Zaří 2006

Národní sebevražda jako mezinárodní povinnost

Ota Ulč

K tomuto požadavku se v době svého předsednictví vlády v Izraeli vyjádřila Golda Meirová s věru provokativními ujištěním popuzeným milovníkům světového míru, že Izrael doopravdy nemá v úmyslu vyhovět. Za experta se nepokládám, v oné končině jsem byl jen jednou, tamější byrokracie, jednání na úřadech mi hodně lezly na nervy. Avšak jsem smekal, zíral nad výkony pilných inteligentních lidí, jak se jim dařilo bídný pouštní terén přetvářet v lahodné úrodné háje – hned vedle arabských vesnic s nikterak čilým obyvatelstvem. Ovšem mnohé se lze dočíst: ty z arabských států, co se kdy pustily do války proti Izraeli, prohrály je všechny. Teprve po porážce v roce 1967 tam o sobě začali tvrdit, že jsou Palestinci, ač Palestina jako státní útvar před tím nikdy neexistovala. Rovněž se teď domáhají Jeruzaléma jako svého hlavního historického města, ač v Koránu o něm není ani jedno slovo, na rozdíl od Bible, zmínivší se víc než 700 krát.

Když se rozhlédneme po převážné muslimském světě, od Maroka po Pákistán, Izrael tam nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Ke konfliktům s horami mrtvol docházelo a stále dochází z jiných důvodů, připomeňme si třeba útok Egypta na Jemen s použitím jedovatých plynů, vraždění vesničanů v Alžírsku, vyhlazení města El Hamma v Sýrii, s deseti tisíci oběti během jednoho týdne, Saddámovu několikaletou válku s Íránem, jeho pozdější přepadení Kuvajtu a dosud trvající masakry černošského obyvatelstva v Dárfúru. S notným zpožděním se kauza Palestiny začala objevovat na seznamu cílů al-Kájdy.

Po druhé světové válce na této planetě živořilo snad sto milionů vykořeněných uprchlíků. Časem se integrovali, asimilovali v nových podmínkách – s výjimkou Arabů, jimž to jejich souvěrci nedovolili. Naopak nadále, po dobu už tří generací setrvávají v uprchlickém provizoriu, a stejně dlouho je mezinárodní organizace udržují při životě – OSN zřídila speciální úřad pro právě tento účel.

Arabských států je dvacet dva. Palestinci ale neusilují o zřízení vlastního, dvacátého třetího státu, ale o zničení, likvidaci Izraele. Důsledný muslim se ani nesníží k vyslovení toho jména: proto zásadně používá vágního Zionist entity – „sionistický úvar.“

Bylo by surrealistické v případě Arabů zdůrazňovat ctnosti jako například spolehlivost, pracovitost, ale upřít se jim věru nedá jejich potence se rozmnožovat a tím i důkladně rozptylovat sny sionistů o znovuosídlení starodávných území souvěrci Mojžíšovy víry. Šaronovo politicky riskantní rozhodnutí odstranit z Gazy oněch pár tisíc zarputilých pionýrů a předat celé území Palestincům, jen ať se o ně zcela svobodně odpovědně starají, vůbec nedopadlo jako gesto k usmíření k realistické rozumné koexistenci, ale jako znamení slabosti Izraele, jíž nutno okamžitě využít, což se stalo.

Místo ekonomicky prospěšného využití opuštěných zemědělských prostorů, skleníků, v nichž se dařilo zelenině a ovoci a poskytovalo příležitost k zaměstnání tří tisíc pracovních sil, nezaměstnaností trpící obyvatelé skleníky zničili, týž den zahájili palbu na izraelské území a rovněž i střelbu mezi sebou ve vlastních řadách. Však lid si ve svobodných demokratických volbách zvolil radikální Hamas, v jehož programu-ústavě je zničení Izraele, černé na bílém. Nebylo pak překvapením, že představitelé této „sionistické entity“ si rozmysleli spěchat s plánem vyklidit zbytek okupovaného území (onen West Bank) a předat je do správy takových sousedů, aby mírumilovný vývoj Palestiny, 23. arabského státu, mohl být úspěšně odstartován.

Tohle je tedy situace na jihu. Na opačném konci maličkého sionistického státu sousedem je Libanon, z jehož území se izraelské vojenské jednotky stáhly v roce 2000 a Rada bezpečnosti OSN odhlasovala rezoluci č. 1559 o úplném odzbrojení organizace Hizballáh a zajištění míru jeho mezinárodními, nikoliv dodržovateli, ale toliko pozorovateli (observers).

