Zaří 2006

Dům ve kterém chci žít

Ivan Špaček

Šli jsme k Jugošům na kuře a na pivo, což jsme asi neměli, marek ubývá, ale co, zítra si snad už něco vydělám. A tak jsem jedl křupavoučké kuře, Hanka na mne dělala hladové oči, což jsem ignoroval, když jsem objednával, tak nechtěla.

"Jseš lakomej!" říká a já krčím rameny.

"Když chceš, tak to máš říct!" říkám s kostí od stehna v ruce a tak se urazila, což mě momentálně nevadí, asi jsem lakomej, nerad se dělím o jídlo, které mám na talíři.

Takže jsme šli do lágru mlčky, teda ze začátku. Zastavili jsme se cestou v mrňavém krámku. Na pultu byla vyrovnaná řada obrovských lahví plných hnědé tekutiny. Barevná nálepka oznamovala, že se jedna o pepsi, což je cosi jako Coca Cola, ale sladší. Taky je levnější a tak jsme si jednu koupili. Koupili jsme taky plechovku s frankfurtskými párky a žvýkačky, ty ploché zelené, co je u nás prodávají číšníci v hospodách za drahé peníze. Tady jsou laciné, stojí pár feniků. Krámek je to sice mrňavý, ale čistý jako klícka, stejně jako vymydlená babička za pultem, která se na nás přátelsky usmívá. Zaplatili jsme, řekli "Auf wiedersehen", zřejmě docela srozumitelně, protože nás taky aufovala a dankešénovala, takže jsme se necítili jako auslendři, ale jako turisti.

Napravo od louky vedoucí k lágru je fotbalové hřiště, lítali tam chlapi a kluci v zelených a bílých dresech a tak jsme se na ne chvíli koukali. Na lavičkách kolem hřiště seděly ženy, zřejmě manželky, a fandily. Taky tam bylo malé dětské hřišťátko s houpačkami a skluzavkami plné dětí, které se houpaly a sklouzávaly. Docela normální scéna plná normálně vyhlížejících lidí a tak jsme si sedli na lavičku opodál, otevřeli si bublinkatou pepsi, ta na nás plivla a tak jsme ji za trest pili a dívali se. Fotbalisté to moc neuměli, ale hráli s nadšením. Občas někdo upadl, ale hráli na krásné zelené na krátko ostříhané trávě, takže nedopadli jako já, když jsme hráli na hřišti Slovanu u Nisy, to je pokryté škvárou a každé dopadnutí znamená jizvy. Na koleně mám jednu velikou a černou, kdesi uvnitř musí být kus škváry, což jsem si asi měl nechat vytáhnout, na Západě se platí za lékařskou péči takže to asi bude nějaký čas, než budu moci jít k doktorovi. Než jsme utekli, tak jsme šli k zubaři, ti jsou prý hrozně drazí.

Z ničeho nic se k nám přibatolilo tak tříleté dítě, zřejmě chlapeček, pokud Němci taky oblékají kluky do modrého, jinak se to nedá ještě poznat. Fascinovaně se na mne díval modrýma očima přes celý obličej, asi kvůli fousům, to občas děti dělají. Usmál jsem se na něj, Hanka taky. Natáhla ruku a pohladila jej, teda pokusila se jej pohladit, ale chlapeček z ničeho nic zmizel. Žena v bílých letních šatech se srolovaným copem na vršku hlavu se odkudsi zjevila, čapla chlapečka, neřekla ani slova a odkráčela.

Hanka zrudla, zvedla se, chystala se něco říci, ale co? Nicht sprechen deutsch a tak jsem odešli, bezvadná nálada pryč. Drželi jsme se za ruce a šli soumrakem, slunce na obzoru blblo zlatem a purpurovitostí, tou cestou je západ, na východě nic než prázdná černající se obloha, no nic.

Došli jsme k bráně, vytáhli ausvajzy, na což vrátný reagoval nečekaně. Můj vrátil, ale Hančin si nechal, cosi brebentil a tak jsme se blbě usmívali a krčili rameny, ale naštěstí se odkudsi zjevil Simon.

