Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2006


Náhled do rodiště jako každý rok

Ota Ulč

Pro leckterého patriota ráj to na pohled, ač hned po přistání na letišti nelze získat dojem, že by to byla Země úsměvů (F. Lehár). O to se spolehlivě postará osoba v uniformě, razítkující cestovní pasy. Vždy u příslušného okénka vřele česky pozdravím a oslovený nikdy nezareaguje a revanšuje se mi pohledem, jímž zpravidla obdaříme kus trusu. Tentokrát jsem si neodpustil poděkovat za takto vřelé přivítání – ale až po okamžiku, kdy mramorový oficiál zmáčkl knoflík, abych mohl vstoupit, pak mě už jen s obtížemi mohl zatknout kvůli poťouchlé urážce majestátu.

Rok co rok přiletím koncem května a setrvám do konce června, když končí divadelní sezóna a začnou se valit hordy turistů. Sychravé počasí vytrvalo až do voleb (první pátek a sobota června), po nichž ale přispěchala přehnaně teplá vlna – trýznivá výheň, tropy ve středu Evropy.

Ještě před odletem jsem e-mailem do Čech oznamoval: „Právě jsem postřehl tuto zprávu v americké televizi: jakýsi dobrák dává milion dolarů jako výhru komukoliv náhodně vybranému, kdo se dostaví k příštím volbám. Za pár dní budou volby v ČR, kde účast – s výjimkou komunistů - bývá dost žalostná. Teď by to ovšem chtělo najít štědrého dárce a občanstvo by se hrnulo k urnám jako kdysi na louku nakupovat v hypermarketu Český sen.“ (Pro čtenáře české realitě příliš vzdálené: dva studenti zorganizovali značnou kampaň přilákat dychtivé zákazníky získat zboží za neskutečně nízké ceny d , bohužel, neexistujícího prodejního centra. Přišly jich tisíce a vznikl prima film o jejich reakci.)

Poslední předvolební vábení na náměstích, populární herci a zpěváci se angažují. Tentokrát jsem si nezopakoval minulou zkušenost se shromážděním hodně zarputilých komunistů, vesměs starců a stařenek. Dost času jsem trávil u televizoru, premiér obviňoval opozici z přípravy puče, hlava opozice obviňovala vládu z příliš intimních kontaktů s organizovaným zločinem. Policejní plukovník Jan Kubice, který o stavu věcí informoval v parlamentě zákonodárce, byl premiérem zatracen jako lhář, ač dělal věrohodnější dojem než Paroubkův poradce Václav Kočka, pronajimatel Matějské pouti.

O svém dojmu z televizních debat jsem se rozpovídal v interview v pražském rozhlasu. Moderátoři svou nepochybně nesnadnou roli obtížně zvládají, zejména když se utkání koná za přítomnosti hodně hlasitých, vzájemně se přehlušujících fanoušků toho kterého gladiátora. Takový druh „veřejnosti“ přece do televizního studia nepatří, ať si každý zájemce sedí doma na kanapi a udělá vlastní úsudek, neovlivňovaný decibely režírovaného nadšení. Rovněž mi chybělo cosi, vyjádřené anglickým slovem civility – ohleduplnost, respekt pro oponenta, jemuž snad rovněž jde – mělo by jít - o blaho národa, byť dosažitelné jinými cestami. A ne odejít ze studia bez podání ruky.

Z Číny telefonoval momentálně tam dlící Oldřich Kaiser s lahodně surrealistickou báchorkou, že se ve velmi vzdálené provincii setkal s vesničany dychtivými zvědět, jak ty české volby dopadnou. Z Prahy jiná celebrita, kterou ale ohleduplně nejmenuji, se revanšovala tvrzením, že paní premiérová Zuzana Paroubková se svou vizáží hodně podobá Mao Ce-tungovi, až na tu jeho pleš, ovšem.

