Zaří 2006

Boží stánky na prodej

Jáchym Topol

Zbourat, nebo prodat? Anebo je ještě jiné řešení? V Česku stojí stovky zchátralých církevních staveb a jejich prodej soukromníkům je může zachránit před zbouráním. Co kdyby si chtěl ale někdo v kostelíku zbudovat jatka či bordel? Katolická církev řeší závažné dilema.

Planá nad Mží volá SOS

Barokní kostelík ve vesničce Planá v západních Čechách je zavřený, má propadlý strop a oprýskanou fasádu, okna jsou plná pavučin. Na dveřích stojí, že mše se tu konají jednou za měsíc. Ve vesnici, kde je stejně jako kostel zavřená i hospoda a krám, je dnes jen několik věřících, pár dalších se sjíždí z okolí. Kostel ještě není úplnou ruinou, ale takový osud mu do budoucna hrozí. Jen pár kroků odtud je fara. Ve špinavém okně místnosti s vytrhanou podlahou se povaluje stavbařská přilba, starý barvotisk Madony s Ježíškem a opodál leží krumpáč. Kostel nezadržitelně chátrá. Církev na jeho opravu nemá a hned tak mít nebude. Vyřešení církevních restitucí je totiž v Česku nekonečný příběh s dost absurdním obsahem: církev dostala právě jen kostely, okolní hospodářství ale nikoli. Kostel v Plané má tedy dvě možnosti: buď spadne, nebo se ho církev zbaví. Takováhle situace je na více místech v Čechách, stavby ale nejvíce chátrají v Plzeňském kraji a na Chebsku. Tady byla totiž obec věřících radikálně zmenšena odsunem Němců po válce. A právě tady církev přikročila k docela odvážnému řešení: ohrožené kostely rozdá nebo prodá.

O tom, že jde o velký zásah do života církve a dost možná i vzhledu měst a vesnic, svědčí jejich nezanedbatelný počet. „Plzeňská diecéze spravuje více než čtyři sta padesát kostelů či kaplí a prodej by se v první vlně mohl týkat asi padesáti z nich,“ odhaduje Martin Zavídkovský z plzeňského biskupství. „Žádný seznam staveb na prodej ale neexistuje. Postupujeme vždy od případu k případu. Tak třeba přijde starosta a říká, že jim padá kostel. Ať ho dáme obci, a že už se postará. Spousta místních si prostě stavby, která u nich stojí stovky let, považuje.“

Zajímavé je, že předělat třeba faru na prázdninový dům vnímá veřejnost docela jinak než možný prodej chrámu. A mnoho věřících představa prodaného kostela pohoršuje. „Prodat kostel? To ať radši spadne. Kdo ví, kdo by to koupil a co by z toho udělal!“ říká paní Šafránková, která do kostela v Plané chodí na mše. Úlek věřícího nad možným znesvěcením kostela je docela pochopitelný. Prodej ale vyvolává pochybnost i u lidí, kteří do chrámu vkročí nanejvýš tak na půlnoční nebo vůbec. Zedník pan Havrančík sice bydlí přímo u kostela, ale mše ho prý nezajímají a ani církev nijak v lásce nemá. Prodej se mu ale taky nezamlouvá. „Prodat kostel? Aby tam byl třeba obchod? Tak to se nesluší,“ říká rozhodně. „Je to památka a patří k vesnici. Tady u kostela žil můj děda i jeho děda a mělo by to tak zůstat.“ Jenže potíž je v tom, že dědové i pradědové do kostelů nejspíš chodili – a také přispívali na jejich údržbu.

Investice v tvrdé zemi

Podle Miroslava Schimmera z kanceláře biskupství, který se stará o investice do církevních budov, chodí dnes v kraji pravidelně na mše asi deset tisíc lidí. Z jejich finančních sbírek stavby prostě neudrží. „Na opravy jde ročně 30 milionů korun, my ale potřebujeme 100 milionů. A to jen, aby stavby nespadly. A celková částka, kterou rozbitým stavbám dlužíme, je asi tři miliardy,“ říká Schimmer. Církev vlastní peníze nemá, všechny opravy platí stát – ministerstvo kultury, něco přidá kraj. „Vyčíslit, kolik peněz stojí udržování kostela, je obtížné. Stavby se obrovsky liší. Obecně ale platí, že pokud na střeše chybí jedna taška za třicet korun, škoda za celou zimu může vyskočit na milion,“ říká Zavídkovský. „Proto chátrají kostely, do kterých nikdo nechodí.“ Místní obtížné podmínky jsou výzvou pro polské kněze, kterých je v plzeňské diecézi hned několik. Právě do opuštěného kostela v Plané dojíždí kněz Ireneusz Kulig. „U nás mezi sebou farníci při jedné mši vyberou třeba tolik, kolik v Čechách za tři měsíce. V Polsku se říká, že jít na misii do Čech, znamená jít do ,tvrdé země‘.“

Ze zapadlé vesničky Plané je to do Plzně asi dvacet kilometrů. Nádherná katedrála svatého Bartoloměje slouží svému účelu už od středověku a ani teď nemá o věřící a návštěvníky nouzi. Pro někoho je to posvátný templ katolického kultu, mystické místo či třeba staletími prověřený stroj pro vnitřní usebrání anebo jen zajímavá památka. Masivní kovová vrata jsou otevřena. U oltáře klečí skupina mnichů, mladé ženy ve splývavých rouchách zametají uschlé květiny, spadlé na podlahu. V lavicích tu a tam někdo sedí, těžko říci, kdo v šeru a chladu dómu jen tak odpočívá, anebo se vroucně modlí. Zní tu varhany a zpěv sboru skrytého v ochozech. Všude sladce voní kadidlo. Katolíci takovému místu říkají „promodlené“. Budova plzeňského biskupství, kde se nyní rozhoduje co se všemi těmi zchátralými kostely, o které nikdo nepečuje, je přímo naproti.

