Zaří 2006

Víte, co nám můžete

Luboš Palata

Obyvatelé staré Evropy až nyní zjišťují, koho že to vzali do EU.

Byla to poslední formalita, kterou si vláda dvojčat Kaczyńských nad Polskem musela ještě projít. Opoziční poslanci polského Sejmu štěkali sice až přes půlnoc, ale karavana polského kabinetu v čele s Jaroslawem Kaczyńským, kterého pár dní předtím jeho prezidentský bratr Lech pověřil sestavením vlády, dojela nakonec bez problémů do cíle. Když vláda dostala v noci ze středy na čtvrtek důvěru, oznámil maršálek Sejmu Adam Jurek, že ráno se vzhledem k neustávajícím vedrům bude v parlamentní kapli konat modlitba za déšť, na níž jsou očekáváni poslanci všech vládních stran – tedy Práva a spravedlnosti i jeho extremistických spojenců z ultrapravicové Ligy polských rodin a ultralevicové rolnické Sebeobrany. Když výzva k modlitbě u poslanců opozičních liberálních stran, Občanské platformy a Strany demokratické levice způsobila smích, byli maršálkem okřiknuti, že modlitba za déšť je vážná věc a jejich smích uráží náboženské cítění nových vládců Polska.

Bude to tak a tečka!

V den, kdy se hlasovalo o nové polské vládě, jsem seděl v kanceláři žilinského primátora Jána Sloty, který se v minulých dnech jako předseda ultrapravicové Slovenské národní strany (SNS) stal jedním ze tří nejmocnějších mužů v zemi. Jeho SNS sice dostala „jen“ tři ministerstva ze šestnácti, ale když se dělily posty státních tajemníků, vybylo jich na nacionalisty hned sedm. Nový předseda slovenské vlády Robert Fico si sice několik dní předtím vyslechl v Bruselu od evropských socialistů za své vládní spojenectví se Slotou podmínečný vyhazov z Evropské socialistické strany, ale nehnul ani brvou. Pro své domácí nacionalisticko-populistické publikum obratem prohlásil, že evropští socialisté jsou podplaceni nadnárodními monopoly, které se bojí o své miliardové zisky. Když pak v letních vedrech vystoupaly vedle rtuti teploměru i ceny benzínu, na některých pumpách, jež jsem po cestě viděl, už přes 43 slovenských korun za litr, prohlásil nový předseda vlády, že rafinerie Slovnaft musí snížit ceny pohonných hmot. Jako za komunistů.

A Ján Slota, poté co mi skoro hodinu vypočítával důvody, proč je třeba zakázat Stranu maďarské koalice a vůbec vzít Maďary, co staví pomníky vrahům Slováků, pod krkem, dodal, že nechápe, proč je označován za nacionalistu a ultrapravičáka. „Podívejte se na polskou vládu, vždyť tam jsou strany, které jsou mnohem horší než my,“ říkal se šibalským úsměvem koňského handlíře. „A nikdo v Evropě proti tomu nic neřekne. A proč? Protože Poláků je čtyřicet milionů. V tom to celé je.“

Mezitím v Maďarsku nová vláda premiéra Ference Gyurcsányho přijala balík záchranných ekonomických opatření zvyšující razantně daně, nevzpomínám si, že by se někde v Evropě něco takového za posledních deset let stalo. Důvod k tomu byl. Kdyby to socialisticko-liberální kabinet neudělal, zhroutil by se maďarský státní rozpočet a naplnily by se předpovědi západních ekonomů, podle nichž by Maďarsko mohlo s takovouto rozpočtovou „disciplínou“ na příštích patnáct let na vstup do eurozóny zapomenout.

Dalo by se podotknout, proč maďarská vláda, která věděla o rozpočtových problémech už dlouho, před jarními volbami daně snížila, aby je nyní musela zvýšit? Důvodem byly právě volby, v nichž pravicový Fidesz někdejšího premiéra Viktora Orbána přišel s útokem „zleva“. Přestože vláda liberálů a socialistů rozhazovala nad poměry, rozhodl se to Orbán přebít ještě většími sliby. Nezdařilo se a Orbán volby těsně prohrál. Cena, kterou za tento populistický souboj budou muset Maďaři zaplatit, je vysoká a utahování opasků s sebou přinese mnoho nepříjemného, od snížení reálných příjmů přes pokles růstu ekonomiky až po zvýšení nezaměstnanosti.

Komunisté spokojeně čekají

Česká republika se zatím reformami nezabývá, protože už skoro dva měsíce řeší, kdo jí vlastně bude vládnout. Uhodnout konec vládní tajenky je věc pro kouzelníky, ale už dnes je jedna věc jistá. Čeští komunisté, jediná nereformovaná totalitní strana ve střední Evropě, se stali rovnocenným účastníkem tohoto nepřehledného politického dohadování. A nebudou-li v nové české vládě teď, budou v ní příště. O tom, jak jim s jídlem roste chuť, svědčí výzva sociálně demokratickému kandidátovi na předsedu sněmovny Lubomíru Zaorálkovi. Ten byl pozván ke komunistům na koberec, aby se kál za to, že navrhl prodloužení platnosti „bohumínského usnesení“, které sociálním demokratům zakazuje otevřenou vládní spolupráci s komunisty.

