Zaří 2006

Volby české a zejména mexické

Ota Ulč

Na této straně Atlantiku se nerozhodnému výsledku voleb v České republice věnovala skromná mediální pozornost, v kontextu ostatních globálních starostí přiměřená nevelké váze naší rodné země. Víc se americká veřejnost, zásluhou opakovaného televizního záběru, seznamovala s pohlavkem, uštědřeným bývalým politickým předákem úřadujícímu ministrovi, členu vládního kabinetu. Fackování na tak vysoké úrovni se přece praktikuje velmi zřídka, k spatření občas bývá například v ruské Dumě či v některých asijských státech. V Japonsku a Jižní Koreji, matně se pamatuji, došlo i k zabití, propíchnutí během plamenného projevu.

Američané s větší pozorností sledovali volby v sousedním Mexiku, s obyvatelstvem desetkrát početnějším než je to české, druhém největším dodavateli ropy, třetím největším obchodním partnerovi. Napřed ale několik údajů o této končině o rozsahu téměř dvou milionů čtverečních kilometrů za říčkou Rio Grande s 98,7 miliony obyvatel (podle posledního oficiálního odhadu v 1999), nepochybně nadále početně mohutnících, vzdor neutuchajícímu odlivu zájemců do USA.

Mexiko se zbavilo španělské koloniální nadvlády v roce 1810, získalo nezávislost, ale vpřed k modernizaci se pohnulo až o století později, revolucí v roce 1910. Politický systém se jakž takž konsolidoval a po dalších sedmdesát roků moc nejen politickou si podržela strana PRI – Partido Revolucionaro Institutional, přitahující do svých řad všelijaké hrabivce, lačné zájemce si polepšit, nezřídka ke škodě státu a společnosti. Diktatura s přetvářkou demokratického počínání, Mexiko se dostávalo do čela peletonu států světa s nejznamenitěji bující korupcí.

Ke konci mocenského monopolu došlo až v roce 2000, kdy prezidentské volby vyhrála strana PAN (Partido Accion Nacional) v čele se sympatickým dlouhánem Vicentem Foxem. Ten v úřadě setrval šest roků – ústavou limitované maximum, bez možnosti se ještě jednou o vůdčí roli ucházet. Proto došlo v roce 2006 k volbám, v nichž ona původní, po dobu mnohých dekád vše dominující strana PRI žalostně dopadla, zaznamenala největší porážku ve své historii, nezvítězila ani v jednom z víc než třiceti států federace. Její kandidát na úřad prezidenta skončil na třetím místě s pouhými 22 procenty hlasů.

O vítězství měl rozhodnout souboj mezi kandidátem již zmíněné Foxovy strany PAN - technokratem Felipe Carderonem, věk 43, právníkem a ekonomem se vzděláním na Harvardu – a dosavadním primátorem teď už snad desetimilionové metropole Mexico City a Andrésem Manuelem Lopezem Obradorem, který má reputaci prosazovatele spíš plebejského populismu. Zatímco Carderon je o dvanáct let mladší a je též lepší řečník, Obrador je tuze populární v chudých vrstvách. Reprezentuje stranu Partido de la Revolucion Democrática s iniciálkami, bohužel, PRD. Dočítám se, že o světě za hranicemi své země málo ví a neprojevuje velký zájem. Jeho kritici ho ale nepodezírají, že by se stal místní verzí venezuelského Hugo Cháveze či bolivijského Evo Moralese, natož pak následovníkem ve šlépějích Fidéla Castra. Spíš by prosazoval umírněnou levicovou politiku, porovnatelnou se stavem věcí v Brazílii či Chile.

Jak ovšem víme, v České republice došlo k nerozhodnému výsledku, k patu 100 : 100 hlasů ve sněmovně, a premiér Paroubek označil svou nevítěznou ČSSD jako „druhého vítěze“, a ujistil, že skutečnému vítězi zabráněno bude, aby mohl vládnout. V Mexiku došlo k jinému zádrhelu, že totiž oba soci získali téměř totožný počet hlasů – 35,8% pro PAN, 35,4% pro PRD – čili rozdíl pouhých 150.000 z víc než 40 milionu odevzdaných hlasů.

Ve větvi zákonodárné taková nepříjemnost nenastala, v poslanecké sněmovně si strana PAN polepšila (211 křesel proti 164 pro PRD) a v senátě získala převahu 52 : 36 křesel. Jenže v utkání o prezidentský úřad, výsledný miniaturní rozdíl hlasů nutně vyvolal pochybnosti.

