Zaří 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 16)

Ján Mlynárik

4. Kolektivní vina – co s německými a maďarskými Židy? Exodus!

Slovenský odbor předsednictva vlády ČSR se snažil protižidovské pogromy na jihu Slovenska vysvětlit i tím, že „Židé maďarské národnosti nenašli ani do roku 1938 kladný poměr ke slovenskému národu a k ČSR a za maďarské okupace se sami chlubili (i v rozličných publikacích) svými zásluhami v boji proti Republice“. Právě proto prý místní slovenské obyvatelstvo nechápe, proč by měly být pod národní správou jen majetky – obchody, živnosti – nežidovských Maďarů, zejména když někteří Židé na Slovensku „ani dnes nepřestávají hovořit maďarsky nebo německy“. I z tohoto důvodu se podle Čaploviče restituční zákon č. 128/1946 Sb., platný pro celou ČSR, uplatňoval na Slovensku hůře než v českých zemích, kde se židovské majetky dostaly do rukou Němců nebo veřejné (fondové) správy, což ulehčilo jejich vrácení původním majitelům. Sbor pověřenců se domáhal prováděcího vládního nařízení k restitučnímu zákonu; ministerstvo spravedlnosti odpovědělo, že „není úmysl takovéto vládní nařízení k restitučnímu zákonu vydávat“. Čaploviče uspokojovalo aspoň to, že i když se restituce „formálně neuskutečňuje“, děje se to ve skutečnosti aspoň tím, že Židé nebo jejich dědicové „jsou aspoň národními správci dotyčného majetku“. O kolik případů šlo, Čaplovič nenapsal.

Slovenský odbor předsednictva vlády ČSR proto Gottwaldovi navrhl protižidovské výtržníky přísně potrestat, aby se doma i v zahraničí vědělo, že v ČSR se protižidovské činy nestrpí. Požadoval dále důkladné provedení restitucí na Slovensku, jež by se netýkaly jen židovských majetků; národní správcovství neuspokojovalo ani Židy, ani „árijce“. Potom navrhl vyjasnit otázku majetku Židů maďarské národnosti. Jestliže se v českých zemích nevrátil majetek těm německým Židům, kteří se provinili proti republice (germanizací nebo podporou fašistického hnutí do roku 1938), „tak má jistě i na Slovensku postihnout ztráta majetku i Židy maďarské národnosti“. Tím se celé posuzování návratu židovského majetku postaví do diferencovaného světla a nebude tak možné „poukazy na národní a státní zájmy zatemňovat celou otázku a štvát tak proti všem Židům“. Nakonec Čaplovič Gottwaldovi navrhl, aby lidem z hornatých oblastí Slovenska bylo místo drahého obnovování příbytků nabídnuto usadit se „v opuštěných lesnatých pohraničních krajích českých zemí“.

Srpnové protižidovské pogromy na Slovensku v roce 1946 donutily ministerstvo vnitra vypořádat se s „otevřenou židovskou otázkou“. Na poradě zpravodajského odboru (Z) 7. září 1946 bylo konstatováno, že proti Židům německé a maďarské národnosti se postupuje nesprávně, i když se ví, že byli perzekvováni; někde je úřady považovaly za Němce „a podle toho je s nimi zacházeno“, což znamenalo, že byli zařazeni do transportů společně s německými vysídlenci. Problém byl znovu revokován v souvislosti s článkem v časopise New Chronicle o odsunu „německých Židů z ČSR“.

Vzhledem k odezvě v zahraničí, ať již šlo o vysídlování německých Židů, anebo o pogromy na Slovensku, bylo ministerstvo vnitra nuceno zaujmout k těmto skandálním jevům stanovisko. Dne 10. září 1946 vydalo výnos (č. j. B-300/10 690), že „není dovoleno do odsunu zařazovat Židy nebo osoby židovského původu, i když se roku 1930 hlásili za Němce“. Upozornilo zároveň, že ve věci vysídlování Židů bude přijato samostatné opatření. O tři dny později, 13. září 1946, ministerstvo vydalo k citovanému výnosu dodatek (č. j. Z/S-3559/89-17/9-46), v němž specifikovalo postup státní správy vůči Židům vůbec. Výnos konstatoval, že barbarství nacismu, vycházejícího z rasové teorie, se vybíjelo především a vrchovatou měrou na osobách tzv. židovského původu a tzv. židovských míšencích, z nichž přežilo jen 10 %, přičemž polovina z přeživších se vrátila z koncentračních táborů s podlomeným zdravím. Výjimečnost osudu Židů byla zdůrazněna ve formulaci: „Nacismus u nás svůj první úder vedl proti tzv. ,židům‘ a druhý proti Čechům a Slovákům.“ (Kruhy kolem prezidenta Beneše žádaly, aby tato formulace byla korigována či zrušena – tehdy však neúspěšně.) Protože Benešovy dekrety č. 33/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., jež zbavovaly Němce a Maďary státního občanství ČSR a majetku, obsahovaly klauzuli, že ti, kteří trpěli pod nacistickým či fašistickým terorem, do realizace dekretů nenáleží, ministerstvo vnitra ve výnosu konstatovalo:

„Národ český a slovenský odmítá rasistické rozlišování těchto ubohých obětí nacistické perzekuce od ostatních národních příslušníků, kteří přežili hrůzy koncentračních mučíren, a zavrhuje každou diskriminaci ve směru rodového původu, náboženského vyznání a mateřského jazyka a z toho plynoucí odlišné posuzování (s výjimkou příslušníků německé a maďarské národnosti, kteří se provinili proti republice a jejímu lidu) jako pozůstatek nacistické ideologie. Vzhledem k utrpení a osudu příslušníků, jež nacismus perzekvoval jako ,židy‘ nebo ,židovské míšence‘, je třeba uznat, že všechny takové osoby, žijící na území okupovaném anebo třeba jen nepřímo ovládaném Němci, až na nepatrné výjimky trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“

K takovémuto jasnému a přesnému definování utrpení Židů za druhé světové války se vláda ČSR dopracovala až v polovině září 1946! Nebýt pogromů na Slovensku, zůstávala by židovská otázka v ČSR nadlouho podstatně nevyjasněná a zmítající se ve víru antisemitských vášní. Ministerský výnos ze září 1946 upozornil všechny úřady na Slovensku, že Židé německé či maďarské národnosti splňují „zpravidla“ jednu z podmínek Benešových dekretů, a sice že trpěli pod terorem nacismu a fašismu, a tím jsou vyloučeni z opatření, jež se jinak vztahovala na Němce a Maďary v ČSR. Výnos ministerstva potom podrobně specifikoval kategorie Židů, kteří zachovali věrnost ČSR, kteří bojovali aktivně proti okupantům, nebo těch, kteří se již předtím hlásili k české a slovenské národnosti. Byli zde však i Židé žijící mimo ČSR, tedy Slovensko a Protektorát, jimž se podmínka utrpení nepřiznávala, ale zase se na ně vztahovala aktivní účast v boji proti fašismu v čs. zahraniční armádě nebo v jiných spojeneckých armádách či pomoc zahraničnímu odboji.

