Zaří 2006

Londýn v nás

Zbyněk Petráček, Jaroslav Spurný

Britové zabránili novému 11. září. Tak zněly titulky v pátečním tisku u nás i ve světě. Opět zapracovali islamističtí teroristé. Opět měla padat letadla plná pasažérů. Opět na americká velkoměsta. Tentokrát startující nikoli z USA, nýbrž z Londýna, navigovaná k zemi nikoli únosci, nýbrž výbuchem tekutiny pronesené v palubních zavazadlech. Důležitější informace ovšem říká, že útokům se podařilo zabránit. Nenaplnilo se klišé, že obrana se chystá na minulou válku, obrana zkrátka počítala s vývojem u protivníka a domnělí pachatelé byli zatčeni ještě dříve, než stačili provést „generální zkoušku“, natožpak samotnou akci.

Nenechat se překvapit

Zdaleka není jisté, zda měla v londýnské akci prsty samotná al-Káida. Bezpečnostní experti si spíše přejí, aby ano – je lepší zápolit s nepřítelem již známým než s novým. Nenechat se překvapit. Jisté jsou zatím dvě věci. Teroristé předvedli, že chtějí a jsou schopni zopakovat monstrakci, která by zahubila řádově tisíce lidí. Neustrnuli v opakování již známého, ale snaží se proniknout na pole dosud neorané, kde by očekávaná obrana měla být slabá – jsou schopni inovativního přístupu. Přesto se obrana nenechala překvapit. Ukazuje se dokonce, že měla mezi teroristy své informátory. To je významné poselství, ale nemělo by přehlušit výstrahu z aktuálních situací, kdy se západní svět v zápasu s hrozbami překvapit nechal.

Největší a nejaktuálnější z nich vidíme v Libanonu. Milicím Hizballáhu se podařilo překvapit Izrael, stát proslulý starostí o bezpečnost a disponující kvalitní armádou i rozvědkou. Že má Hizballáh kaťuše? To se vědělo dávno. Ale že jich má na 13 tisíc a s jejich pomocí je schopen po měsíc držet milion Izraelců v krytech? To nečekal nikdo. Teprve minulou středu se podařilo snížit denní počet jejich zásahů z až 200 na 30–50. Že je Hizballáh čínskou naváděnou střelou schopen zneškodnit izraelskou válečnou loď? To jsme se dozvěděli až v červenci. A že je schopen íránskou raketou zasáhnout města v samém srdci Izraele, jako je Chadera? Tuto novinku přinesl začátek srpna. To je velký posun od irácké akce Američanů před třemi lety. Tehdy působilo naopak jako překvapení, že spojenci na žádné „tajné“ zbraně nenarazili a nechali se zaskočit až „tradičním“, byť nečekaně spontánním odporem proti okupaci. Svého času proslulý snímek ministra zahraničí, generála Colina Powella, jak v OSN na podporu tažení ukazuje ampulku s jakousi záhadnou materií, pak vypadal jako karikatura. Analyzují naši generálové a politici libanonskou zkušenost? Jsou si jisti, že na nás podobné rakety nedostřelí? Mají ponětí o jejich odpalištích? To jsou otázky pro naši bezpečnost stejně aktuální jako zostřená pravidla provozu na letištích.

Uklidnit zdroje uprchlíků

Ty tam jsou doby, kdy se o vnější bezpečnost staraly armády stojící na hranicích států. Změnu role lze poměřit i zorným úhlem nově chápané bezpečnosti. Máme konkrétního nepřítele? V podobě státu ho nemáme už 15 let, nejpozději od nezdařeného moskevského pokusu o puč. Již od té doby jsou vojenské cíle úkolovány civilní politikou.

Změna strategie bezpečnostní politiky byla patrná už v únoru 1994, kdy stroje F-16 sestřelily nad Bosnou první srbský letoun. Byl to významný primát NATO – první bojová akce za 45 let existence spojenectví. Tehdy ovšem nešlo o obrannou válku, nýbrž o to, jak zastavit krveprolití v samotné Evropě. Politici pochopitelně hovořili o evropských hodnotách, ale za těmito slovy se skrývala jen tiše artikulovaná obava z proudu uprchlíků a rozšíření konfliktu. Mohly snad Maďarsko, Rakousko a Itálie pět let po pádu železné opony zadrátovat své hranice? Logičtější bylo poslat mimo úzce chápaný region armády NATO či EU. Ty pak přinesly příměří pro Bosnu (1995) i Kosovo (1999). Hovořit o definitivním míru by tady bylo asi předčasné, ale hlavní, jakkoli cynicky znějící úkol – zpacifikovat zdroj generující uprchlíky – byl dosažen.

