Zaří 2006

Případné varianty manželského uspořádání

Ota Ulč

Teď když se prosazují a leckde již legitimizují manželské svazky osob stejného pohlaví, které stoprocentně nepovedou k zachování lidského rodu, bylo jen otázkou spíš krátkého než dlouhého času, než se objeví jiné nároky, další objevné varianty, s odvoláváním na lidská práva, jejich nedotknutelnost. Například domáhání se práva na sňatky s dětmi či blízkými příbuznými. Dosud se poměrně málo ozývají sodomité, zoofilové, kteří by dychtili po zcela vážné realizaci a legalizaci erotického blaha třeba s ovečkou, tak jak nám prezentoval Woody Allen ve svém náramném filmu Everything You Always Wanted to Know About Sex (1972).

Zdá se, že též dozrává doba skomírání monopolu monogamních svazků. Obhájci, prosazovatelé mnohoženství předstupují, vystrkují růžky. Nejde ovšem jen o novinky, mohu posloužit příkladem ze svého vyženěného čínského klanu. Manželčin dědeček, pan vévoda, měl manželek šest – tu první hlavní, a pak další – menší, náhradní, jaksi příložní, doplňkové. Bylo v jejich společném zájmu, aby na sebe byly laskavé, nežárlily na sebe, netahaly se za copy, ale naopak se pokládaly za podílnice téhož pokud možno harmonického osudu.

V Americe v devatenáctém století existovalo zhruba čtyřicet komunit „volné lásky“ (free love). Šlo o experimenty, založené na principech Francouze Charlese Fouriera, o němž jsme se něco málo dozvídali na přednáškách marxismu-leninismu na Karlově univerzitě v souvislosti s utopickými socialisty, předchůdci těch správných věrozvěstů. Jedna z komunit, v nichž až 300 osob se podílelo na „svatých slastech sexu“, existovala v místě jménem Oneida, nedaleko od mého amerického domova. S proklamovaným principem, že „monogamie je hřích,“ docházelo k zaučování dvanáctiletých žákyň do karnálních radovánek zkušenými páprdy pokročilého věku. Jenže i slasti měly své zádrhely – například mladí si stěžovali na přidělování starých partnerů k postelové obsluze. Postupně tyto utopické experimenty pominuly, zcela zhasly.

Polygamii v Americe zavedli ctnostní Mormoni ve státě Utahu a přežívá tam dodnes. Odhadem (The New York Times, 23. 8. 1998), 40 tisíc čili dvě procenta jich žije v mnohoženství, jemuž se říká plural marriage – manželství pluralitní, množné. Začátkem čtyřicátých let devatenáctého století Bůh ve svaté knize, kapitole 132, vzkázal prorokovi – zakladateli Johnu Smithovi, že může mít žen, kolik jich zvládne. „A jestliže mu zákon poskytne deset pannen, nemůže se dopustit cizoložství, neboť mu právem všechny náležejí.“ Brigham Young, rovněž velevýznamná postava mormonského hnutí, jich měl dvacet sedm.

Federální vláda ve Washingtonu trvala na zrušení polygamie, čím se přijetí Utahu jako státu odložilo o půl století. Teprve v roce 1896 se Mormoni podvolili, mnohoženství s nechutí zakázali, aniž tím ale vyhynulo. Populární guvernér Michael O. Leavitt, rovněž produkt polygamického svazku, vysvětlil, že prokurátor nemá nezasahovat proti počínání, které je vlastně výrazem náboženské svobody. Možnost úspěšné žaloby též ztěžuje skutečnost, že mnohosmilník se vykazuje jen jedním oddacím listem – s první svou manželkou, kdežto následná manželství uzavírá tajně, doklady nejdou do státních matrik, ale do nedosažitelných trezorů církve.

Vznikají početné klany. Jednomu z největších (15.000 duší) vládne patriarcha Owen Allred, věk 84. Šestadvacetiletá Lilian Bowlesová uvedla, že je jednou ze čtyřiceti dětí, patrně sedmnáctá v pořadí. Manžel je pán, vládce, žena produkuje děti. Funguje to tam na tzv. sexual rotation schedule. Když nastane ovulace, patriarcha se dostaví, aby osemenil. Romantika prý porovnatelná s atmosférou v drůbežárně. Dětem z těchto mnohočetných svazků se vštěpuje do hlavy, že jsou jediní Bohem vyvolení tvorové, že všichni ostatní jsou odsouzeni smažit se v pekle.

Kabelová televize HBO (Home Box Office) po úspěchu svého seriálu The Sopranos ze současného gangsterského prostředí, uvádí neméně populární ságu s mnohosmyslným názvem Big Love – rovněž ze současnosti, z Utahu. Úspěšný manažer obchodního domu žije v polygamním aranžmá se třemi manželkami a příslušným počtem potomstva. Uspořádání je hierarchické (trošku mi připomínající starou Čínu): první manželka má větší váhu než druhá a ta zas víc, než ta třetí. Jsou to kamarádky, podílnice ve společné rodině a k žárlivosti, či spíš projevu opravdové nevole, dojde jen v případě porušení pořádku, kdy v nesprávný, jí nepřidělený den či spíš noc, by se do postele vpašovala momentálně neoprávněná družka. Polygamní počínání se před sousedy tají, ale strach z prozrazení je menší než strach být vyobcována, vypuzena ze společenství této košaté rodiny.

