Zaří 2006

Nevalné výsledky při konejšení fanatiků

Ota Ulč

Asimilace nebo multikulturalismus , cíle ne zcela se vylučující a o obou se v těchto dobách značně dumá. Při porovnávání lišících se preferencí v Evropě oproti Americe se poněkud dopouštíme míchání jablek s pomeranči. S pominutím původního indiánského obyvatelstva, USA jsou přece národ přistěhovalců, vytvořený doslova od nuly na rozdíl – značný to rozdíl - od našeho starého kontinentu, jehož od dávnověku vytvářené národy vesměs neměly důvod o své identitě pochybovat. Z nich se tradičně do zámoří odcházelo, ač teď v několika posledních desetiletích se musí potýkat s přílivem zájemců jiné řeči, rasy, mentality, životních zvyklostí. Na rozdíl od onoho amerického cíle „tavícího hrnce“ (melting pot), kde z hlediska zatvrzelých místních patriotů kýženým závěrečným produktem asimilačního procesu bude „typický Američan“ (Coca Cola, McDonald’s hamburgery, atd.) těšil se v evropských zemích větší podpoře se, aspoň donedávna, důraz na jinakosti, zachování původní identity. Diversity, tolerance, toť ony nosné pilíře, postuláty multikulturalismu. Méně toho však například v sekulární Francii, zakazující nošení šátků muslimským žákyním.

Ve Velké Británii se mohly legálně balit od hlavy až k patě a přesto došlo 7. července 2005 ke krvavému útoku v londýnském metru a jednom autobuse. Ani tolerance až bezbřehá nepostačila zajistit mír, tak jak předpokládali mnozí pokračovatelé v Chamberlainově tradici. Nikoliv nuzní, hladoví, v západním světě dezorientovaní imigranti třeskutě zasáhli ulevit svým frustracím. Byla to středostavovská, na anglické půdě narozená a tudíž státním občanstvím automaticky obdařená mládež. Jeden ze sebevrahů dostal darem od tatínka červený mercedes, věnoval se kriketu, tolik britskému, aniž se z něj stal britský gentleman. Návštěva mešity, kázání imáma, zanechaly bytelnější stopy. Proti hřímání správně rozžhaveného velebníčka i sebepěknější mercedeska neměla šanci.

Měřeno-li metrem vstřícnosti vůči přistěhovalcům, jak Velká Británie, tak Kanada, její někdejší država, se právem těší pověsti míst těch nejpohostinnějších - „most welcoming places“. (Což nepřehlédli ani Češi, jak jsem si ověřoval při někdejší práci na projektu pátrat po profilu a motivech uprchlíků. Ve značné míře dávali před USA přednost Kanadě za předpokladu, že bude méně dravá, ohleduplnější, trochu – někdy víc než trochu - socialismu poskytující též s příležitostmi systém zneužívat. Na rozdíl od USA, zdravotnictví je téměř bezplatné, nehrozí finanční katastrofou, ovšem s nevýhodou, že pacient případně umře dřív, než se státem zaručené lékařské péče dočká.)

Kanada je jedním ze států s nejvyšším procentem obyvatel, narozených v jiných zemích. Příchozím se dostává nikoliv hanlivého označení „noví Kanaďané.“ Multikulturalismus se důsledně aplikuje, se zdůrazněním, že v zahraniční politické orientaci Ottawa je značně vzdálená od Washingtonu. Nepodílí se na válečném tažení v Iráku ani na jiných iniciativách. Pew Research Center zjistilo (Financial Times, 10. 6. 2006), že 94 procent Kanaďanů nepochybuje o popularitě své země ve světě. Náruč otevřená, velkorysý přístup k přistěhovalcům, k žadatelům o azyl – též značný to rozdíl od opatrnějšího postoje a obezřetnosti v současné Austrálii. Jediný závažný akt terorismu se udál v roce 1985, před víc než dvaceti lety, když letadlo společnosti Air India na cestě z Toronta do Londýna vybouchlo, se ztrátou všech 329 životů na palubě.

