Zaří 2006

Dějiny nepatří nikomu, nebo všem

Vladimír Kučera

Švýcarský historik Adrian von Arburg se zabývá bolestivým místem - peripetiemi česko-německých vztahů. Narodil se roku 1974 ve švýcarském kantonu Luzern. Východoevropské dějiny, slavistiku a politologii studoval nejprve rok v Bernu, pak ve Vídni, kde dokončil magisterské studium, doktorát získal na Karlově univerzitě v Praze. V české metropoli nyní žije. Projekt zabývající se odsunem a poválečným uspořádáním československého pohraničí, na němž se podílí, má sídlo na Masarykově univerzitě v Brně. Von Arburg pracuje také v Ústavu slovansko germánských studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Předpokládám, že dotaz, proč se Švýcar zabývá českými dějinami, slýcháváte často.

Tisíckrát. Stále se mě tak někdo ptá. Už je to banální.

A proč se Švýcar zabývá českými dějinami?

Musím začít tím, proč vůbec dělám historii. Chtěl bych v obecné rovině porozumět tomu, o co všechno člověk dokáže připravit člověka. V tom se česká historie 20. století nabízí: je v ní hodně osudů existenciálně zasažených státní mocí. Jsem přesvědčen, že dějiny buď nepatří nikomu, anebo patří všem. Proč by v českých dějinách měl bádat pouze Čech? Ano, více cítí reálie a duchovní vztahy, ale cizinec má větší odstup. Ovšem musí dlouhodobě studovat problematiku i prostředí, zejména hodně mluvit s lidmi. V Německu se tamními dějinami 19. a 20. století zabývá třeba řada Japonců a Korejců - a jsou uznávanými odborníky. Obdobně je tomu v řadě jiných zemí. V České republice, zvlášť v poválečné době, je to zatím poměrně nové, nicméně už tu bádá pár Američanů, Poláků, Němců, Rakušanů - zkoumají místní historii. A pak jsem měl důvody soukromé. Kdysi jako středoškolák jsem se na výměnném pobytu v Praze zamiloval, a i když tehdejší láska už je dávno pryč, vztah k zemi mi zůstal. Vystudoval jsem mezitím ve Vídni historii a doktorát jsem před dvěma roky dokončil v matičce měst.

A proč právě sudetský problém?

Svět je iracionální. Sám neumím přísně rozumově vysvětlit, proč mě to téma tak přitahuje. Zabývám se jím sedmý rok v širší souvislosti proměn českého pohraničí od třicátých let minulého století. První práci jsem psal nikoli o Němcích, nýbrž o osídlování pohraničí Čechy, tedy druhé straně téhož problému. Možná je to proto, že pocházím z mnohojazyčné země. Na okraj: při vzniku Československa se chtěli Masaryk a Beneš inspirovat Švýcarskem, hlavně jeho řešením nacionálního soužití. Věřím, že to mysleli dosti vážně, ale předpoklady vznikajícího státu to příliš nedovolily. Národnostní spory byly vyhroceny až absurdně. Švýcarský model rostl organicky, dlouhodobě, to nelze přes noc exportovat. Že podobné uspořádání nezakotvilo v ČSR, zavinily obě strany - česká i německá. Vždyť teprve od druhé poloviny dvacátých let měli na německé straně převahu takzvaní aktivisté angažující se za jednotu Československé republiky, nicméně od roku 1935 měli mezi českými Němci pouze třetinovou podporu. Jistě, na německé nespokojenosti s uspořádáním země měl určitou spoluvinu - neříkám, že hlavní - rovněž československý stát. Švýcarsko, vracím-li se k srovnání, vzniklo jako společenství v „době přednacionální“, existovaly tam vedle sebe odlišné jazyky, avšak lidi to nevedlo k víře, že kvůli tomu musí být osudově odlišní. Podle mne je etnické pojetí národa jed; v kombinaci s velkými ambicemi jednotlivců na nové dělení moci je hlavní příčinou násilí od poloviny 19. století do čtyřicátých let století dalšího.