"Co chce?" zeptal jsem se ho. Viditelně se něco dělo, teda doufám, že nic špatného. Simon chvíli konverzoval s vrátným, ten mu dal do ruky žlutý kousek papíru.

"Máte výzvu na poště", řekl Simon. "Pro Hanu Nezbedovou". Hanka mu vytrhla papír z ruky a snažila se luštit, co to říká, což se jí moc nedařilo.

"Někdo tě volá", vysvětloval Simon.

"Víš, kde je pošta?" zeptal se. Zavrtěli jsme hlavami. Simon vzdychl a řekl "Já vás tam zavedu. Musíme jít rychle, za chvíli zavírají", a tak jsme letěli zase po louce. Fotbalisti už tam nebyli, ani děti na hřišti. Z parkoviště na druhé straně odjížděla auta, jedno za druhým, šátraly žlutými kužely světel ve tmě jako slepec bílou holí a odjížděly, nejspíš domů, což jsem jim v té chvíli záviděl.

Dorazili jsme k poště, sice za deset minut zavírali, ale dveře byly ještě odemčené. Simon dál cedulku do rukou nepříjemné se tvářící frau, ta štěkla na Hanku a ukázala na kabinku u zdi. Měl jsem potřebu tu bábu poslat do prdele, ale jak se to dělá bez znalosti jazyka?

Díval jsem se na Hanku zasklenými dveřmi u kabinky. Měla v ruce sluchátko, na tváří radostně nešťastný výraz a tekly jí po tvářích slzy. Kabinka byla zvukotěsná, takže jsem neslyšel, co říkají, ale Hančin obličej mluvil sám za sebe. Určitě ji přemlouvají, ať se vrátí, tak mě napadá, že nás, teda ji, vlastně mohou donutit se vrátit, není ještě plnoletá, takže jsem ji asi unesl, i když ani já nejsem plnoletý, doufám, že jednadvacáté narozeniny budu slavit už v Kanadě, ale asi ne, pokud to skutečně budou tři měsíce, tak tam budeme v listopadu. Budeme, teda doufám že tam nebudu sám, zároveň si tak trochu přeji, aby tomu tak bylo, cítím břímě zodpovědnosti na ramenou a znovu si umiňuji, že budu třeba žrát sračky, ale Hanka bude v suchu a v bezpečí, dokáži to? Jak mám vědět, nikdy jsem se o sebe nemusel starat, když jsme někam jeli, tak vždycky všechno vyřizoval táta, později to dělal Jesse, já se vlastně vždycky jenom vezl. Takže se to naučím, nějak.

Elektrické hodiny na zdi luply, velká ručička oznámila, že je čas zavřít. Frau zvedla část pultu na pantu, prošla skrz a rázně jej zabouchla. Přistoupila k budce, viditelně s úmyslem nás vyhodit, ale když viděla Hanku, tak se zarazila. Nic neříkala, přitáhla si židli a sedla si. Nespustila přitom oči z Hanky. Simon se kamsi vytratil, takže jsme tam byli sami, Hanka v budce, já u dveří a frau na židli. Měla v ruce malý bílý kapesníček, se kterým si občas osušila oči. S úžasem jsem se na ni díval. Napadlo mi, že asi má taky dceru a tak chápe, jaké to je.

Hanka zavěsila sluchátko. Stala před telefonem a dívala se před sebe nevidoucíma očima. Zdálo se mi, že tam stojí celé hodiny, vnímal jsem to sousoší, Hanka jako obraz Žalu, frau Soucitu a já, no, jako obvykle jsem pozorovatel, jsem a nejsem součástí obrazu, dívám se zvenčí, což neznamená, že necítím, spíš si to nechci, nemohu dovolit.

Hanka vyšla ven z kabinky, tiše za sebou zavřela dveře, červené fleky po tváří pokryté rozbrečenou černou maskarou z oči, červený nos a odhodlaný obličej. V té chvíli jsem věděl, že poslední překážka je překonána, tedy poslední, co se týče odchodu, těch ostatních je víc než dost, ale to se už nějak poddá, Bůh se prý stará o idioty a tak to nějak dopadne.

