Zaří 2006

Jaderné eso na Blízkém východě

Martin Uhlíř

Začínal podzim a Mordechaj Vanunu se na toulkách Londýnem cítil osamělý. V duchu nadával na nedůvěřivé novináře, kvůli nimž už týdny bezcílně bloudil britskou metropolí. Pořád chtěli něco ověřovat. Nejen ti ze Sunday Times, listu, který Mordechaje do Londýna dopravil až z Austrálie, ale dokonce i žurnalisté z bulvárního plátku Sunday Mirror, jimž v rozčarování nad průtahy svůj příběh také nabídl. Přitom Mordechaj neříkal nic než pravdu. Uvědomoval si, že je to pravda poněkud výbušná, přesto si nepřipouštěl starosti.

Toho dne na konci září 1986 zavítal dvaatřicetiletý Izraelec na Leicesterské náměstí, do srdce divadelní čtvrti. Náhle se jeho zrak setkal s pohledem mladé, asi pětadvacetileté ženy. Usmála se na něj a Mordechaj ji z náhlého vnitřního popudu oslovil: „Jste turistka jako já?“ Vzápětí ji pozval na kávu. Tím si podepsal rozsudek, který ho stál 18 let života.

Pohledná Američanka Cindy Mordechajovi učarovala. Mluvil o ní i s reportérem Peterem Hounamem ze Sunday Times, tomu se ale zprávy o jeho nové přítelkyni ani trochu nezamlouvaly. Ostatně jako všechno ostatní. Kdyby dal Mordechaj na Hounamova věčná varování, musel by celý svůj pobyt v Británii strávit zamčený v hotelovém pokoji. Proto když Cindy Mordechaje pozvala na krátký romantický výlet do domu své sestry v Římě, vůbec o tom Hounamovi neřekl. Nedůvěřivý reportér by bezpochyby zase jen maloval čerty na zeď...

Románek ale skončil v okamžiku, kdy se za Mordechajem a Cindy zavřely dveře onoho římského domu. Na Mordechaje se vrhli dva muži, povalili ho na zem a píchli mu injekci. O týden později se Mordechaj ocitl v přísně střeženém izraelském vězení a jeden z agentů mu vmetl do tváře výtisk Sunday Times. Ze záhlaví první strany křičel obrovský titulek: „Tajemství izraelského jaderného arzenálu odhaleno“. Noviny byly z 5. října 1986, kdy se list odhodlal vše otisknout. A Mordechajovi, bývalému technikovi v tajném izraelském jaderném zařízení v Negevské poušti, zněla v hlavě Hounamova slova: „Ta ženská může lhát, Morde. Třeba ji na tebe poslal Mossad.“

Zazděte vchod

Až do té doby se o možnosti, že by Izrael disponoval jadernými zbraněmi, hovořilo jen šeptem. Po Mordechajově odhalení už nemohl pochybovat nikdo. Experty ale nepřekvapila sama existence jaderného arzenálu (ostatně USA, SSSR a některé další státy o něm dávno věděly), ale spíše jeho síla. Nešlo pouze o taktické prostředky určené pro bitevní pole. „Jsou to zbraně, z nichž každá může vymazat z povrchu země velké město,“ citoval Sunday Times britské experty, kteří si prohlédli fotografie pořízené Mordechajem a poslechli jeho výpověď. Izrael podle nich musel disponovat nejméně stovkou atomových bomb.

Ozbrojená hnutí Hizballáh a Hamás, s nimiž dnes Izrael bojuje, mají mocné zastánce, podporují je Sýrie a Írán. Za jakých okolností by Izrael jaderné zbraně použil? Hrozilo to někdy v minulosti? A jak svůj arzenál získal?

Píše se rok 1956. Egyptský prezident Násir, posílený zbraněmi nakoupenými v Československu, znárodnil Suezský průplav. Tím připravil Británii s Francií o kontrolu nad touto důležitou vodní cestou. Násirovy kroky sledoval s rostoucím hněvem také Izrael; Egypt už dříve uzavřel Suez pro lodě mířící do izraelských přístavů a odřízl židovský stát od Rudého moře. Koncem října 1956 zaútočili Izraelci, následovaní britskými a francouzskými vojsky, na Sinajský poloostrov a pronikli až k průplavu. Vojenská akce ale narazila na prudký odpor obou supervelmocí, Chruščov dokonce hrozil použitím ruských jaderných zbraní. Francie a Británie pod tímto tlakem porušily plán, který s Izraelci předem tajně dohodly (Izrael zaútočí a obě evropské země se pak budou snažit vystupovat v roli mírotvorců, čímž opět získají kontrolu nad kanálem). Británie i Francie souhlasily s příměřím. Později všechny tři státy svá vojska stáhly.

Ještě před vypuknutím suezské krize vyjednával s Francouzi izraelský premiér David Ben Gurion. Asistoval mu tehdy třicetiletý úředník ministerstva obrany Šimon Peres, který v roce 2001 poodhalil v izraelském dokumentárním filmu roušku mlčení: Izrael slíbil útok na Sinaj výměnou za to, že mu Francie pomůže získat atomovou bombu. Když pak země galského kohouta ustoupila tlaku supervelmocí, vedlo ji špatné svědomí k ještě těsnější spolupráci s Izraelci, než bylo původně dohodnuto.

