Zaří 2006

OSN, lži a příměří

Zbyněk Petráček

Je to zvláštní válka. Žádná vláda ji takto otevřenou nechtěla, ale běží již čtvrtý týden. Každý si přeje příměří, ale to se stále odkládá. Tak vyznívá boj mezi Hizballáhem a Izraelem. Jak tomu rozumět? Klíč se skrývá v základních slovech. Mír není jen stav, kdy se nestřílí. Mír je stav, který vede k normálnímu soužití. Může klid zbraní vést k nestřílení? Samozřejmě ano. Proto také většina světa včetně Evropské unie požaduje okamžité příměří a následný dozor mezinárodních jednotek. Může ale klid zbraní vést k normálnímu soužití, k odstranění hrozby? To už je zapeklitější věc a odpověď na základě zkušeností zní ne. Hizballáh je stále státem ve státě, vojensky je silnější než libanonská armáda a okamžitý klid zbraní by pak vypadal z jeho pohledu asi takto: když na nás budete hodní, necháme vás na pokoji, ale v klidu se budeme připravovat na rozhodnější úder. Proto si také Izrael příměří sice přeje, ale až poté, co na místo samé nastoupí solidní mezinárodní síly.

Hizballáh má raket dost

Izrael sice ovládá vzdušný prostor, bombarduje území Libanonu, kde si zamane, pomocí nočního vrtulníkového výsadku zlikvidoval raketové komando Hizballáhu sto kilometrů od svých hranic, ale válka se pro něj zdaleka nevyvíjí růžově. Přitom měla být průzračně jasná – morálně i vojensky. Izrael byl napaden na vlastním území, byli uneseni jeho vojáci a to vše se stalo přes mezinárodně uznávanou hranici, svého času jedinou, kterou Izrael měl. Rovněž útočník byl jasný, Hizballáh, který měl být podle rezoluce OSN již dávno odzbrojen. Takže žádná agrese proti státu, žádná okupace, žádná výstavba separační zdi, žádné svévolné boření domů, ale normální sebeobrana podle stanov světové organizace. Měla to být cílená akce na vojenské síly a týl Hizballáhu. Měla tak širokou podporu doma, že od roku 1973 se o tom nikomu nezdálo. Jenže ve výsledku realita pokulhává.

Izrael se rozhodl pro sofistikovanou válku a naráží na stejné problémy jako Američané a jejich spojenci v Iráku či Afghánistánu. S tím rozdílem ovšem, že izraelské „doma“ je na dostřel. Dobře to na adresu vojenských plánovačů vystihl deník Ha‘arec: „Ti, kteří před pár týdny mluvili o Libanonu jako o novém vydání úspěchu NATO v Kosovu, zapomněli zmínit jednu věc – občané států NATO tehdy neseděli v krytech.“ Je to tak. V polovině července se tvrdilo, že uplyne pár dnů, týden a uvidíme, jak se nálety projeví na klesajícím počtu odpalovaných kaťuší. Neprojevily. Minulá středa (02. 08. 2006 – pozn. red. CS-magazínu) představovala vůbec nejtvrdší den s asi 230 zásahy. Takže i když vedoucí činitelé Izraele tvrdí, že je zneškodněna polovina arzenálu nepřítele, v praxi to zatím úlevu pro občany neznamenalo.

Má Izrael supermoderní letectvo? Má. Má protiraketovou obranu? Má. Tak proč tu hrozbu nezadupe do země? Tahle otázka se táhne konfliktem jako červená nit. A jako by toho nebylo dost, proti Izraeli hovoří i civilní ztráty v Libanonu. Že ve vesnici Kana nebylo 60, jak se objevilo v tisku, ale „jen“ 28 mrtvých? Málo platné, zvláště když 17 z obětí byly děti. Že dům spadl až sedm hodin po náletu, takže kauzalita je sporná? Že tam Hizballáh schválně umístil své odpaliště raket, z něhož vyletělo na 150 kaťuší? Málo platné, podobné argumenty a analýzy zajímají jen odborníky.

Proč Izrael selhává

Izrael své neúspěchy reflektuje. S kaťušemi je problém. Mají krátký dostřel a malou přesnost, ale obrana proti nim je neúčinná. Vcelku fatalisticky to bere i armáda. Deník The Jerusalem Post citoval jejího nejmenovaného představitele, který tvrdí: „Tyto rakety v jejich souhrnu nemůže zničit žádná armáda na světě. Jakkoli to zní pochmurně, lidé bydlící na severu si na život s touto hrozbou budou muset zvyknout.“

Izrael reflektuje i širší selhání týkající se málo účinné strategie, nedostatečného zpravodajství a politického vedení. Svědčí o tom analýza skupiny Debka. Ta začíná již vcelku známými fakty, že v užším vedení země poprvé v její historii zasedli ryzí civilisté bez zkušeností s vedením války, jako jsou premiér Ehud Olmert či ministr obrany Amir Perec. Nevyznamenali se prý ani vojenští plánovači, kteří se podobně jako Američané až příliš spoléhají na letectvo, palebnou sílu a sofistikované zbraně. Největší podíl na nečekaném váhání má ale nová doktrína Hizballáhu. Ta prý vznikla na základě analýzy izraelské operace Obranný štít na jaře 2002, konkrétně ze zkušeností tehdejší bitvy o Džanín, vyhrané za cenu velkých ztrát. Z ní se prý plánovači Hizballáhu i v Teheránu poučili a začali se orientovat na nejcitlivější bod židovského státu – na lidské ztráty.