Benešovy dekrety stanovily, že k vysídlení Němců a Maďarů stačilo používání němčiny či maďarštiny v rodině. Ministerský výnos i zde specifikoval: „Za germanizaci (maďarizaci) nelze pokládat pouhou příslušnost k národnosti německé nebo maďarské, užívání německého nebo maďarského jazyka (často z neznalosti slovenského jazyka) a účast na maďarském nebo německém spolkovém nebo kulturním životě…“ Židé, kteří se při sčítání lidu roku 1930 přihlásili k národnosti židovské (izraelitské), neměli být „samozřejmě“ považováni za Němce či Maďary, „naopak, tyto osoby tím dosvědčily, že se nepovažují za příslušníky maďarské nebo německé…“

Nakonec dekret stanovil, že i ti Židé německé a maďarské národnosti, kteří se provinili proti ČSR, nepodléhají vysídlení (odsunu, transportům) a i když jim není možné zachovat občanství ani majetek, má jim být umožněno „vystěhování do ciziny podle zásad platných pro vystěhování“. V případě těch Židů, kteří se provinili germanizací či maďarizací a podporou nacismu či fašismu, měly okresní národní výbory v každém jednotlivém případě provést „pečlivé a důkladné vyšetření“. Dokumenty měly být předloženy k vyřešení VI. odboru ministerstva vnitra, jež si vyhrazovalo právo na rozhodnutí jednotlivých případů, zda se osoby „židovského původu“ německé nebo maďarské národnosti dopustily germanizace či maďarizace.

Historikovi se nabízí úvaha na téma, kolik Židů z jihu Slovenska či z česko-německého pohraničí bylo vyhnáno do Německa a Maďarska během „divokého odsunu“ do srpna 1945. Kolik jich bylo automaticky považováno za Němce a Maďary a nebyly brány v úvahu okolnosti, že buď zázrakem přežili doma, anebo v koncentračních táborech v říši, z nichž se jen krátce předtím vrátili. Tento antisemitismus „osvobozené ČSR“ po roce 1945 ještě nemá své historiky; v dějinách Židovstva v ČSR jsou zde bílá místa, která by měli zaplnit historici budoucích generací.

Je zajímavé, jak na danou situaci reagovali roku 1946 sami Židé. Ti ve Věstníku Rady Židovských náboženských obcí 5. září 1946 připomněli, že antisemitské akce nelze hodnotit jen jako ojedinělé zjevy. „Ve všech dobách a na všech místech je antisemitismus symptomatický pro útoky na mravní, hospodářský a politický vývoj země. Jestliže se veřejnost na Slovensku nedozví pravý stav věcí včas a nezamyslí se ani nad blesky protižidovských výtržností poslední doby, je zde nebezpečí, že jednoho dne bude ze svého spánku nemile probuzena. Doposud ani úřední místa nebyla na výši svých úloh.“ Připomenulo se, že porušení práva se nezastaví jen u Židů: „Zločinci, kteří nebudou potrestáni, se neomezí na přepadávání Židů a židovského majetku.“ Štěpán Engel ve Věstníku Rady židovských náboženských obcí v září 1946 připomněl, že ústřední orgán Demokratické strany Čas se s podivuhodnou srdnatostí zastal arizátorů, „dobrých slovenských synáčků“, jimž radost ze svobody kazí „vrátivší se zbytek Židovstva“, žádající navrácení majetku, „který si svého času přivlastnili a jehož vlastnictví jim silou zvyku přirostlo k srdci“. Autor uvedl případ, kdy si policejní ředitelství v Bratislavě předvolalo židovského občana, který po útěku z transportu žil ilegálně, aby jej pokutovalo za přestupek proti přihlašovací povinnosti, kterou porušil jako osoba určená k deportaci. Připomněl též trapné situace, jež se odehrávaly před lidovými soudy na Slovensku s udavači Židů. Pokud šlo o pogromy v srpnu 1946, autor konstatuje: „(…) úřední Bratislava se přiklonila k poznatku, že hněv lidu byl skutečně vyvolán obavami z důsledků restitučního zákona, přičemž při této druhé příležitosti“ (po Topoľčanech 1945, pozn. aut.) „již vystoupila s prohlášením, že restituční zákon zatím realizován nebude…“ Ve skutečnosti restituční zákon a jeho realizační opatření neexistovaly.

Co se týče slovenského antisemitismu Štěpán Engel konstatoval: „Chronologické sestavení antisemitských výpadů tisku a ulice na Slovensku, spojené s rozpačitými nemastnými neslanými projevy zodpovědných činitelů, tvoří dráhu, po níž se valí sněhová koule slovenského antisemitismu, který se povážlivě rozrostl na balvan a který začal svou cestu po svahu malými útoky, nepatrnými projevy skrytého židobijství.“ Autor poukázal na to, že topoľčanský pogrom byl v rozhlasovém projevu odsouzen, ale současně „bylo napomenuto židovské obyvatelstvo, aby svým chováním nepodněcovalo hněv lidu, i když se dobře vědělo, že příčinou tohoto hněvu nebyl černý obchod ani jiná židovská provinění, ale restituční zákon“. Od Topoľčan do srpna 1946 se nic nestalo, o výsledku vyšetřování nebyla vydána úřední zpráva, nikdo se nedozvěděl, zda a kteří viníci byli potrestáni, a důsledkem toho výtržníkům vzrostla chuť. „A tak si zaranžovali nový hon na Židy.“ Autor uzavírá: „Jen Žid může pochopit, jak mučivá je v takové situaci zatěžkávací zkouška svědomí, jež nás jako poctivé a věrné občany státu staví před povinnost, abychom se při své sebeobraně (…) vystříhali všeho, co by mohlo škodu udělanou republice nezodpovědnými činy slovenských antisemitů ještě zvětšit, jež nám však zároveň velí, abychom se bránili všemi prostředky, které nám poskytuje naše právní postavení.“

Ministerský výnos ze září 1946 o maďarských a německých Židech byl sice veřejností přijat pozitivně a sami funkcionáři zpravodajského oddělení ministerstva vnitra konstatovali, že jím byla vyřešena otázka, „která dlouho dělala starosti“, ale to se netýkalo Slovenska. Ministr vnitra v září 1946 dostával zprávy, že na Slovensku se vyskytují případy, kdy se podle zářijového výnosu nepostupuje. Proto přednosta odboru Z plk. Z. Janda pověřil vedoucího tzv. slovenského oddělení B. Pokorného projednat s pověřencem vnitra Ferjenčíkem, „aby se zásady výnosu používaly i na Slovensku“.

