Zaří 2006

Pravdivý příběh Karla Havlíčka

Erik Tabery, Marek Švehla

Strach, mýty a udavači kolem velkého vlastence. Byl statečný, neuměl být sentimentální. První moderní a dodnes asi nejlepší český novinář. Dokázal říkat věci, které se těm nahoře i těm dole nelíbily. Skončil v exilu, a když se vrátil, lidé se mu vyhýbali. Jeho národ se ho přestal bát příliš pozdě: na jeho pohřbu. Je to právě 150 let, co zemřel.

Dvanáctého listopadu 1851 je u soudu v Kutné Hoře živo. Vchod stráží kordon četníků, vstupu dovnitř se dožadují dva tisíce lidí. Dvojice mužů v uniformách stojí proti zvyklostem dokonce i v soudní síni. Vpředu sedí předseda soudu, po straně prokurátor, naproti dvanáctičlenná porota – kromě jedenácti Čechů i jeden Němec. Jsou to hlavně rolníci, ale je tu taky koželuh, mlynář, dva kupci, továrník. Všichni jsou tu proto, aby rozhodli o osudu dvou mužů: novináře Karla Havlíčka a jeho tiskaře Františka Procházky. První psal články a druhý je rozmnožil. Jejich témata znějí aktuálně i dnes: například Správa záležitostí obecných nebo Proč jsem občanem.

Líčení začalo už časně zrána a probíhá bouřlivě. Prokurátor dr. Czermak dnes přišel usvědčit Havlíčka (o toho tu jde především) z „pobuřování“ a „rušení veřejného pokoje“, za což hrozí až pět let těžkého žaláře. „Zlomyslně se pokusil vštípit jiným spoluobčanům nechuť ke způsobu vlády a státní správě, snažil se svést jiné k nepřátelství a nesnášenlivosti proti jednotlivým třídám občanstva,“ hřímá Czermak. Nemá to ale s Havlíčkem snadné. Tento velký kritik poměrů v monarchii, muž s pověstí nejzajímavějšího českého novináře, liberál, který ve svém politickém myšlení předstihl dobu, se ve slovních přestřelkách cítí jako ryba ve vodě. Přichází řeč na politické poměry, svobodu vyjadřování, právu a odpovědnosti každého jedince. Tedy to, o čem umí Havlíček tak dobře psát ve svých článcích. Vzrušená disputace končí až po dvanácti hodinách jednání v půl deváté večer, kdy se soudci odebírají k poradě. Ta trvá hodinu, pak formulují otázky pro porotu. Ta se další hodinu a půl radí. Rozhodnutí je jednomyslné: nevinen.

Krátce před půlnocí je pak Havlíček nesen na ramenou do hostince U černého koně, velký dav jeho příznivců se raduje. On sám ale příliš ne. Nabádá lidi, aby radši s demonstrací nechuti vůči Rakousku přestali. V kasárnách čeká připravená armáda a všude kolem se to hemží špicly. Proto v hostinci dlouho nepobude, odchází nahoru do pokoje a brzy ráno odjíždí za rodinou do Německého Brodu. Předtucha dalších problémů je správná. Do Prahy a Vídně už běží zprávy o tom, jak potupně pro režim soud v Kutné Hoře skončil. Brzy nato se rozjíždí stroj pomsty a velkého zúčtování s nejznámějším českým rebelem této doby. A nutno dodat, že se nenese jen v rakouské režii.

Probuzení

Vraťme se ale na chvíli o několik let zpět. Francie má za sebou krvavou revoluci, Evropa zažívá nepokoje proti zavedeným monarchiím, Německo prochází velkými změnami a spěje ke sjednocení. Také situace v Rakousku je neudržitelná. Češi a Maďaři se bouří proti Vídni, chtějí větší míru samosprávy, více občanských svobod. Zlomový rok 1848 se blíží.

Čechy platí hned po Vídni za ekonomicky nejvyspělejší část monarchie a také nejméně spokojenou. Zdejší politický život se tříbí: existuje několik proudů od konzervativců z řad šlechty, zcela loajálních Vídni, přes národně laděné liberály až po radikální demokraty. Nikoho tenkrát ani nenapadne, že by Češi měli monarchii opustit, řeč je o míře autonomie a občanských svobod, později také o tom, zda se místo Rakouska raději nepřimknout k sjednocenému Německu.

