Zaří 2006

Televize v roli Herakleita

Ota Ulč

Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, tvrdil starořecký mudrc. Teď, při posouzení kvapících změn v posledním století, jako bychom se nacházeli v důkladně odlišném toku. Přítel mi přinesl videozáznam čerstvého českého televizního seriálu s názvem Dobrá čtvrť z roku 2005. S velkým zájmem jsem absorboval všech jedenáct dílů. Nejvíc natáčení se uskutečnilo v pražském gymnáziu J. Kepplera, zde přejmenovaného na gymnázium Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (končin na bývalém stříbrském okresu, kde jsem milosrdně krátkou dobu fungoval jako civilní soudce, než se mi podařilo ilegálně upláchnout k imperialistům). Není to běžná prezentace slastí a strastí študáků a kantorů, ale promítnutí do života čtyř rodin, s pořádnou porcí dramatických, přímo bolestivých situací. Jak autorka Lucie Koniášová to nakonec vyřeší, aniž by uvízla v nepřesvědčivém, případně přeslazeném happy endu? Povedlo se jí to, tady z dálky jí salutuji.

Reaguji z opačného břehu Atlantiku a pak i z ještě větší a důležitější dálky - ze vzdálenosti nevyhnutelně odcházející generace. Nebude to halekání staromilce, se zdůrazňováním, jak že kdysi bylo jinak a líp, jakože ovšem nebylo. Neodolávám ale psát o rozdílech, kontrastech doby tehdejší a nynější, za předpokladu, že tento seriál ne každý čtenář v České republice sledoval, natožpak čtenář zde někde v dálavách.

Režisér Karel Smyczek se projektem zabýval tři roky . Škola jakoby měla být v Praze na Loretánském náměstí, kde přece vloni ještě stával mohutný Černínský palác ministerstva zahraničních věcí. Každopádně náramný exteriér pro filmaře a raději nebýt puntičkář, který by například namítal, že nelze za pár minut dojít do lepší čtvrti v Dejvicích. Divákova neznalost prostředí ovšem prospívá přesvědčivosti prezentovaného dojmu, což potvrdí každý, kdo byl kdy ochoten shlédnout některý z rostoucího počtu hollywoodských akčních filmů, natáčených v naší stověžaté matičce, s automobilovými honičkami v ulicích podél Vltavy, načež z Celetné ulice skokem k Zámeckým schodům a pak dolů na Kampu, kde zlosyn bude konečně skolen.

Vstupme do školních prostorů současnosti. My, někdejší středoškoláci, jsme se nemuseli přezouvat, rovněž jsme neměli jídelnu, kde bychom si mohli z mísy vzít pomeranč či banán. Teď jakoby již nebylo žáka či žákyně bez mobilu. Tam v oné třídě nutno tyto zázraky vypnout a odložit do společného košíku. Stalo se již něco takového pravidlem v celé zemi?

V našich dávných dobách jsme se do školy dostavili ve střízlivém oblečení dle tehdejšího vkusu nuzných možností. Jakékoliv vybočení z normy – sako či sukně o pár centimetrů kratší či delší - by nebylo zůstalo bez povšimnutí a případně kázeňského dopadu. Ovšem teď, když propukla nejen svoboda, ale i konzumerismus hodně bezuzdý, na obrazovce se míhala všelijak bizarně oděná studentská individua, jedno stále s cylindrem na údajně vzdělávané hlavě. A pedagogové nereagovali.

Další novinka: drogy s případnou závislostí a katastrofami. O tomto tristním aspektu současné české reality jsem už ale dost věděl, zásluhou společných zájezdů po české zemi, ba i do Bratislavy, doprovázeje Jana Vodňanského a Daniela Dobiáše při jejich výchovných-výstražných představeních pro mládež, když si mě sebou brali jako amerického exota, abych se k pohromě takového pokušení rovněž vyjadřoval.

