Zaří 2006

Kraj kohoutího kříže a umrlčích prken

Jiří Peňás

Šumava člověka očaruje. Vstoupí do ní a ví, že se bude vracet, že ho kraj vtáhl do svého objetí. Jako by mu místní šotek Stilzel nebo Huckauf skočil na záda a už nepustil. Marná byla všechna snaha zbavit Šumavu jejího kouzla, vyhnat z ní ducha, učinit z ní cvičiště, rozstřílet ji, vyrabovat bohatství pod zemí i na zemi. Šumava je totiž nevykořenitelná.

Nepouštěl jsem se do temné, váchalovské Šumavy močálů, slatí a bažin. A vyhnul jsem se i centrům zpotvořeného turismu s kasiny, bordely a tržišti s neskutečnými cetkami, pod nimiž se prohýbají podivná zákoutí měst-neměst, Železné Rudy a Strážného. Zůstal jsem v jejím předpolí, v kraji pod Kašperkem, hradem založeným roku 1356 čerstvým císařem Karlem IV. (korunován 1355), snad proto sebevědomě pojmenovaným Karlsberg. Možná jsem se proměnil v jednoho ze zatracenců, kteří tam podle pověstí bloudí podhradím a okolními lesy, protože přistoupili na ďáblovu nabídku, že jim ukáže poklady uvnitř hory, když mu budou tři ženy po vůli. Ty tři ženy se našly, byly ďáblu vydány, ale ďábel, jak známo, nedrží smlouvy. Mohl mě také očarovat přízrak ženy-můry zvané Swiza, která se odpradávna zjevuje oděna ve vlčí kůži, ozdobena na hlavě jeleními parohy. Je tak strašná, že se pocestný může po jejím spatření proměnit v kámen. Nestal jsem naštěstí její obětí, třeba příště...

Dřevaři, horníci, dívka

„Šumava je zvláštní území, je vlastně jakýmsi protějškem Hradčan: pramení tu Vltava, která teče pod nimi, takže v Praze je vlastně kus Šumavy,“ říká mi v muzeu v Kašperských horách historik . Vladimír Horpeniak. Jeho pracovna je plná sakrálních sošek, Madon a Ukřižovaných, osobitě modelovaných tváří i tvarů, některé jaksi neumělé, dojemně primitivní, snad zachycující výrazy místních lidí. Dřevaři, horníci, dívka, která se přišla pomodlit do kostela... Ve skříních má srovnané výrobky šumavských skláren, které založily slávu českého skla, byť slovo „české“ je správné chápat jen ve významu zemském, nikoli národnostním. Ze všech šumavských skláren, z nichž mnohé vyvážely do celého světa, je ostatně v (omezeném) provozu jen jediná, v nedalekém Anníně.

Náplava si Šumavy váží

„Samozřejmě, že to musí být znát, když se v kraji zcela vymění obyvatelstvo,“ říká Horpeniak, který se na Šumavě narodil. „Vztah k tomu, co tu bylo, vzniká pomalu a u mnohých se nedostaví vůbec. Ještě teď občas slyším: ,Prosím vás, vždyť je to po Němcích, to nemá žádnou cenu, vyhoďte to - nebo to prodejte, když to tak chtějí.‘ Vidět je to pořád i na tom, jak tu místní ,opravují‘ domy, které ještě zbyly: často by to celé nejraději zbourali. Paradoxně lepší poměr mívají lidé, kterým se říká náplava. Ti sem přišli, protože si Šumavu zamilovali, třeba i proto, že se tu cítí jako archeologové, odkrývající něco, co mělo věčně zmizet.“