V té době jsou ještě živé kategorie „germánský svět“ a „slovanský svět“, jejich platnost ale postupně končí a čeští intelektuálové si začínají uvědomovat nadřazenost pojmu Čech nad pojmem Slovan. Vůdčí postavy obrození ještě uvažují ve starých kategoriích, je pro ně normální jezdit na slovanské sjezdy a snít o slovanské pospolitosti. Na půdě nových institucí jako Národní muzeum, Průmyslová jednota nebo Měšťanská beseda se ale vedou realistické debaty o budoucnosti českého národa. „Prosazování větší občanské svobody je pro české liberální měšťanstvo prakticky totožné s prosazováním větší národní svobody,“ píše v knize Kapitalismus a česká společnost historik Otto Urban.

Nebývalou roli začínají hrát i české noviny. A to je chvíle, kdy na scénu vstupuje Karel Havlíček (1821 Borová u Přibyslavi – 1856 Praha). Procestoval kus Evropy, pracoval jako domácí učitel v carském Rusku. Tam mimo jiné procitl ze svých mladických snů o panslavismu. Bylo to významné poznání: „Údiv, který přišel na Havlíčka při spatření pyramidy ruského absolutismu, je dokladem, že bytostně patříme k západu, ne k východu,“ píše Ferdinand Peroutka v havlíčkovské studii z roku 1931. Je to Havlíček, kdo začíná mluvit o odlišnosti západních Slovanů a prosazuje národní a občanské uvědomění Čechů v monarchii. Uvažuje o životě spisovatele, řídí Českou včelu, z níž udělal přední kritický časopis (právě tady vystoupil s tvrdou kritikou pseudovlastenectví J. K. Tyla, kollárovského panslavismu apod.), v roce 1846 převzal řízení fádních oficiálních Pražských novin, z nichž během několika měsíců dělá nejdůležitější tribunu opozičního hnutí. Má potíže s cenzurou, psát otevřeně o politice není zvykem, dostává varování od úřadů, hrozí mu zákaz psaní nebo i něco horšího.

To už ale přichází nadějný rok 1848. Havlíček zakládá vlastní deník Národní noviny. Píše v té době převratné články o občanské odpovědnosti, funkci opozice, rozebírá chyby vládnoucího režimu. V dobrém slova smyslu poučuje o politice, o fungování a právech ústavních institucí, o smyslu ústavy. V článku Co jest obec? popisuje, jak je důležité, aby lidé měli podíl na správě obce, jen tak se rodí občanský duch. „Občané si nemusejí a nemohou být rovni,“ píše Havlíček s tím, že všichni užívají takový podíl výhod obce, jaký si zaslouží. Jindy zase přesvědčuje o důležitosti češtiny, raduje se z rozšiřování občanských svobod.

Rok 1848

Rok 1848 se skutečně vyvíjel nadějně. Symbol rakouského absolutismu, kancléř Metternich, na nátlak rakouských stavů a vídeňského měšťanstva odstupuje, různé společenské vrstvy si začínají klást požadavky. Vláda ruší robotu, slibuje svobodu tisku a shromažďování. Češi nezůstávají pozadu. Dohoda s vládou v podobě tzv. kabinetního listu stvrzuje posun k posílení svobod a demokracie. Chystá se nový volební zákon, svolání zemského sněmu, návrh nové ústavy. To všechno Havlíček nadšeně podporuje, zároveň ale v dubnu 1848 v článku „Naše politika“ píše: „My, Slované západní, Slované svobodní, Čechoslované, Jihoslované a Poláci pevně stojíme s rakouským císařstvím, považujeme je za přirozenou pásku, která nás bratry rozené k sobě úzce váže a ve spojení tuží proti velikému nebezpečenství.“ (Tím Havlíček myslí Německo.)

