Zaří 2006

Rozhovor s bývalým misionářem Rudolfem J. Kreigischem

Eduard Vacek

Pane pátere, byl jste, než jste upadl do zajetí, příslušníkem Wehrmacht?

Ne, nebyl. Bylo to trochu jinak. Byl jsem povolán k předvojenskému výcviku, do vojenského tábora Wehrmacht. Výcvik byl zaměřený na předvojenskou přípravu se zaměřením na zpravodajskou službu. V průběhu tohoto výcviku se k nám přiblížila fronta a tábor padl do rukou Američanů. Poprvé jsem mohl napsat domů ze zajetí až 30. prosince. Byl jsem internován v jednom ze dvou táborů v blízkosti Karlových Varů, kde byli umísťováni váleční zajatci. Bylo to území, které spadalo pod vliv Američanů. Ti nám říkali, že pokud budeme dělat problémy, že nás předají Rusům.

Předvojenská příprava, o níž jste hovořil, byla povinná pro všechny mladé muže ve věku 16 let?

V té době byly zavřené školy, takže všichni mladí byli posláni do předvojenské přípravy. Narodil jsem se v roce 1929. Ročníky 1927, 28 a 29 byly zařazovány jako pomocníci tzv. FLAKu, což bylo protiletadlové dělostřelectvo. I když jsme byli příliš mladí pro válečný konflikt, přesto jsme neměli na vybranou, a museli jsme jít sloužit. Šlo o to, abychom získali předvojenské vzdělání. Někteří mladí lidé zahynuli v boji proti Rusům. Já jsem nebyl odvelen na frontu jen díky tomu, že jsem měl specializaci pro zpravodajskou službu. V Karlových Varech nás bylo kolem 5 000. Někteří utekli a poschovávali se u rolníků. Když bylo po všem, odešel jsem dne 15. května 1945 z Karlových Varů do Ústí nad Labem. Nejeli jsme domů přímo, ale nejprve přes Varnsdorf a potom jsme chtěli přes Prahu domů do Javorníku.

Pane pátere, jako mladý muž jste byl členem organizace Hitlerjugend?

Ano, musel jsem být členem této organizace. Všichni jsme museli být členy, ale já jsem měl problémy, protože můj otec pracoval pro biskupství ve Vratislavi, stejně jako můj dědeček. Proto jsme byli označování jako tzv. černí. V kostele jsme také ministrovali při mších a z toho důvodu jsme často přicházeli na nedělní sraz Hitlerjugend pozdě. Kvůli tomu také předvolali našeho otce, který se za nás musel zodpovídat.

Mohli se mladí muži německé národnosti nějak vyhnout tomu, že by nebyli členy Hitlerjugend?

Ne, to možné nebylo, bylo by to šílenství. Všichni bez výjimky museli být v Hitlerjugend. Znal jsem jednotlivce, kteří byli komunisty ještě před válkou za první československé republiky. Vím ještě, že němečtí komunisté a Češi měli společné školy. Synové těchto komunistů přišli také do Hitlerjugend. Každý tedy byl v této organizaci. Bylo to smutné. Někteří to nemohli pochopit. Když viděli, že já jsem katolík a že měl i můj tatínek problémy, protože nebyl ve válce. Mnohokrát se jej ptali, proč nešel na frontu jako ostatní. Měl úraz, proto nešel.

Kolik vašich kamarádů bylo v době, kdy jim bylo oněch šestnáct let, schopno chápat tzv. politickou realitu?

Byla tu samozřejmě indoktrinace. Věděl jsem dobře, že něco platí pouze u nás doma v soukromí, a jiné se říká oficiálně. Otec stále poslouchal zakázaný zahraniční rozhlas. Jen proto jsme věděli o něco víc než ostatní. Otec nám stále kladl na srdce, abychom si dávali dobrý pozor. Věřil nám a vyprávěl o tom, že děti udávají vlastní rodiče. My jsme byli vychovaní jako katolíci a jednali jsme jinak.

Takže Vy pocházíte z křesťanského prostředí a máte křesťanské vychování?

Ano, tatínek pocházel z Javorníku, z Jánského Brodu, což bylo letní sídlo kardinála z Vratislavi. Můj dědeček tam byl zaměstnán jako vrátný a otec tam pracoval u biskupství jako lesník. Měl pracovní úraz, šel proto do služby k panu biskupovi, kde poznal mojí matku. Vojenské velitelství chtělo, abych byl poslán do armády. Byl jsem sice dost vysoký, ale hubený. Nakonec jsem si řekl: Ti mne nedostanou a řekl jsem jim, že bych raději šel k horským myslivcům, protože tam byli hlavně Bavoři a Rakušané.

Hovořili jste u Vás v rodině o hrůzách vláky?

Až později po válce. Já jsem vlastně nebyl doma, vrátil jsem se až v roce 1949 z Pankráce, v roce 1947 jsem nastoupil do semináře. Rodiče toho mnoho nevěděli o mém osudu, ani o tom, že jsem byl vězněný na Pankráci. Když jsem jim to mohl říci, už nežili. Bylo to všechno těžké trauma, snažil jsem se na to nemyslet. Až po 40 letech jsem to v sobě vyhrabal, když jsem procházel psychoterapií.

