Zaří 2006

Problematická Bolívie

Ota Ulč

Je to končina, pojmenovaná k poctě Simona Bolívara, revolucionáře z bohaté kreolské rodiny ve Venezuele, který se nejvíc zasloužil o vypuzení španělských vládců, vesměs neschopných despotů, z latinskoamerického kontinentu. Je to též jeho nejchudší stát. Bolivie započala svou nezávislou existenci v roce 1825. S vyhlášením republiky se ale nedostavila kýžená harmonie, střídali se vládcové, diktátoři civilní a vojenští, dokonce takovým způsobem, že tam dosáhli světového unikátního rekordu – mít tři prezidenty v jednom dni. Prozatím podle posledního odhadu (z roku 1999), obyvatel je tam 8,1 milionů čili víc než na Slovensku a míň než v České republice. Většinu – 60% - tvoří domorodí Indiáni Aymará a Quechua a jejich řeči byly konečně povýšeny mezi oficiální jazyky země spolu se španělštinou.

Podstatná lingvistická vzdálenost je porovnatelná s obrovskými topografickými rozdíly: část země je zelená, subtropická, na polích v nížinách se rodí káva, cukrová třtina, bavlna, obilí, kukuřice – a coca, výnosná substance, z níž se vytváří kokain na export. Za pampami v daleko značnější nadmořské výši je pak dost bezútěšné altiplano, s obtížnou existenci, nezřídka zajišťované dřinou v dolech, kutat nerosty, zejména cín. Již několikrát došlo k znárodňování a pak odnárodňování, krvavým střetům, častým stávkám.

Dosud jsem tam ani jednou nebyl, ač pokusil se už dvakrát. Měl jsem letenku dostavit se z Brazílie, prohlédnout si Santa Cruz a Cochabambu v nížínách, načež přistát v hlavním městě La Paz hodně v kopcích. Tato metropole, se zhruba stejným počtem obyvatel jako Praha, má nevýhodu být hlavním městem v maximální nadmořské výši kdekoliv na světě. Vysloužilo si morbidní přízvisko „pohřebiště diplomatů“. Nebývá dobrým znamením k prospěchu kariéry obdržet jmenovací dekret právě tam, na zdraví neprospívající řídký vzduch.

Měl jsem v úmyslu navštívit a zasalutovat tamějšímu českému našinci, nota bene Západočechovi, klatovskému rodákovi Vlastimilu Řezníčkovi (v La Paz na telefonním čísle 591-792-3122, uvedeno v adresáři naší Czechoslovak Society of Arts and Sciences), podnikateli, výrobci tuším, že barev. Rozhodně si počíná zdárněji, než údajně jeden Angličan před několika generacemi, o němž se traduje, že započal s dovozem klobouků – buřinek, o něž domorodci oprávněně nejevili zájem. Neověřená zkazka pokračuje tvrzením, že zoufalý importér vyprázdnil své sklady, neprodejného zboží se zbavil, buřinky zadarmo rozdával a tímto gestem permanentně obohatil tamější folklór, který přetrvává do těchto dní: indiánské ženy, teď každá s kloboukem ve tvaru pralinky – na trhu, na poli, za každého počasí.

Jenže tyto plánované zastávky jsem musel pominout, poněvadž zrovna vypukla jedna z revolucí, kdy nebylo radno se tam plést do cesty. Po druhé jsem chtěl do Bolívie nahlédnout po souši, z Peru od jezera Titicaca a dorazit do La Paz autobusem. Také se nepovedlo, zase nějaký ten domácí revoluční zádrhel.

Tedy dosud pro mne nedosažitelná Bolívie má o rozlohu víc než jednoho milionu čtverečních kilometrů – aspoň dvanáctkrát větší než Česká republika. A přitom víc než polovinu území původního rozsahu ztratila v předchozích utkáních se sousedy. (Napadá mě jen jeden podobný osud, Maďarsko, které po první světové válce a likvidaci rakousko-uherské monarchie se zásluhou Trianonského míru také důkladně zmenšilo.) Příčinou střetnutí byla kontrola přírodních zdrojů – od kaučuku po ropu. A Bolívie prohrála naprosto všechny tyto války se svými sousedy, kteří si pak přisvojovali mnohá území. Na severu se obohatilo Peru, na východě Brazílie, jíž se podařilo přesvědčit rozsáhlou, na kaučuk bohatou oblast Acre, aby se do Bolívie odtrhla. K ještě bolestivějšímu dopadu došlo na západě v roce 1884, v konfliktu s Chile s výslednou ztrátou pobřeží, země se stala landlocked, odříznuta od moře, a my dobře víme, co takový handicap znamená.