Nakonec ale režii přebírají radikálové. Armáda se bojí francouzského příkladu a posílá do Prahy vojsko knížete Windischgrätze. V ulicích se staví barikády, někdo dokonce zastřelí Windischgrätzovu manželku. Armáda pak v červnu za nezájmu venkova pražské bouře rozmetává. „Nešťastnými událostmi utrpěla naše česká věc nesmírnou ránu,“ kritizoval Havlíček radikály. Je to tak. Situace se vrací do předrevolučních kolejí, ke slovu přichází i tuhá cenzura. Havlíček píše dál, co si myslí, jako jeden z mála intelektuálů nemá strach. Opět ale přicházejí úřední výstrahy, několikadenní vazby, výslechy u vojenského soudu a v roce 1850 zákaz Národních novin. Havlíček vydává časopis Slovan a zůstává jedním z posledních mluvčích „české věci“. To mu vynáší další policejní represe a několik žalob. Na podzim 1851 opouští příliš rizikovou Prahu a stěhuje se s rodinou k matce do Německého Brodu, kde si chce dát od politiky pokoj. V té době ale už se také chystá největší tiskový proces v Kutné Hoře, stanovený na 12. listopadu.

Vítězství

Kutnohorský proces s Havlíčkem, rakouskými úřady označovaným za „nejnebezpečnějšího vůdce češství“, se konal na popud vídeňské vlády, která teď jeho výsledek vnímala jako velkou porážku. Ministr vnitra Alexander Bach začal promýšlet, jak se z toho poučit. Vadila mu bouřlivá kulisa, v níž se Češi beztrestně vysmívali monarchii, hlavně ale „nespolehlivost“ porotních soudů. Úřady věděly, že musí Havlíčka dostat před soud znova, jak ale zařídit, aby byl odsouzen? Vláda zvažovala, zda Havlíčka nesoudit v některém z německých okresů, nebo dokonce před německou porotou, od toho ale upustila: Češi by takový rozsudek nepřijali. (Nakonec rakouské úřady vedl nepohodlný rozsudek k rozhodnutí, že se musí změnit porotní soudní systém – tato strategie v Česku přežila dodnes – a skutečně ho koncem roku 1851 v Čechách nenávratně zrušila.) „Každý proces, a byť by byl Hawliczek uznán vinným, bude pro něj novým triumfem a rozšíří okruh jeho přívrženců, zvýší jeho váhu,“ píše pražský policejní šéf Leopold Sacher-Masoch v dopise místodržiteli v Čechách Karlu Mecsérymu s tím, že vláda by měla sáhnout po vhodnějších prostředcích, jak „překazit řemeslo tohoto talentovaného, ale krajně nebezpečného muže“ a zamezit mu „v jeho všeobecně škodlivých rejdech“. Nakonec sám pražský policejní ředitel považoval za nejlepší poslat Havlíčka do jiné části monarchie a tento nápad se zalíbil i ministru Bachovi. Byť tu byl malý problém: podle rakouských zákonů měly úřady právo poslat někoho do vyhnanství jedině v Haliči, ministr jej tedy kvůli Havlíčkovi musel rozšířit i na zbytek monarchie.

Události šly rychle dopředu. Po procesu Havlíček žil s manželkou Julií a jedinou dcerou Zdenkou u matky a bratra v Německém Brodě. Nepsal, nechodil mezi lidi, vedl domácký život. Denně vyjížděl s manželkou na saních do okolí. Pracovat nemusí; ze své redaktorské činnosti našetřil nějakých deset tisíc zlatých, což jeho rodině stačí na deset let života bez existenčních starostí. Má dokonce od přítele Antonína Musila k dispozici pas, emigrovat se ale nechystá, byť čas od času mluví o tom, že ho úřady stejně nenechají na pokoji.

Sedmnáct dní po rozsudku se Bach rozhodl, že Havlíček bude deportován v Salcburku, později padl los na menší a více konzervativní Brixen. „Toto oznámení jsem vzal na vědomí,“ odepsal 12. prosince mladý císař František Josef. (Dnes panují pochybnosti, zda o vyhnanství Havlíčka rozhodl skutečně Bach, jak si vždy Češi mysleli, možná to byl sám císař na nátlak armády a četnictva.)