"Bylo to hrozný?" zeptal jsem se zbytečně. Vrtěla hlavou, ani prý ne, ale vidím jí na očích, že spíš jo než ne.

"Co ti říkali?" ptám se, i když mám dobrou představu co. Určitě chtějí, aby se vrátila. Nepamatuji, že by kdy Hanka mamince odmlouvala, je to sice dobrá ženská, ale je to ženský generál, diriguje všechny lidi kolem sebe jako krotitel koní, jemně praská bičem kolem uší a všichni poslušně krouží žlutou manéží směrem, který určí. Rozhodla za Hanku, že musí na průmku, protože dvanáctiletka je na nic, neptala se jí. Taky jí nařídila, že se mnou nesmí chodit, takže vlastně jo, jednou ji neposlechla. Sice mi dala kopačky, ale pak se vrátila, my patříme k sobě a basta, o tom, že se nevrátí, už nepochybuji, ale bude to těžké.

"Maminka říkala, že mají výborně známé v Německu, snad i nějaké příbuzné."

A tak jsem se dověděl, že Hanka je částečně Němka po mamince, což je neuvěřitelné, maminka sice mluví perfektně německy, ale Němce nesnáší, často vypráví, co zkusili od Sudeťáků těsně před válkou, když žili v Ústí nad Labem, nikdy se nezmínila o svém němectví, ale prý optovali pro českou národnost, takže Sudeťáci jim rozbíjeli okna a plivali na ně na ulici. Odtamtud šli do Uherského Hradiště, kde žili tatínkovi rodiče, Moravané, kteří Němce nemusí. Asi si užila svoje. Vlastně měla být odsunuta, což je teda gól, nemluví o Sudeťácích jinak, než jako o verbeži. Zřejmě by to pro nás bylo v Německu lehčí, práce by byla, někdo by se o nás postaral. Taky by to znamenalo, že by nás její rodiče často navštěvovali, tatínek je komunista, socialistický akademik, maminka poslankyně, takže by u nás byli pečení vaření. Hrůza!

Šli jsme zpátky do lágru, mlčeli jsme, ale naše ruce byly propletené jako vánočka, není co říci, bod nenávratu byl dosažen, což si oba dva uvědomujeme. Počítám, že až v této chvíli se emigrace stala skutečností, to před bylo spíš hraní si, dvě děti utíkající z domova s ranečkem s buchtami a plyšovým medvídkem, protože se zlobí na rodiče.

Vrátný ani nezvedl oči od novin, kývl, už si nás asi pamatuje, takže přece jenom někam náležíme, i když jenom dočasně. Dovedl jsem ji k ženské ubikaci, ráno musím brzo vstávat a tak jsme se jenom zběžně políbili, chutnala slaně a hořce a já nevěděl co říci a tak jsem více méně utekl.

Ležel jsem pak v posteli a nemohl jsem usnout jako vždycky, když vím, že bych spát měl, díval jsem se ve tmě do stropu ve snaze vyprázdnit si mysl, ale moc se mi to nedařilo. Všude kolem se ozývaly zvuky spících lidí, se kterými nemám nic společného, teda nic kromě faktu, že jsme emigranti.

Emigrant, to slovo vždycky pro mne znamenalo urážku, emigrant rovná se zrádce, rovná se zběh, lidi, kteří necítí lásku k zemi, ve které se narodili. Nikdy jsem neměl potřebu žít někde jinde, domov je jenom jeden, všechno ostatní je cizina, ať už přátelská nebo nepřátelská, což jsou výrazy, kterých význam se nějakým způsobem prohodil, přítel je nepřítelem a nepřítel - stále ještě nepřítelem, ale to si musím odvyknout, budu jedním z Nich, z těch lidí, kteří žijí v zemích které... ale vlastně nevím, co je pravda a co lež, co propaganda a co skutečnost.