Jak vy cítíte nejbolavější bod vztahů poznamenaných etnicitou, ba kmenovostí, tedy poválečný odsun? Zvlášť, máte-li, abych užil vašich slov, odstup, jste-li nezatížen předivem staletých vztahů a animozit.

Jako historik se nezabývám tím, zda odsun byl dobrý, nebo špatný. To je téma pro publicisty. Snažím se najít odpovědi na otázky proč a jak.

Tedy proč?

Myslím, že Mnichov nebyl začátek. Ale rozhodně to byl začátek konce možného česko-německého soužití. Přelomové na něm je, že do otevřeného násilí vstoupila státní moc, samozřejmě německá. Už krátce předtím, v obecních volbách, se Češi přesvědčili, že až devadesát procent sudetských Němců jsou příznivci Konrada Henleina - a tím i Hitlera. Pak, po dlouhé okupaci s jejím terorem, měli vcelku pochopitelný pocit, že s Němci nelze spolužít. Existují však naléhavé otázky. Třeba: běžné je přesvědčení, že s odsunem ve formě, jak byl nakonec proveden, zde byl obecný souhlas. Jenže prameny naznačují, že tvrdit to například o českém venkově není úplně bezproblémové. Cítím, že onen celonárodní souhlas byl primárně záležitostí městskou. Starousedlí Češi v pohraničí „své“ Němce často již po generace znali. V archivech jsou tisíce důkazů o jejich podpoře německým sousedům, přátelům, kteří byli perzekvováni. Od roku 1945 byli prakticky do všech vnitrozemských vesnic „přiděleni“ Němci na práci, průměrně do každé „české“ obce pětatřicet Němců. Nikdy v historii nebylo na českém venkově tolik Němců. A podle mnoha dokladů a svědectví se zdá, že spolužití bylo často k vydržení, mnohde se ty dvě národnosti na čistě soukromé bázi začaly vzájemně nacházet. Dokonce po odsunu se jednotlivé rodiny po desetiletí navštěvovaly. Značná část českých a moravských sedláků z vnitrozemí se totiž poprvé setkala s Němci jinak než jako s představiteli státní, notabene okupační moci.

Hovoříte o městské podpoře odsunu. Města jsou obecně více ovlivňována politikou. Jak s tím při rozhodování o odsunu i o jeho tváři počítali českoslovenští politici?

U nás stejně jako v Česku se říká - byla dřív slepice, nebo vejce? Tedy, vycházeli politici vstříc zájmu veřejnosti, nebo tento zájem vytvářeli? Najít odpověď je složité a předpokládalo by to důkladněji než dosud pátrat po náladě obyvatelstva v takzvaném protektorátu.

Ovšem Edvard Beneš násilné výstřelky kritizoval a divoký odsun byl iniciativou lůzy, která vzala spravedlnost do svých rukou.

Ono to s veřejnou Benešovou kritikou nebylo tak horké. Jako doklad se uvádí zejména jeho takzvaný plzeňský projev v červnu 1945, ten však hlavně sloužil k ospravedlňování již probíhajícího odsunu. Byla v něm velmi krátká zmínka o „rozumném a opatrnému postupu“ do doby definitivního schválení odsunu Spojenci. Ty věty si nejspíš vynutila přítomnost amerických vojáků, kteří s excesy a nucenou deportací autochtonních lidí ve svém pásmu naléhavě nesouhlasili. Druhý den v Táboře mluvil Beneš trochu jinak: „Republiku odgermanizovat, všude a ve všem.“ To bylo velmi vášnivé a strhující. A divoký odsun? Při práci s prameny nacházíme s kolegou Tomášem Staňkem stále více indicií, že při první fázi „etnického čištění“ českých zemí, při skutečném vyhánění bez právního podkladu a rámce, existovala vyšší míra řízení, odpovědnosti politického centra, než se předpokládalo. Divoký odsun nebyl tak spontánní, jak se traduje. Existuje písemný pokyn od velitelství „Alex“ pro armádu v tomto smyslu už z 15. května 1945. A potom až do podzimu téhož roku vyšlo několik desítek deportačních pokynů hlavně z armádních kruhů, ale i z civilních orgánů státní správy v Praze a v Brně. 6. června 1945 se konala porada Edvarda Beneše s Ludvíkem Svobodou a náčelníkem hlavního štábu, generálem Bohumilem Bočkem: Beneš na ní byl o prvních „vyhošťovacích akcích“ informován, souhlasil s nimi a nechal v nich pokračovat. Ovšem je nutné divoký odsun oddělit od brutálních excesů. Ty byly v drtivé většině řízeny skutečně z lokálních míst. Nicméně s výjimkami, například s vyvražděním skoro osmi set Němců v Postoloprtech; mimochodem, v této obci neexistuje ani řádná tabule, která by ten masakr připomínala. Tam v roce 1947 vyšetřila komise Sněmovny podíl velitelů vojenských útvarů až po úroveň generála. Žádný trest ovšem nepřišel.