Cesta dostavníkem

Sotva ve Vídni rozhodli, projevilo pražské policejní ředitelství velkou horlivost. Už 15. prosince vyjel vrchní policejní komisař Franz Dederra v šest hodin odpoledne do Kolína. V kapse měl průvodní dopisy, pět set zlatých na výdaje a na sobě teplé oblečení na dlouhou cestu zimními Alpami. V Kolíně přestoupil na přichystaný dostavník a po silnici i s jedním policejním sluhou vyjel směrem Německý Brod. Tam dorazil až pozdě v noci. Vzbudil okresního hejtmana, vzali tři četníky a všichni vyrazili na náměstí, kde Havlíček bydlel. Napřed bušili na vrata místního lékárníka, napodruhé už se trefili. Otevřel jim Havlíčkův bratr, který Dederru zavedl až k posteli rozespalého Karla. Ten si oblékl plášť a rozmrzele si nechal přečíst rozkaz. Pak ještě jednou. „Násilí nutno ustoupit, půjdu s vámi,“ měl podle dobových záznamů prohlásit. V tu dobu už byly vzhůru i jeho manželka a dcera. Dederra jim neprozradil cíl cesty, a Havlíček proto utěšoval manželku, že ho vezou jen někam do pevnosti a pak rychle zjistí, že je nevinný. Podle pozdějších vzpomínek Dederry začali při loučení všichni slzet, včetně Havlíčka, zatímco okresní hejtman, aby zakryl své emoce, vyšel raději na chodbu. Těsně před odchodem ještě Havlíček řekl bratrovi, ať nebudí sousedy a známé. „Podle pozdějších zpráv o lhostejnosti obyvatelstva si tím ušetřil zbytečné zklamání,“ píše Jiří Morava ve své výborné knize Havlíček v Brixenu, odkud přebíráme řadu informací. 16. prosince v půl páté ráno se eskorta dala do pohybu směrem Budějovice.

Ráno projel dostavník Jihlavou. V Batelově poobědvali, Dederra objednal i mělnické víno, Havlíček ale téměř nejedl. Pak dostavník směřoval do Hradce, kde měl Dederra rodiče. Zajistil nocleh v místním hostinci a i s Havlíčkem se vydal na návštěvu rodičů. Dederrův otec Havlíčka poznal. Ráno pak čekal u hospody dav lidí. Když Havlíčka spatřili, tak se „klidně odebrali ku svému dennímu zaměstnání“, popsal později místní politik Antonín Hajn. Dederra nakoupil doutníky a víno a vyrazili dál.

Tímto způsobem se cesta ubírala přes Třeboň a Budějovice směr Linec. V Budějovicích údajně Havlíčkovi přátelé najali několik koní, aby měl možnost uniknout. Ten ale nic takového neměl v úmyslu. Cesta navíc byla důkladně organizovaná. Místní četníci byli v pohotovosti a jejich velitelé posílali o pohybu dostavníku do Prahy a Vídně raporty. Za Salcburkem se jelo pomalu a těžce, všude ležel sníh, krajina kolem byla divoká a krásná: strmé svahy, průzračné řeky, jehličnaté lesy, idylické štíty, vodopády. (Havlíček tuto část cesty využil k napsání Tyrolských elegií.) Do Brixenu dorazili 22. prosince, po sedmi dnech cesty. Dederra předal tehdy třicetiletého Havlíčka okresnímu hejtmanovi Knollovi a hned se vydal na cestu zpět. V Praze pak předložil účet na 580 zlatých a 37 krejcarů (to byl zhruba roční plat státního úředníka).

Ministr Bach oznámil veřejnosti Havlíčkovu deportaci stejný den, kdy vyjel dostavník směrem Brixen. Žádný rozruch ale zpráva nevyvolala a na Havlíčka se rychle zapomnělo.

Brixen

Brixen platil za jednu z nejkonzervativnějších oblastí monarchie, kde rok 1848 proběhl bez většího zájmu. V čase Havlíčkova příjezdu tu žilo 2 700 lidí, z toho víc než desetinu tvořili duchovní. Okresní hejtman Knoll (57) byl rozumný muž, nechtěl Havlíčkovi komplikovat život. Odvedl ho do hotelu U slona, nejlepšího ve městě, kde pro něj zamluvil pokoj s plnou penzí.

Jak později sám Havlíček psal, jeho přijetí v Brixenu bylo přátelské. Ať již od zdejších úředníků, od majitele hotelu i hostů, kteří se U slona scházeli. Od Dederry Havlíček věděl, že jeho manželka s dcerou za ním mohou přijet, vylíčil jim tedy cestu a naléhal na ně, ať určitě počkají na jaro.