Připadám si jako krab-poustevník, který opustil svou ulitu a zatím ještě nenašel jinou, jsem měkký a bezbranný jako novorozené miminko, vnímám svět kolem sebe očima, které se ještě nenaučily dívat, tvary bez významu, barvy bez souvislosti, důvěrně známá ulita kdesi za obzorem a žádná jiná v dohledu. Ta stará ulita, do které mě nacpali rodiče a společnost stejně moc nepasovala, byla mi občas těsná a páchlo tam, což jsem si uvědomil, až když jsem se z ní vysoukal. Dívám se na hromadu sutin, které zbyly z Domu, ve kterém chci žít, znal jsem tam každý centimetr zdi, pohled z oken, ale ten lhal, ve skutečnosti okna vedou k jako živému trojrozměrnému plakátu z tlustého plastiku, k fiktivní skutečnosti, obraz, který byl kýmsi nastrčen, samé lži, všude samé lži a iluze. Jak vím, že to, co vidím teď vyhozen na vítr a déšť, je skutečnost? Že to není Laterna magika, obrazy promítané na plátno neviděným promítačem? "Nevšímejte si toho muže za oponou", ale já ztrácím zájem o obrazy v nadživotní velikosti a pátrám po původu či původci, nechci vyměnit jednu iluzi za sice opačnou, ale stejně iluzorní.

Pilát Pontský se ptá, "co je pravda", nedokáži odpovědět, není odpovědi, jsou jenom otázky. Cihly, které leží všude kolem v neladné hromadě, musím vzít a budovat znovu, podle jiného plánu, to je na mne. Latrínu nebo palác? To kdybych věděl, moc bych se chtěl s někým poradit jak na to, ale každý říká něco jiného, drží v rukou plány a křičí "to je ono", ale já plán nemám, jenom ušmudlaný kus papíru počmáraný nesmyslnými spirálami vedoucími odnikud nikam.

Pak stejně usínám, přes změť obrazů a slov bez významu, spím a vím, že spím, protože stojím na hřebeni Jizerských hor a dívám se na rozzářená světla města Liberce, vedle mne Jesse, Cikán, Honza a Božka a tak cítím nesmírnou radost, že jsme zase spolu, vyrazíme na vandr do lesů, zapálíme oheň a budeme vést řeči a pak zpívat. Silný jistý hlas Jesseho bude vést a my se připojíme ve sboru, který do nás tak dlouho vtloukal: "za řekou, kde leží Mexiko". "No jo, to je hezky ale jak se odsud dostaneš zase ven?" ptá se kdosi. Jesse se převlékl do uniformy plně psích hlav, u nohy černá obrovská potvora, cení na mne hladové bílé tesáky v úsměvu, který hrozí, a já se budím pokryt chladným potem, spadla klec, zaklapla závora, určitě o mně vědí, že jsem šel do utečeneckého lágru a že jsem poskytl informace nepřátelské mocnosti, takže pas pryč, není cesty ven. Zjišťuji, že jsem na posteli v lágru, Simon vedle hlasitě pšouká a mně ten smrad ani nevadí, zavírám oči a usínám spánkem beze snů.

No, člověk míní a Němci mění. Místo dělání k Američanům jsme šli k azylovému soudu. Ne teda, že bych nějak zvlášť stál o azyl v Německu, ale nikdo se mě na nic neptal, prostě mi řekli a šel jsem.

"Podepisovals rezoluce?" Jo, podepisoval a to plným jménem, z pilnosti jsem k tomu přidával adresu, aby mě hoši našli. Cítil jsem se nesmírně statečný a vůbec hrdina, což je důkazem toho, že jsem pěknej vůl. Což je mi jasné až teď, jako obvykle dlouho po tom, co by moje poznání k něčemu bylo. Strkali jsme se u stolečku s lejstry, "Socialismus, spojenectví, svobodu a suverenitu", to všechno jsme chtěli, taky jsme chtěli, aby naši politici věděli, že "Jsme s vámi, buďte s námi", takže v Čierne nás neprodají, protože Ivan Špaček podepsal rezoluci i s adresou. No jo, no.

