Zaří 2006

Být 500 milionů židů proti 6 milionům Arabů

Ota Ulč

Četl jsem o takové surreálné vizi, k níž byla připojena otázka, zda by si někdo dovedl představit, že takoví Izraelité by se obalovali třaskavinami a šli se explodovat, zabít co největší počet nevěřících psů, že ultimální ambicí by bylo zahánět Araby do moře.

Realita je ovšem taková, že Izraelitů je milionů jen pět a půl – pouhá jedna tisícinka pozemšťanů – ale je na ně vidět, nezřídka zazáří a to nejen se zbraní v ruce. (Z toho je více než jeden milion Arabů-občanů Izraele s izraelským cestovním pasem a s povinností sloužit v izraelské armádě – pozn. red. CS-magazínu.) Jsou zcela první v procentu univerzitně vzdělaného obyvatelstva, v počtu vědců per capita (145 na 10.000, v porovnání s 85 v USA, 70 v Japonsku a 60 v Německu), v množství uveřejňovaných vědeckých publikací, s počtem 3.500 high-tech-společností na tak malém prostoru jsou pouze druzí za kalifornským Silicon Valley. Dočítám se, že v odvětví tam působící Motoroly vynalezli mobil (cell phone), dnes již neodmyslitelnou součást v českém životě, a hodně se podíleli na rozvoji technologie Pentium v tamější odbočce kolosu Intel.

Ekonomie Izraele – 100 miliard dolarů – je větší, než všech jejích sousedů, na prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo vytvořit životní úroveň převyšující okolní, mnohde ropou nasáklé končiny. A rovněž to je jediná fungující demokracie na Středním východě.

Mezi muslimy to vypadá, inu, jinak. V roce 2002 Organizace spojených národů vydala podrobnou, objektivní studii, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socioekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský dopadl prabídně, hůř než ubohé, na žebrotu odkázané africké státy či pseudostáty. Například podle kritérií gramotnosti, postavení žen a všeobecného využití potenciálu. Závěrečná diagnóza, že muslimská oblast – 22 členských států Arabské ligy, od Mauretánie po státy v Perském zálivu, s více než 300 miliony obyvatel (čili víc než má Evropská unie či USA) je v podstatě tzv. dysfunctional – chabě si počínající.

A je to vidět vlevo vpravo. Se vším tím bohatstvím, paláci ze zlata, vzdálenost mezi životem bohatých a chudých je astronomická, přínos, obohacování lidstva znalostmi minimální, celkový počet tam publikovaných knih v překladu je menší, než třeba v pouhém Řecku.

V demokraciích se musíme potýkat s nepříjemností přiznání, že za ty které potíže si můžeme sami. Těžko lze všechnu odpovědnost svádět na vlastní vládu, kterou si lid svobodně zvolil. Arabové to mají jednoduché: vždy všechno zavinil někdo jiný – zejména ovšem Amerika a Izrael. Když jsem se příležitostně ozval s poťouchlým dotazem, zda přece jenom v něčem by mohl být náznak vlastní nedokonalosti či dokonce viny, že přece jenom s takovým potenciálem, bohatstvím v zemi a vlastní historií... Reakcí bylo obvinění, že jsem islamofob. Zejména, když jsem zdůraznil, že odvolávat se na náramné výkony dávných předků jen podtrhuje trapnou pravdu bídné současnosti.

Po řadu století byl islám centrem světa, dominoval v podstatné části Asie a středověké Evropy. I Španělsko byla jejich Al Andalus. Poté však došlo k pozvolnému či i spěšnému úpadku, korunovaného rozpadem otomanské říše. Nemělo by překvapovat nynější nostalgické bažení odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám, obnovit globální islámský kalifát. Však i Usáma bin Ládin se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele křižáků. Ajatolláh Chomejní přejmenoval Ameriku nejen na Velkého Satana, ale i na Nové Barbarství, vysávající vitalitu islámu. Je obviňována za selhávání ve vlastních společnostech, z nichž ani jedna nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. Fundamentalistům nahání strach modernizace, pronikání globalizace, hrozba infekcí tradiční kultuře, starodávným mravům.

Hledají se řešení už od konce čtyřicátých let minulého století, po zrodu židovského státu. První údobí charakterizovala éra panarabismu, pod vedením Násirova Egypta. To skončilo v debaklu válečné porážky v roce 1967. Následovaly všelijaké experimenty s nacionalismy a socialismy, jeden nepovedenější než druhý.

Panarabismus nyní nahradil panislamismus. Úspěšnou se stala idea, že islámská moc, důstojnost a prestiž se prosadí terorem, proti němuž ona neznabožská, nemravná západní civilizace je výtečně zranitelná. To se dokázalo v září 2001 v New Yorku, v roce 2004 na železnici ve Španělsku, 2005 v Londýně v metru a jistěže nebude odrazovat momentální neúspěch na letišti Heathrow v srpnu 2006. Potěší i vykalkulovat ekonomické ztráty, způsobené nepřátelům. Na ostrově Bali došlo k dočasnému zničení turistického průmyslu, hlavního tamějšího zdroje obživy.

Terorismus prozatím působí menší ztráty na životech než všelijaká přírodní neštěstí – zemětřesení, tsunami či AIDS v Africe. V Izraeli počet smrtelných úrazů v silničním provozu je větší, než teroristé stačí zvládnout v autobusech, na trhu, v diskotékách. Ovšem nepředvídatelnost takových útoků psychicky poznamenává celou veřejnost. (Za své první a dosud jediné cesty do Izraele jsem byl zrovna na návštěvě v činžovním domě, když došlo k poplachu, okamžitému vyklizení budovy: způsobilo to podezřelé, a jak se pak zjistilo, zcela nevinné zavazadlo u jedněch dveří.)

Psychické následky poznamenají každého, kdo se vyskytne v blízkosti a stane svědkem exploze, kdy rozervaná těla letí vzduchem, urvané hlavy se kutálí, snadno pak uklouznout v tratolišti krve či na vyhřeznutých vnitřnostech.

A nebývá nedostatek dobrovolníků, ochotných takto ukončit svou pozemskou pouť na cestě do Alláhova objetí a k věčným radovánkám. Indoktrinováni imámy v mešitách a náboženských školách je k sebedestruklci nevede beznaděj z případného ekonomického strádání – dobrovolníci se nehlásí z nejchudších končin Afriky. Tolik je jisté: žádný, sebevíc vášnivý, k ultimální oběti vybízející kazatel nikdy sám nejde příkladem a není známo, že by kdy byl expedoval na věčnost vlastní děti.

Zato je dobře známo a pravidelně opakováno, že nemalá část západních médií, pokrokových myslitelů, humanistických intelektuálů zejména, neváhá přispěchat, když ne se stoprocentní racionalizací horrorů, tak aspoň s eufemismy. Žena, která vešla do restaurace, pojedla, zaplatila a načež se odpálí a zabije dvacet lidí - z fanatické krvelačné sadistky se stane „mučednice“ (martyr). V Berlíně se pochodovalo na podporu velkořezníka Saddáma Husajna , s doprovodem tříletých dětí oblečených do výstroje teroristů, jen se explodovat. Toto úsilí média prezentovala jako „mírovou demonstraci.“ Saddám, Arafat, bin Ládin se přetvořili v „mírové aktivisty.“

Ano, hodně surreálna v tomto našem světě.