Pro mne je zajímavé, že jste své osobní trauma řešil dost neobvyklým způsobem

Ano, bylo to také z toho důvodu, že jsem byl v zajetí religiozního přístupu a že jsem procházel speciálním psychoterapeutickým kursem, který organizovali mnichové – benediktýni. Bylo to ve stacionáři. Až zde jsem si uvědomil, kde jsou kořeny mého osobního traumatu, že to vlastně všechno začalo na Pankráci.

Bylo Vaše rozhodnutí stát se misionářem v přímé souvislosti s předchozí křesťanskou výchovou v rodině?

Bezpochyby, ale přeci jen to bylo něco docela jiného, než být zaměstnaný jako lesník u biskupa jako můj otec. To, co jsem považoval za důležité, bylo součástí mé víry, neboť jsem věděl, že když mi Bůh pomůže, stanu se misionářem a musím pro to také něco učinit.

Zmínil jste se o tom, že jste již odpustil těm, kteří zavinili Vaši trýzeň. Myslíte si, že by mělo být násilí vždy odpouštěno bez trestu?

Musím říci, že toto cílené násilí bylo politicky připraveno a bylo také politicky zabarvené. Já osobě si nepřeji, aby byl někdo potrestán za to, co mi špatného způsobil. Násilí bylo činěno v šíleném stavu mysli, lidé neuměli rozlišovat a tak ani vlastně nevěděli co činí. Již jsem říkal, že jsem měl z Čechů strach. To byl můj obraz nepřátel ve mně. Když jsem potom přijel v roce 2000 do Opavy, cítil jsem se mizerně a myslel jsem na to, že mne lidi poznají, měl jsem stále veliký strach. Stále jsem v sobě nesl důsledky ran, bití, výprasky a všechno to, co jsem cítil tělesně a to, co konečně díky psychoterapii ze mne odešlo.

Pane pátere, jste ochotný připustit, že stejný strach, jaký jste měl Vy z Čechů, měli také Češi z Němců?

Zcela jistě. To vidím až nyní, že to tak muselo být. Bylo to špatné na obou stranách, bylo to morálně velmi těžké. Myšlenky těch lidí, to byl vlastně produkt té doby.

Jste zkušený člověk, dosáhl jste moudrosti dané věkem a poznáním. Co je potřeba podle Vašeho názoru učinit pro to, aby se takové násilí již nikdy neopakovalo?

To je velmi těžká otázka. Jsem přesvědčený o tom. že je potřeba učinit všechno pro to, aby žádná špatná ideologie nemohla ovlivnit masy. Vždyť i v Iráku je to dnes podobné. Stovky let vedle sebe žili Češi a Němci bez vážnějších problémů a najednou vlivem nepřátelských ideologií se všechno změnilo. Nedávno jsem napsal, že jsme žili pospolu ve stejném domě s Čechy a že to byli moji nejlepší přátelé. Bylo to v době někdejší první Československé republiky a během války se to všechno změnilo. Tehdy byl poštmistr, ředitel spořitelny a pohraniční vojáci Češi, všichni ostatní byli Němci. Problémy začaly až v roce 1938.

Víte, kdy se vaši předkové přistěhovali do Slezska?

To je pro mne těžká otázka. V době, kdy jsme byli v Opavě, jsme se pokoušeli podle knihy křtů zjistit, jak to s námi bylo. Dostali jsme se až do 17. století, kdy jsme zde byli všichni Němci, ale další informace již nebyly k dispozici.

Z hlediska dlouhodobého pobytu Vašich předků na území republiky pravděpodobně berete tzv. Benešovy dekrety jako křivdu. Cítil jste se být příslušníkem ČSR?

O tzv. Benešových dekretech jsem se dozvěděl v Sudetendeutsche Zeitung až před několika lety a zjišťuji, že jde stále o aktuální záležitosti. Beneš, to je něco jiného než Masaryk, kterého jsme měli jako obraz státníka ve škole. Beneš byl během války v exilu, v té době jsme se o dějinách společného života moc neučili, protože v roce 1939 bylo vše vykládáno se silným politickým zabarvením, jako ostatně i později. My jsme se podrobnější informace dozvěděli od naší tety, která byla vídeňská Češka a také se provdala za jednoho vídeňského Čecha. Pracovala společně s mým otcem.To bylo ve škole, kde jsme se učili česky. Kde domov můj jsem uměl zpívat česky i německy.

Zdá se tedy , že jste se cítili být příslušníky Československé republiky?

Ano, moji rodiče, kteří se narodili jako Rakušané, ale také i moje sestry a já jsme byli příslušníci ČSR. Toto jsem uváděl všude, dokonce i v Africe. Když se mě ptali, odkud pocházím, říkal jsem, že z Československa. Oni mi říkali: aha, to jen socialistický stát. Jednou mi to ale pomohlo. Bylo to v roce 1970 a 1971, kdy byl v Africe veliký hlad. K dispozici bylo pouze jedno jídlo na tři dny. Tehdy jsem dostal povolení jen proto, že jsem byl ze socialistického Československa, abych si zajel do sousedního regionu a tam jsem mohl nakoupit jídlo pro naše lidi.

Pane pátere, jaký byl tedy skutečný důvod Vaší návštěvy v Praze a na Pankráci?

Já jsem přišel s tím úmyslem, abych si zde vyhojil své duševní rány, které jsem tu utrpěl jako mladý člověk. Už nikdy bych nechtěl slyšet nadávku: „Ty, kurvo německá!“

Děkuji Vám za rozhovor

(Historická penologie)