V dané situaci se ukazovalo jako nejpozitivnější východisko vystěhování se do Palestiny. Podněcovalo k tomu i vyjádření prezidenta ČSR Edvarda Beneše ze 4. října 1946: „Považuji zřízení židovského státu v Palestině za jedině možné a spravedlivé řešení světové židovské otázky vůbec. Proto kdykoli se mi naskytne příležitost, budu pomáhat vždy k jeho uskutečnění.“

Židovskou otázku v Československu tehdy komplikoval masový exodus polských Židů, kteří utíkali do Československa před rozsáhlými pogromy. Již roku 1945 přecházely přes Devínskou Novou Ves početné skupiny židovských uprchlíků z Polska. Protižidovské pogromy v Polsku roku 1946 exodus Židů urychlily a zvětšily. Ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý informoval v červenci 1946 vládu o čtyřech tisících uprchlíků z Polska s tím, že se očekával příchod asi sedmdesáti tisíc dalších Židů. Vláda povolila pro uprchlíky, kteří se chtěli dostat na Západ, jen dočasný azyl. Později bylo povolení přechodu čs. území omezováno na ty Židy, kteří měli cestovní pasy a víza, neboť americké a anglické okupační úřady v Německu nechtěly utíkající polské Židy do svých pásem přijímat.

Československo bylo tranzitním státem i pro židovské přesídlence z Maďarska a Rumunska. Neposkytlo však pomoc Židům z Podkarpatské Rusi, zabrané roku 1945 Sovětským svazem. Židé, kteří ilegálně přišli do ČSR a chtěli v ní zůstat nebo se dostat do jiné země, byli vráceni zpět, azyl jim nebyl umožněn; ČSR postupovala podle dohody o připojení Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) k SSSR z listopadu 1945, jež vystěhování podkarpatských Židů fakticky neumožňovala. Vedoucí zpravodajského odboru ministerstva vnitra v září 1946 hlásil: „(…) postupujeme přesně podle dohody se SSSR a nemůžeme těmto osobám umožňovat a ulehčovat vystěhování.“ Byla to smutná daň ČSR Stalinovi za vyhnání sudetských a karpatských Němců; na jeden zločin se „nabaloval“ další, který postihl ty nejubožejší z Židů ve střední Evropě – právě z Podkarpatské Rusi.

Československým územím prošlo kolem šedesáti tisíc polských Židů. Československá vláda pomáhala v létě 1946 i při přestěhování polských židovských dětí do Francie. Když se roku 1949 sumarizoval tranzit polských, rumunských, maďarských a jiných Židů přes Československo, bylo konstatováno, že do Rakouska tudy přešlo 160 000 židovských uprchlíků, přičemž náklady státu dosáhly 90 milionů korun; ze zahraničí bylo uhrazeno jen 10 milionů korun americkou společností Point Distribution Committee, jež měla uhradit všechny náklady.

5. Od pogromů k antisemitskému bratislavskému procesu

Následujícího roku, tedy roku 1947, se na antisemitské situaci v podstatě nic nezměnilo. Začal se projevovat antisemitismus pocházející ze stalinského Sovětského svazu. Ukázalo se totiž, že každý totalitní stát bez ohledu na hnědý či rudý odstín je antisemitský. Stejně jako předtím Hitlerův stát, byl jím i stát Stalinův. „der Jude“ či „jevrej“ mělo v obou systémech stejnou normotvornou hodnotu. Stalin znemožnil útěk podkarpatoruských Židů stejně jako všech ostatních židovských obyvatel na Západ nebo do Palestiny ze své říše, kterou proměnil v obrovský koncentrační tábor. Smutné na tom bylo, že tento příkaz dodrželo i Československo.

Protože českoslovenští komunisté přinejmenším od V. sjezdu KSČ roku 1929 byli agenturou Moskvy bojující proti demokratické ČSR, převzali od ní postupně i protižidovské stimuly. Václav Kopecký, který patřil právě od onoho osudného sjezdu až po poválečná léta k nejbližšímu vedení KSČ, okopíroval vztah bolševiků k Židům. Dne 16. března 1947 vystoupil na schůzi KSČ v Teplicích-Šanově, kde k Židům zaujal toto stanovisko: „(...) tito vousatí Šalamouni, tato židovská svoloč, jež se až na poslední chvíli připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní právo podle dekretu 225 před normálními Čechy.“

Kopeckého antisemitský projev, který zřejmě přednesl v podnapilém stavu, uveřejnilo Právo lidu. Rudé právo, orgán KSČ, stanovisko ihned dementovalo: Kopecký prý „nepoužil ani v nejmenší míře antisemitské výrazy“. Z dalšího textu Rudého práva však vyplynulo, že Kopecký skutečně Židy napadl. Nejtrapnější na celé věci bylo, že šlo o uprchlíky z Podkarpatské Rusi před Stalinovou diktaturou, kteří se snažili usadit v pohraničních územích českých zemí: „Soudruh Kopecký neučinil nic jiného, než že zaujal věcné stanovisko k ožehavé otázce přistěhovalců ze Zakarpatské Ukrajiny, z nichž se mnozí zcela neoprávněně, bez opčních nároků, usazují v našem pohraničí a snaží se tam získat hospodářsky výnosné pozice.“

Kupodivu i Věstník Rady židovských náboženských obcí se snažil ve smyslu textu Rudého práva Kopeckého obhájit, a sice pomocí citátů z projevu, který přednesl v září 1945 na sjezdu delegátů židovských náboženských obcí v Praze, anebo aspoň tím, že v listopadu 1945 vydal brožuru Antisemitismus poslední zbraní nacismu; sami Židé tedy obhajovali tohoto militantního stalinistu, který byl v podstatě antisemita, což se projevilo o několik let později. Kopecký verbálně anticipoval antisemitskou nenávist KSČ k Židům, jež vyvrcholila v politických procesech proti nim v letech 1952 – 1953.