Kanaďanů je všeho všudy přes 30 milionů a imigrací jich ročně přibývá další jedno procento. Zdaleka to již není příliv zejména z Evropy, ale z Asie – z Číny, Pákistánu a Filipín. K islámu se hlásí 750.000 Kanaďanů – zhruba dvě procenta národa. Janet Denchová, ředitelka Canadian Council for Refugees, kanadského výboru pro uprchlíky, si pochvaluje (FT, 21. 6. 2006) důrazné prosazování multikulturalismu a nesměšování imigrační politiky s bezpečností státu.

Kanadský postoj jakoby uspokojení (complacency) krizuje nejeden americký politik. Kongresman Pete King, předseda Výboru domácí bezpečnosti, opakovaně upozorňuje na přespříliš snadný přístup do země a na blahovolné poskytování azylu. K prozatím poslednímu vážnému incidentu došlo na hranicích při pokusu dvou teroristů, původem ze severní Afriky, proniknout na americkou stranu s úmyslem explodovat na letišti v Los Angeles.

Od útoku na New York a Pentagon 11. září 2001 až do velmi nedávné doby se na kanadské straně tuze zdůrazňovala její odlišnost od jejího mohutnějšího, desetkrát početnějšího souseda. V lednu 2006 zvolený nový předseda vlády Stephen Harper opakoval, jak že Američané prakticky všechno zveličují, přehánějí (to overact). Po půl roce v úřadu však takového tvrzení zanechal. Mluvčí bezpečnostní služby informoval parlamentní výbor o existenci zhruba šedesáti důvodně z terorismu podezřelých skupin. Načež v červnu téhož roku se kanadská veřejnost dozvěděla o počínání skupiny sedmnácti mužů, pět z nich ještě ve věku mladistvých, zatčených v jižní části Ontaria při pokusu převzetí tří tun nebezpečného materiálu – množství třikrát většího, než kolik se ho před pár lety použilo k zničení federální budovy v Oklahoma City. Místem těchto Novokanaďanů se ideologicky posilovat při bohoslužbách v mešitě bylo torontské předměstí Missisauga (tam, kde řadu let jako pedagog, nikoli ovšem v mešitě, působil náš Josef Škvorecký). Tito horlivci, většinou jihoasijského původu, měli v plánu zničit několik veřejných budov v Torontu, přepadnout federální parlament v Ottawě, tam proniknout, a též, nikterak inspirováni multikulturní tolerancí, uříznout hlavu novému panu premiérovi.

Na americké straně hranice, kde větší váhu by měl mít ten tavící hrnec a nikoliv multikulturní blahovůle, tak přesně v téže době došlo na Floridě k zatčení sedmi mladíků: samí černoši, šest z nich původem z Haiti, někteří z nich v USA narození. Přísahali věrnost al-Kájdě, měli v zálusku vyhodit do povětří významný mrakodrap Sears v Chicagu jakož i úřadovnu FBI v Miami. Ochránci lidských práv okamžitě zareagovali výmluvami, ospravedlňováním, že dotyční to tak nemysleli a i kdyby byli mysleli, beztoho by nevěděli jak své apokalyptické záměry realizovat

Uzavírám s odkazem na vynikající esej Mortimera B. Zuckermana, šéfredaktora týdeníku U.S. News & World Report (19. 6. 2006), v němž se kromě jiného zmiňuje o nebetyčné disproporci takového případného utkání: zatímco teroristé se mohou opakovaně pokoušet, až se jim jednou jejich záměr přece jen povede, na druhé straně stát a společnost tuhle výhodu nemají. Pravděpodobnost, že fanatici se zmocní atomové bomby a v některém americkém městě ji odpálí, odhaduje William Perry, bývalý ministr obrany za vlády prezidenta Clintona, odhaduje na fifty-fifty. Čili pre-emption – jednat, zasáhnout dřív, včas, dokud nebude pozdě, je jediné racionální řešení, které zbývá.