Tvůrcům seriálu se prozatím daří zachovávat nepředpojatost – nezatracují ani neglorifikují. Jak to dopadne s tamějšími dětmi? Divák získává dojem, že by spíš daly přednost monogamii před nynějším stavem s všelijakými komplikacemi. Vše se odehrává v předměstí se sličnými novostavbami, přes ulici od nic netušících sousedů. Ve skutečnosti ale klany polygamistů dávají přednost životu v ústraní, v poušti, i v maringotkách, kde to pak dělá dojem jakéhosi obležení. Hodně stranou přežívají polygamisté, odkázaní na státní a federální podporu.

V poušti v maringotce, s nejbližším obchodem víc než sto kilometrů daleko – a téměř stejně daleko k nejbližší asfaltované silnici - existuje Tom Greene, věk 52, má 5 manželek, 26 dětí a další 3 jsou na cestě (týdeník Time, 14. 5. 2001). Na rozdíl od jiných, v ústraní a tichosti žijících polygamistů, tento fundamentalista, přesvědčen, že svým životním stylem naplňuje vůli Boha, se začal příliš zviditelňovat, zdůrazňovat, že toto mormonské náboženství stvořili samí polygamisté, že on získával své žínky v mladičkém věku, a jak že jeho primární manželka Linda, věk 28, určuje pořadí, která s ním bude spát. Takže se stalo, že po půl století hájení prokurátor zasáhl s přísnou žalobou obsahující též obvinění, že jednu ze svých manželek otěhotněl, když jí teprve bylo třináct roků.

Značnou mediální pozornost vyvolal padesátiletý Warren Steed Jeffs, brýlatý střízlík, účetní jak vzhledem, tak původním povoláním. Prohlašuje se za proroka a stát tomuto náruživému polygamistovi má za zlé, že obcoval s nezletilými a zprostředkovával jejich manželské svazky. Teď už dva roky uniká pronásledovatelům z F.B.I. a dokonce se mu podařilo dostat se na prestižní seznam deseti nejvíc hledaných zločinců v zemi.

Tohle jsou ale jen miniaturní, pominutelné podrobnosti, v porovnání s tím, co představuje islám, před nímž se teď třese západní svět, celý dychtivý ani v nejmenším neurazit muslimskou sensitivity – přecitlivělost, háklivost. Současně ovšem s ochotou předem prominout jejich nejnehoráznější útoky naším směrem. A naši humanisté-multikulturalisté spěchají s omluvami a ospravedlňováním. Zaranžovaná manželství dětí, proč ne, musíme ty přecitlivěné, tak snadno uražené konejšit, ústupky za účelem zachování míru jsou nám nade vše.

Muslimové smějí mít manželky čtyři, a jakým právem my křižáci, nevěřící psi, bychom jim to chtěli zakazovat? Mohamed pojal manželek devět až dvanáct, neví se přesně. Imam Bukhan v knize Al-Sahih píše, že „Nejlepším v muslimském národě je muž, který má nejvíc žen.“ Tuze se vyznamenal Mohamedův vnuk Hassan Ibn Ali, který jich měl dvě stovky. K takovým výkonům byl povzbuzován a obdivován dědem Prorokem.

V Indonésii těchto dní hodně se mluví o filmu Berbagi Suami – „Podílet se na manželovi.“ Polygamie je v zemi legální a citován je názor (Financial Times, 9. 5. 2006), že korán nejen podporuje polygamii, ale ta je náboženskou povinností každého muslima, který si může finančně dovolit víc než jednu ženu. Otec vlasti Sukarno jich měl devět. Jeho přemožitel Suharto, který pak vládl 32 roků, polygamii zakázal státním úředníkům. Když někdo volil kariéru byrokrata, musel se uskrovnit jen s jednou partnerkou. Jenže po Suhartově svržení v roce 1998 s ortodoxní islám vrátil s plnou vervou a s ním i žádoucnost mnohoženství.

Ve prospěch polygamie se vyjádřila organizace na zcela opačném konci ideologického spektra, totiž utažská branže celonárodní organizace NOW (National Organization for Women), Zásadně prosazující ty nejpokrokovější kauzy vyslovila stanovisko, že polygamie bude krok věru feministický, umožňující víc seberealizace a možnosti rozkvětu jinak málo perspektivní kariéry (The Washington Times, 24. 8. 1997). Však to dává smysl: s více ženami v téže domácnosti, jen jedna bude muset stát u škopku se špinavým nádobím, kdežto ty ostatní družky pak mají cestu otevřenou zazářit v rolích ať už kapitánek průmyslu nebo generálek na bitevním poli.

Pod tíhou všech takových souvislostí mi perspektivy polygamie připadají být spíš růžové než černé.