Nejvíc mě ale překvapila atmosféra v učebně, vztah žáků k učitelům. Při jejich příchodu nevstanou, baví se, bez zábran přeruší pedagoga při výkladu či ho bohorovně ignorují. Porovnával jsem s vlastní zkušeností v minulém století. První čtyři roky, od primy do kvarty, v reálném gymnáziu v Plzni byl dominantním pocitem strach – ne z války a občasného bombardování angloamerickými vzdušnými piráty, tak je tehdejší protektorátní propaganda zatracovala – ale z těch našich pedagogů, vesměs pedantů, nezřídka zatrpklých, zamindrákovaných diktátůrků. S pouze jednou výjimkou, jíž byl laskavý profesor Ježek, který ale jednoho dne zmizel, a později jsme se dozvěděli, že ho nacisté popravili. (A značně později, po sametové revoluci, se dozvěděli, že ekonom Ježek, který krátkodobě zazářil mezi politickými hvězdami dne, byl jeho syn.) Vzdušní piráti nás tehdy občas bombardovali, většinou do něčeho užitečného se nestrefili, na našem domě dvakrát či kolikrát ulétla střecha, ale pak se, k našemu jásotu, povedla trefa do té naší nemilované školy – nastaly neplánované prázdniny, nejkrásnější vzrušující to doba až do konce války, příjezdu Američanů.

Po válce jsem přešel na klasické gymnázium, kde nedominoval strach, ale poctivý autentický respekt pro naše učitele s vědomím, že něco užitečného se nám do mozkových závitů dostává. S každodenní výukou nejen latiny, ale i klasické řečtiny, dřina to byla pořádná, víc práce než později na univerzitě jak v Praze tak v New Yorku. Museli jsme též absorbovat fůru faktů a rozhodně by se nemohlo stát, jak teď prezentováno v televizním seriálu, že student oktaván na otázku o velikánu Lvu Nikolajeviči Tolstém pouze civěl do prázdna.

K maturitě jsme se doklopýtali rok po Vítězném únoru, ještě včas, než budovatelé zářných zítřků naši školu, kde se kdysi též vzdělával budoucí kardinál Beran, permanentně zlikvidovali. Díky milostné schůzce s dívčinou, jsem tehdy zmeškal jakousi demonstraci, jež přivedla za mříže pár spolužáků, včetně Zdeňka Mračka, posléze nejen pétépáka, černého barona, ale i znamenitého neurochirurga, univerzitního profesora ve svém oboru a po několik sametových let i primátora Plzně, našeho rodného města.

Z původního počtu patnácti absolventů naší třídy jsme tři emigrovali – dvacet procent, jedna pětina, což třeba byl nebo nebyl národní průměr. S výjimkou jednoho profesora, který rovněž odešel do exilu, učitelský sbor se přizpůsobil, víc či méně přihrbil, ale nemyslím, že by se mezi nimi byla vyskytla nějaká hodně nebezpečná svině, taková ta zamindrákovaná, zlověstná, pomstychtivá – statisticky nikoliv netypický úkaz v tom našem, prý holubičím národě.

Jak asi takoví veteráni třídního boje teď reagují na televizní seriál, v němž na školním hřišti probíhá utkání v tolik americkém baseballu a kolem poskakují ječící mažoretky? Stál tam i pan ředitel, s ledabylým, aspoň dvoutýdenním strniskem na tváři, tak jak si potrpěl nevábný, nyní již nebožtík Jásir Arafat. A zcela všechny vůdčí mužské postavy v seriálu se stejně tak prezentovaly. Jako jediný, pořádně oholený tvor se tam pohyboval zloduch, obstarožní nápadník snažící se zalasovat naivní, dobromyslnou kantorku, majitelku vily.