Nejpotupnější zkušenost Bolívie s větší armádou, vybavením a pod vedením německého generála Hans Kundta z první světové války zažila na jihu ve zcela zbytečné válce s Paraguayí, chudičkým sousedem. Fiasko trvalo tři roky (končilo 1935), stálo 100.000 životů, casus belli bylo pachtění po ropě, která ale nebyla nalezena.

Série takových debaklů, potupných zkušeností, přispěly k frustracím a projevům nacionalistické nevole, jíž teď důkladně využívá Evo Morales, nedávný vítěz v prezidentských volbách. Nepolevuje zdůrazňovat, že národ je nyní ochuzován zahraničními vykořisťovateli. Morales je původem Indián z kmene Aymará, zcela první, jenž dosáhl vrcholného úřadu v historii země. Původně to byl zemědělec, pěstitel koky, z níž se získává kokain, k značné nelibosti zejména USA. Během volební kampaně se Morales netajil s radikálně levicovými záměry a po dosaženém vítězství je začal realizovat.

Jeho první zahraniční cesta vedla do Havany k Fidélu Castrovi a pak do Caracasu k Hugo Chávezovi. Spolu uzavřeli tzv. Lidovou obchodní dohodu (People’s Trade Agreeement) jako protiváhu Washingtonem prosazované dohodě volného trhu a pohybu zboží. Tento pakt tří antiyankee radikálů Morales nazývá „osou dobra“ (v kontrastu s Bushovou Axis of Evil – „osou zla“).

Jakkoliv nuzná Bolívie má ale druhé největší rezervy zemního plynu na latinsko-americkém kontinentě. Tamějšími investory jsou zejména evropské společnosti (španělský Repso, francouzský Total, britský BP). Státu odváděly podíl (18%) na zisku. Morales nařídil podstatnou změnu – podíl 82%. Celé to průmyslové odvětví znárodnil, poslal vojenské jednotky obsadit provozovny zahraničních partnerů, které na zasedání ve Vídni obvinil z „rabování“ a též je charakterizoval jako „pašeráky.“ Vyloučil náhradu za znárodněný majetek, nařídil vyjednávání, ale s ujištěním, že „My jako suverénní stát nemusíme vyjednávat.“ (Financial Times, 12. 5. 2006).

Tyto novoty zejména postihují Brazílii, zdaleka nejmocnější stát kontinentu. Její levicový prezident Luiz Inácio Lula da Silva, bývalý odborový předák, jakkoliv se před kamerami s Moralesem objímající, aby se smířil se skutečností, že brazilským státem kontrolovaná společnost Petrobras, by teď měla ztratit majetek ve výši 1,5 miliardy dolarů, a další 2 miliardy, jež si vyžádala výstavba plynovodu, nyní postiženého nepřehlédnutelným otazníkem.

Morales rovněž oznámil svůj záměr znárodnit doly a rozkulačit velkostatkáře. Někdo je víc poděšen než potěšen. Mexický prezident Vicente Fox se o takových iniciativách vyjádřil jako o hrozném (terrible) řešení. Naopak si je pochvaluje venezuelský Hugo Chávez, jehož styl vlády charakterizují proklamace neuskutečnitelných cílů a opakované přesvědčení, že liberální demokracie je brzdou, ne-li přímo zábranou sociálního pokroku. Chávez přiletěl s chválami do La Paz a „počínal si jakoby on byl prezidentem Bolivie“, komentoval dotčený opoziční senátor Carlos D’Arlach (The New York Times, 14. 5. 2006).

Důvod k radosti zdaleka nemá Washington. Tak jak už zpravidla bývá, USA jsou tím nejštědřejším zdrojem zahraniční pomoci. Bolivii daruje 100 milionů dolarů rok, co rok, budování infrastruktury, silnic, klinik, škol. Tak došlo k elektrifikaci, celkové modernizaci Santa Cruz, druhého největšího města v zemi.

To ale většinu národa málo zajímá. Ten spíš vidí a oceňuje práci z Kuby se dostavivších lékařů, kteří pak léčí v Američany zřízených klinikách. Naopak, v očích mnoha domorodců, je to zkázonosná politika Američanů, která se snaží likvidovat pěstování tolik lukrativní koky a místo ní prosazuje alternativní zemědělské produkty.

Jak to asi všechno dopadne – že by zářný úspěch nebo pořádná katastrofa? Teď když je plynový průmysl znárodněn – co potom? Jeho uskutečňovatelé nemají ani zkušenosti ani finance technicky přece jen náročnou produkci zdárně zvládnout. Na stabilitu nynějšího stavu věcí nelze příliš sázet, též vzhledem k celičké historii země.