Nešlo ale o jednostrannou pomoc silnějšího slabšímu, Francie tenkrát bombu také ještě neměla. Dohoda byla výhodná pro obě strany: Izrael disponoval skvělými vědci a mohl získat z USA technologii, k níž by se Francie sama těžko dostávala – například některé počítačové komponenty a těžkou vodu. Navíc Izrael poskytoval Francii cenné zpravodajské informace z neklidného Alžíru. A Francouzi? Ti na oplátku postavili podzemní reaktor v Negevské poušti, poblíž městečka Dimona. Právě tady později pracoval Vanunu. Zároveň pod reaktorem začali budovat tajný závod na výrobu plutonia z vyhořelého jaderného paliva. Legendární příběhy vyprávějí o tom, jak Izraelci v 60. letech na přechodnou dobu zazdívali výtahy, které do této podzemní továrny vedly, aby zmátli americké inspektory.

Později Francie spolupráci zastavila a Izraelci dostavěli podzemní komplex sami. Jak uvádí americký plukovník Warner Farr ve volně dostupné studii o izraelských jaderných zbraních, první bombu zřejmě židovský stát vyrobil někdy v druhé polovině 60. let, možná ji měl připravenou již v době šestidenní války v roce 1967. Po skončení tohoto konfliktu se Francouzi odvrátili od Izraele úplně a přestali mu dodávat uran. Stát šesticípé hvězdy jej začal pašovat nejprve za pomoci Západního Německa (údajně tu sehrály roli informace izraelské tajné služby o nacistické minulosti některých německých představitelů). Důležitou spolupráci pak Izrael navázal s Jihoafrickou republikou, s níž mimo jiné pravděpodobně testoval jaderné zbraně v Indickém oceánu.

Na pokraji katastrofy

Stát, který disponuje jadernou bombou, by měl mít také doktrínu, jež stanoví, za jakých okolností smí tuto zbraň použít. Izrael nikdy vlastnictví atomového arzenálu oficiálně nepřiznal a o jeho doktríně se prakticky nic neví. Nicméně plukovník Farr (který ovšem vycházel pouze z otevřených zdrojů) shrnuje její pravděpodobnou podobu takto: Izrael použije jaderné zbraně, pokud vojska okolních arabských států proniknou do obydleného izraelského vnitrozemí, pokud by bylo ve válce vážně poškozeno izraelské letectvo, zaútočí-li někdo na židovský stát nekonvenčními zbraněmi nebo podnikne-li vzdušné údery proti izraelským městům.

Pokud se Farr nemýlí, je izraelská doktrína mnohem méně agresivní než americká. Jaderná strategie Spojených států totiž umožňuje zvažovat nasazení atomových zbraní také z preventivních důvodů, například k úderům proti bunkrům možného protivníka. Lze po nich sáhnout i v případě hrozby napadení USA nekonvenčními prostředky a během války pomocí atomových bomb demonstrovat sílu. Strategie také obsahuje vágní ustanovení, které říká, že nukleární zbraň může posloužit „k zajištění úspěchu amerických či mezinárodních operací“.

Nejasnosti kolem izraelské doktríny prohlubuje skutečnost, že podle Farrovy studie izraelské zákony nedovolují nasazení atomových bomb proti civilistům (strategické bomby určené k ničení měst by se pak stávaly pouhým odstrašujícím prostředkem). Na bitevním poli mohou být jaderné zbraně použity pouze tehdy, pokud se nepříteli dostane předem důrazného varování a pokud byly vyčerpány všechny možnosti uzavřít mír. Nakolik by tato pravidla skutečně ovlivnila izraelské rozhodování, nikdo netuší.

Izraelské jaderné zbraně jsou ovšem mocným obranným prostředkem i v době, kdy pokojně spočívají ve skladech. Jen díky obavám z jejich existence zřejmě Egypt a Sýrie nezaútočily během šestidenní války razantněji. Nukleární arzenál zároveň pomáhá tlačit na Spojené státy, které se jeho nasazení obávají, a nedopustí proto, aby Izrael zaostal za arabskými zeměmi v konvenční výzbroji.

Síla Izraele je tedy do jisté míry klíčem k míru a stabilitě, jeho jaderné „eso v rukávu“ nicméně několikrát dramaticky přispělo ke zvýšení napětí. V říjnu 1973 přišel úder z čistého nebe. Na Jom Kipur (svátek smíření), kdy život v židovském státě utichá, překvapivě zaútočila egyptská a syrská vojska, prolomila důležité obranné linie a způsobila Izraeli závažné ztráty. Scházel jen krůček k naplnění hned několika podmínek zmíněné jaderné doktríny. Izraelský ministr obrany Moše Dajan tehdy podle časopisu Time řekl ministerské předsedkyni Meirové: „Tohle je konec třetího chrámu.“ Narážel tím na možný zánik státu Izrael, zároveň ale použil slovo „chrám“, kódový výraz pro jaderné zbraně.