Doktor Horpeniak je entuziasta, mluví překotně, ví o svém kraji snad všechno, je autorem řady krajinopisných studií, koncipoval výstavy šumavských betlémů, mariánských motivů v šumavském řezbářství, ve spolupráci s pražským historikem Janem Roytem připravuje výstavu zaměřenou na postavu Ježíše v šumavském umění. Podílel se též na záchraně takzvaného kohoutího kříže, jakéhosi symbolu místního kraje pro zasvěcené. Jde o rozměrný krucifix ozdobený plechovými siluetami nástrojů Kristova umučení - arma Christi (hřeby, kladivo, vrták, kopí, halapartny...). Kohout na vrcholu připomíná trojí zapření Krista apoštolem Petrem. Nejkrásnější kohoutí kříž stával v nedalekém Nicově na návrší, odkud je úchvatný pohled do krajiny. Po válce ho zničili vandalové nebo správněji ti, kdo vyhlásili válku všemu, čemu nerozuměli. Dnes se restaurovaný kříž opírá o vnější stranu gotického chrámu svaté Markéty v Kašperských Horách, jehož impozantní, padesát metrů dlouhá loď trůní na hlavním náměstí tohoto kdysi - ve čtrnáctém století - předního města království. Sláva Bergreichensteinu, jak se Kašperské Hory jmenují německy, povstala na nalezištích zlata v okolních kopcích. Před pár lety tu rozdělil lid plán na obnovu těžby, při níž se počítalo s obrovským kalištěm, vzniklým po louhování takzvanou kyanidovou cestou. Vidina zisku nakonec ustoupila soucitu s krajinou. Alespoň prozatím.

„Ono to je těžké. Vždyť tady to byl kraj kovaných pohraničníků a politruků. Po náměstí tu co chvíli pochodovali vojáci. Od roku 1952 do roku 1990 stála na Žižkově náměstí socha rudoarmějce. Tady, kam nikdy jeho noha nevkročila - tedy až do roku 1968! Dokonce to chtěli pojmenovat Rudé náměstí. Když umřel Stalin, tak tam plály řecké ohně. Znám vdovu po tehdejším starostovi Suchánkovi - ta mi říkala: ,Vždyť my jsme tomu věřili.‘ To je něco jako náboženské zanícení, tady v pohraničí ještě silnější než jinde.“

Ptám se na podivný monument u náměstí. Na solidních žulových kvádrech je tam jaksi neorganicky umístěna deska s nápisem „Již nikdy Mnichov“. Ukazuje se, že jde o další příklad svérázného přepisování či vymazávání dějin. Na žulovém podstavci původně stával pomník poslance v říšské radě Gustava Schreinera (1847-1922), statkáře a dobrodince, který se zasloužil o městské školství a s nějakým Mnichovem samozřejmě neměl nic společného. Staré Kašperské Hory bývaly městem škol. Po „broučkovém ráji“, jak se říkalo obrovskému dřevařskému boomu po lesní kalamitě roku 1870 a následném přemnožení kůrovce (vše už tu bylo), vzniklo ve městě v roce 1878 jedno z prvních dřevařských učilišť v monarchii. Byla tam škola specializovaná na výrobu kočárů, z níž se později stalo jedno z prvních karosářských učilišť. Od roku 1906 státní německá reálka, pak klášterní škola pro dívky Notre Dame. Za socialismu bylo možné se tu vyučit na číšníka. Vladimír Horpeniak ještě dlouho pokračuje, mluví o plánech s hornickým skanzenem, o připravované výstavě funerálních zvyků, uvažuje, jak zpřítomnit místního židovského rodáka, básníka a malíře Josefa Hahna, který od okupace žije v USA a jemuž novinář Jürgen Serke ve slavné knize Böhmische Dörfer, Putování opuštěnou literární krajinou věnuje samostatný oddíl. A nemohla nepřijít řeč na Karla Klostermanna, který „Kašperkám“ zasvětil jednu z nejkrásnějších kapitol ve svém románu V ráji šumavském.

Šalom šabat

Musel jsem však Kašperské Hory opustit. Šel jsem pěšky směrem ke gotickému hřbitovnímu kostelu sv. Mikuláše po cestě, z níž se otvírá nádherný pohled na údolí Opoleneckého potoka a na níž po celou dobu poutníkovi kynou dvě věže hradu Kašperk. Až k chrámu sahalo ve čtrnáctém století město, jež mělo v dobách zlaté horečky šest tisíc obyvatel: před válkou tři, nyní polovinu. Kostel se opravuje, kolem jeho stroze gotických nosných zdí se tyčí železné kříže hrobů a tráva je i v polovině července pořád ještě sytě zelená.