Okolnosti provázející Kopeckého projev ukázaly i nový rys postavení Židů a interpretace antisemitismu: Židé již tehdy – a pochopitelně – projevili snahu věci kolem sebe nevířit, utišovat je, mlčet, jako by se nic nestalo; ustrašenost a strach provázely všechny jejich projevy, což byl ten nejsmutnější důsledek represe a genocidy. Židovské náboženské obce se tehdy postavily proti odbočce Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu v Teplicích-Šanově, jež žádala poslanecký klub Čs. sociální demokracie, aby antisemitský projev Kopeckého kriticky interpelovala v parlamentu: Židé se pokorně zastali ministra informací Kopeckého!

V praxi státu se ukázaly recidivy zákonodárství z doby okupace; nová státní moc nebyla schopna eliminovat protižidovská opatření nacismu a fašismu ještě ani roku 1947. Proti tzv. židovské dani při vystěhování musela protestovat v červnu 1947 Evropská rada Světového židovského kongresu; vystěhovalecká daň, kterou nacisté v letech 1938 – 1939 enormně zatížili Židy a jež byla projevem antisemitismu a nemorálnosti, neměla být podle Nejvyššího správního soudu z ledna 1946 vrácena těm, kteří se vrátili do vlasti, protože prý emigrační taxa z 23. listopadu 1939 není v rozporu s demokratickými zásadami čs. ústavy. Legislativní odbor předsednictva vlády přiznal (12. července 1947!), že existují mnohé intervence Židů, kteří se vrátili, „a zejména též cizích diplomatických misí, aby všechny předpisy této protižidovské daně byly zrušeny a zaplacené částky vráceny“. Šlo sice o malou částku (60 000 – 80 000 Kč), ale Židům se do té doby nevracela.

V praxi úřadů ČSR přežívaly zákonné normy, vytvořené nacisty proti Židům. Ukázalo to i memorandum Rady židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské a Ústředního svazu židovských náboženských obcí na Slovensku, zaslané 16. července 1947 vládě ČSR. Obě organizace konstatovaly „s velkým zneklidněním zhoršení morální, právní a hmotné situace čsl. Židů“. Dále se uvádí: „Jsme svědky vzrůstajícího hrubého antisemitismu na Slovensku, vidíme naschvály, jež jsou dělány Židům, zejména když se domáhají vrácení svého majetku. Ze začátku jsme měli důvod stěžovat si jen na nižší správní orgány a měli jsme pocit, že vláda se snaží pomoci tam, kde se děje křivda. V poslední době však pozorujeme, že jednotlivá ministerstva a pověřenectva i jednotlivé státní centrální orgány dělají rozhodnutí ke škodě Židů, i když přitom zachovávají formu zdánlivě všeobecně platnou!“

Memorandum podrobně rozebíralo křivdy, jež se Židům dály při realizaci zákona o Likvidačním fondu měnovém, zákona o dani z obohacení, ve věci daně z vystěhování a zejména při restituci majetku. Pátý bod memoranda obsahoval „konfiskace na Slovensku jménem republiky“: „Je všeobecně známo, že na Slovensku je jménem republiky konfiskován zemědělský majetek téměř bez výjimky, dokonce i vojákům, kteří sloužili v čs. zahraniční armádě. Je neuvěřitelné, že v části ČSR je ještě dnes konfiskován stejný majetek stejným osobám, jako to bylo za éry fašistické.“

Memorandum v závěru uvedlo, že československým Židům „se neměří spravedlivě a že existují snahy nevracet a zabírat jejich majetky“. Pokud nastupují k obraně, činí tak jen proto, aby si uhájili, co jim patří, „ale zejména proto, aby uhájili své občanské, morální a právní stanovisko“. Nakonec obě ústřední židovské organizace vyzvaly vládu, aby jejich stížnosti a protesty přezkoumala a učinila taková opatření, „jež by úplně a důsledně odstranila křivdy způsobené Židům v ČSR a zabránila dalším“.

V té době se utvářel stát Izrael. V polovině května 1947 Valné shromáždění OSN ustanovilo zvláštní výbor pro Palestinu, v němž byla zastoupena i ČSR; v červnu 1947 výbor doporučil rozdělit Palestinu na dva nezávislé státy – židovský a arabský; na konci listopadu 1947 se Valné shromáždění OSN rozhodlo tento návrh potvrdit. Dne 19. května 1948 československá vláda uznala stát Izrael a navázala s ním diplomatické styky.

Vznik samostatného židovského státu znamenal naplnění snah sionismu a podstatně posílil snahu vystěhovat se do něj. Dosud individuální vystěhovalectví československých Židů do Palestiny se změnilo na vystěhování hromadné. Dne 15. listopadu 1948 předložil izraelský vyslanec E. Avriel-Uberall čs. ministru zahraničních věcí žádost o urychlené vystěhování dvou tisíc Židů z ČSR do Izraele. Dne 22. prosince 1948 odjel z Mikulova zvláštní vlak s židovskými vystěhovalci. Byli v něm členové vojenské jednotky židovských dobrovolníků. Další vlaky s židovskými vystěhovalci do Izraele odjely 22. ledna, 18. a 19. února a 29. března 1949. Akce skončila 15. května 1949.

Zpočátku – do října 1948 – měli vystěhovalci osobní pasy, které jim na Slovensku vydávala oblastní velitelství Národní bezpečnosti v Košicích a Bratislavě. Na začátku roku 1949, když začala hromadná emigrace, se již nevydávaly individuální pasy, ale pouze takzvané zájezdní soupisky hromadně pro celý transport. Od července 1949 se opět vydávaly individuální pasy; v nich již nebylo uvedeno, že je na ně možno cestovat též zpět do ČSR. Žádosti podané do té doby však byly vybavovány zájezdními soupiskami. Vystěhování Židů ze Slovenska bylo ulehčeno i tím, že pravidlo, aby slovenské pověřenectvo vnitra muselo u každého pasu žádat schválení čs. ministerstva vnitra, pro pasy do Izraele neplatilo. K vystěhování se od dubna 1948 již nemuselo připojovat povolení od pověřenectva sociální péče.