Teď se mi to hodilo, ovšem Němci zřejmě mají své zkušenosti, v podstatě se mě na nic neptali a vyplňovali kolonky o obavách z perzekuce kvůli politickému přesvědčení, což je docela sranda, moje přesvědčení není kapitalismus německého typu, ale socialismus typu českého, existuje vůbec něco takového?

Zase si říkám, co tady vlastně dělám, teda v kapitalismu už nevidím strašáka, nevěřím už na hladové nezaměstnané spící pod mosty, ovšem pořád mám takový nějaký nepříjemný pocit, že tady člověk člověku vlkem, protože mi táta říkal, že v socialismu je tomu naopak.

Vůbec se na mne nedívali, moc je nezajímalo, co říkám, ne že by nerozuměli, mám takový dojem, že to byli skoro samí Sudeťáci, mluvili sice mezi sebou německy, ale nevšiml jsem si, že by někdo překládal. Ten, co se mě ptal, docela mladý chlap, takže asi vyrůstal tady, mluvil česky bez chyby a bez srandovního přízvuku, kterým se údajně Němci vyznačují. Zase jsem si vzpomněl, jak jsme se vyšklebovali chudákovi, staré paní Němkyni a jak nám hrozila holí, ale to jenom když nebyl nikdo dospělý v doslechu, teda ne že bychom si nedovolovali v přítomnosti dospělých, kdo si nedovoloval byla ona, vždycky se pospíchavě odšourala, což nám přišlo ještě komičtější. No, teď budu já, co bude mluvit srandovním přízvukem, jakže to je o těch božích mlýnech?

Přidali pak ke kolekci štemplů na ausvajzu, ten papír už je poněkud oškubaný, ale pořád tam ještě je trochu místa. Poslali mě pak do vedlejší místnosti, na dveřích byla tabulka s nápisem "American Fund for Czechoslovak Refugees", což jsem nechápal, do Ameriky nechci, ne že bych trpěl představami, že Američané nějakým způsobem mohou za to, že přišli Rusové, teda kromě Jalty, o tom se v poslední době pořád mluví. Sféry vlivu které Roosevelt odsouhlasil Stalinovi nás sice odsoudily do východního bloku, Iva říká, že byl senilní, což je docela možné, nedlouho potom přece umřel, ale tak nějak mám dojem, že snad kromě Churchilla na nás stejně nikomu nezáleželo. Že byl Patton v Plzni mě docela překvapilo, co mě nepřekvapilo bylo, že se vykašlali na pražské povstání, Rusové chtěli osvobodit Prahu a tak asi Amíci neměli na vybranou. Co psali v Reportéru bylo v tomhle smyslu silně poučné, povstalci Američany nechtěli, vedl je Smrkovský stejně jako vedl Lidové milice při Vítězném únoru. Nerozumím, proč ho pak vlastně zavřeli, snad že jim vadilo, že se Němci vzdali dřív, než přišli Rusové, takže asi se žádné osvobození nekonalo.

Tohle všechno si ověřím, až se naučím číst anglicky, i když asi budu mít alespoň v prvních měsících jiné starosti. Možná, že to budou i léta, ale snad ne, já tak moc nepotřebuji, nemám zájem kutálet kuličku trusu, aby přerostla všechny ostatní. Mít kde spát, mít co jíst, co víc člověk potřebuje? Ať je to, jak je to, do Ameriky jít nechci. Kanada dává kursy angličtiny se stipendiem, nevím tedy přesně jak dlouho, ale přinejmenším šest měsíců. Psal o tom Škvorecký v reportážích z Kanady, které se četly v podstatě jako návod jak emigrovat. V Americe nic takového není, tam se musí člověk hned starat sám o sebe.

Dveře byly napůl otevřené a tak jsem nakoukl a pro formu zaklepal na futro. Seděl tam mladý chlapík v obleku. Na nohou měl kovbojské boty, což bylo vidět, protože měl nohy na stole, jak se na Američana sluší a patří. Teda Jack v hospodě nohy na stůl nestrkal, to by ho asi Němci hnali. "Tak pojďte dál!" řekl nečekaně, což mi bylo úlevou, už jsem si říkal, jak se s těma Amíkama domluvím.

