Zaří 2006

Malá dopravní klopýtnutí

Emanuel Mandler

Jakmile vstoupil v platnost nový silniční zákon, roztrhl se pytel s jeho výklady, kritikami i komentáři. Pro naše téma jsou důležité případy vysokých činitelů (mezi nimi ministr vnitra /!/ Bublan, policejní prezident Husák a šéf policejní inspekce Čáš), kteří to na našich silnicích projížděli nepovolenou rychlostí jako by trénovali na Formuli 1. Na tyto příklady se právem ostře poukazuje: všichni jsme stejně povinni dodržovat zákony a předpisy, nikdo z nás rovných není „rovnější“– a jak to, že příslušní činitelé nebyli potrestáni podle platného zákona, nýbrž, v případě policejního prezidenta, groteskním způsobem?

Přestupky Činitelů jsou přece úplně stejné jako přestupky ostatních provinilců a úplně stejně by měli být potrestáni. Kromě toho je tu však cosi podstatného, nad čím bychom se měli zamyslet jeden vedle druhého. Jak finanční pokuta, tak odebrání bodů mají společné to, že jde o trest. Stát trestá provinilce nejen proto, aby si sám – stát – přilepšil, ale hlavně proto, aby si provinilec dal propříště pozor a přestupek neopakoval. Takto řečeno to ovšem odpovídá spíš heslu naučného slovníku, než našemu životu. „My“ totiž po dobrých padesáti letech chápeme potrestání nikoli jako oprávněný trest, ale jako trest neoprávněný.

Že tomu tak není? Po půlstoletí totalitního režimu tomu ani jinak být nemůže. Představme si, že v 70. nebo 80. letech nějaký policejní úředník hrubě porušil nějaký předpis. Občánek, který se o tom náhodou dověděl, raději věc nevzal na vědomí, a pokud ano, pak na ni rychle zapomněl (mohlo to špatně dopadnout). Vyšší činovníci (straničtí, státní, policejní) byli lidmi mnohem vyšší sorty; stáli nad normami, nikoli normy nad nimi. Respektovali předpisy, pokud se jim to hodilo, ignorovali je, pokud se jim nehodily. Důsledkem toho bylo, že občan přestal rozlišovat, zda dostal trest (pokutu) oprávněně, či ne, protože byl předem přesvědčen, že byl potrestán neoprávněně. Měl zafixováno ve svém vědomí, že zatímco ONI tam nahoře kradou a páší všelicos nezákonného, a nikomu se nic nestane, my jen špatně zaparkujeme a hned musíme platit. Tak to viděl prostý občan. Co se pak týče Činitele, když už ho náhodou postihl nějaký (mírný) trest, také neoplýval nadšením. Proč právě já, říkal si, když jinému tajemníkovi to projde?

Celkem vzato byla to doba v strachu se krčící zákonnosti, umožňující páchat věci, které by normálního občana ani nenapadly. Ten se těšil, jak listopad 1989 všechno okamžitě napraví a změní. Nějakou dobu trpělivě čekal a když postupně zjišťoval, že se v tomto oboru nenapravilo nic, nenapravil se ani on. Snad s výjimkou toho, že pomohl zavést jistou pochroumanou demokracii. Nejlépe se to poznalo na silnicích. Na silnici je totiž dobře vidět i to, co se běžně děje za zavřenými dveřmi. Před listopadem si mohla dělat, co chtěla, pouze privilegovaná sorta Činitelů, proti tomu v uplynulých patnácti letech – eufemisticky řečeno – si mohl dělat, každý co chtěl, měl-li k tomu podmínky. Až na rozdíly v druzích a síle motorů automobilů jsme si na silnicích byli všichni rovni; teď od platnosti silničního zákona se silniční „demokracie“ tolik nepozná (řidiči se bojí), ale silniční „demokracie“ je v nás a jakmile dostane příležitost, určitě ji využije.

Tedy, aby bylo jasno: opravdová demokracie (i silniční) skutečně znamená, že jsme si všichni rovni. Pozná se to na výhodách i na trestech, na obojí si musíme zvyknout. Platí to i nás, obyčejném plebsu, a to nejde jen o silniční zákon. Že ovšem nás, veřejnost, silniční zákon donutil všimnout si alespoň v jedné oblasti práv a povinností občanů, to je dobře. Dokonce moc dobře.