Konečně se dostávám k příčině, která mě přiměla k napsání tohoto textu: socioekonomický status žactva, významná váha materielního postavení jejich rodičů. Však tomu napovídá i titul seriálu – Dobrá čtvrť , samé solidní vily. Rodina hlavní hrdinky Zuzanky se musí z finančních důvodů přestěhovat do paneláku, do stísněných prostorů, pořádný to sešup, devalvace v mnohých očích. Vtírá se další reminiscence pamětníka dřívější doby, kdy snad tolik nezáleželo na rozdílu mezi bydlením ve vlastním či činžovním domě. Však tehdy při dost častých náletech bomby padaly na jakoukoliv střechu. Hlavní rozdíl, který převládal i po válce, byl mezi námi studenty městskými a těmi dojíždějícími. Ti se museli trmácet v přecpaném vlaku, odříznuti od našich večerních radovánek.

S nástupem vládního monopolu rodné strany se kritéria pohnula jiným, hodně nepříjemným směrem. To nás na gymnáziu ještě nestačilo příliš postihnout, ale pořádně jsem si užil na právnické fakultě začátkem hanebných padesátých let. Třídní boj, časté čistky, politická kritéria alfou omegou. Jeden spolužák, o němž se proslýchalo, že je zasnouben s dcerou člena ÚV KSČ, se těšil stavu, porovnatelného s diplomatickou imunitou. K ústním zkouškám jsme chodili ve skupinách (ony tzv. studijní kroužky), takže každý si vyslechl výkon toho druhého. Pro zvlášť kovaného soudruha, leč mdlého ducha, se ale uspořádaly zkoušky privátní, bez svědků. Pro spolužačku Dudkovou si přijížděl významný důstojník StB s limuzínou a podle toho se tato vysoce radioaktivní soudružka chovala. Mít tehdy rodiče služebně v zahraničí – a tedy i s nadějí se tam jednou dostat – bylo prestižní plus k závidění.

Po úprku na Západ (poté, co jsem“zradil v plné nahotě“, slovy poeticky laděného, nakvašeného estébáka Buriče) jsem za studií na Kolumbijské univerzitě měl plno starostí s existenčním přežíváním, než abych se zabýval diagnózou ekonomického a tedy i společenského zařazení spolužáků. Z jedné elegantní dámy její miliony vyloženě vyzařovaly, můj oportunistický pokus se k ní přiblížit ignorovala.

Později sám v roli kantorské, strávené na státní, tedy spíš plebejské než společensky prestižní univerzitě, jsem se zejména zajímal o etnické zázemí žactva, občasnou to exotiku a míchanice, jichž v Americe máme habaděj. Kráska ze Surinamu, chlapík z Argentiny, který jednou, jen tak mimochodem, poznamenal, že na pampách vlastní farmu a tisícová stáda dobytka. Nebo třeba studentka polsko-habešská, půl na půl.

Pramálo jsem věděl o váze peněz v jejich vzájemných vztazích. Z podrobného článku v The New York Times (7. 5. 2006) s doufejme že nepřesným titulem Money Changes Everything Among Friends („Peníze mění všechno mezi přáteli“) se dozvídám, že téměř polovina (42%) mládeže z ekonomicky nejméně úspěšné čtvrtiny obyvatelstva již získává vyšší vzdělání. Přitom se ale zvyšují příjmové rozdíly absolventů. Jeden můj bývalý student, jemuž jsem rozmlouval jeho zamýšlenou kariéru právníka, lačného supa, mě neposlechl a posléze ze svých příjmů věnoval naší škole dva miliony dolarů.

V České republice k takovým šlechetným iniciativám určitě nebude hned tak brzo docházet. Optimisticky ale předpokládám, že sklenice je z poloviny spíš plná než prázdná, že pozvolné dosahování materiálních úspěchů bude též znamenat jejich společenskou devalvaci. Však kolik prestiže, obdivu a závisti lze v současné době v okolí získat zprávou o dovolené strávené „na Kanárech“? Přibývá přihlédnutí k jiným kritériím a hodnotám. A s transformací, krok za krokem, v doufejme že autentické demokraty, pak již imunní vůči závisti, tolik tradičně zakořeněné v české mentalitě.

Netroufám si ale věřit, že se brzo dočkáme televizního seriálu o takovém zázraku.