Zaří 2006

Bez nadsamce

Jiří Sobota, Markéta Pilátová

Dokud vůdce dýchá, vznáší se nad Kubou jako temný mrak, jehož stín dopadá i do nejodlehlejších uliček a zákoutí „ostrova svobody“. Když se v polovině 70. let rozneslo po Španělsku, že je generál Franco v posledním tažení, vykoupili lidé v předtuše bouřlivých oslav všechno šampaňské. Starý diktátor se ještě na pár měsíců zmátožil, poselství prázdných regálů s perlivým mokem však bylo jednoznačné – Španělsko se těší na svobodu, s osobou generalissima Franka tahle diktatura končí.

Když na počátku minulého týdne oznámily kubánské úřady, že je Fidel Castro v tak vážném zdravotním stavu, že se musí poprvé za 47 let dočasně vzdát moci, vypukly bouřlivé oslavy – ale jen mezi exulanty na Floridě. V samotné Havaně vládl podle telefonicky oslovených Kubánců napjatý a trochu zmatený klid. Na Kubě se teprve rozehrává složitá partie. O dalším směřování země ještě zdaleka není rozhodnuto.

Havanské ticho po pěšině

Stalo se to za soumraku právě v okamžiku, kdy Kubánci zasedli k oblíbené telenovele. Místo pravidelného seriálu se na obrazovkách nečekaně zjevil osobní asistent Fidela Castra a přečetl poselství. Vůdce revoluce prodělal složitou operaci břišní dutiny a nebude několik příštích týdnů schopen vládnout. V podstatě veškerá moc přechází Fidelovým rozhodnutím na jeho bratra Raúla a o její malé drobty se podělí ještě několik dalších mužů z nejvyššího vedení. Všechno je pod kontrolou, oslava vůdcových osmdesátin, původně naplánovaná na příští víkend, se sice ruší, ale šťastné uzdravení všichni společně zapijeme v prosinci při příležitosti 50. výročí zahájení revoluce. Zdraví Fidel Castro.

To bylo minulé pondělí večer (31. 07. 2006 – pozn. red. CS-magazínu). Od té doby je Kuba ponořená do napjatého klidu a víru spekulací. Fidela veřejnost nespatřila už přinejmenším tři týdny. Dočasný prezident Raúl byl celý minulý týden záhadně nezvěstný. Předseda parlamentu Ricardo Alarcón sice veřejnost ujistil, že s vůdcem v úterý osobně půl hodiny mluvil, nicméně televize záběry živého Fidela nepřinesla. Jeho zdravotní stav byl v dalším prohlášení označen za státní tajemství.

„Na ulici se zjevně nic nenormálního neděje, jen je cítit velké napětí. V práci se lidé musí povinně účastnit setkání, kde jim politruci vysvětlují, že se nic nestalo a že Fidel žije. Jinak panuje klid, nikdo žádný zvrat nečeká,“ popisoval situaci koncem týdne exilový novinář a ekonom Oscar Espinosa Chepe, jeden z více než sedmi desítek odpůrců režimu uvězněných na jaře roku 2003 a později propuštěný ze zdravotních důvodů.

Pokud se komunisté obávali neklidu, či dokonce otevřených vystoupení proti diktatuře, mohou si po prvním týdnu bez Fidela v čele gratulovat. Ulice je klidná, opozice mlčí. Všichni vyčkávají. A jak upozorňují znalci poměrů, jinak to ani nemůže být. Nikdo dosud neoznámil, že Fidel Castro zemřel. A dokud bude někde v ústraní velký vůdce dýchat, bude se jeho postava vznášet nad Kubou jako temný mrak, jehož stín dopadá i do nejodlehlejších uliček a zákoutí „ostrova svobody“.

Po Fidelovi Čína

Kubánský komunistický režim se zdá být za Fidelova života neporazitelný. Přestál vylodění exulantů podporovaných CIA v Zátoce sviní i ekonomickou krizi vyvolanou rozpadem sovětského bloku v Evropě. Castrovu svržení nepomohly desítky let amerických sankcí ani pokusy o atentát. Američtí diplomaté odpovědní za kubánskou agendu při svých občasných návštěvách Prahy otevřeně přiznávají, že politika sankcí neuspěla. Castro přečkal devět amerických prezidentů a u moci se udrží až do své smrti. A po ní?

Spojené státy před dvěma lety zveřejnily několikasetstránkový program demokratických změn na Kubě. Jeho velká část detailně popisuje pomoc, kterou Američané s využitím zkušeností z Iráku poskytnou prodemokratické vládě, jež v Havaně zasedne po Fidelově smrti. Minulý týden vystoupil prezident George Bush v reakci na Castrovo dočasné předání moci s prohlášením, v němž americký slib pomoci potvrdil. Pokud si ovšem Kubánci sami dosadí namísto Fidela Castra demokratickou vládu. Jak by k tomu mohlo dojít, není zatím jasné.

