Zaří 2006

Ukázky z knížky Sága krále Laurina

Georg Kraus

Ukázky z knížky Sága krále Laurina Georga Krause

Je to příběh vikingské dívky Sittlieb, která se vydává na cestu mytickou Evropou raného středověku, aby vstoupila do služeb trpasličího krále Rosengartenu.

Hledal jsem místo čarovné,

kde k nebi tyčí se skála,

kde potoky tekou stříbrné,

kde „věž vzpomenutí” stála.

Přešel den, mně ubylo sil

a zvolna únava mě sklála,

pak soumrak se nachýlil

a hora náhle rudě vzplála.

Odkud to světlo se ptáte?

Z výšin hlas ozval se ten.

Ságu našich hor neznáte?

To kvete Rosengarten.

Jednoho dne se vrací vikingský drakar z daleké plavby. Za večera u rohů medoviny vypráví jeho kapitán, otec Sittlieb, podivné zvěsti. Tam kdesi na jihu Saxlandu leží hory, jež sahají až do nebe (Alpy). Na vrcholech masivu jménem Rosengarten (skutečně existuje) žijí ve svém království trpaslíci, kteří kutají zlato a pěstují překrásné růže. Jejich král Laurin vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Je však těžké přejít ty vysoké hory a zcela nemožné dostat se na vrchol masivu. Kdo byl to kdy zkusil, živ se nevrátil.

Ve věku devatenácti let se Sittlieb vydává na svém islandském poníku Aegirovi směrem na jih. Za každou cenu chce najít Rosengarten a vstoupit do služeb krále Laurina. Tím si má vysloužit svůj šlechtický titul. Na cestu dostane od svého otce vikingský meč a čarovný štít, na kterém svítí "mořský zázrak".

Kým chceš být zván?

Jsi rytíř a hradní pán?

Jak ses jím stal?

Ten titul jsi zdědil

nebo vybojoval?

Jsi pravým šlechticem

či snad jen dědicem?

Jak ses jím stal?

S titulem ses narodil

nebo ho činem získal?

Ukázka 1

Zlých lidí se po cestách bát nemusela, její meč a štít mluvily jasnou řečí. Dny se však dále krátily, už nebylo možné spát v lese a studený vítr hnal spadané listí. Sittlieb se dostala do kraje, kde sotva potkávala člověka. Co platné zlaťáky, když za ně nebylo co koupit v lesích a horách. Pozdě Sittlieb pochopila, že si měla včas najít službu na zimu a nevydávat se už v tu dobu do opuštěných kopců. Hlad a zima začaly ubírat na její síle i síle jejího koníka. Spolu ještě přestáli několik dní a nocí v lesích za ledového deště a vichru, než konečně síly došly a oba ulehli ve sněhu ke spánku, který odvádí vše živé na věčnost.

Sittlieb dýchala jen zvolna, přesto její dech roztál sníh před jejím obličejem a několik kapek vody padlo na její tvář.

"Sittlieb, Sittlieb, neusínej," volaly zoufale kapky.

"Nesmíš usnout, už se neprobudíš."

Ta jen slabě vydechla.

Milé kapky vody živé,

u konce je síla člověka.

Zjevte se přízraky divé,

kde jsi mocnosti odvěká?

Nejprve se Sittlieb domnívala, že se jí to jen zdá, však nemohlo být pochyb, někde opodál praskal oheň. S námahou otočila hlavu a kdyby nebyla u konce sil, snad by se byla i lekla. Nad ní se tyčil k nebi hrůzný rohatý démon nadlidského vzrůstu s kladivem za pasem, oděný v kůžích. Smířená s osudem zavřela Sittlieb oči a odevzdala svou duši do rukou severského boha Odina.

Přízrak se k ní sklonil a zvednul ji jako by to bylo pírko. V jeho počínání však nebyl zlý úmysl, právě naopak. Odnesl ji do teplého srubu, kde ji přikryl kožešinami. Nato vyhřebelcoval jejího koníčka suchou slámou a odvedl do malé suché stáje.

Sittlieb otevřela oči. Před ní na měděném tácu ležel chléb a opečené maso, které jí vonělo pod nosem. Vedle stál hliněný džbánek červeného vína. Na nic nečekala a po tolika dnech hladu si nechala ty pochoutky rozplývat na jazyku.

Když se konečně zahřála a nasytila, otázala se s velikou zvědavostí onoho podivného divokého stvoření, které jí i koníčkovi Aegirovi zachránilo život.

Někdy přijde pomoc,

když člověk o ni zavolá,

někdy se nic nezmění.

Pověz mi než přejde noc,

ty s tou helmou z buvola,

kdo jsi ty divné stvoření?