Pasová procedura byla složitá. Všechny žádosti o pasy do Izraele musely být doloženy všemi předepsanými doklady (státní občanství, domovský list, politická spolehlivost, mravní zachovalost, daňové potvrzení, vojenský doklad). V praxi úřadů se opět objevilo to, co používali nacisté proti židovským vystěhovalcům v letech 1938 – 1939 v případě takzvané Reichsfluchtsteuer, „židovské daně“. Za vystavení cestovního pasu bylo možno předepsat dávku nejvíce 2 000 Kč. Ve skutečnosti však byly předepisované dávky mnohem vyšší – až do 50 000 Kč za jeden pas; 2 000 Kč žadatel zaplatil zvláštní složenkou státní pokladně a zbytek dávky jinou složenkou pověřenectvu vnitra – tyto peníze šly do zvláštního fondu. Toto nezákonné okrádání Židů úřady doplňovali bezpečnostní úředníci, financové a celníci krádežemi přímo na hranicích; při superkontrolách odebírali Židům v Devínské Nové Vsi předměty z drahých kovů (kromě zásnubních prstenů), československé peníze nad 500 Kč, cizí valuty, látky na šaty a neobnošené součásti oděvu. Někteří Židé měli u sebe větší množství cigaret (až tři tisíce kusů); ty jim byly zabaveny a mohli si ponechat jen dvě stě až tři sta kusů pro vlastní potřebu.

Jako by se tu vrátila doba židovských transportů z roku 1942, kdy gardisté svévolně okrádali Židy před jejich naložením do dobytčáků. Bylo až k neuvěření, že orgány lidové správy, jež se označovaly za demokratické, sáhly při poslední cestě Židů z ČSR k praktikám nacistů a fašistů. Lze si domyslet, s jakými pocity opouštěli původní vlast předků Židé, kteří zázrakem přežili holocaust a genocidu. Dělo se to v době, kdy Československo oficiálně podporovalo Izrael školením židovských dobrovolníků a vojáků na vlastním území, kdy do něj přes protesty řady států (dokonce i USA) vyváželo velké množství zbraní všeho druhu a kdy – alespoň formálně – kvetlo československo-izraelské přátelství. V myšlení a cítění běžného jednotlivce – policisty či celníka – však přežíval primitivní antisemitismus spojený s lupičstvím: vždyť šlo jen o Židy!

Z Československa se do Palestiny do roku 1948 vystěhovalo kolem 17 000 Židů; do Izraele se v letech 1948 – 1950 vystěhovalo více než 18 000 osob, celkem tedy 35 000 Židů. Ještě roku 1949 se k židovskému náboženství na Slovensku hlásilo 7 476 osob, tedy 0,21 procent z celkového počtu obyvatelstva. Vystěhováním v následujících měsících se tento počet snížil na 3 000 osob; tento stav se udržel i v následujících desetiletích až do současnosti. Když se na začátku roku 1953 sovětské velvyslanectví informovalo na počet Židů v ČSR, dostalo od sovětského odboru ministerstva zahraničních věcí zprávu, že v republice žije 9 000 československých občanů židovského původu (náboženství) a 1 800 Židů, kteří se k náboženství nehlásí; měli 9 židovských obcí a 26 filiálních sborů, bohoslužbám sloužilo 35 synagog.

Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 bylo jen otázkou času, kdy se prosadí totalitární antisemitismus i v ČSR; víme, že českoslovenští komunisté v této věci poslouchali a napodobovali moskevské bolševiky, kteří antisemitismus prosazovali již dávno. Od jara 1949 se začaly zhoršovat sovětsko-izraelské vztahy. V červnu 1950 Československo zastavilo dodávky zbraní do Izraele, pokusy izraelských zástupců při jednání v říjnu 1949 vyšly nazmar. V březnu 1951 byl odvolán z Izraele československý vyslanec Eduard Goldstücker. Izraelským diplomatickým zástupcům byl úmyslně ztěžován a zamezován přístup k jednáním s československými ministry, v prosinci 1951 izraelského vyslance nepřijal ani ministr zahraničních věcí. Ministerstvo zahraničních věcí neodpovídalo na nóty izraelského vyslanectví. Dne 6. prosince 1953 ČSR požádala o odvolání izraelského vyslance.

Od roku 1951 se silně zhoršily možnosti individuálního vystěhování do Izraele. Všechny žádosti o vystěhování se měly posuzovat individuálně; v červenci 1951 si izraelské vyslanectví stěžovalo na pomalé vyřizování žádostí o vystěhování Židů z ČSR. Dne 3. září 1952 politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl o ukončení akce individuálního vystěhování do Izraele do 1. ledna 1953.

Oficiálně prosazovaný antisemitismus se realizoval pod maskou kritiky sionismu. Izrael byl označen za sionistickou velmoc, agenturu amerického imperialismu, pracující proti ČSR a sovětskému bloku. Oficiální antisemitismus se nejvýrazněji projevil ve dvou politických procesech roku 1952 a 1953. V prvním, tzv. Slánského procesu bylo v prosinci 1952 odsouzeno čtrnáct obžalovaných, z toho jedenáct Židů, mezi nimi i slovenští Židé Vavro Hajdú a Eugen Löbl. Oba naštěstí díky rozsudku znějícímu na doživotní vězení přežili. Proces prokazoval i známky oficiálního antisemitismu – u obžalovaných se uváděla židovská národnost.

V popředí ideového tažení proti sionismu, jež začalo na podzim 1951, stál Václav Kopecký, známý svými antisemitskými projevy již v roce 1947. Tento hlavní ideolog KSČ v září 1951 znovu hovořil na ÚV KSČ o nebezpečí kosmopolitismu a sionismu; upozorňoval na rozšíření a význam „protisovětsky zaměřeného sionistického hnutí, jemuž náboženské věci slouží za ochranný plášť“. Nezůstávalo jen u ideologických výpadů, docházelo též k perzekuci funkcionářů židovského původu, náboženských židovských obcí a sionistických organizací. Po zatčení Slánského v listopadu 1951 a poté během procesu s ním koncem roku 1952 i po jeho skončení se vystupňovaný antisemitismus rozšířil z bezpečnostních kruhů na veřejnost a poznamenal celou společnost (Kaplan).