Jenže dnes jsme o dekádu dále a hlavní vlna uprchlíků do Evropy proudí ze subsaharské Afriky. A tady, babo, raď. I kdyby byl jasně lokalizovaný jejich zdroj, jak ho zpacifikovat pomocí armád NATO či EU, když do Afriky se po špatných zkušenostech nechce ani Američanům? Tedy opět. Jakkoli cynicky to zní, v tomto případě, který už nesouvisí se železnou oponou, je pro Evropu stravitelnější a politicky průchodnější zadrátovat hranice – rozuměj posílit jejich ostrahu ve „frontových“ státech, ve Španělsku, v Itálii, na Maltě či v Řecku.

To ale rozhodně není úkol pro armádu. Máme-li to vše shrnout velmi stručně, armádní úkoly pro vnitřní bezpečnost v Evropě jako celku končí Kosovem a navenek míří k protiraketové obraně. Civilní úkoly se soustředí na ochranu před terorismem a na vnější hranici EU. A co na tyto výzvy Praha? Připravuje se na minulou válku, nebo sleduje vývoj?

Co nás vlastně ohrožuje

Ohlédneme-li se o patnáct let nazpět, je neuvěřitelné, jak se u nás změnilo vnímání bezpečnostních hrozeb. Pominulo nebezpečí Sovětského svazu, už nečteme jako v první půli 90. let zprávy od tuzemských tajných služeb, že sousedství s Německem je pro nás ekonomickým i vojenským rizikem. Ještě před deseti lety chystalo ministerstvo obrany obnovu předválečných pohraničních bunkrů, prý jako hráz proti přílivu uprchlíků. Dnes jsme schováni uprostřed EU, chráněni členstvím v NATO, obklopeni přátelskými zeměmi. Ale právě proto musíme daleko méně hledět na sebe a daleko více spolupracovat s těmi, kteří se na naší ochraně podílejí.

Vezmeme-li to konkrétně, stavba americké protiraketové základny na našem území není zásahem do státní suverenity, naopak její odmítnutí je českým zásahem do bezpečnosti spolků, za jejichž záda jsme svou polohou schováni. Když jsme vstupovali do aliance, tvrdili naši generálové, politici a bezpečnostní experti, že musíme postavit klasickou armádu, která nás ubrání, až potom budeme zvažovat, co spojencům můžeme nabídnout. Dnes by měli uvažovat obráceně. Kvůli geografické poloze ušetříme na pozemní armádě, dělostřelectvu, tancích, na počtu a rozmístění vojenských posádek, na ochraně hranic. Neznamená to, že by měl armádní rozpočet klesat, ale investice by měly jít do techniky a jednotek, které můžeme nabídnout jako pomoc spojencům ve válkách a operacích, jež se budou sice odehrávat daleko od našeho území, ale půjde v nich stále o naši bezpečnost. Respektive o tu společnou, sdílenou.

Tyto argumenty kouzlem nechtěného podporuje i poslední schválená bezpečnostní doktrína Česka. Je to vlastně počtení o všeobecném ohrožení světa. Podle ní zemi ohrožuje terorismus, islámský fundamentalismus, ilegální uprchlíci, problémy Afriky, organizovaný zločin, problémem je Severní Korea. A které z těchto nebezpečí neohrožuje i české sousedy a spojence? Národní bezpečnostní doktríny se za posledních patnáct let měnily všude. Teď už je jedno, zda jde o bezpečnostní politiku polskou, nizozemskou nebo portugalskou. Společné ohrožení vyžaduje společnou obranu, ne trapné odkazy na suverenitu země.

Bránit sebe i jiné

Česko by mělo investovat peníze a namířit strategii vojenského průmyslu do společných projektů. Samozřejmě to závisí na požadavcích NATO i EU, ale bezpečnostní strategie musí být navrhována se značným časovým výhledem, trochou předvídavosti a nadhledu. Ten dosud při strategickém plánování chyběl. Ještě před osmi lety, těsně před vstupem do NATO, projektovali generálové nákup více než 300 tanků. Hovořili o jakési obranné dostatečnosti. Co bychom dnes s těmi tanky dělali? Jen díky zmatkům v soutěži jich dnes máme pouze 30. Podobné to bylo i s podzvukovými letouny L-159, kdy generálové na popud politiků zachraňovali český vojenský průmysl – a příliš úspěšní nebyli. Proč místo toho nepřemýšlet o spolupráci při ochraně slovensko-ukrajinských hranic nebo španělského pobřeží před nelegálními uprchlíky? Proč se nesoustředit na podporu a rozšíření protichemické roty či neposílit jednotky pro mírové mise? Proč nespolupracovat se sousedy při vývoji špičkových vojenských technologií? A proč nepřipustit, že stavba „cizích“ základen Česku sice může přinést zvýšené riziko teroristického útoku, ale i pocit, že pomáhá jiným a dokáže sdílet odpovědnost?

Tyto otázky se jeví jako velmi vzdálené od současného Londýna, ale souhlasíme-li s tím, že bezpečnost je jen jedna, vyhnout se jim nemůžeme.

(Respekt, www.respekt.cz)