Kupuji noviny, teď jich tu mám kupu před sebou. V Lidovkách 1. června, předvečer voleb, zvláštní příloha s informacemi, jak vypadá voličský průkaz, volební lístky, návod jak si počínat. Volebních krajů je 14, o přízeň usilujících stran je 26 a kandidátů všeho všudy 5002. V pátek, první den voleb, titulky jako „Kubice – medvědovitý introvert“, též „Odhodlaný idealista“ a „Kubice nelže“ (z pera Petrušky Šustrové). V jiných novinách hlavní titulek POSLEDNÍ FAKTOR VOLEB: POČASÍ s předpovědí „Dneska a zítra bude ošklivo. To hraje do karet komunistům a naopak ohrožuje ODS a Stranu Zelených.“

Plané obavy, že ano. Účast byla tentokrát 64,47% neboli o 6,5% vyšší než minule. Potěšila a rovněž překvapila účast mládeže, poprvé se tak angažující. Zrekapitulujme výsledky: vyhrála ODS (35,38% hlasů – získala 81 míst v poslanecké sněmovně), jako druhá ČSSD (32,32% - 74), následovali komunisté (12,81% - 26), lidovci (7,22% - 13) a Zelení (6,29% - 6), jimž se konečně podařilo zdolat pětiprocentní vstupní hranici. Z parlamentu podle očekávání vypadla Unie svobody s praubohým výsledkem 0,30% hlasů. Z celkového počtu 26 stran, 21 jich neusedne v parlamentních lavicích, neusednou ani Nezávislí demokraté Vladimíra Železného, trestním stíháním nepostihnutelného europoslance (0,68%). Nejbídněji dopadlo České hnutí pro národní jednotu: všeho všudy 216 hlasů.

Tentokrát došlo k dosud unikátnímu předělu našich dvou historických zemí. Česká země, s výjimkou ústeckého kraje, dala přednost pravici, kdežto pobožná Morava se začervenala. Modří ptáci získali nejvíc hlasů v Praze (48,3%), komunisté zazářili na severní Moravě (Ostrava, Havířov, Karviná a zcela nejvíc Orlová s 18,6%).

Lidovcům se tentokrát nedařilo a málo uspěli i komunisté - výtečná to zpráva. Získali o 6 procent méně než v předchozích volbách, úbytek to zhruba třetinový, a pozbyli 16 křesel. Haló noviny, jejich partajní hlas, na první straně ve vydání 3. června vyzýval „Ještě dnes můžete dát ve volbách svůj hlas KSČM“. V článku s názvem „Je to nechutné a ubohé“ se dočítám: „Ředitel jedné firmy obchodů se sportovním zbožím nabízí lidem dvacetiprocentní slevu, když v obchodech společnosti o volebních dnech odevzdají volební lístek pro KSČM a ČSSD.“ Je něco takového zločin? Cestou tramvají ze svého dočasného domova na Zlíchově jsem míjel velký nápis na budově s nabídkou prostor k pronajmutí s tím, že v případě vítězství komunistů nájemné bude jen za polovic.

MILNÍK FAŠIZACE ČESKÉ SPOLEČNOSTI, titulek dalšího varovného článku. Jaroslav Kojzar, v době normalizace goebellsík ten nejznamenitější, na téže stránce oznámil, že „Lidé se skutečně bojí. Demokracie opět křičí o pomoc.“

Stranická média vypouštějí zprávy o manipulaci, zastrašování, antikomunistické hysterii, buržoazním teroru. Ukradli jim hlasy Zelení? Je toto fiasko důsledkem sbližování s ČSSD, jež přece vzniklo z iniciativy Miroslava Grebeníčka a nikoli Vojtěcha Filipa? Bývalý partajní šéf Grebeníček prohlásil, že by se slušelo, aby po takovém debaklu nový předseda dal funkci k dispozici. Jenže vždyť on si přece Filipa vybral jako svého nástupce. Otázky, otázky.

Tak či onak, volby dopadly, jak dopadnout neměly: výsledek nerozhodný, v parlamentě rozdělení 100 : 100, fifty-fifty, pat, důkladný zádrhel, pořádná konstipace. Od Petra Pitharta z článku nazvaném „Uříznout si větev nad sebou“ (Hospodářské noviny, 20. 6. 2006) se dozvídám, že došlo k unikátní situaci i proto, že poprvé od roku 1918 by opozice vystřídala vládu!