Cesta pak vede přes zalesněný Klostermannův vrch - je to jeho kraj, v okolních obcích působil spisovatelův otec, vesnický lékař. Stezka pak příkře spadá k Rejštejnu (Reichenstein), který před staletími tvořil s horním městem Reichensteinem (Kašperskými Horami) dvouměstí. Do Otavy se tu vlévá říčka Losenice a v tom parnu letošního léta nešlo nevstoupit do ledové průzračné vody. Za mostem se rozkládají zbytky Klášterského Mlýna (Klostermühle), právě jednoho z těch zaniklých sklářských center. Továrna Maxe von Spauna patřila ke špičkám v monarchii, na přelomu století vyráběla secesní sklo, na jehož tvarech se podíleli návrháři z uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte - tedy to nejlepší, co v oboru v Evropě existovalo. U vily továrníka Spauna spadne kolemjdoucímu brada: navrhoval ji slavný vídeňský (a slezský) architekt Leopold Bauer (1871-1938), autor například opavského obchodního domu Breda. Tehdy v roce 1903, z kterého vila pochází, byl mistr ještě v zajetí secesního stylu. Zvnějšku je dům, ozdobený dekoračním sklem z místní továrny, v docela slušném stavu, byť uvnitř se nic původního nezachovalo a zahrada je zpustlá. Jeden z nájemníků se upřímně vyjádřil, že on na tom baráku neshledává nic pozoruhodného, pro něj je to prý „splácanina“.

Z Rejštejnu lze pěšky za dvě hodiny přes lesy, zbytky vsí a kolem prostého empírového zámečku v Kundraticích, který nyní patří bývalé dlouholeté zaměstnankyni Bílého domu paní Haškové-Coolidge, dojít do Hartmanic. Před válkou tam žilo 642 Němců a 39 Čechů. Německy mluvili ovšem také hartmaničtí Židé, nejvíce jich tady a v okolí žilo na přelomu století: kolem dvou stovek. Místní podnikatel Isaak S. Bloch tu založil úspěšnou fabriku na obalový staniol. Osobnost a rodinu dr. Simona Adlera, významného rabína a učence zahynuvšího v Osvětimi, připomíná rodný dům, přeměněný v muzeum v blízké Dobré Vodě. Šumavské Židy nelze v celku tohoto kraje pominout. Ekonomicky i kulturně velice přispěli k jeho růstu. Je přitom zajímavé, že hluboce katolické prostředí šumavských Němců se s Židy umělo sžít v mnohém lepe než „pokrokovější“ kraje ve vnitrozemí. Krach nastal až se „světskou“ ideologií extrémního nacionalismu, jež v případě našich Němců rozmetala všechno a zničila nakonec i je. Už ve třicátých letech Židé opouštěli kraj a stěhovali se do bezpečnějších velkých měst - ti šťastnější, jako rodina továrníka Blocha, emigrovali. Když v listopadu 1938 za křišťálové noci hořely i na Šumavě synagogy, byla ta v Hartmanicích již „odsvěcená“ a roky sloužila jako truhlářská dílna - proto ušla plamenům. Letos v dubnu byla po půlstoletí znovu otevřena. Stalo se to na poslední chvíli. Dům kousek za náměstím, z něhož zbyla také jen část, byl už pustou barabiznou střídající majitele. Ve stavu před demolicí ji v roce 2002 koupil Michal Klíma, založil občanské sdružení a za přispění různých donátorů - především Česko-německého fondu budoucnosti - zdevastovaný boží stánek ne opravil, ale de facto znovu postavil. Bohoslužby se v ní ovšem nekonají, není pro koho. Zůstaly zdi a pár fotografií, podle nichž se dotvořil zbytek. Nad vchodem je znovu osazena kamenná deska desatera, která byla šedesát let zazděna v podlaze.