Premiérka Golda Meirová (kterou prý Ben Gurion díky její odvaze nazval „jediným chlapem v izraelské vládě“) se nezalekla. Izraelci připravili 13 atomových bomb o síle dvaceti kilotun (hirošimská měla kolem patnácti kilotun), uvedli do bojové pohotovosti rakety a namířili jaderné dělostřelectvo na Damašek. Úder arabských vojsk se vzápětí podařilo odrazit konvenčními zbraněmi a Izrael přešel do protiútoku. Bezprostřední ohrožení pominulo, jaderná karta už ale byla vynesena.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do egyptského přístavu Alexandrie dorazila sovětská loď, s velkou pravděpodobností s nukleárními zbraněmi na palubě. Sovětské ponorky s jadernými hlavicemi zamířily k izraelským břehům. Brežněv sliboval, že pošle obklíčené egyptské armádě na pomoc parašutisty, a nechal rozmístit v Egyptě dvě brigády vybavené střelami Scud. Každá z nich podle Farrovy studie zřejmě disponovala nejméně jednou atomovou hlavicí. Američanům a Izraelcům to prozradily snímky z amerických špionážních satelitů a oba státy vzápětí uvedly své nukleární zbraně do pohotovosti, Izraelci během této války již podruhé. Svět stál na pokraji jaderné katastrofy. Nebezpečí zesláblo, až když premiérka Meirová souhlasila s příměřím.

Jaká bude příští válka

V současnosti Izrael pravděpodobně disponuje kompletním jaderným arzenálem. Má taktické jaderné zbraně pro bitevní pole, mohutné strategické bomby určené k ničení měst, dělostřelecké jaderné granáty i ponorky s jadernými hlavicemi. Vlastní balistické střely s doletem nejméně 5 000 km. Ovládl obě cesty k atomovým zbraním – umí vyrobit plutonium i obohatit uran. Farrova studie mu přisuzuje dokonce i schopnost vyrobit neutronové pumy, které zabíjejí například osádky tanků, aniž poškodí jejich stroje. Není vyloučeno, že má i termojaderné (vodíkové) bomby.

Může nynější boj s Hizballáhem přerůst v konflikt, který by hrozil vynesením jaderného esa? „Teoreticky ano, ale hrozilo by to jen v případě, kdyby Izrael napadlo několik států nebo kdyby došlo k masivnímu útoku raket s chemickými nebo biologickými hlavicemi,“ říká specialista na Blízký východ Jaroslav Bureš z Ústavu mezinárodních vztahů. Arabské země se ovšem do použití nekonvenčních zbraní zřejmě příliš nepohrnou. „Skutečnost, že je Izrael strategickým spojencem USA, hraje velkou roli. Ani Írán by zřejmě tak daleko nešel,“ dodává Bureš a upozorňuje, že stranou se bude držet také Sýrie – zdejší režim není příliš politicky stabilní, má například značné ekonomické problémy. Podobné riziko si nemůže dovolit.

Současný postup Izraele přesto Bureš nepokládá za nejšťastnější. „Vnímám jako chybu, že Izrael podnikl tak rozsáhlou akci. Měl dát čas vládě v Libanonu, aby po odchodu syrských vojsk upevnila svoji moc a suverenitu,“ říká. Hodně izraelských útoků nyní zasahuje civilní cíle a libanonská armáda civilisty ochránit nedokáže. Podle Bureše tato situace zřejmě posílí pozice stoupenců syrské přítomnosti v Libanonu.

Nynější konflikt tedy může napětí na Blízkém východě dále zvýšit, ovšem není to nic proti tomu, co se chystá v budoucnu. Vlastní atomovou bombu totiž zřejmě brzy vyrobí také Írán. Farrova zpráva cituje bývalého izraelského prezidenta Ezera Weizmana: „Jaderná otázka nabývá na důležitosti a příští válka nebude vedena konvenčními prostředky.“

Zrádce, nebo hrdina?

Zbývá dodat, jaký osud potkal Mordechaje Vanunu. Muž, který je pro jedny zrádcem, pro jiné vězněm svědomí a kandidátem na Nobelovu cenu míru (zveřejnil existenci jaderného arzenálu), strávil 18 let za mřížemi, z toho téměř 12 roků na samotce. Odsouzen byl za velezradu. Jaderný program své země prý prozradil kvůli odporu k atomovým zbraním. Nyní je na svobodě, jeho válka s izraelskými úřady ale pokračuje. Vanunu nesmí vycestovat z Izraele, musí uvědomit úřady, pokud chce jet do jiného města, a je mu zapovězeno hovořit s cizinci. Řadu příkazů ovšem nedodržuje.

Klidu nedošla ani agentka Cindy, izraelská občanka se skutečným jménem Cheryl Ben Tov. Reportér Peter Hounam vypátral záhy po Mordechajově únosu její identitu a od té doby ji novináři ze Sunday Times i dalších listů pronásledují po světě. Nyní žije na Floridě, kde se živí jako realitní makléřka.

(Respekt, www.respekt.cz)