Něco takového nemínil dosavadní premiér Paroubek připustit. Porážku své strany prezentoval jako „druhé vítězství“ se svým právem prvního pokusit se o sestavení nové vlády. Jeho povolební vystoupení na tiskové konferenci si zaslouží místo v moderní české historii aspoň tak významné, jako výkon Milouše Jakeše v Červeném Hrádku (Kůl v plotě). Paroubek oznámil, že to byl boj proti všem, také proti médiím, novinářům pracujícím v žoldu ODS, jednotné frontě zločinců typu Krejčíře, lhářů typu Kubice, mocichtivé ODS, která sáhla k projevům násilí, pomluvám, osočování, převzala metody manipulace veřejnosti, jaké využíval totalitní režim před rokem 1989. „Demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah , srovnatelný jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita.“

Přitom k onomu patovému zádrhelu vůbec nemuselo dojít. Jak zdůrazňuje Pithart v již zmíněném článku, zavinila to opoziční smlouva ODS a ČSSD z roku 1998 a jimi prosazená změna ve volebním zákoně, oklešťujícím systém poměrného zastoupení – k zamýšlené škodě malých stran, což se tentokrát vymstilo ODS, spolupachatelce na tomto podtrhu. Nebýt změny v zákoně, místo nynějších 100 hlasů by ODS jich měla 104 a Topolánek mohl bezproblémově uspět se svou koalicí.

Zmínku si též zaslouží vliv odevzdaných hlasů v zahraničí. Nebylo jich mnoho – pouhých 6.774 a nelze se příliš divit při dosud trvající nemožnosti korespondenční volby, což vyžaduje, aby ochotný občan se trmácel mnohdy i tisíc kilometrů k zastupitelskému úřadu. Zahraniční hlasy se přičetly k těm v Jihočeském kraji a přece jen poněkud ovlivnily tamější distribuci mandátů: 50,17% totiž hlasovalo pro ODS, 15,75% pro ČSSD, těsně za nimi Zelení (15,69%), následovali lidovci (10,13%) a komunisté s 2%. Ti získali všeho všudy 142 hlasů, z toho 7 ve Velké Británii a též v USA. Na dosud přežívajících výspách budovatelů vědeckého socialismu dopadli hodně žalostně: na Kubě nedostali ani jeden hlas (tam vyhráli Zelení), jakož ani v Severní Koreji (tam ODS volilo 87,5%).

Paroubek se prezentoval způsobem, jemuž se anglicky říká „sore loser.“ Při následné příležitosti novináře počastoval slovy „Jděte ode mne. Celou dobu jste se ke mně chovali jako hovada, tak teď mě nechte bejt.“ (LN, 5. 6. 06). Několikrát jsem v televizi slyšel jeho ujištění, že za žádnou cenu nepřipustí vládu ODS. Což mě přimělo k otázce u mikrofonu českého rozhlasu: co kdyby ODS pozměnila svůj program, že by byl k nerozeznání od toho sociálně demokratického? V tom případě by pak ovšem vůbec nešlo o program, ale o koryta, udržení moci za každou cenu.

Paroubek opakovaně zdůrazňoval, že „MY máme“ sto mandátů. Vždyť jich ale měl jen čtyřiasedmdesát. Dalších dvacet šest patřilo komunistům. Že by vzájemné intimity už došly tak daleko a Zdeněk Fierlinger ze záhrobí je hodně pochválil? Když senátor Martin Mejstřík vylovil z archivu fízlovský vázací akt s StB komunistického šéfa Vojtěcha Filipa, premiér takovou iniciativu zatratil se slovy, že „tohle kádrování komunistožrouta Mejstříka nikam nevede.“ Stal se již antikomunismus nepřijatelným, či dokonce mravně vadným postojem?

Jak robustní či neduživá je vlastně ta nynější české demokracie? V Café Louvre na Národní třídě, oblíbeném místě, kde stálý stůl míval velikán Eduard Vojan, kam docházel Franz Werfel a Franz Kafka, dodnes tam bývá značně živo, jsem měl schůzku s přítelkyní, socioložkou Jiřinou Šiklovou. Při odchodu postřehla Václava Havla, někdejšího spoludisidenta, jak sám u stolečku pro dva pojídá knedlíky s nějakou omáčkou. Zastavili jsme se na pár slov a já pak dumal: nejen česká historická postava, ale přímo světový velikán – takovou přece má univerzální reputaci, ať se to komu líbí nebo nelíbí – a on tam u knedlíků sedí samotinký, nikdo mu nevěnuje pozornost. Že by nezájem nebo ostych či dokonce respekt pro jeho soukromí? Snažím si představit T. G. Masaryka, že by dorazil před kavárnu na bílém šemíku a dovnitř vešel, jaké by to asi bylo pozdvižení. Nebo že by tamtéž v dnešní době se objevil třeba Gorbačov či Clinton, toho mediálního poprasku! Je tedy nynější stav českých věcí náznakem blížících se dobrých časů? Zeptal jsem se pár přátel a ti rovněž nevěděli.