Sundal nohy, postavil se a protáhl se až to zapraštělo. Podal mi ruku a pokusil se mi dokázat, že je silnější. To se mu moc nepodařilo. Zatvářil se mírně mrzutě a otráveně a zase se posadil. Nohy na stůl tentokrát nedal, seděl docela normálně i když rozvaleně. Seděl na čemsi, co vypadalo černokožené s pohodlně s vysokým opěradlem až za hlavu a opěrkami pro lokte. Moje židle byla docela obyčejná, nepolštářovaná a odřená, taky byla nízká, takže jsem seděl s nohama skoro až u brady. Začal jsem uvažovat, co by se asi stalo, kdybych se prostě zvedl a vypadl. Tak nějak mi atmosféra v téhle místnosti nevyhovovala.

Chlapík mlčel a zkoumavě se na mne díval, pohupoval se v křesle a čekal. Tak jsem se usadil, jak pohodlně to šlo, což nebylo příliš, nasadil jsem sebejistý úsměv, který obvykle užívám, když začínám mít vztek. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na zdi visel obraz prezidenta Nixona hned vedle americké vlajky na tyči. Vlajka byla umně nařasená, jako že vlaje ve větru. Křeslo trochu vrzalo, ne moc, ale byl to jediný slyšitelný zvuk. Připadal jsem si jako v bublině odděleně od normálního světa, teda pokud se dá slovo "normální" užít v této souvislosti. Svět ztratil smysl a tak jej musím najít. Mám takový dojem, že jej tady nenajdu, zas na mne přišel pocit "co tady dělám?" Tenhle nafoukaný český Amík jako z filmu o špiónech přispívá k pocitu neskutečna.

Na stole byl rozměrný popelník z černého skla částečně zaplněný vajgly a tak jsem vytáhl krabičku startek a nový plynový zapalovač. Podíval jsem se na chlapíka, kývl a vytáhl z kapsy u saka zmačkanou krabičku Chesterfieldek. Nabídl mi jednu a tak jsem si vzal a nabídl jsem mu startku. Cvrnkl jsem do spodku krabičky, tentokrát to fungovalo, jeden naducaný bílý váleček poslušně vyskočil. Vzal startku opatrně do rukou, jako by to byl živý granát, opatrně ji prozkoumal, očuchal jako pes hledající bombu v kufru, ale zřejmě se rozhodl, že jej nechci otrávit a tak si ji vstrčil mezi rty.

Škrtl jsem, modrý plamínek ochotně vyskočil, zázrak moderní techniky. Placatý stříbrný zapalovač s mrňavým hořáčkem jsem prvně viděl v rukou Oty, koupil si jej v Tuzexu za bony od tatínka, který montoval výtahy v Západním Německu. Svobodovi kupovali v Tuzexu všechno, od mouky po ponožky, prý to je levnější, což jsme jim všichni záviděli, absurdita státu s dvojí měnou mi nepřišla absurdní do té doby, než se o tom začalo veřejně diskutovat. Nejvíc mi vadilo, že Ota ani nekouřil, koupil si plyňák, aby mohl před námi machrovat. Koupil si i pálku-butterflajku, protože jsem ji měl taky, i když hraje pinčes asi tak, jako kouří, teda vůbec ne. Takže jednu z prvních věci, kterou jsem koupil v Německu byl krásný Ronson v krabici s plnicí bombičkou. Což vlastně ze mne dělá ekonomického emigranta, "utekl, protože si nemohl koupit zapalovač".

Jak jsme tak spolu kouřili, já naparfémovanou ameriku a on smrdutou startku, ledy se bortily, dívali jsme se na sebe docela vlídně v solidaritě kuřáků. Dozvěděl jsem se že se jmenuje Jerry Schwarz, tak to alespoň stalo na vizitce, kterou mi dal. Začal mi pokládat stejné otázky, na jaké odpovídám celý týden. Proč utíkám a proč nemohu zůstat a co hledám za štěstí v Německu, na což jsem jako obvykle odpověděl, že nic, v Německu být nechci, ani nikde v Evropě, což obvykle neříkám.