V čem tkví největší tragédie divokého odsunu?

Že byli často vyhnáni lidé, jichž by se pozdější institucionalizovaný odsun netýkal. Třeba Němci, kteří během okupace byli nacistickými orgány pronásledováni či šikanováni. Směrodatné armádní pokyny je většinou ignorovaly. Vyhnáno bylo i mnoho Židů; měli tu smůlu, že mluvili německy. Těch byly stovky. Teprve v září roku 1946 ministerstvo vnitra vydalo oběžník, že „nespadají pod odsun“. To bylo až v závěrečné fázi odsunu. Náprava byla liknavá, pokud k ní vůbec došlo. Dále připomeňme příslušníky takzvaných smíšených manželství. Pozdější žádosti o repatriaci dokládají, že jich bylo vysídleno tisíce, spíše více než deset tisíc. Povolení repatriace i zde bylo výjimkou.

A co Němci, kteří tady zůstali? Jaký byl jejich osud?

Důvody, proč byly některé skupiny před odsunem chráněny, byly různé. Jako politicky loajální byli vyjmuti antifašisté či antinacisté, ti, kdo prokázali, že proti Hitlerovi bojovali nebo za okupace trpěli. Důkazní břemeno bylo na nich a utrpení se ovšem někdy těžce vykazuje. Mimochodem, kdo se po divokém odsunu ocitl na druhé straně hranic, ten už moc nenadělal. Ti, kteří po odsunu zůstali, byli stále chápáni jako občané druhé kategorie, jejich nesouhlas s nacistickým režimem byl zatlačen do pozadí skutečností, že byli Němci. V tom se jasně zračí zrůdnost etnického vnímání lidí. Dále směli zůstat takřečení specialisté, kteří se hodili k nějaké práci, většinou skláři, horníci, ale i keramici nebo výrobci umělých květin. Mezi „Němci s legitimacemi“ to byla největší skupina. Další skupiny tvořila smíšená manželství, Němci „židovského původu“ a ti, kteří byli vyňati „cestou milosti“. A byla ještě početná skupina, která sice do odsunu patřila, ale neboť nebyla odsunuta do jeho definitivního konce v dubnu 1951, nakonec zůstala. Z ní bylo do roku 1949 po vnitrozemí rozptýleno až čtyřicet tisíc osob, nejméně pět tisíc dalších bylo nuceně přesídleno do uranové oblasti kolem Jáchymova. Nucená asimilace Němců však nakonec ztroskotala. A mnoho z nich pak v několika vlnách do konce šedesátých let z Československa stejně odešlo.

Jaké má a bude mít tak velkorysý projekt, na němž se podílíte, výstupy? Kde se k nim zájemce může dostat?

S částí tohoto projektu se můžete seznámit v zatím posledním dvojčísle Soudobých dějin. Cílem je sestavit patrně největší edici dokumentů československých poválečných dějin. Vytěžili jsme fondy ve čtyřiceti českých archivech a chceme veřejnosti dát k dispozici nejméně patnáct set pramenů, dosud většinou neznámých. Je to první systematický pokus o zdokumentování odsunu a prvních let nového života v pohraničí. Celkem se počítá s vydáním čtyř svazků v češtině a němčině. První svazek by měl vyjít asi za rok.

(MFDNES)

Pozn.: K tomuto interview se vyjadřuje Bohumil Doležal v článku O publicistech v tomto čísle CS-magazínu