Antisemitská koncepce Slánského procesu přišla z Moskvy; v Praze ji prosadili poradci moskevské bezpečnostní centrály, kteří na příslušná místa vyšetřovatelů dosadili zuřivé antisemity. Vítězství antisemitské linie při největším politickém procesu s komunistickými funkcionáři bylo předpokladem toho, aby se antisemitismus stal součástí oficiální politiky. Pražský proces měl i mezinárodní aspekty a měl znamenat i signály o změně zahraniční politiky Sovětského svazu vůči Izraeli a cestu k obnovení styků s arabskými státy.

Po likvidaci ústředí sionistických spolků na Slovensku roku 1952 referát „sionisté“ ve Státní bezpečnosti rozpracoval i přípravu procesu proti „slovenským sionistům“. Proces se konal 7. až 9. září 1953, odsouzeni byli pracovníci bezpečnosti. Vykonstruovaný proces pracoval s koncepcí dvou skupin nepřátel – slovenských buržoazních nacionalistů a sionistů ve Státní bezpečnosti, jež se údajně spojily v boji proti režimu. Oficiálně se tvrdilo, že „židovští buržoazní nacionalisté – sionisté odmítali třídní chápání židovské otázky a snažili se dosadit své lidi na vedoucí místa státního aparátu na Slovensku“. Rozsudek u „sionistů“ zdůvodňoval, že prosazovali ve státním aparátu lidi, „jimiž by mohli jednak prosazovat podřízení našeho státu zájmům židovské buržoazie a imperialistických kruhů USA, jež řídí činnost sionistických organizací, a jimiž by mohly chránit sionistické akce před zásahy našich státních orgánů“. Skupinu „sionistů“, odsouzenou k dlouholetému vězení, tvořili M. Bel, Š. Čermák, J. Glaser, M. Horský, M. Fodor a M. Kraus; „buržoazními nacionalisty“ byli O. Valášek, R. Viktorín, V. Sedmík a T. Baláž; jak vidět, antisemitský ráz procesu potvrdila převaha „sionistů“ nad „nacionalisty“.

Bratislavský proces lze považovat za tečku za pronásledováním Židů na Slovensku a za symbolické ukončení jejich dějin v tomto regionu Evropy. Byly to dějiny naplněné hrůzou, bolem, útlakem vedoucím až ke genocidě; byly to i dějiny neuvěřitelné odolnosti a vytrvalosti, tvořivých činů židovského společenství na území Slovenska. Židé ovlivnili dějinný vývoj slovenského etnika ve všech fázích jeho existence, poznamenali jeho kulturu, tradice a psychiku. Bez duchovního a materiálního přínosu Židů si nelze představit slovenské dějiny v jejich celistvosti. Ty tři tisíce Židů, sdružených v dvanácti samostatných židovských náboženských obcích, k nimž patří ještě jedenadvacet menších tzv. synagogálních obcí, reprezentovaných Radou židovských náboženských obcí, jsou již jen vzpomínkou na kdysi bohatou historii slovenských Židů; ve značné míře jsou vystaveni asimilaci ve společnosti.

Tím však dějiny Židů na Slovensku nekončí. Budoucí historik může vypovídat i o osudu těch, kteří zůstali po genocidě za druhé světové války a po masovém exodu do Palestiny a Izraele na sklonku čtyřicátých a začátku padesátých let.

Epilog

Roku 1993 za bílého dne napadli bratislavští mladí chuligáni na ulici židovského rabína a zbili jej, protože se jim „nelíbil“. Bratislavského rabína si vlastní náboženská obec již nedokázala vychovat, přišel z židovských církevních kruhů z ciziny. Bylo příznačné, že Židé z případu neudělali aféru, ale snažili se ji sami ututlat; se strachem poukazovali na to, že jejich situace by se mohla ještě zhoršit, takže ať je raději kolem celé věci ticho. Stav nám známý již z pogromů v letech 1945 a 1946. Stav existence latentního a přežívajícího antisemitismu na Slovensku, který bude asi delší než samotné slovenské a židovské dějiny.

V Praze dne 26. listopadu 1994

J. M.

Bibliografie

Adler, H. G.: Die Tschechoslowakischen Juden von 1938 bis 1945 (mit Ausnahme Karpatorussland). In: Jewish Encyklopedic Handbooks. New York 1959.

Arendt, H.: Eichmann in Jerusalem. München 1964.

Balko, J.: Katolícka cirkev a tragédia slovenských Židov. In: Kulturný život 1968, č. 32.

Barkány, E.–Dojč, Ľ.: Židovské náboženské obce na Slovensku. Bratislava 1991.

Benyovszky, K.–Grünsfeld jr., J.: Obrázky z prešpurského geta. Bratislava 1993.

Bergerová, N. (edit.): Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992.

Bezchlebová, M.–Franková, A.–Štrichová, E.: Cesta – cíl neznámý. Čítanka o osudech lidí v holocaustu… Praha 1995.

Bokesová-Uherová, M.: Zdravotníctvo na Slovensku v období feudalizmu. Bratislava 1973.

Borský, F.: Rok pracovného zboru MNO. Bratislava 1942.

Braham, R. L. (edit): Hungarian Jewish Studies. New York 1966.

Bretholz, B.: Geschichte der Juden in Mähren im Mittelalter. Brün 1934.

Bulínová, M.–Dufek, J.–Šlosar, V. (edit): Československo a Izrael v letech 1945–1956. Dokumenty. Praha 1993.

Büchler, R. J.: Kürze Übersicht der jüdischen Geschichte in dem Gebiet der Slowakei. München 1982.

Czech, D.: Kalendarium der Ereignisse im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau 1939–1945. Reinbek bei Hamburg 1989.

Daniel, B.: Dějiny Romů. Olomouc 1994.

Dufek, J.–Kaplan, K.–Šlosar, V.: Československo a Izrael v letech 1947–1953. Studie. Praha–Brno 1993.

Ďurica, M. S.: Jozef Tiso I. (1887–1939). Martin 1992.

Ďurica, M. S.: Židia zo Slovenska v dejinách vedy a kultúry. In: Most, 24, 1977, č. 1–2.

Encyklopedia Judaica. Jerusalem 1992.

Encyklopedia Judaica. Berlin 1928–1934.

Ercé: Slovenská krv. Bratislava 1942.

Fábry, Z.–Peéry, R.–Szalatnai, R.: Obžalovaný prehovorí. Dokumenty z dejín Maďarov v Československu. Bratislava 1994.

Forbat, E.: Dejiny bratislavského obchodu. Bratislava 1959.

Frieder, A.: Dejiny židovského národa. Bratislava 1935.

Frieder, E.: Z denníka mladého rabína. Bratislava 1993.