Na Kubě samozřejmě funguje opozice. Je však roztříštěná, rozdupaná režimem a zásadně se liší v názorech na podobu případného demokratického vývoje. Nějaká kubánská obdoba Charty 77, jež by zastřešila znesvářené proudy alespoň na přechodné období, po němž se spolu opoziční rivalové střetnou naplno v demokratických volbách, nepadá podle českých diplomatů obeznámených se situací na ostrově v úvahu. Rivalita je příliš hluboká, osobnosti nekompromisně vyhraněné. Kuba nemá svého obecně respektovaného Václava Havla.

Ostrovu ale nechybí protřelá partajní nomenklatura. Fidel vládl desítky let skrze své charisma. Vůdce je ikona a koncentruje ve své osobě veškerou moc, za jeho zády ovšem funguje komunistický aparát. Ten právě bojuje o přežití. Kubánští komunisté se v těchto dnech snaží zbavit totemu ve tvaru Fidela Castra a vydat se dál cestou inspirovanou svými čínskými a vietnamskými kolegy. V takovém podání by ostrovu napříště vládla sevřená komunistická nomenklatura, jež by místo celebrity za řečnickým pultem nabízela ekonomické reformy a s nimi spojenou prosperitu. Demokracie by se podobně jako v Asii odložila na neurčito. Oficiálním důvodem by byla neutuchající „americká hrozba“.

Režim u dna

Jenže na Kubě není jisté, jak veřejnost vládu bez silného muže v čele přijme. Tradice obdivu k všemocným nadsamcům je v regionu velmi silná a dobrých 75 % Kubánců nikdy v životě jiného prezidenta než charismatického Fidela nezažila. Dočasný prezident Raúl – kterého jako svého nástupce označil Fidel již dříve – má k vládnutí všechny předpoklady snad právě s výjimkou charismatu. Nepochybně je schopným manažerem a velitelem. Čtyřicet let stojí v čele kubánské armády, jež se pod jeho vedením stala jednou z nejlépe fungujících složek státu. Odrazil invazi v Zátoce sviní, zvládl kubánské intervence v Africe. Armáda je stabilní a nikdy proti svému šéfovi nepovstala.

Raúl navíc v kritických 90. letech dokázal pragmaticky přehodit výhybku. Právě on přesvědčil bratra Fidela, aby odhodil komunistickou ideologii a umožnil podnikání v malém, vpustil do země dolar a turistický průmysl. Ten si navíc nedávno ochočil, když jeho vojenská společnost Gaviota ovládla ministerstvo turistiky a část hotelových řetězců.

Raúl se často setkává s kolegy z Číny, kteří v praxi dokázali uskutečnit ekonomické reformy, aniž by pustili z rukou otěže moci. Vědom si své omezené schopnosti působit na davy říká, že „skutečným dědicem Fidela Castra může být pouze komunistická strana“. Za to jsou mu o generaci mladší muži, k nimž patří zmíněný předseda parlamentu Ricardo Alarcón, de facto předseda vlády Carlos Lage nebo ministr zahraničí Felipe Roque jistě vděční. Raúlovi je totiž 75 let a skutečná kubánská otázka tedy zní, co přijde po něm. „Od Raúla se očekávají především ekonomické změny,“ říká zmíněný Espinosa Chepe.

Komunisté mají v tuto chvíli jednu nespornou výhodu. Země se ekonomicky odrazila ode dna. Růst HDP dosahuje i podle konzervativních odhadů 8 %, dovoz, převážně z Číny, se zdvojnásobil, roste export. Mohou za to částečně omezené reformy, částečně vyšší ceny surovin, v kubánském případě především niklu, a hlavně Hugo Chávez. „Chávez pomohl Kubě z nejhoršího levnými dodávkami ropy a časem se mezi ním a Fidelem vytvořila vzájemně prospěšná symbióza,“ vysvětluje nedávno vypovězený český diplomat Stanislav Kázecký. Fidel dodal začínajícímu levicovému vůdci potřebnou legitimitu a diktátorské zkušenosti, na venezuelských ministerstvech pracují kubánští poradci. Na oplátku proudí na Kubu ropa.

Přesto budou mít komunisté problém. Za opačný konec provazu táhne exulantská diaspora na Floridě. Kubánci znají díky kontaktům s rodinami v Americe život v obou světech. Který z nich si vyberou v okamžiku, kdy stín Fidela Castra vybledne navěky, bude na nich samých.

(Respekt, www.respekt.cz)