Psaní dopisů a čekání na odpovědi se mu pro první týdny stalo hlavní náplní času. „Co dále, nevím,“ psal Františku Palackému. „Úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpět. Prosit nebo domlouvat se nehodlám, ani protestovat a odvolávat se: bylo by to dílem nadarmo, dílem proti mému srdci. Nevědí, co činí!“ Dopisy byly evidovány, nikoli ale cenzurovány, a jména adresátů spolu se zprávami o chování Čecha posílána do Vídně. Havlíček trpěl nudou, psal si domů o knihy a pořídil si taky klec s dvěma vrabci. Po měsíci našel Knoll Havlíčkovi podnájem se stravou a obsluhou, čímž ke své radosti omezil jeho styk s hosty hotelu. Havlíček popsal v dopise své nové bydliště jako „tmavý pošmourný klášternický pokoj plný svatých obrazů a umučení božího“. Pověsil si mezi ně svého Jana Husa.

Přestěhováním se jednotvárnost jeho pobytu ještě zhoršila. Neměl už rozptýlení mezi hosty hotelu, dlouze chodil po pokoji nebo se procházel po svazích okolních kopců. Psaní dopisů bylo jediné, na co se byl schopen soustředit. Klidu mu asi nepřidaly ani poměrně plastické zprávy o situaci v Čechách. „Weškeren žiwot weřejný udušen jest, aspoň spisowati nám nyní wolno, třebas ne wydávati tiskem,“ psal Havlíčkovi Palacký. „Vás odvezli z vlasti, nám vlast obrátili v pevnost a žalář, rozdíl není tak velký,“ psal Havlíčkův přítel Pinkas.

Velmi důležitá byla otázka peněz. Úřady Havlíčkovi pobyt platily roční rentou vyměřenou na 400 zlatých. Její výši schvaloval přímo ministr Bach. Pro představu šlo o roční plat úředníka na místodržitelství. Učitel na obecné škole vydělával 130 zlatých, dělník v továrně 100–200 zlatých. Havlíček si ale stěžoval, že chce minimálně šest set zlatých, jinak svoji rodinu po jejich příjezdu neuživí. V průběhu pobytu se mu skutečně povedlo jisté zvýšení renty vyjednat, jeho výdaje ale byly vyšší, a tak neustále žádal bratra o zaslání vlastních úspor.

Přijela rodina

V prvních měsících Bach příjezd Havlíčkovy rodiny zamítá. V květnu však dostává jeho žena Julie dopis, aby si na úřadech vyzvedla 150 zlatých na cestovné a může odjet za manželem. Příjezd manželky a dcery Havlíčkův život výrazně změnil. Všichni tři se přestěhovali mimo centrum do domku se zahradou. „Můj pokoj má tři okna a vyhlídku, která by stála tisíce, kdyby byla v Čechách,“ píše nadšený Havlíček bratrovi. „Tak hezkou krajinu, jako je zde, jistě jsi ani neviděl. Na površích samé vinohrady, na pustějších vrších samé kaštany jedlé a ořechy vlaské a za tím jako stafáž vysoké Alpy, na kterých posud leží sníh, kdežto zde již přes tři neděle třešně jíme.“

Rodina chodí po horách. Havlíček si vychvaluje, jak mu brixenské povětří svědčí, jak se zdravotně cítí mnohem lépe než v Čechách. To vyvrací české mýty, že za jeho pozdější tuberkulózu mohl právě pobyt v Brixenu. Spíš naopak, jihoalpské podnebí pomohlo Havlíčkovy problémy oddálit na později.

Havlíček začíná také psát, především své možná nejlepší literární dílo – Tyrolské elegie. Do Čech satirické verše ale zřejmě z opatrnosti neposílá. Někde je musel ukrýt, protože se nic nenašlo ani při několika domovních prohlídkách v jeho bytě. Navíc z dopisů neustále slyšel o všeobecné lhostejnosti, s níž by se zřejmě setkaly i jeho básně. Začal taky pracovat na knize o historii Ruska, kterou chtěl v Čechách vydat. Zmínil se o tom v dopise Palackému, ten ale odpověděl, že něco takového je dnes zcela nereálné.