Zatímco Hamasu dominují muslimové sunnitské verze, Hizballáh pod vedením šejka s jménem pro české uši dost nevábným, totiž Nasrallah, tvoří šíité, poněkud odlišné varianty víry. Nemají se v lásce, jak v současné době dokazuje jejich vzájemné mordování v Iráku. Hizballáh, financovaný a vyzbrojený Íránem, funguje v roli obdoby cizinecké legie. Prosazuje záměry Íránu, jehož prezident, fundamentalistický ultraradikál Mahmúd Ahmadínežád, se přece vůbec netají se svým záměrem zničit, ze světa vyhladit nenáviděný stát Izrael. Stejně jako Hamas tak i Hizballáh pokládá tento cíl za svou náboženskou povinnost.

V rozporu s rezolucí OSN, nařizující odzbrojení, Hizballáh se na území jižního Libanonu důkladně zabydlel, vybudoval podzemní síť se zásobami, se střelivem, stal se státem ve státě, čemuž slaboučká libanonská vláda nedovedla zabránit. Ač Hizballáh má podporu části zejména šíitského obyvatelstva, rozhodně tomu tak není v případě jiných částí tohoto nábožensky a kulturně heterogenního obyvatelstva. (Mám tu před sebou přepis přednášky libanonské publicistky Brigitty Gabrielové z 18. února 2006 z Intelligence Summit ve Washingtonu, D. C. o její zkušenosti, když jako desetiletá dívenka se krčila ve sklepě při bombardování, když pak jako dvacetiletá pohřbívala většinu svých přátel, zabitých muslimy. „Jako oběť islámského teroru jsem s úžasem zírala, když jsem viděla Američany po 11. září 2001, jak se ptají, proč že jsou tolik nenávidění. Odpovědět se přece dá jedním slovem: infidels, nevěrci.“)

Hizballáh již uskutečnil ledacos nepěkného. Například v roce 1988 zajal plukovníka Williama Higginse, velitele mírové mise OSN v Libanonu, napřed byl mučen, poté oběšen. V roce 1979 bojovník Samir Kuntar na lodičce proplul k izraelskému břehu a tam se mu podařilo zavraždit otce rodiny a jeho dvě dcerky – poněvadž to byli židé. Odsouzen k trestu vězení po dobu 542 let, dosud si ho ovšem ještě neodseděl. V kruzích svých obdivovatelů získal kult hrdiny, Hizballáh se již několikrát pokusil ho osvobodit, Nasralláh se zaručil, že se tak stane. K prozatím poslednímu pokusu došlo 12. července 2006 průnikem na izraelské území a přepadem vojenské posádky, při němž osm vojáků bylo zabito a dva zajati, se záměrem je pak vyměnit za glorifikovaného mordýře Kuntara.

Jenže Izrael nemínil vyhovět a zareagoval způsobem ve světě zejména v pokrokových tolik mírumilovných kruzích zatraceného jako disproportionate – „nepřiměřeně značný.“ Jak ale měřit „přiměřenost“ v podmínkách asymetrického konfliktu, v němž jedna strana ignoruje ženevské konvence, mezinárodní pravidla války? Výstižnou zkratkou to vyjádřila karikatura, na níž dva vojáci po sobě střílejí: jeden stojí před dětským kočárkem a ten druhý za kočárkem. Však takové je počínání Hizballáh, používání civilistů jako ochranných štítů, střílet ze škol a nemocnic. Zahájit palbu z něčí nevinné domácnosti. V televizi jsme viděli opakované záběry, jak z nejvyššího poschodí obytného domu odpalovány jsou rakety směrem na Izrael, jedna za druhou. Inu, dostavila se izraelská letadla, napřed s letáky s výzvou předmětný objekt, končinu, opustit a posléze zasáhla.

I to nejpreciznější bombardování se nemůže vždy povést, dochází ke ztrátám mezi nevinnými. Není ale vůbec cílem, záměrem, zasahovat právě je. Porovnejme s raketami, které expeduje Hizballáh. Obsahují částečky kovu k maximálnímu zabíjení kohokoliv v okruhu dopadu. Hodněkrát jsme už viděli jásající arabské davy v reakci na záběry zabíjených izraelských civilistů, i sebemenších dětí. Takový druh krvežíznivé slasti jsem na izraelské straně nikdy nezaznamenal.

Ať už vznikne jakékoliv zvenčí nařízené příměří, žádný permanentní smysluplný mír to ovšem nebude bez uznání legitimity státu Izraele, bez opuštění představy jeho zničení. Rovněž se nezdá být příliš pravděpodobná ochota Izraele skutečně spáchat národní sebevraždu, tak jak by vyhovovalo zřejmě neutuchajícímu počtu milovníků míru za jakoukoliv cenu v té nejlepší chamberlainovské tradici.