Přízrak divého vzhledu jí nezůstal dlužen odpověď.

Patřím mezi temné mocnosti

v noci lovím a kladu past,

vetřelce svrhnu do propasti,

zde stojím a hlídám vlast.

Ty však ulehni bez starosti

a vychutnej spánku slast,

tady jsi u nás na Radhošti

a mé jméno je Radegast.

Země zvaná Morava

Kde zjara zeleň roste svěží,

na podzim réva dozrává,

tam jedna malá země leží,

rodí lid, který boj nevzdává.

Tam v zimě mrzne a sněží,

na jaře led zas roztává,

horník v té zemi kovy těží,

sedlák rodnou hroudu zorává.

Tu svou zemi lid si střeží,

pole jsou v bojích krvavá,

ta země lesů, hradů a věží,

často těžké doby přestává.

V údolích tok bystřin běží,

po kopcích roste doubrava,

té zemi pohanů i kněží,

kdys bůh dal jméno Morava.

Ráno se Sittlieb probudila zdravá a osvěžená. Vstala a našla na stole vydatnou snídani. Chtěla poděkovat horskému duchu, ale nikde po něm nebyla ani stopa.

Počasí se v noci změnilo. Svítilo slunce a vál teplý vítr. Z malé stáje vystlané senem vyvedla Sittlieb svého dobře zaopatřeného koníčka. Ve vaku na sedle našla chléb, sýr a malý měch červeného vína. Nato se vydala dolů z hory po úzké cestě dále směrem na jih. Sotva ujela několik kroků ještě jednou se otočila, jestli přeci jen neuvidí onoho záhadného ducha. Však na místě, kde před chvílí stál srub a malá stáj, už se rozkládal jen les. Vše zmizelo tak podivně jako se večer objevilo.

"Děkuji Radegaste," řekla tedy Sittlieb směrem k lesu. Ten zašuměl a koruny stromů lehce pokývly.

Za nějaký čas se Sittlieb dostala k lidem, ti poslali ji půl dne cesty směrem půlnočním, kde v "hučných lesích" je zváno. Tam prý na kopci v jednoduchém dřevěném hradišti najde rytíře, který by ji mohl potřebovat. Tak stalo se a v tom kraji pod Radhoštěm Sittlieb přezimovala. Tam dodnes za zimních večerů se vypráví o severské rusovlásce s podivným štítem, která mistrně mečem vládla.

Na severní Moravě Sittlieb přezimuje ve službách rytíře. V tu dobu je Morava napadena hordou kumánským nájezdníkům. Sittlieb s několika bojovníky je vyslána do sněhu a mrazu, aby přivedla pomoc. Poslední obránci, mezi nimi ženy a děti, se stahují do hukvaldské tvrze, která nemůže přesile dlouho odolat. Tvrz hoří a její pád se zdá být neodvratný. V tu chvíli přijíždí na svém islandském poníkovi Sittlieb, která přivádí na pomoc oddíly moravských jezdců.

Na jaře se Sittlieb vydává dále směrem k Alpám.

Ukázka 2

Na cestě do Berne (= Verona) nocuje Sittlieb na pobřeží Jadranu. Netuší, že po jejích stopách jdou piráti, kteří ji chtějí oloupit a prodat do otroctví.

Když si večer zřizovala nocleh na břehu moře, cosi ji varovalo. Není dobře uléhat ke spánku na takovém místě, které je zdáli viditelné, kde v noci může projít náhodný chodec. Lépe je vzdálit se od břehu i od cest, v lese či mezi hustými křovinami, na malém rovném kousku svahu kopce si rozestlat lože a uvázat koníka.

Vlny šuměly a omývaly pobřeží. Sittlieb si přála spát v jejich blízkosti. Ač vědoma si nebezpečí, ustlala si tedy ten večer lehkomyslně přímo na písku mořské pláže. Nato znavena ulehla ke spánku.

Dokud byla neproniknutelná tma, nic se nedělo. Sittlieb spokojeně spala a jako ve snu poslouchala hudbu mořských vln a větru. Ve tmě si i její pronásledovatelé krátce zdřímli. Sotva k ránu však obloha trochu pobledla, rozeznali piráti zdáli na břehu obrys koníka a rozhodli se jednat.

Každý člověk, který je zvyklý spát pod nebem dobře ví, kolik zvuků noc přináší. Třeba jen obyčejný ježek, který hrabe a hledá čumáčkem červíky, se v noci poslouchá, jako kdyby to byl nejméně medvěd. Za nějaký čas se člověk naučí zvuky ve tmě rozeznávat. Zvláště citlivě pak jeho ucho vyhodnocuje vzdálenost, když zaslechne kroky člověka.

