Zaří 2006

Pan Machálek a rakety

Emanuel Mandler

Když jsem minulý týden viděl pana Machálka vstupovat do restaurace Na kahánku, kde se spolu jednou týdně scházíme, blesklo mi hlavou, že jsem se tentokrát měl vymluvit na nějakou těžkou nemoc (malárie?) a zůstat raději doma. Kolega Machálek se tvářil jako tři čerti dohromady, usedl proti mně a týmž děsivým pohledem se zadíval na mne. Nenapadlo mě, co říci, a asi to bylo dobře, protože to, co bych řekl, by ještě zhoršilo Machálkovu náladu.

Po chvíli se můj kolega napřímil a uhodil pěstí do stolu, přičemž tento úder doprovodil jadrným zahromováním: „Krucityrkn“. Takového jsem Václava Machálka neznal a neváhal jsem se mu to sdělit. – To máte tak, odpověděl, někdy to na vás vleze a nemůžete s takovou protivnou náladou nic dělat. – Chápu, řekl jsem, máte tu židovskou sestřenici v Izraeli a tam teď lítají rakety… – O to nejde, odpověděl vztekle můj partner. Ovšem, má sestra se provdala do Izraele, ale není Židovka. – Připomněl jsem mu, že to je přece jedno, jestli jeho sestřenice je Židovka nebo ne, jde o tu starost. Pan Machálek se zatvářil, jako kdybych mu šlápl na kuří oko a ironicky mi poděkoval, že jsem mu připomněl jeho oblíbený antisemitismus.

Chvíli vypadal, jako že se chystá mi dát jednu do zubů (to on by ovšem nikdy neudělal), pak se uklidnil a prohlásil, že přece nejde o jeho sestřenici, ale o celý svět. Uvědomil si, že právě pronesl otřepanou frázi a začervenal se. – Ovšem, je to hloupost, mluvit v takových frázích, ale jak byste jinak řekl, že jde o celý svět, než tak, že jde o celý svět? A se světem je to pěkně nahnuté. S touto nahnutostí souvisí má sestřenice a celý Izrael.

Nedá příliš duševní námahy, pokračoval, dospět k zjištění, že právě Střední východ je nejvýbušnější místo na naší planetě a že právě odsud může vyšlehnout plamen, který přinejmenším pořádně pocuchá dnešní civilizaci. V takovém Iráku může sice vzniknout občanská válka mezi šíity a sunnity, pravda, ale, pokud by se nestalo nic zcela mimořádného, byla by to pořád jen válka v jedné zemi. Ne tak ve Svaté zemi… Jak to, přerušil jsem pana Machálka, konflikty mezi Izraelem a jeho palestinskými a arabskými sousedy jsou sice ostré, ale nikdy neohrozily mír ve světě. Dokonce i nynější konflikt nemá takové rozměry. – Václav Machálek se zadumal. Nemáte pravdu, milý příteli, řekl už docela klidně. V roce 1973 se sovětské politbyro, když se válečná štěstěna obrátila k Izraeli, chystalo zapojit do války na straně Egypta. To by tehdy vážně ohrozilo světový mír. Ale teď – kolik od té doby uplynulo let? – Spočetl jsem, že něco kolem třiceti. – Vidíte, vidíte, kýval můj přítel hlavou. A teď počítejte dál: kolika raketami ohrožovali palestinští radikálové Izrael počátkem sedmdesátých let. – Takhle to nejde, protestoval jsem, tehdy ještě Palestinci rakety neměli. – Vida a o to jde, zasmál se pan Machálek, ale jeho smích nebyl ani trochu veselý. Před třiceti lety neměli žádné rakety, dneska vysílají na Izrael rakety s doletem 70 – 80 kilometrů. Jak to bude vypadat za dvacet let, jaký budou mít jejich rakety dolet, kolik tun budou schopny nést? Vždyť na to, aby se splnil sen prezidenta Ahmadínežáda a z mrňavého Izraele zbylo několik kopečků hlíny, stačí dvě tři pořádné jaderné bomby. Jak se Izrael proti nim bude bránit, máte tušení?