Úřady se snažily kontrolovat Havlíčkovu poštu, nebylo to ale zcela spolehlivé. Stačilo říci někomu zcela jinému, aby dopisy na poštu odnesl. Snahy Havlíčka kontrolovat naopak posilovala různá udání, která lidé v Čechách na tyrolského vyhnance psali. Například vyšší hospodářský úředník Antonín Schiller se doslechl, jak často Havlíček píše, a hned to ohlásil policii. Udání putovalo jako všechno k Bachovi, který nasadil špicly a vůbec větší kontrolu. Další udání přišlo na úřady od Havlíčkova přítele Geblera. Ten žil v Srbsku, tedy v zemi, o níž Havlíček napsal, že by z ní rád učinil „svoji Ameriku“. Napsal Geblerovi dopis a ptal se ho, jestli by v Bělehradě sehnal práci. Gebler se lekl a ohlásil úřadům, že Havlíček má v úmyslu přesídlit. Rakouským úřadům chodí i další „zaručené“ zprávy o tom, že má Havlíček v plánu z Brixenu utéci. Tím vším se komplikoval jeho případný návrat domů nebo alespoň přestěhování blíž k domovu. Všímá si, že jeho dům více hlídají četníci. Jeden čas se musí každý den hlásit mezi jedenáctou a dvanáctou dopoledne na hejtmanství

V Brixenu dál střídavě zažívá příjemné měsíce nebo propadá depresím z nicnedělání, stěžuje si na „bigotní, prolhané Tyroláky“ nebo „pobožnou pakáž“, poustevnický život. Mezi lidi nechodí, jen na pivo do místního pivovaru. Známé tu téměř nemá. „S měšťany a knězi nic není a úředník se žádný nesmí opovážit, aby s námi něco měl,“ píše v dopisech. S místními rozmlouvá spíš o zemědělství, o včelách, v horách na salaších chodí sledovat dobytek, vyměňuje si s bratrem semena rostlin. Stále častěji zmiňuje, jak touží po návratu do Čech, kde si chce zařídit malé hospodářství a taky se dál věnovat literatuře. Čas od času se vrhne na psaní své oblíbené satirické poezie. Manželka Julie mu z Čech přivezla rozdělaný rukopis Křestu svatého Vladimíra.

Po třech letech pobytu začíná být zoufalý. Píše Nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni žádost o povolení k návratu. Vídeňské úřady žádost zamítají. Po několika měsících se to opakuje. Ve Vídni se žení císař František Josef s Alžbětou, následná amnestie se ale Havlíčka netýká, nebyl přece odsouzen. Rakousko slaví, čeští básníci Erben, Furch, Hanka, Koubek, Picek vydávají na znamení loajality almanach.

Havlíček už má doma domluveno, že by opět bydlel v bratrově domě, řídil by jeho podnik a věnoval se své oblíbené historii. Jenže úřady mu to nevěří. V létě 1854 přemlouvá k odjezdu Julii. Minulou zimu špatně snášela a může se to opakovat. Navíc Zdenka měla začít chodit do školy. Koncem září obě odjíždějí. Havlíček se opět stěhuje do města víc mezi lidi. Je švagr žádá o audienci u ministra Bacha a v dopise ho ujišťuje, že „Karel Havlíček je pevně odhodlán věnovat se praktickému životu, starat se výhradně o hmotné zajištění sebe a své rodiny a že nadále nedá nejmenšího podnětu k nějakému zákroku proti své osobě“. Ani to nepomohlo. V lednu 1855 napsal Havlíček další žádost. „Ačkoliv jsem nebyl odsouzen a neznám příčinu, pro kterou jsem zde držen, nesu za to trest, pro otce rodiny jistě krutý,“ píše a dodává, že už se nechce věnovat novinářské činnosti. Bez odezvy.

Vědomí prohry

Když se Havlíček na podzim loučil se ženou, nevěděl, že má tuberkulózu. A ani teď netušil, že se jí přitížilo. Julie absolvovala vyšetření, nemoc už ale byla v takovém stadiu, že neměla šanci. Patnáctého dubna dostala vysokou horečku a záchvat. K ránu umřela. Bylo jí dvacet devět let. Rodina se ale dohodne, že Havlíčkovi o tom zatím nic nenapíší, podlehl by ještě většímu zoufalství. Zdenky se ujala rodina Juliina bratra, na kterou byla naštěstí zvyklá.

Havlíček si podává další žádost o propuštění, opět slibuje řádný život živitele rodiny a konec novinářské dráhy. Místodržitel v Čechách Karel Mecséry tentokrát žádost doporučuje s podmínkou, že se Havlíček „vystříhá všech politických rejdů, úplně se odřekne žurnalistiky, jakožto i vůbec každé spisovatelské činnosti“. Císař souhlasí, situace v Čechách už byla pacifikovaná, Havlíček není vnímán jako nebezpečný, navíc podmínky propuštění jsou tvrdé.

