vždy jen rekonstruktivistický „historický obraz“ - jakkoliv i on se stane toliko projekční plochou, na níž se sice mohou kolektivně sdílené obrazy dějin a figury společenského vzpomínání a zapomínání překrývat (včetně těch, které jsou a budou generovány nemilovanou „beletrizující žurnalistikou“), ale i značně rozostřovat díky stále se měnícímu referenčnímu rámci.

Řečeno volně s Mauricem Halbwachsem, historik soudobých dějin musí spíše pokorně respektovat jím stále nedosažený časový horizont, kde už nikdo nevzpomíná na minulost, tj. nežije ji, a kde nastupují dějiny. „Pravou minulostí je pro historii to, co již není zahrnuté v oné oblasti, v níž se ještě šíří myšlení skutečných skupin. Zdá se, že historie musí čekat, až staré skupiny zmizí, až zaniknou jejich myšlenky a jejich paměť, aby se pak mohla začít věnovat ustavování obrazu a sledu faktů, které dokáže uchovat jen ona.“

(Soudobé dějiny)