Lze namítnout, že na lidské ztráty se nepřátelé židovského státu orientovali vždy. Jinak by také teroristé nebyli nazýváni teroristy. Ale za poslední dva roky se odehrála určitá změna. Postupně začaly řídnout „klasické“ teroristické akce, kdy sebevražedný atentátník zabíjí cestující v autobuse, mládež na diskotéce či návštěvníky restaurace. Namísto toho se začaly odehrávat útoky na vojáky s cílem jejich únosu. Má to něco do sebe v této cynické logice. Ze zavražděného studenta kyne nanejvýš jednoznačný mezinárodní odsudek. Ale za uneseného vojáka můžeme dostat z vězení několikanásobně větší počet kolegů-teroristů. Odsudek se už nedostavuje, vždyť útok na vojáka není terorismem. Zde spočíval hnací motor, který vedl k současné válce. A zde také spočívá riziko, pokud by v ní Izrael neuspěl. Proč tedy nepřistoupí na příměří? Právě proto, že neúspěch v tomto případě neznamená vojenskou porážku, ale situaci, kdy by si nemohl diktovat mír.

Letos před šesti lety

Skepse k vyhlídkám okamžitého příměří pod dozorem současných jednotek OSN v Libanonu (UNIFIL), jak by to chtěl Hizballáh, vychází z konkrétní, šest let staré zkušenosti. Půl roku poté, co se Izrael v květnu 2000 stáhl z jižního Libanonu, vyrazili na běžnou patrolu podél hranice tři izraelští vojáci. Onoho 7. října ale překročilo hranici komando Hizballáhu, vojáky přepadlo a uneslo v autech maskovaných emblémy světové organizace. To vše se odehrálo na dohled od stanoviště UNIFIL. Druhý den indický voják OSN natáčel na video opuštěná auta u hranice, ještě se stopami krve z únosu, a záběr končí tím, že do nich nasedají libanonští bojovníci. Proč vojáci OSN vydali auta se „svým“ emblémem? Chtěli prý zabránit konfrontaci. Dejme tomu. Ale proč potom OSN odmítala vydat videonahrávku pořízenou 18 hodin po únosu, když mohla vést k identifikaci pachatelů a záchraně rukojmích? To už lze pochopit jen těžko. Devět měsíců se o ni OSN handrkovala za přispění tehdejšího vyslance na Blízkém východě Terje Larsena i generálního tajemníka Kofiho Annana. V části světového tisku pak zdomácněly titulky „OSN, lži a video“.

Tři roky poté, v lednu 2004, byly ostatky oněch tří izraelských vojáků vyměněny za několik set vězňů, mezi nimi teroristů. Tady se dostáváme k otázce nepřiměřenosti, leč z poněkud jiné strany, než je běžně zvykem. Izrael bývá viněn z nepřiměřenosti svých reakcí, přijde-li v nich o život více lidí, než kolik si jich vyžádal původní útok. Ale skoro nikdo se nepozastavuje nad nepřiměřeností při výměnách vězňů. Přitom nejde jen o počty, nýbrž o lidské životy. Vždyť i výsledkem posledního únosu měla být výměna – a jejím zlatým hřebem Samir Kuntar. Tento muž již v roce 1979 vyvraždil rodinu v izraelském městě Naharíja, dnes ostřelovaném kaťušemi. Zastřelil otce, čtyřleté dceři roztříštil hlavu pažbou a dvouletou dceru nechtěně udusila sama matka, která se s ní stačila skrýt do podkroví, v šíleném strachu, aby dítě nevykřiklo. Takže hovoří-li někdo o výměnách vězňů jako o víceméně seriózním byznysu v tomto konfliktu, neví, o čem mluví. Tak nějak by tedy vypadalo okamžité příměří pod dohledem OSN v představách Hizballáhu.

Na Golanských výšinách to funguje

Ale abychom to se skepsí nepřeháněli. Problémem není samotná OSN, nýbrž mandát konkrétní mise. UNIFIL působí jako odstrašující příklad. Nedokázal uchránit severní Izrael před ostřelováním. Nedokázal předejít izraelské invazi v roce 1982, která mu pak zabránila. Nepodchytil infiltraci teroristů. Neochránil ani libanonské civilisty. Izraelci sami si cení mise UNDOF. Ta sice nenápadně, ale dosti účinně funguje na Golanských výšinách již od roku 1974, kde odděluje izraelské a syrské jednotky. A teroristé se jí vyhýbají. Když už tedy hledat nějakou inspiraci pro Libanon, nemusíme chodit ani do Kosova, ani do Afghánistánu, stačí se poohlédnout pár kilometrů na východ.

(Respekt, www.respekt.cz)