Friedmann, D.: Palesztina földmüvelése a római császárok idejében. Budapest 1892.

Friedmann, D.: Szertartások és szokások zsidóságban. S. l. 1906.

Friedmann, F.: Einige Zahlen über die Juden in der Tschechoslowakei. Praha 1936.

Friedmann, F.: Israelita vallásos énekek. Budapest 1861.

Frištenská, H.–Lázničková, I.–Sulitka, A. (edit.): Neznámý holocaust. Příspěvky ze slavnostního odhalení památníku romským obětem v Letech a ze semináře v Písku 13. května 1995. Praha 1997.

Gold, H.: Die Juden und die Judengemeinde Bratislava in Vergangenheit und Gegenwart. Brün 1932.

Hoffmann, G.–Hoffmann, L.: Katolícka cirkev a tragédia slovenských Židov v dokumentoch. Partizánske 1994.

Hlošek, J.: Židé na Moravě. Brno 1925.

Hoensch, J. K.: Die Slowakei und Hitlers Ostpolitik. Köln–Graz 1965.

Hubenák, L. (edit): Riešenie židovskej otázky na Slovensku (1939–1945). Dokumenty I.–III. Bratislava 1994.

Chatom Sofer. Bratislava 1956.

Jablonický, J.: Židia v rezistencii na Slovensku. In: Aktuálne otázky histórie. Zborník prednášok. Banská Bystrica 1992.

Junas, J.–Bokesová-Uherová, M.: Dejiny medicíny a zdravotníctva. Martin 1985.

Jahrbuch des Traditionstreven Rabbiner-Verband in der Slowakei. Trnava 1923.

Jelinek, Y.: The Vatican, the Catolic Church, the Catolics and the Persecution of the Jews during World War II. The Case of Slovakia. In: Vago, B.–Mosse, G. L. (edit.): Jews and Non-Jews in Eastern Europe 1918–1945. NewYork–Jerusalem 1974.

Jüdisches Lexikon. Berlin 1927–1930.

Jurová, A.–Šalamon, P. (edit): Košice a deportácie Židov v roku 1944. Bratislava 1994. (Kamenec, I.: Vyústenie „konečného riešenia“ židovskej otázky na Slovensku; Zavacká, K.: Vývin právneho vedomia na Slovensku v rokoch 1939–1942; Mosný, P.: K právnemu vymedzeniu pojmu Žid v zákonodárstve Slovenského štátu; Potemra, M.: Židovská otázka v Košiciach v rokoch 1938–1944; Tajták, L.: K niektorým otázkam dejín Židov na Slovensku; Suláček, J.: Tragické osudy židovského obyvateľstva na východnom Slovensku v roku 1944; Šalamon, P.: Demografický vývoj Židov v Košiciach v rokoch 1941–1944; Kovács, E.: Politická mnohofarebnosť košického Židovstva medzi dvomi vojnami; Eliáš, Š.: Tragédia košických Židov v rámci rasovej perzekúcie v rokoch 1938–1945; Kováč, A.: Slovenská Sloboda o deportáciách Židov v roku 1944; Konečný, S.: K niektorym zdrojom antisemitizmu a jeho ideologickým aspektom; Vrana, V.: Náčrt historického pohľadu na príčiny deportácie Židov na európskom kontinente; Olejník, M.: Holocaust – jeho príčiny a charakter; Balassa, Z.: Niekoľko poznámok k přednáškám).

Kamenec, I.: Po stopách tragédie. Bratislava 1991.

Kamenec, I.: Židovská otázka na Slovensku v čase druhej svetovej vojny. 2. Zborník prednášok. Banská Bystrica 1993.

Kamenec, I.–Prečan, V.–Škovránek, S: Vatikán a Slovenská republika (1939–1945). Dokumenty. Bratislava 1992.

Kaplan, K.: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice. München 1985.

Karvaš, I.: V pazúroch gestapa. Bratislava 1994.

Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994.

Klimko, J.: Tretia ríša a ľuďácky režim na Slovensku. Bratislava 1986.

Kohút, L.: Tu bola kedysi ulica… Bratislava 1995.

Kónya, P.–Landa, D.: Stručné dejiny prešovských Židov. Prešov 1995.

Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie v rokoch 1918–1929. Bratislava 1962.

Kraus, O.–Kulka, E.: Noc a mlha. Praha 1958.

Kulka, E.: Tu končia stopy SS. Bratislava 1965.

Kulka, E.: Židé v československé Svobodově armádě. Praha 1990.

Kuruc, F.: Vatikán, Slovenský štát a Židia (K 45. výročiu tragických udalostí). In: Premeny 1987, XXIV/4.

Lánik, J.: Osvienčim, hrobka štyroch miliónov ľudí. Bratislava 1945.

Lánik, J.: Čo Dante nevidel. Bratislava 1964.

Lapide, P. E.: Rom und die Jude. Fraiburg 1967.

Laštovka, K.: Změny v německé ústavě za třetí říše. Bratislava 1934.

Lettrich, J.: History of Modern Slovakia. New York 1955.

Levai, E.: Black Book on the Martyrdom of Hungariven Jewy. Zürich 1948.

Lévai, J.: Zsidosors Magyarországon. Budapest 1948.

Lévai, J.: Eichmann in Ungarn. Dokumente. Budapest 1961.

Liégeois, J.-P.: Rómovia, Cigáni, kočovníci. Bratislava 1995.

Lipscher, L.: Židia v slovenskom štáte. Praha–Bratislava 1992.

Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storočí. Bratislava 1968.

Magyar, V.: Slovenské židovské zákony a ich vysvetlenie. Nitra 1939.

Mečiar, S.: Slovenský národný socializmus. Bratislava 1942.

Mederly, K.: Ústava Slovenskej republiky a jej základné smernice. Bratislava 1939.

Melzer, J.: Biographien berühmter Zipser. Košice 1832.

Mlynárik, J.: Vatikán a genocída slovenských Židov. In: Kulturný život 1990, XXIV/6, 7 (23. a 30. 5. 1990).

Morávek, A.: Príručka pre dôverníkov, dočasných správcov a arizátorov. S. l. 1940.

Murín, K.: Spomienky a svedectvá. Hamilton 1987.

Národohospodár Peter Zaťko spomína. Liptovský Mikuláš 1994.

Neumann, O.: Im Schatten des Todes. Tel-Aviv 1956.

Neumann, O.: Gisi Fleischmann. Die Geschichte einer Kämpferin. Tel-Aviv 1970.

