Zaří 2006

Hizballáh se přepočítal

Amir Oren

Když jednotky Hizballáhu v polovině července zaútočily na cíle v Izraeli, předpokládalo vedení této libanonské organizace, představující kombinaci politického hnutí, těžce ozbrojených milicí a teroristické skupiny, že se jedná o situaci, na níž se dá jen získat. Události ale nabraly přesně opačný směr.

Rakety nezreziví

Od května roku 2000, kdy Izrael stáhl své jednotky z jižních částí Libanonu sousedících s jeho územím a rozpustil spojeneckou Jiholibanonskou armádu, zůstal Hizballáh vytržený z kontextu a hledal záminku pro další akci. Mohl se sice stavět do role toho, kdo vytlačil Izrael, ale to nemělo žádný význam pro budoucí akce. Snažil se udržet si své postavení hnutí odporu, ale velmi těžce se mu vysvětlovalo, proti komu vlastně nyní odboj provádí. Proto vedení hnutí stanovilo tři důvody zášti vůči Izraeli: jeho průzkumné lety, okupaci sektoru Shaba Farms a teroristy vězněné v Izraeli od doby, kdy byli přistiženi při činu, v jednom případě dokonce od roku 1980.

Přelety se nakonec ukázaly vedlejším problémem, jelikož Izrael se pečlivě vyhýbal tomu, aby tuto záminku Hizballáhu poskytl. Shaba Farms mezinárodní společenství považuje za syrské území, jež sice obdělávají libanonští farmáři, ale Damašek je nikdy Bejrútu nepostoupil, a stažení z nich je výhradně otázkou jednání mezi Izraelem a Sýrií. Takže zbyla pouze otázka vězňů, a Hizballáh proto své úsilí soustředil na únosy Izraelců a požadavky na propuštění Libanonců a Palestinců zadržovaných Izraelem výměnou za jejich vydání. Významného úspěchu ve svých snahách dosáhl dohodou z roku 2004, ale druhá fáze této dohody se zhroutila poté, co Hizballáh nebyl schopen nebo nechtěl přesvědčit své íránské patrony, aby vydali ostatky navigátora izraelského letectva Rona Arada, drženého v zajetí od roku 1986 a nyní považovaného za mrtvého. Jelikož Aradův osud stále zůstal zahalen rouškou tajemství, Izrael odmítl propustit zbylé Libanonce usvědčené z vražd.

Předák hnutí Hizballáh Hassan Nasralláh poté nastolil otázku osvobození těchto vězňů jako stěžejní cíl své organizace. Pohrozil slibem, že bude pokračovat v útocích a únosech tak dlouho, dokud jeho jednotky nedosáhnou výměny izraelských zajatců za vězněné Libanonce. Hizballáh skutečně čas od času zaútočil na civilní i vojenské cíle v Izraeli. Při těchto útocích byl sice vždy neúspěšný, ale prokazoval jimi své odhodlání.

Navíc se v zázemí ukrývalo přes 10 000 střel a raket dodaných Íránem a Sýrií, které měly Izrael zastrašit a odradit od silnějších reakcí na lokální útoky Hizballáhu. Celá jedna generace izraelských vůdců, vojáků i civilistů, traumatizovaná nepokoji v Libanonu v letech 1982–2000, doufala v politické řešení, v němž by Hizballáh sehrál hlavní roli při správě Bejrútu a zbavil se svého vojensko-teroristického charakteru. Bývalý velitel izraelských obranných sil generálporučík Moše Yaalon zformuloval přání, které se následně proměnilo v doktrínu: Nechte rakety zrezivět.

Odlišná strategie

Nasralláh špatně pochopil změny v izraelských náladách během posledního roku. Stažení z pásma Gazy, které bylo bývalým ministerským předsedou Arielem Šaronem prezentováno jako krok k usmíření s Palestinci, se obrátilo v debakl, když moc převzalo hnutí Hamás a učinilo z Gazy základnu pro neustálé raketové útoky proti Izraeli. Náhlý útok na stanoviště izraelské armády na druhé straně hranic koncem června přinesl Hamásu úspěch v podobě uneseného vojáka, za jehož vydání požadoval propuštění stovek svých vlastních vězněných členů. Izrael následně zahájil sérii razií v pásmu Gaza, zatímco veřejné mínění zápasilo s otázkami morálních a praktických důsledků výměny vězňů v situaci, kdy je záchranná operace speciálních jednotek vedoucí k osvobození rukojmího nereálná.

A právě v době této krize na jihu Izraele se Nasralláh rozhodl ke vpádu ze severu. Očekával vítězství, pokud získá svá vlastní rukojmí, ale také když ukáže, že neúspěchy Hizballáh neoslabily a že jeho muži jsou odhodláni zaútočit znovu. Operace, kterou Nasralláh nazval „Splněný slib“, předčila všechna jeho očekávání, když do jeho rukou padli dva Izraelci těsně před koncem své služby na hranicích, kterou vykonávali v rámci aktivních záloh. Na základě předchozích zkušeností očekával, že Izrael pošle hlídky, aby jeho muže vyhledaly, a skutečně se mu podařilo ze zálohy přepadnout jeden z izraelských tanků na takové misi, čímž se počet Izraelců zabitých toho rána zvýšil na osm. Nasralláh rovněž počítal s tím, že Izrael potrestá jižní Libanon leteckými a dělostřeleckými útoky, a tím se Hizballáh dostane v očích jeho obyvatel do role jejich ochránce, zatímco Izrael si vyslouží pověst tvrdého a krutého nepřítele.

To mohla být rozumná, dokonce svým způsobem vědecká kalkulace založená na datech známých z dřívějška. Jediným chybějícím kouskem skládanky byla emotivní stránka věci, izraelský pocit, že všechno má své meze, že jeho zdrženlivost v použití své drtivé vojenské převahy, především v Libanonu, je spíše než jako ušlechtilost dobrotivého obra vnímána jako bojácnost vyčerpaného slabocha.

Nasralláh s překvapením zjistil, že Izrael tentokrát bude hrát podle jiných pravidel – nebude donekonečna vyjednávat. Místo toho se pokusí taktickou porážku transformovat ve strategickou příležitost.

Naděje na úspěch

Na podnět izraelské armády, v jejímž čele poprvé v historii stojí velitel z řad vojenského letectva, generálporučík Dan Halutz, vláda Izraele schválila operaci, jejímž cílem je výrazně oslabit Hizballáh, zničit celé jeho raketové síly nebo alespoň jejich většinu, dát podnět vládě Fuada Siniory v Bejrútu pro vyslání své armády k ostraze hranic s Izraelem a dosáhnout osvobození tří rukojmí – jednoho v Gaze a dvou v Libanonu. Nasralláha tato akce zastihla nepřipraveného. Jeho napojení na Írán se ukázalo být místo silné stránky slabinou. Izrael podnikl akce k izolaci libanonského vzdušného prostoru, pobřeží a pozemního přístupu do Sýrie.

Zdá se, že přední světoví politikové pod vedením prezidenta Bushe poskytli Izraeli dostatek času a prostoru k rozprášení Hizballáhu pod podmínkou, že ztráty na libanonských civilistech a škody na infrastruktuře budou co nejmenší. A jestliže Teherán doufal, že si uchová raketové síly Hizballáhu jako odstrašující prostředek proti izraelskému útoku na íránské jaderné reaktory, tyto naděje byly nyní zmařeny. Vstup vojenské kampaně do druhého týdne naznačil, že Izrael má dostatek času a vytrvalosti pro její úspěšné dokončení.

(Respekt, www.respekt.cz)