Zkušení piráti se k ní ale blížili potichu a přes šumění vln nebylo stejně nic slyšet. Sittlieb procitla až když její koník Aegir znepokojeně frkal a podupával. Ještě nic neviděla, ale hned pochopila, že něco kolem není v pořádku. Rychle se oblékla, nasadila si pancíř a k tělu přitáhla meč. To už mohla rozeznat obrysy postav. Byla na pláži obklíčena. Postavy se přibližovaly a dostávaly podobu pirátů, každý s tasenou zakřivenou saracénskou šavlí.

Sittlieb předstírala, že spí, přivřenýma očima ovšem přesně sledovala, co se kolem ní děje. První pirát se tím nechal skutečně ošálit. Mýlit se je lidské a pirát se zmýlil. Ve chvíli, kdy se už domníval, že má v rukou snadno získanou kořist, že už cítí v rukou její zlato, pocítil v těle její meč. Za tento omyl zaplatil způsobem, o kterém už nemohl nikomu vyprávět. Sittlieb věděla, že nemůže čekat žádnou milost a také ji neudílela. Nato vyskočila a postavila se k boji. Rychle si nasadila přilbu, na štítu zasvítil mořský zázrak. Piráti zakleli, když seznali, že noční přepadení jim nevyšlo. Před nimi nestála malá bezbranná dívka, ale silná a zkušená bojovnice v pancíři, s nejlepším vikingským mečem a kovaným štítem.

Ti lumpové se málo starali o svého druha. Jeden dokonce spokojeně podotknul, že nyní už budou dělit jen šesti.

„Je snadnější kořist dělit než ji získat.” Zavolala na ně Sittlieb pohrdavě. Její situace však byla velmi zlá, to věděla moc dobře. Tu si všimla malého skalního výběžku do moře. Byl velmi úzký, takže po něm mohl projít právě jen jeden člověk. Několikrát odrazila útok pirátů, tím si získala malý odstup a rychle po výběžku přeběhla až na konec. To vyvolalo další kletby pirátů. Situace se tím pro ně nepříjemně změnila. Nemohli nyní využít svoji početní převahu. K boji musel nastoupit jeden za druhým. Přesto se nehodlali své tučné kořisti vzdát. Sittlieb nemohla nikam utéci ani ustoupit. Měli ji v pasti a nerovný souboj nemohl skončit jinak než jejich vítězstvím. Nějakou dobu s ní bojoval jeden z nich. Když se unavil, stáhl se nazpět a na jeho místo nastoupil odpočinutý druh. Sittlieb šermovala s obratností a rozvahou, jakou získá člověk jen po létech cviku. Věnovala se chladně a soustředěně boji aniž by myslela na nebezpečí nebo se zamýšlela nad beznadějností takového souboje proti šesti mužům.

Druhý pirát udělal chybu a její meč projel jeho paží. Nato ustoupil a do boje se vrhnul zběsile další. Meče se opět srazily, ale poměr sil byl příliš nerovný. Znavená Sittlieb musela ustupovat, až konečně ji pirát zatlačil téměř po pás do moře. Už se domníval, že tím zvítězil, ale to byl hluboký omyl. Sittlieb pohladila první vlnu a zavolala do hukotu příboje.

Přízraku, jenž bloudíš po moři,

nečekej až den se rozední,

buď z hlubin pomoc se vynoří

nebo noc má byla to poslední.

Vlny rychle předávaly její volání jedna druhé a tak dolehlo až do mořských hlubin, kde mělo být vyslyšeno. Za okamžik se moře podél skalního výběžku vzdulo a k nebi vytryskly proudy slané vody.

Ke zděšení pirátů se z vírů, mořské pěny a tříště zvolna začal vynořovat prapodivný koráb. Ulomený stěžeň, ztrouchnivělá paluba a proděravělý trup, vše porostlé mušlemi i mořskou sasankou. Nikdo z nich nevěřil vlastním očím. Ten koráb už musel dlouhou dobu odpočívat na dně moře. Tu si všimli věci ještě podivnější. Na jeho přídi stál rytíř velké postavy, širokých ramen a pevných svalů. V pravé ruce svíral těžký meč severského typu a v levé štít se znakem lilií. Ten seskočil na břeh, doběhl ke skalnímu výběžku a postavil se pirátům do cesty. Jejich kletby přehlušily hukot moře. Nyní se ocitli sami odříznuti od pláže a bez možnosti útěku. Otočili se tedy a zběsile zaútočili na rytíře s liliemi. Už nepomýšleli na kořist, jen na útěk. Jejich ostré, ale jen lehce stavěné saracénské šavle klouzaly po jeho kovovém štítu. Mořský rytíř bojoval s lehkostí, jakoby se jednalo jen o malé cvičení. To bylo ale jen zdání. Při první nepatrné chybě piráta zasvištěl vzduchem jeho severský meč a poslal jednoho z těch lumpů na věčnost.