Hledá se patron

Hlavou katolíků plzeňské diecéze je biskup František Radkovský. Prodej kostelů se mu příčí. „Peníze z prodeje by se nám hodily na další opravy, jsem ale pro bezplatný převod, nejlépe na obec.“ O co jde? Takovýhle převod se dříve označoval za „dar s břemenem“. „Břemeno“ pro budoucího majitele znamená, že sice nemusí církvi za stavbu platit, ale ta bude mít do osudu stavby dál co mluvit. Proč? „Kostel je něco jiného než fara,“ vysvětluje biskup. „Nechci riskovat, že třeba potomek dnešního hodnověrného majitele by mohl kostel zneužít k nějakým nepřijatelným účelům. Třeba, že by tam někdo zřídil hospodu. To by prostě byla pohana.“ A proč jsou Čechy vůbec země s tolika církevními ruinami? „Příčinou dnešního stavu kostelů jsou nevyřešené vztahy státu a církve,“ říká biskup nesmlouvavě. „Byly nám totiž vráceny stavby, ale ne polnosti, lesy, rybníky, majetek, ze kterého byl kdysi kostel udržován. Do roku 1948 měl každý kostelík, každý chrám svého patrona,“ ukazuje prastaré i docela moderní zápisy ze svého archivu. „Byl to šlechtic, měšťan, klášter, duchovní společenství. Prostě to vždy byl někdo, kdo měl zodpovědnost. Chátrání začalo od chvíle, kdy se zodpovědnosti ujal stát.“ A úbytek věřících? „Jistě, kostel dnes už není místo, které by většinu obyvatel provázelo od kolébky do hrobu,“ říká biskup. „Pokud stavbu věnujeme spolku nebo obci, víme, že se tam třeba už nebudou sloužit katolické mše. Ale mohla by vzniknout jiná prospěšná místa s duchovním nábojem. Hledáme prostě nové, dobré patrony.“

I přes tyhle snahy ale nakonec biskup připouští, že přece jen jsou oblasti, kde mohou být kostely prodány za „peníze na dřevo“. Jde o vsi, kde byly obce vylidněny odsunem nebo třeba o zatopenou Dřenici a pár dalších míst. „To jsou krajní případy. Tam desítky let do kostela nikdo nechodí, jde o odlehlá místa. Mohl by se tam třeba ale usadit umělec nebo snad mniši, hledající samotu. Ale nemůžeme čekat další desítky let. To by tam byly rozvaliny,“ uvažuje biskup. Pak na stůl položí list papíru. „Tyhle nám už nepatří,“ říká a klepne prstem do papíru. Je na něm seznam sedmnácti kostelů, které církev během posledních dvou let převedla na nové majitele. Jsou to města, obce, řeholníci z Teplé, občanská sdružení... Jedno z nich se jmenuje Zapomenuté světlo a biskupství na něj převedlo kostel v obci Citice.

O co jde

Citice u Sokolova nejsou žádné mrtvé místo, leží v pohraničním industriálu, jsou tu hospody, krámy. Kostel, který stojí v zatáčce na kraji vesnice, má nová okna, fasádu i opravenou střechu, uvnitř je ale úplně zničený. Nejde o nijak závratně cennou stavbu, asi sedmdesát let starý kostel dříve sloužil českým Němcům. Ti, kteří nebyli vyhnáni po válce, odešli po roce 1968 a místo, které nijak nezajímalo památkáře, úplně vykradli a zničili zloději.

„Narazil jsem na kostelík úplnou náhodou,“ říká Ivan Pajtaš, kterého polozřícená stavba před dvěma lety uhranula. „Zavolal jsem na biskupství, co s kostelem plánují do budoucna. Pak jsme se scházeli, asi si mě trochu prověřili, ale nakonec mi stavbu přiklepli.“ S několika přáteli, vesměs studenty, založil „obnovovací spolek“, který pojmenovali po svém oblíbeném filmu. Teď stojíme na hromadě hlíny a koukáme na rozbité obvodové zdi. Uvnitř kostela není nic než trosky, rozbité cihly, shnilá prkna. „Kříž ale už mám!“ říká hrdě Ivan Pajtaš. „Ten starý zkroutily blesky.“ Dvojramenný kříž udělal pro citický kostel zadarmo zámečník ze Sokolova. A další soused ho zadarmo pozlatil. Jiná firma zase věnovala okna. „Lidé nám se stavbou pomáhají,“ říká mladý podnikatel. „A ani třeba nejsou věřící. To je na kostel? řeknou. Tak si to vemte! Možná je to tradice,“ uvažuje Pajtaš. A proč je kříž dvojramenný? „Chci, aby tenhle kostel jednou sloužil všem, vítáme katolíky, pravoslavné, židy, kohokoli. Budeme vděční za každého, kdo přijde. Ale nemyslíme jen na bohoslužby. Budou tu i koncerty, besedy, živá hudba...“

Tenhle mladík se zlatým řetízkem kolem krku, který se stará o obchod s krmivy a hospodu, na obnově kostela pracuje s přáteli o víkendech. „Jo, a táta s bráchou mají stavební firmu,“ připomíná. Sám ještě studuje, a pokud mu zbude čas, tak prolézá antikvariáty. „Jde nám o to,“ mluví i za svoje přátele, „aby tady v okolí bylo ještě něco jiného než supermarkety a fabriky. Aby lidi věděli, že jsou i jiné věci než si odpoledne po práci nakoupit a pak se najíst. A o tohle přece ve všech kostelech vždycky šlo, ne?“

(respekt, www.respekt.cz)