Když si je Havlíček v Brixenu na hejtmanství čte, je zaskočený. „Spisování“ se přece nechce nadobro vzdát. „Havlíček musel být konfrontován s otázkou svého publika. Přišel-li do exilu s vědomím, že tu bude trpět pro jiné, a nedočkal se přitom sebemenší známky širší solidarity, musel si nyní přiznat, že ani jeho psaní nemělo jiný význam než privátní,“ píše Jiří Morava ve zmíněné knize. „Tím, kdo zklamal, nebyl Havlíček, nýbrž český národ. Bylo by proto bývalo absurdní, aby se jen proto, že byl jeho členem, obětoval donekonečna.“ S vědomím prohry Havlíček protokol podepsal a mohl se balit na cestu.

Krátká zpráva

Třináctého května dorazil do Německého Brodu, kde se dozvěděl o smrti Julie. Chtěl vidět dceru, musel tedy požádat o propustku k cestě do Prahy. Dostal od okresního hejtmanství šest dní. V Praze zjistil, že atmosféra ve městě není dobrá. Přibyla povinná policejní evidence všech obyvatel a všude bylo plno policejních špiclů. Jeho známí se mu zdaleka vyhýbali, dělali, že ho nevidí. Jediná Božena Němcová, kterou potkal na Příkopech, se k němu hlásila. Byl sice v Čechách, ale bez radosti. Sám byl pod přísným policejním dohledem, mimo Německý Brod potřeboval propustky. Smrtí Julie padly plány na život a hospodaření v Brodu. Potřeboval být blízko dcery, která ale žila v Praze. Žádal úřady o souhlas k přestěhování s tím, že bude pracovat ve švagrově pokrývačské firmě. Neuspěl. Následovaly další žádosti. Zbytečně. Rozhodl se žádat přímo ve Vídni, nemělo to ale význam. Titíž lidé, kteří před čtyřmi a půl lety rozhodli o jeho odjezdu do Brixenu, teď rozhodovali, jestli vyhnanství bude pokračovat, byť už jen v Německém Brodě.

Neustálé psychické vypětí, podstatně horší klima než v Alpách, kouření, alkohol, to vše se podepsalo na jeho zdraví: objevila se tuberkulóza, kterou se nakazil od Julie. Lékař ho poslal do lázní, napřed do Chuchle, pak do Šternberku u Smečna. Ve Šternberku se mu líbilo, vstával brzy ráno, chodil po okolí, podstupoval lázeňské procedury. Nikdo ho sem nepřijel navštívit, sám údajně chodil za zdejším mlynářem, amnestovaným radikálem. Vydržel tu zhruba měsíc. Čtyřiadvacátého července jej lékař v horečkách převezl do Prahy, kde o pět dní později ve věku 35 let zemřel.

Noviny přinesly o smrti Karla Havlíčka jen krátkou zprávu, s výjimkou pražského, německy psaného deníku Bohemia, kde oznámili datum pohřbu a otiskli nekrolog. V něm nazvali Havlíčka „velkým talentem, největším a prvním publicistou, jehož měla česká literatura“.

Havlíčkova rodina se bála demonstrací a přála si jen nenápadný pohřeb. To se ale nepovedlo, zpráva o smrti velkého novináře se roznesla. K rakvi vystavené doma u Havlíčkova švagra Jaroše přicházely davy lidí, kteří přece jen ztratili strach a jako by teprve teď svého hrdinu opět našli.

Havlíček byl největší novinář, jakého jsme měli, říká politolog Bohumil Doležal

Byl Borovský důležitější jako novinář, či politický filozof, za kterého je často označován?

Havlíček vůbec nebyl politický filozof. Byl to nadaný a statečný novinář a publicista, nejspíš největší, jakého jsme kdy měli. Měl důslednost a politickou odvahu. Přesně to tehdy česká společnost potřebovala.

V čem byl Borovský výjimečný?