Tu krátce si oddechla Sittlieb a znovu se pustila do boje. Piráti se tak dostali do kleští a osud, který určili jí, nyní vzali oni sami. Jeden po druhém padali zasaženi vikingskými meči dvou zkušených bojovníků do příboje, který jejich těla odnášel na otevřené moře. Konečně padl i poslední z nich a štít s liliemi zazvonil o štít, na kterém svítil mořský zázrak. Boj byl u konce. Sittlieb stála čelem proti prazvláštnímu mořskému rytíři, její pohled ulpěl na jeho štítu. Rytíř s liliemi si naopak prohlížel pozorně její štít a oba se velmi podivovali.

Pak sundali přilby, těžce oddychovali a usedli na písek pláže. Sittlieb rozpustila své rusé vlasy a naléhala. „Vyprávěj, kdo jsi a jaké je tvé jméno, ty silný rytíři s liliemi? Ty, který se proti přesile biješ, jako bys tančil. Kudy vede tvá cesta hlubinami moře?”

Tento nevídaný a zcela zvláštní rytíř z mořské říše však kupodivu sám o sobě mnoho nevěděl. „Nemám jméno, v moři se na něj nikdo neptá. Když se vynořím na hladinu, pak v boji zván jsem rytíř s liliemi. Bloudím mořem a bojuji za nocí proti zlu. Můj otec prý byl pozemský člověk, který žije kdesi na severu. Já sám jsem se jako člověk narodil, ale vyrostl jsem v moři u své matky, vodní víly. Bylo mi devatenáct let, když jsem se rozhodl vydat na cestu za poznáním a dobrodružstvím. Moje matka mě zavedla na mořské dno, kde odpočívaly dávno potopené koráby. Z nich nasbírala mi tam zbroj, jež kdysi patřívala mým lidským předkům. Z rodu mého otce pochází i můj štít s liliemi. Poté jsem si vybral jeden z korábů. Když jsem na něj ukázal, posmutněla matka a pravila mi: ,Je to koráb sedmkrát ponořený, čarovná síla ho pohání. V něm bloudit budeš mořem, proti zlu bojovat a nenalezneš klidu. Když s ním vypluješ, pak s mečem sám proti mnohým budeš stát, synu člověka.´Trval jsem na tom, že chci právě tento koráb a vydal se s ním hned na cesty. Musel jsem ale matce slíbit, že obepluji svět a vrátím se nazpět do její říše. Brzy vyjde slunce. Kdyby se mne dotknul jeden jeho paprsek, stal bych se znovu člověkem a už nikdy bych se nemohl vrátit do moře.”

Obloha na východě se zaleskla, hrozilo, že se každou chvílí objeví první sluneční paprsek. Rytíř chvatně nastoupil na svůj koráb a přitom se ještě otázal.

„Kdo jsi ty dívko, která mi tak známá připadáš, ač jsem tě nikdy neviděl? Ty statečná bojovnice, která severský meč nosíš, která na suché zemi žiješ a přesto na štítu máš mořský zázrak?”

Koráb se začal nořit nazpět do vodní tříště a udivený rytíř s liliemi právě stačil ještě zaslechnout srdceryvné volání Sittlieb.

Na dalekém severu stojí hrad,

v něm předkové naši žijí,

ti vzpomenou svých dětí snad,

když z rohů medovinu pijí.

Zas na moře se vydají pak,

kde s bouří i piráty se bijí

a v jejich erbu tvého štítu znak,

stejný tvar i barva tvých lilií.

Jednou já se zas vrátím tam,

kde ku hradu otce vede cesta,

do kraje který v srdci mám,

kde matky zahrada je pestrá.

Ten štít tvůj já z dětství znám,

takový jeden je na světě ze sta,

přijď až unikneš hlubin tmám,

já Sittlieb jsem, tvoje sestra.

Georg Kraus: Sága krále Laurina, ISBN: 80-239-4762-1, 118 stran, bohatě ilustrováno Janou Holečkovou, cena v knihkupectvích v ČR 140 Kč. Knížku si lze objednat u autora na e-mailové adrese G.Kraus.pr@Profi-Software.de. Poštou v rámci ČR stojí 150 Kč, v Německu 12 €, k tomu dobrovolně poštovné. Knížku je možné poslat do zámoří letecky nebo lodí.

Zpátky