„Nejkrásnější je, když se v pátek večer rozsvítí všechna světla a dům září, jako by zdravil: Šalom šabat,“ říká Václav Diviš, člověk, kterého na Šumavu přivál životní nonkonformismus a jehož osudy by vydaly na román. Pražan rodem, vystudovaný teolog, signatář Charty 77, ženatý kněz, člen podzemní církve, lodník, sanitář, ošetřovatel v teletníku. Po roce 1989 učitel v Hartmanicích, takže procházka po náměstí je zároveň testem, jak umí místní omladina zdravit. Dnes je na penzi, pracuje v zastupitelstvu a je jakýmsi „ředitelem“ památníku v synagoze. Pro děti napsal a secvičil hru o holocaustu. „Na tom, že jsem jako bývalý katolický kněz skončil v synagoze, nevidím nic zvláštního. Víra nakonec směřuje k jednomu - k větší lidskosti.“

Židé odsud zmizeli ještě dřív než Němci. Kousek za městem je židovský hřbitov. Založen byl v roce 1870, za války ho nacisté zlikvidovali, na jaře 1945 tam pochovali dvanáct žen z pochodu smrti, který šel přes Hartmanice. Nad hrobem je zvláštní pomník: dřevěná deska jakoby opisující siluetu lidského těla. Další symbol kraje, umrlčí prkna (Totenbretter), na něž se pokládali nebožtíci přes zimu a na nichž čekali, až rozmrzne půda a oni budou moci do země. Prkno potom sloužilo jako memento mori, připomínka lidské konečnosti i naděje na vzkříšení.

Bezinkové víno

Pohřebiště lidí, ale i celých vesnic nalézá člověk při chůzi touto krajinou co chvíli. Zhůří (Haidl), Hůrka (Hurkenthal), Skelná (Glaserwald), Stodůlky (Stadln), další a další. Vše srovnáno dokonale se zemí, obrysy stavení jsou znát jen podle kopřiv a pýru. Pouze cedule s legendou a sem tam kaplička postavená v posledních letech - za peníze rodáků. Kostel, statek, hamr, mlýn, to všechno padlo za oběť nikoli času, ale cílevědomému ničení, vždyť tyto „objekty“ výborně sloužily jako cvičné cíle pro střelbu z kanonů a tanků. Část Šumavy se proměnila na čtyřicet let ve výcvikové bojiště na samé hranici se záludným nepřítelem. O tom bylo již mnoho napsáno a je dobře známo, že paradoxně tento stav přinesl i klady - rozbujelou přírodu, která si s detonacemi uměla poradit lépe než s ničivým průmyslem, jenž dolehl například na Krušné hory. Obětována však byla jedna kulturní vrstva, zušlechťující kraj přinejmenším šest století.

Možná že jakési jádro vzkříšení paměti staré, drsné, ale vlídné Šumavy - Böhmerwaldu či Gabrety (tak ji nazývali Keltové) vzniká v Dobré Vodě nad Hartmanicemi. Do její historie jako by bylo koncentrováno vše: nejdřív barokní poutní místo se zázračnou studánkou a kultem poustevníka svatého Vintíře (Günthera), který v poustevně pod útesem hory Březník, kousek odtud, našel svou smrt (1045). Pak turistické výletní místo s několika hotely a lázněmi. Po válce a vyhnání obyvatel dlouhá léta sídlo vojenského újezdu a úprava k obrazu svému: z hotelů kasárna, z kostela sklad terčů, z kapličky ruina.

Dnes je to znovu krásné místo. Obnovený kostel se skleněným oltářem výtvarnice Vladěny Tesařové, Vintířova studánka s železitou vodou, restaurace s vyhlídkou na Sušici a vrch Svatobor, židovské muzeum dr. Simona Adlera. A hned vedle se mladá dvojice pachtí s rekonstrukcí krásného, ale zcela zdevastovaného domu. Mají polední pauzu. On je umělecký truhlář z Berlína, ona Češka, která tam emigrovala v osmdesátých letech. Jejich kořeny jsou zcela jinde než na Šumavě, ale krajem byli okamžitě okouzleni. Tři roky všechen volný čas a vše, co v Berlíně vydělají, věnují domu, v němž byla dřív hospoda a pak vojenská kantýna. „Jsme nomádi, milujeme ten multi-kulti hukot v Berlíně, ale tady cítíme, že to má sílu. Něco po nás zbude,“ říká Jitka Petrik a staví na stůl láhev s bezinkovým vínem. Vyrobila ho z plodů keře, jenž roste ze sutin jako plevel, ale jí je ho líto pokácet. Chutnalo zvláštně.