Paroubek hodně chválil výsledky vládnutí své strany. Se značným nesouhlasem zareagoval ekonom Karel Kříž (LN, 2. 6. 2006) s tvrzením, že pan premiér o ekonomii neví v podstatě nic, že za vlády ČSSD nezaměstnanost stoupla téměř na dvojnásobek, že v mezinárodně sledovaném měřítku pojímání korupce Česká republika klesla o 26 míst a zadlužuje se tempem srovnatelným jen s jednou „evropskou“ zemí, totiž s Tureckem.

V právě uveřejněném hodnocení nejdražších měst světa, na prvním místě je Moskva. Pokud tam někdo leze, aniž musí, dobře mu tak. Praha je až padesátá. V onom Louvru mi za dvě kávy účtovali 134 korun. U divadelních pokladen jsem viděl ceny zpravidla od 200 do 700 korun. Zašel jsem na aukci obrazů na Žofíně za velké účasti zájemců. Dočítám se, že letos dosud nejdráže prodaným obrazem byl výtvor Emila Filly, za 7,3 milionů korun.

„Každých sedm hodin přibude milionář“ – „Dolarových milionářů je v Česku stále více“ – dva titulky v Hospodářských novinách (21. 6. 2006). V devadesátých letech těmi nejbohatšími byli restituenti, teď největší část tvoří podnikatelé. Další skupinou jsou manažeři velkých firem, například šéfové ČEZ, s akciemi za desítky až stovky milionů korun. Mezi boháče patří i někteří přední sportovci či umělci. V ČR je již přes třináct tisíc lidí, jejichž majetek překročil jeden milion dolarů. Nejbohatším Čechem je mladík Petr Kellner, majitel finanční skupiny PPF, v časopisu Forbes je na seznamu nejbohatších lidí světa uveden na 224. místě.

Čeští milionáři však své peníze pouze neinvestují, ale dokáží si jich i pořádně užít. „Máme i klienty, kteří si pronajmou celý ostrov v Tichomoří i se služebnictvem a nechají se na něj dopravit soukromým letadlem,“ říká mluvčí cestovní kanceláře Fischer Dan Plovajko. (HN, tamtéž).

V Tichomoří jsem se s někým takovým dosud nesetkal. Přibývá luxusních enkláv v domácím prostředí, z nejednoho zchátralého státního statku vznikly luxusní oázy, přibývá prostorů, na nichž se pohybují příznivci golfu. Snobů kolem habaděj a ovšem daleko početnější je veřejnost, která s trpkostí sleduje zvětšující se socioekonomické rozdíly v národě.

Celý národ se ovšem věnoval fotbalu, světovému mistrovství. Přátelé mě odvezli na oslavu jakýchsi narozenin na vesnici, kde při hodování velikánskou televizní obrazovku pozorně sledovalo několik zájemců, z nichž jeden, jak jsem se pak dozvěděl, na výsledek právě probíhajícího zápasu vsadil milion korun. A ten milion prohrál.

Stejně jako loňského roku jsem se zúčastnil udělování cen vítězů soutěže SPUSA (Společnost přátel USA) za nejlepší esej v angličtině na to které téma. Porotě předsedal Jiří Stránský, dlouholetý předseda PENu, roli uvaděče, onoho master of ceremony, měl na starost Martin Dejdar. Soutěžilo se ve třech věkových kategoriích, od patnácti roků výš, a stejně jako vloni, značně převažoval počet děvčat. Četl jsem práce všech šestnácti finalistů, z nichž třináct byly finalistky. Událost se konala v rezidenci amerického velvyslance, náramném paláci v piplaných zahradách, vstupu do jinačího světa. Pár přítomných diplomatů mě uchvátilo méně. Například tam svého přítele Dejdara představuji v Praze již řadu roků působícímu kulturnímu atašé a on se pak Martina zeptá, zda i on učí na univerzitě v Binghamtonu.