Nir, A.: Chodníčky v ohnivom kruhu. Bratislava 1994.

Nosko, J.: Takto bojovala povstalecká armáda. Bratislava–Banská Bystrica 1994.

Novák, J.: In Zeichen zweier Kreuze. Franz Karmasins und Ferdinand Ďurčanský Glanz und Fall. Prag 1962.

Oppenheimer, J. E. (edit): Lexikon des Judentum. New York 1967.

Paučo, J.: Politicko-národný program HSĽS. Bratislava 1944.

Pěkný, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha, 1993.

Pertolf, R.–Ulreich, E.: Karpatendeutsches Bibliographisches Lexikon. Stuttgart 1988.

Pokorný, C.: Židovstvo na Slovensku. Martin 1940.

Polakovič, Š.: Slovenský národný socializmus. Ideové poznámky. Bratislava 1941.

Politzer, H.: Pražský kongres sionistický v roce 1933. In: Zahraniční politika, roč. 1933.

Prečan, V.: Slovenské národné povstanie. Dokumenty. Bratislava 1965.

Prečan, V.: Slovenské národné povstanie (Nemci a Slovensko). Dokumenty. Bratislava 1971.

Proces s Dr. J. Tisom, Dr. F. Ďurčanským a A. Machom v Bratislave v dňoch 2. decembra 1946–15. apríla 1947, 1.-5. Bratislava 1947.

Proces s Dr. J. Tisom. Spomienky obžalobcu Antona Rašlu, obhajcu Ernesta Žabkayho. Bratislava 1990.

Rašla, A.: Tiso a povstanie. Dokumenty. Bratislava 1947.

Reitlinger, G.: Die Endlösung. Ein Versuch der Ausrottung der Juden Europas 1939–1945. Berlin 1961.

Ridler, G.: Zákon o židovských podnikoch a o Židoch zamestnaných v podnikoch a iné predpisy o arizácii. Bratislava 1940.

Rothkirchen, L.: The Destruktion of Slovak Jewry. A Documentary History. Jerusalem 1961.

Senčák, M.: Súpis židovského majetku podľa nariadenia s mocou zákona č. 203/40 Slov. zák. Bratislava 1940.

Scheiber, A.: Jewish Inscriptions in Hungary from the Third Century to 1686. Budapest 1960

Sidor, K.: Šesť rokov pri Vatikáne. Scranton 1947.

Sidor, K.: Takto vznikol Slovenský štát. Bratislava 1991.

SNP v pamäti národa. Materiály z vedeckej konferencie k 50. výročiu SNP. Donovaly 26.–28. apríla 1994. Bratislava-Banská Bystrica 1994.

Sommer-Lefkovitsová, E.: Aj vy ste v tomto pekle? Spomienky na zlovestné časy 1944–1945. Košice 1995.

Spielberger, L.: Zsidó építök. Praha–Košice 1926.

Spielberger, L.: Masaryk und das Judentum. Bratislava 1930.

Steinherz, S. (edit): Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice. Praha 1929–1938.

Šolc, J.: Smrť sa tentoraz volá Edelweis. In: Protifašistický bojovník VI/1–2.

Spitzer, M.: Kde ostalo srdce. Bratislava 1995.

Špitzer, J.: Nechcel som byť Žid. Bratislava 1994.

Šprinc, M. (edit): Slovenská republika 1939–1949. Scranton 1949.

Šujan, J.: Kto vyvážal Židov zo Slovenska. Kulturný život 1968/26.

Takáč, M.–Udvardy, L.: Zákon o trestných činoch proti štátu, zákon o zhabaní majetku, zákon o štátnom väzení a zákon o traskavinách. Bratislava 1941.

The Jewish Encyklopedia. New York 1905.

The Jews of Czechoslovakia I.–III. New York–Philadelphia 1968, 1971, 1984.

Tiso, J.: Ideológia Slovenskej ľudovej strany. Bratislava 1930.

Tóth, D. (edit): Tragédia slovenských Židov. Materiály z medzinárodného sympózia Banská Bystrica 25.–27. marca 1992. Banská Bystrica 1992 (Büchler, R.: Židovská komunita na Slovensku pred druhou svetovou vojnou; Nir, A.: Sionistická organizácia, mládežnické hnutia a emigrácia do Palestíny v rokoch 1918–1945; Bauer, J.: Tragédie slovenských Židů v rámci nacistické politiky; Zavacká, K.: Protižidovské zákonodárstvo slovenského štátu; Kamenec, I.: Deportácie židovských občanov zo Slovenska roku 1942; Fialová, G.: Boj Židov o prežitie v dobe holocaustu; Jelinek, Y. A.: Katolícka cirkev a Židia na Slovensku v období jar 1942–jar 1944; Kladivová, V.: Osudy židovských transportů ze Slovenska v Osvětimi; Kárný, M.: Historie osvětimské zprávy Wetzera a Vrby; Korček, J.: K otázke rasovej perzekúcie v období 1943–1944; Stanislav, J.–Mičev, S.: Protižidovské represálie na Slovensku od septembra 1944 do apríla 1945; Rychlík, J.: Postavení slovenských Židů v Protektorátě Čechy a Morava; Špitzer, J.: Možnosti odporu a odboja Židov v rokoch 1939–1945; Kulka, E.: Úsilí židovských uprchlíků zastavit Šoá v Osvětimi; Schwalbová, M.: Slovenské židovky v Osvienčimi).

Tragédia slovenských Židov. Fotografie a dokumenty. Bratislava 1949.

Ujváry, P.: Zsidó Lexikon. Budapest 1929.

Vago, B.–Mosse, G. L. (edit): Jews and Non-Jews in Eastern Europe 1918–1945. New York 1974.

Vašek, A.: Protižidovské zákonodárstvo na Slovensku. Bratislava 1943.

Vnuk, F.: Mať svoj štát znamená život. Politická biografia Alexandra Macha. Bratislava 1991.

Weiner, L. (edit): Review of the Society for the History of Czechoslovak Jews I.–V. New York 1987–1992.

Wetzler, A.–Illek, D.: Nemecké a gardistické zverstvá. Bratislava 1945.

Židovská ročenka pre Slovensko. Bratislava 1940.

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ

NA SLOVENSKU

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR,

Legerova 51, 120 00 Praha 2

Obálku navrhl

Fotografickou přílohu navrhla

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADIS_Praha

Tisk

ISBN 80-200-1301-6

Zpátky