Zatímco Paroubek odmítl pogratulovat svému přemožiteli a nepotvrdil legitimitu výsledku, jak Calderon, tak Obrador se prohlásili za vítěze. Obrador přednesl obvinění o volebních podvodech, nepoctivosti, začal svolávat protestní demonstrace rozhořčeného lidu a domáhat se přezkoumání a přepočítání všech těch desítek milionů volebních lístků – jeden po druhém, což, odhaduji, by trvalo věčnost a přesto by se nikdo k perfektnímu výsledku nedopočítal. Přirovnání k problému v ČR tím padá a spíš se blíží k trapnému výsledku amerických voleb v roce 2000 (Bush – Gore), kdy se začalo přepočítávat na Floridě, která tehdy získala oprávněnou reputaci jakéhosi Kocourkova. O nynějším sváru v Mexiku zřejmě rozhodne Federální volební tribunál, který už v minulosti zrušil výsledek voleb státních, regionálních a místních , ale dosud nezvrátil výsledek na federální, celonárodní úrovni.

Ať už rozhodnutí bude jakékoliv, ani PAN či PRD nezískaly naprostou většinu hlasů, aby mohly samostatně vládnout. Calderon slibuje vytvořit koalici, která s harmonií bude mít notné problémy. Příliš rozlišné jsou názory, jak by politický a ekonomický systém měl vypadat, co si počít s obtížnými odbory, blokujícími potřebné reformy. A jak konečně začít řešit nemravně ohromné socioekonomické rozdíly v národě. Například se tvrdí, že v zemi s tak značnou bídou, pudící přemnohé tisíce a teď už i miliony spoluobčanů do emigrace, místní mogul Carlos Slim je považován za třetího nejbohatšího muže na světě. Pravice podporuje svobodný trh, globalizaci, těší se sympatiím středního stavu . Levice je proti svobodnému trhu, Obrador zamýšlí zrušit či aspoň pozměnit dohodu o volném trhu (NAFTA – North American Free Trade Agreement), kterou on – jakož i přemnozí po celém latinsko-americkém kontinentě - pokládají za příčinu, ne-li za prapříčinu všemožných svízelů. Ve straně PRD ovšem převažuje důraz na roli státu a odpovědnosti vůči potřebným vrstvám ve společnosti.

Puntičkářské rozlišování, kdo že je na levici či pravici, v mnohých případech postrádá smyslu. V reakci na současnou politickou scénu se lze dočíst o dělení regionálním, též přirovnávané k rozdílu mezi takzvaně červenými a modrými státy v USA. Tam po posledních prezidentských volbách 2004, v nichž údajně primitivní Bush porazil údajně brilantního Kerryho, Kerry zvítězil zejména v severovýchodních státech podél atlantského – a též pacifického - pobřeží, kdežto v jižanských státech vesměs neuspěl. (Však i po posledních českých volbách se začalo dařit komentářům, jak že v Čechách převládá ODS, kdežto na Moravě to je ČSSD.)

V případě Mexika tato regionální rozličnost se nedá přehlédnout. Sever si ekonomicky zdárně počíná, průmysl prosperuje, blízko hranice s USA vznikají továrny z peněz zahraničních investorů, vábených příležitostí víc vykořisťovat za menší mzdy, než by jim doma dovoloval zákon. Dochází k úspěšné transformaci v zemědělství, vznikají moderní velkofarmy, podobným těm v Kalifornii, které zavalují trhy zejména zeleninou a ovocem.

Jinak tomu jižním směrem, kde ještě pramálo je pociťován blahodárný dopad globalizace. Tam například stále přežívá systém tzv. ejidos – družstev, jakýchsi JZD, vynálezu revoluce z roku 1910. Úplně na jihu země, v oblasti Chiapas, v roce 1994 (v témže roce, kdy Washington za Clintonova prezidentství zachránil Mexiko před finančním krachem) dokonce došlo k ozbrojenému povstání – tzv. Zapatistas, většinou potomků Mayů. A lokální výbuchy hodně revoluční nevole lze dodnes občas postřehnout.

Dne 1. prosince 2006, Vicence Fox oficiálně opustí svůj úřad a pak jeho nástupce, buď tedy Calderon nebo Obrador, se budou potýkat s pernými problémy, jak nejlíp modernizovat, zbavovat se korupce a všelijakého neblahého dědictví této velikánské země. V té době už snad i Česká republika bude mít fungující vládu, určitě neohrožovanou jakýmikoliv povstalci.