Divadel jsem zběhal habaděj, absolvoval jednu autogramiádu, nejedno interview, pár přednášek, ba i na podiu před diváky se objevil (s Janem Petránkem, veteránem publicistou z Lidovek, který mě tam pravidelně pozve jako exota povídat si o světě). Tomuto vystoupení ale předcházel doslovný pád, když jsem totiž při vystoupení z vlaku v Rokycanech na peronu škobrtl, padl, tam se rozmázl a tak ztratil tvář ve smyslu, že si ji důkladně pošramotil. Vypadal jsem téměř jako komunistický předák Jiří Dolejš přepadnutý nikdy nezjištěnými násilníky. Já pak každému lživě vysvětloval, že mě zmlátila manželka.

Když jsme u násilností: kriminalita v zemi neutuchá, téměř jsem nepotkal člověka, jehož byt nikdy nebyl vyloupen či automobil nebyl neukraden. Nebo byl aspoň vandalizován, jak se právě stalo při návštěvě u Jana Kačera, významného herce a režiséra Národního divadla, takto několikrát jich postiženého, takže jsme poničeným, leč neukradeným majetkem nemohli odjet.

Občasný soudní proces s někdejšími estébáky probíhá, obžalovaní se neobtěžují dostavit, soud tedy odročuje, aniž řízně rozhodne v jejich nepřítomnosti. Tři desítky lidí na vyšehradském hřbitově uctily památku Milady Horákové, popravené před 56 lety. Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová, tolik tehdy o trest smrti usilující, pokojně v Plzni dožívá svou hanebnou existenci.

Přibývá cizokrajných jevů v té naší kdysi dost jednotvárné domovině. Již se věru nestává, že by v tramvaji někdo příliš civěl na mou manželku či odmítl si vedle ní sednout. Našeho synátora (architekt v dospělém věku, nealkoholik) v metru vyzval policista k vystoupení a inspekci: zřejmě ho k tomu ponoukl jeho částečně orientální vzhled. Po identifikaci, bez jakéhokoliv použití násilí se ale směl vzdálit.

Vezl mě přítel po Praze, najednou policajt s plácačkou – halt, zastavit, pane řidiči vystupte, předložte průkaz o oprávnění k jízdě, atd. Řidič ale všechny potřebné papíry sebou neměl. Sáhodlouhé vysvětlování, dohadování, až to spravila tisícovka pokuty někomu do kapsy.

Za volantem jsem českou zemí projížděl už mockrát, ale už se mi víc nechce. Zásadním dodržováním povolené rychlosti jsem vždy způsobil, že každé vozidlo, s výjimkou těch zaparkovaných, mě předjelo. Splašené předjíždění v nebezpečných zatáčkách, proč se ženete tak maličkou zemí, brzo budete na jejím konci!

Kromě světového fotbalového šampionátu nejvíc vzruchu vyvolal nový silniční zákon, zavádějící bodový systém a tvrdé tresty (ztráta 12 bodů = ztráta oprávnění k jízdě). Například za překročení dovolené rychlosti ztráta 5 bodů, pokuta až do 10.000 korun a zákaz řízení až po dobu jednoho roku. Důsledné uplatnění takové novoty by stoprocentně vyřešilo všechny problémy v silniční dopravě, přestala by existovat.

Zkušeností s příletem na ruzyňské letiště jsem začal a s odletem teď skončím. Po průměrně rychlém či pomalém odbavení personálem ČSA se řadím do fronty k předložení pasu. Fronta nekonečně dlouhá, v ní jsem setrval, vzteky podupával celou hodinu. Pro pasažéry nikoliv ze zemí EU totiž k dispozici bylo sedm přepážek, ale na šesti z nich visela cedule ZAVŘENO – CLOSED. Řadě nešťastných, bezradných cizinců hrozilo zmeškání jejich letu. „Third world mentality!“ zaslechl jsem hlas zoufalce. Inu, potíže růstu. Třeba měl nebo neměl pravdu.



Zpátky