Ovšem, že mám, nedal jsem se. Tak jako se brání teď, bude se bránit preventivními útoky. Ovšem, uvědomil jsem si vzápětí, bude to mít těžké, proti komu a jak daleko bude útočit? A kdy? - Vypadá to pro Izrael zoufale, souhlasil Václav Macháček, přestože lze předpokládat, že Izrael do té doby nějaké obranné zbraně získá. Skoro bez rizika omylu lze však předpokládat, že se tato obrana bez jaderných zbraní rovněž neobejde. – Ale ale, pane kolego, koktal jsem, vy mi předkládáte scénář budoucího jaderného konfliktu. To je, nezlobte se, že tak přeháním, na sebevraždu. Z takové situace, o jaké hovoříte, se přece nelze vymotat. – Pan Machálek zavrtěl hlavou. Neříkám, že se z ní svět vymotá, ale vyloučeno to není. Státy mají armády, aby bránily svou zem. Z toho vyplývá, že takových scénářů jaderného konfliktu musí být víc, dokonce mnoho, a mezi nimi jsou takové, jejichž cílem je jaderné válce zabránit. Přirozeně, snadné to není, zvláště uvážíme-li, že existují mocné síly a proudy v arabském světě, kterým jde především a zase jen o likvidaci Izraele. Že pak mají přijít na řadu „křižáci“ (to jsme my, státy euroamerické civilizace), kdo by o tom pochyboval?

Chtěl jsem říci taky něco chytrého. Tyto státy nebudou možná tak obtížným soupeřem, když uvážíte, že už dnes je v Evropě na dvacet milionu muslimů a že jejich populace je nepoměrně vyšší než západních států. – Říkáte to správně, souhlasil se mnou kupodivu Václav Machálek. Jenom jste zapomněl připomenout to, co se dnes dočtete v každém článku o Středním východě: ropu. Pod arabskými státy v Perském zálivu leží obrovská ložiska ropy a evropské státy jsou na této ropě do značné míry závislé. To vše vede k tomu, že už dnešní politika států Evropské unie je změkčilá a inklinuje čím dál tím víc doleva. To je základní problematika dnešní evropské civilizace, zasmušil se pan Machálek. Základní hrozbou evropské civilizaci je ona sama. Čím rychleji kráčí kupředu technický pokrok, tím méně jsme zde v Evropě schopni využít ho k něčemu kloudnému; záporné stránky pravidelně převažují před blahem, který by pokrok měl přinést. Televizi se například dokonale podařilo odstranit z našeho života soukromí a tím také oblast, která dříve lidem umožňovala obracet se k Bohu. Nemyslím, že odstranění soukromí je pouze vina komunistů. Na druhé straně odnáboženštění Evropy souvisí s mnoha dalšími okolnostmi, zejména s úpadkem křesťanských církví. Pokud se například ve Vatikánu domnívají, že bojem proti antikoncepci a proti emancipaci žen v církvi drží krok s moderní dobou, tak zaujímají velmi problematická stanoviska. To je škoda; Evropa potřebuje duchovní oporu, která jedině může být zárukou skutečné integrace, a právě tak pevné spojenectví s mladším a mocnějším bratrem za Atlantikem. Myslíte, že nebýt této prožluklé situace by Evropská unie poslala dopis Fidélu Castrovi s přáním, aby se uzdravil?

Takže i vy se domníváte, že u nás žádné americké obranné základny proti raketám nebudou? zeptal jsem se Václava Machálka přímo a bez obalu. – Kde by se tu vzaly? zachechtal se pan Machálek, tentokrát zcela upřímně. Nedovolili by to Paroubek, ODS, Václav Klaus, ani obyvatelstvo. Ty rakety by nás totiž chránily. Proti komu? Se spojenci proti nepříteli. Jenže naše mírumilovná zemička žádného nepřítele mít nechce a skutečného spojence (v míru i ve válce) taky ne. Naše politika má vymyšlený krásný idylický pastorální svět, připomínající svět rukopisných podvrhů na počátku 19. století. Jak dlouho myslíte, že takový svět může trvat?

Nemám ani tušení, odpověděl jsem.

Já taky ne, řekl pan Machálek a začali jsme mluvit o veselejších věcech.