Zatímco se v podhradí kuchtí nová vláda, na Pražském hradě už běží naplno přípravy na vrchol sezóny, kterým se má stát jednání visegrádských prezidentů na zámku v Lánech. Václav Klaus očekává, že na něm prožije svoji hvězdnou chvíli, kdy se z osamoceného euroskeptického běžce stane vůdcem středoevropského uskupení, které má společný cíl: nepřipustit přijetí evropské ústavy. Tři hlasy ze čtyř má pan prezident téměř jisté.

Na jeho stranu už se jako vůbec první hlava jiného unijního státu přidal už v zimě polský prezident Lech Kaczyński. Kdyby někdo zůstával ještě na pochybách, stačí si přečíst vládní prohlášení nové polské vlády. To nepřímo, ale jasně říká, že dokud budou v Polsku vládnout Kaczyńští, a Lech v prezidentském paláci nejméně ještě přes čtyři roky bude, Varšava žádnou evropskou ústavu nepřijme.

A pokud jde o slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče, ten byl zvolen jako kandidát „národních sil“, mezi nimiž figurovala i SNS Jána Sloty. Když slovenským parlamentem loni prošla evropská ústava bez větších problémů, to si Robert Fico ještě hrál na velkého Evropana, odmítl ji prezident podepsat a dal přezkoumat ústavnímu soudu.

Dva ze tří hostů tedy Václava Klause podpoří, a když bude lánská výzva zformulována náležitě diplomaticky, možná se přidá v zájmu „jednoty Visegrádu“ i maďarský prezident László Sólyom. A kdyby ne, česko-polsko-slovenský blok bude Václavu Klausovi pro začátek stačit. I tak se stane (středo)evropským vůdcem. „Protiústavním,“ dodejme, z čehož německé kancléřce Angele Merkelové, která má protlačení ústavy za bod číslo jedna své unijní agendy, vstávají hrůzou vlasy na hlavě.

Postkomunisté v trenýrkách

Pro pozorovatele zvenčí se současné dění v nových středoevropských členských státech Evropské unie může zdát šokující. Avšak není. Všechno vyjmenované už tu bylo, byť v tlumené formě. V polské pravici byl vždy skryt nacionalisticko-populisticko-fundamentalistický proud, velmi těžko slučitelný s nadnárodní vizí Evropské unie. Jen byl právě v zájmu vstupu do EU a NATO potlačen. Teď už však Polsko v Unii je, vyloučeno z ní být prakticky nemůže, evropské miliardy do Polska potečou, i když ve vládě budou sedět ultrakatoličtí nacionalisté i šéf Sebeobrany Andrzej Lepper, který Unii přirovnával k Sovětskému svazu. Podobně nikdo nic nakonec neudělá ani vůči Slovensku se Slotou a Mečiarem a Ficem, který se, jak se bohužel už ukazuje, začíná stále více podobat svým problematickým koaličním partnerům.

Také obdiv Čechů k jejich komunistům není nic nového, stejně jako postoje Václava Klause k „německé“ Evropské unii, sdílené velkou částí Čechů. A pokud jde o rozhazovačnost Maďarů, i to už Evropa zná, stačí se podívat o deset patnáct let zpátky, kdy Maďarsko také bankrotovalo. „Do Evropské unie jsme museli,“ řekl před pár dny na návštěvě Rumunska Václav Klaus. Ano, mnoho jsme toho museli, ale teď už tam jsme a nemusíme nic, dalo by se s českým prezidentem dodat.

Splnění úkolu, tedy vstupu do EU a NATO, jako kdyby jen znovu uvolnilo staré neřesti „Novoevropanů“. Po generaci politiků, kteří své země do Unie a Aliance dovedli, se objevila generace nová. Tváří se jako velcí vůdci – Kaczyński, Paroubek, Topolánek, Fico, Slota, Mečiar, Gyurcsány. Ale žádnou vizi nemají. Ani pro své státy, ani pro Evropu. Dokonce i nejvýraznější postava střední Evropy současnosti, prezident Václav Klaus, je jen provinčním politikem, který je s mýty pracujícím kritikem, ale bez pozitivního plánu.

Pokud mají mnozí lidé ve starých státech EU pocit, že se Unie po rozšíření vrací zpět, je to pocit oprávněný. Při pohledu na dnešní dění ve střední Evropě se vůbec nelze divit Francouzům a Holanďanům, že hlasovali proti evropské ústavě, z níž jim vyplývala hlavně obrovská hrozba. Totiž ta, že se ještě těsněji propojí s onou neznámou postkomunistickou Evropou, od níž kdo ví co lze čekat. A to ještě vůbec netušili, jaký obrat to ve střední Evropě po pár měsících teprve nabere. Francouzi a Holanďané si však mohou gratulovat, protože jejich instinkty se ukázaly být v danou chvíli jako správné. Naše evropské spoluobčany lze požádat o jediné. Dejte nám prosím chvíli času a vydržte to s námi. Jednu generaci. Politickou, přinejmenším.

(Respekt, www.respekt.cz)