"Jenom prosím vás nevykládejte že jste zapálil tank!" říká s úsměvem. "Kdyby půlka lidí, kteří tady byli, to skutečně udělali, tak by byla půlka divize v plamenech!"

Vrtím hlavou, tank jsem nezapaloval. Pokud vím, tak shořel jenom jeden, někdo prý prorazil přídavnou nádrž krumpáčem a vstrčil tam noviny, což se mi nezdá, nafta špatně chytá.

"Třeba ti všichni lidi na ten tank vylezli a rozsedli ho", napadlo mě. "To vám skutečně hodně lidí vykládá?"

Přikývl. "Každý druhý. Taky vykládají o ozbrojeném odporu, ovšem jsou poněkud vágní v detailech." Ušklíbl se a dodal: "Fantazie mají dost." Podíval se na mne docela přátelsky a zeptal se: "Proč zrovna do Kanady?"

"Austrálie bere, ale je to moc daleko, do Afriky nechci a tam stejně berou jenom manželské páry."

"Nebo mladé muže ve vojenském věku", tvrdí, což vím, že není pravda, ale nebudu se s ním hádat. Čekám, kdy přijde otázka, proč ne Spojené státy, takže odpovídám více méně mechanicky, sumíruji si odpověď, tedy snažím se, ale moc mi to nejde. Proč vlastně ne? Opravdu chci do Kanady jenom proto, že tam dávají kurs angličtiny se stipendiem? Jak tak odpovídám, zjišťuji, že mě nějakým způsobem vmanévroval k vyprávění o loučení s Jessem.

Vyptává se mě na Rusy, nechce věřit, že jsme na ně narazili tak blízko hranic, prý tam nejsou. Krčím rameny, vím, co jsem viděl.

"Jak to, že mluvíte tak dobře česky?"

Díval se na mne zkoumavě, už nevypadal moc nafoukaně. Viditelně přemítal, co mi má odpovědět. Pokrčil rameny a řekl: "Jsme krajané. Já se narodil v Reichenbergu." Hrklo ve mně. Sudeťák! Něco se asi ukázalo na mé tváři.

"Nic proti Čechům nemám. Jsem jim spíš vděčný."

No to je teda věc. Sudeťáci jsou pro mne landsmanšafty pochodující v koženkách a bílých punčochách, v rukou nápisy s německými jmény českých měst a vesnic, bubny, píšťaly a vlající věci, které mi připomínají válečné Německo. Brečí, že byli vykopnuti a chtějí zpátky. Máma vždycky říkala: "Řvali, že chtějí zpátky do Říše a tak maj, co chtěli". Taky vždycky nadávala, že jich u nás příliš mnoho zůstalo, prý se Němky nahonem vdávaly s českými kluky, aby mohly zůstat. Což je do značně míry ironie, stačí se podívat na Západní Německo a na Československo. Odkud se teď utíká kam? Vždycky jsem viděl Sudeťáky jako revanšisty, co naši říkali, tak to byli sami nácci. Za to, co se jim stalo, si mohou sami. Jerry tedy nevypadá jako nácek. Kolik mu mohlo v té době být? A co jeho rodiče? Odstěhovali se do Ameriky?

Začínám mít dojem, že tohle je jedna z věcí, na kterou vlastně nemám právo mít názor. Co vím, respektive co si myslím, že vím, je hrozně málo. Na to, že žiji od narození v pohraničí, teda v tom co bývaly Sudety. Odpovídám dál mechanicky, ptá se mě na věci, o kterých nechci mluvit, teda nevadí mi říci, co vím o Rusech, ale co vím o našich klucích, si nechám pro sebe. Rozloučili jsme se přátelsky, potřásli jsme si rukama, usmáli se na sebe, ale i tak jsem byl docela rád, když jsem odtamtud vypadl.

Před dveřmi na mne čekala Hanka. "Tak co?" ptá se mě a já nevím, co jí mám na to říci, o čem tohle vlastně bylo?

"Kluci říkají, že to je CIA", povídá Hanka a je to možné, i když mi není jasné, proč se vlastně se mnou bavil, v podstatě nic nevím.