Masaryk správně zdůraznil na Havlíčkovi politický realismus. Člověk má i v okamžiku, kdy se zdá, že se svoboda otevřela na všechny strany, chtít jen to, co je slušné a úměrné jeho potřebám a možnostem. Ale na tom má trvat i v dobách, kdy se naopak svoboda ze všech stran uzavírá. Politický realismus spočívá zároveň v umírněnosti a důslednosti. Havlíček to nejen hlásal, ale svým životem a působením podal názorný příklad. A druhá věc – Havlíčkův kriticismus. Nebál se říkat věci české veřejnosti nepříjemné a nepohodlné: zkritizoval bez obalu kýčovitou slátaninu uznávaného a „zasloužilého“ spisovatele. Vypořádal se – na základě trpkých zkušeností – s českým panslavismem a rusofilstvím. Postavil se v roce 1848 českým předmarxistickým radikálům. Založil tradici spojující realismus a zásadní kriticismus. To je mezi malými národy středovýchodní Evropy něco poměrně ojedinělého, něco, na co můžeme být právem pyšní.

Proč se podle vás Borovský vydal právě cestou liberalismu?

Nemyslím si, že by Havlíček byl nějakým doktrinářským „liberálem“. Snažil se českému prostředí zprostředkovat populární formou a v souvislosti s denními politickými problémy základy liberální a demokratické tradice, na níž Evropa dodnes stojí a která mimochodem má křesťanské kořeny.

V kontextu evropské definice liberalismu – byl aktuální, nebo přinášel do Čech něco, co už bylo v jiných zemích v plném proudu?

Havlíček nepřinášel nějaká nová teorémata, která by nebyla v tehdejší Evropě běžná. Důležité je zprostředkování v českých poměrech, což byla v jeho případě činnost tvůrčí: právě v konkrétní podobě Havlíčkova realismu a kriticismu.

Proč byl Havlíček tak kritický ke katolické církvi? Vycházel z vlastních zkušeností při studiu v semináři?

Pokud jde o vztah k církvi (v Havlíčkově případě katolické, vyrostl v katolickém prostředí), byl to pro Havlíčka problém, s nímž zápasil od svého mladického kréda, jež cituje ve své monografii TGM, až po Kutnohorské epištoly. Lidé, kteří cítí problém a zápasí s ním, nejsou ateisté v pravém slova smyslu. Ateisté jsou ti, kterým je to všechno jedno. Havlíček byl taky trochu ovlivněn rodícím se socialismem (např. už ve svém jinak vynikajícím článku „Co jest obec“ má poněkud legrační filipiku proti pojišťovnictví, spočívající na argumentu, že je nemravné chtít zbohatnout na neštěstí druhých). Člověk se neubrání tomu, aby se tu a tam odchýlil od zásad, které je třeba sledovat. Jsme lidé nedokonalí a hříšní. Přesto se velmi dobře pozná, zda ty odchylky jsou pro dílo dotyčného člověka podstatné, nebo ne.

Vnímali ho Češi jako výjimečného už v době života, nebo až po smrti?

Havlíček byl ve své době v českém kulturním prostředí samozřejmě znám, ovšem jako člověk „kontroverzní“. Jeho pověst a autorita vzrůstala s tím, jak se hroutila křehká svoboda z jara 1848, Havlíčkův Slovan byl nakonec posledním svobodným hlasem v pacifikovaném českém tisku. A upevnila se brixenským vyhnanstvím a tragickým předčasným skonem, tj. tím, čemu se říká „mučednictví“. Na jednu stranu je to pochopitelné: zrno-li nezemře, samo zůstane… Na druhou stranu je těžké ubránit se podezření, že glorifikace (známe dvě formy: mučedník, to je případ Havlíčkův, a Otec vlasti, to je případ Palackého a hlavně Masarykův) je způsob, kterým různí nestydové, jimiž naše společnost bohužel oplývá, ve skutečnosti likvidují odkaz lidí kritických a nepohodlných. Dělají z nich svaté obrázky, aby bylo možné zapomenout na to, že to byli především bojovníci s neřestí, rozlezlou po české společnosti, neřestí, kterou reprezentují právě tihle samozvaní glorifikátoři.

(Poznámka redakce CS-magazínu: Ani jeden z autorů v tomto podrobném článku, ani dotazovaný Bohumil Doležal nevzpomněli, že Havlíček byl také velký antisemita. Po česku zameteno pod koberec.)

(Respekt, www.respekt.cz)