Zaří 2006

James Bond a jiné vášně politiků

Milan Vodička

Ve svých fádních oblecích a kravatách bez fantazie vypadají tak koženě. Politici však mají občas koníčky, jaké byste u nich opravdu nečekali. Tak třeba Jacques Chirac miluje sumo a japonský premiér Koizumi Elvise. Berlusconi je velký zpěvák a Kim Čong-il si nechává unášet herečky, protože miluje film.

Hádejte, čím by chtěl být Jacques Chirac v příštím životě!

Nápovědu najdete hluboko v srdci Francie, ve vesničce Sarran, kde mají poněkud nefrancouzskou expozici. Je v muzeu, které stálo daňové poplatníky čtyři miliony eur a celé je o francouzském prezidentovi. A proto se celá jedna část týká zápasu sumo. Čtete správně: nikoliv francouzského sýra, francouzských žabích stehýnek nebo aspoň francouzského polibku, ale japonského zápasu. Mají tady figuríny slavných zápasníků, plakáty, břišní pásy zvané mawaši, nákresy všech sedmdesáti vítězných chvatů, detaily zápasnických účesů a všechny možné další exponáty, které se týkají suma.

Hledáte v tom nějakou logiku? Pak tedy vězte, že největší Chirakovou vášní je sumo. Kdyby nebyl politikem, možná by se stal zápasníkem sumo. „Kdybych s ním v mládí začal, mohl bych být třeba úspěšný,“ řekl jednou Chirac sportovnímu listu L’Equipe. „Výšku na to mám a váhu lze nabrat.“ Pak dodal, že zápasníkem se rozhodně chce stát v příštím životě. Sumo, to je jeho posedlost. Nechává si z Japonska posílat videokazety, na nichž trénují a zápasí největší hvězdy země vycházejícího slunce.

Až někdy půjdete kolem Elysejského paláce a uvidíte, jak z jednoho okna bliká televize, je vysoká pravděpodobnost, že v tom pokoji se na obrazovce právě srážejí polonazí cvalíci, kteří předtím groteskně celé minuty tančí svůj hroší tanec po zápasišti. A k těmto záběrům má přibity oči prezident všech Francouzů, nerudně odhání své tajemníky, kteří mu přinášejí znepokojující zprávy o stavbě dalších McDonald’s na Montmartru či zatoulaném jaderném kufříku. Chirac jednou vysvětlil, proč tak miluje sumo: „Nejde tolik o přímý kontakt, jako o odhad soupeře. Když se zápasníci konečně popadnou, vítězství bývá dosaženo dřív, než máte čas si ho všimnout.“ Francouzi už aspoň vědí, odkud Širako san převzal svůj politický styl.

Mezi císařem a Králem

Když Juničiro Koizumi před pár týdny uchopil imaginární kytaru, začal elvisovsko eroticky kroutit pánví a zpívat rock’n’roll, vyvrátil tím základní pravidlo mezinárodní politiky, že nic není nudnější než japonský premiér. Ale znalci to věděli už dřív: třeba od loňského července, kdy Koizumi zazpíval Georgi Bushovi k narozeninám elvisovsky sladce I want you, I need you, I love you - Chci tě, potřebuji tě, miluji tě.

Ano, už je to venku: druhou nejsilnější ekonomiku řídí elvisovský fanatik. Koizumi je Chirac naruby - přestože je Japonec, nechtěl být sumistou ani osmým samurajem, ale hvězdou rock’n’rollu. Dokonce vydal vlastní cédéčko, kde nazpíval pětadvacet Elvisových písní, které ho nejvíc chytily u srdíčka, jako Are you lonesome tonigt či It’s now or ever. Jako každý Japonec je věrný císaři, ale po pracovní době je oddán Králi, jak se přezdívá Elvisu Presleymu. „Miluji ho,“ řekl jednou japonský premiér. „Nikdy mě neomrzí poslouchat jeho písně bez ohledu na to, kolikrát je slyším.

Důvod? Podle Koizumiho je v nich obsažena „hojivá síla“, jež dokáže vyplavovat stres plynoucí z „místa nahoře“. Slabost pro Elvise je možná víc než jen náhoda. Oba, premiér i Král, měli narozeniny ve stejný den, 8. ledna.

„Elvis“ Koizumi už prodal přes 200 000 disků a příležitostně vystupuje i na veřejnosti. Před časem si zazpíval duet s australským ministrem zahraničí Alexanderem Downerem, samozřejmě to byl jeden z Presleyho ploužáků, I can’t help falling in love with you. S bratrem (ten je, jak jinak, vysokým funkcionářem elvisovského fanklubu v Japonsku) financoval vztyčení sochy Presleyho v životní velikosti v centru Tokia. Když má chvíli volna, zkouší své poradce ze znalostí detailů Elvisova života.

A tak není divu, že když se jel nedávno rozloučit před odchodem z funkce do Ameriky, George Bush ho vzal do Gracelandu, slavné vily, v níž Elvis žil a taky umřel. Elvík Koizumi to nezkazil: nasadil si velké elvisovské brýle, zahýbal pánví a zazpíval. Možná, že jste to v televizi viděli. No, nic moc. Body by dostal hlavně za kuráž.

Milovník kačera Donalda a Kmotra

Kim Čong-il, tajemný severokorejský diktátor, má rád kromě dívek také filmy. Má je tak rád, že by klidně šel i přes mrtvoly. Kim má obrovskou sbírku věcí týkajících se světové kinematografie. Sbírá všechno, i lidi. V roce 1978 nechal unést z Jižní Koreje svoji oblíbenou herečku. Pak unesl ještě jejího manžela, známého režiséra a producenta Šin Sang Oka. Pět let je držel odděleně a pak jim slíbil svobodu, když pro něj natočí pár filmů. Utéci se jim podařilo až v roce 1986.

Ale exponátů bylo i tak dost. Kim má doma údajně na deset tisíc filmů, a přestože Amerika je v jeho zemi ztělesněním zla, vídává všechny hollywoodské novinky. Podobně jako svého času Hitler si je nechává pravidelně posílat. Jeho nejoblíbenější jsou prý Kmotr, pak všechny bondovky, kačer Donald a horory. Je vidět, že Drahý vůdce neustrnul u jediného žánru a rozsah jeho zájmu je obdivuhodně široký. Prostí lidé si obvykle oblíbí třeba jen kovbojky nebo detektivky, ale skutečný znalec dokáže ocenit vše. A Kim znalcem je, protože napsal i knihu o umění kinematografie. Jeho oblíbenou herečkou je Liz Taylorová, což však vyvolává spekulaci, jestli jeho informace ze světa stříbrného plátna nejsou přece jen trochu zastaralé.

Berlusconi jako Beethoven

Těch, kteří mají či měli zvláštní koníčky, je samozřejmě mnohem víc. Jen málokdo vydržel pouze s politikou a vládnutím. A tak zatímco následník trůnu František Ferdinand - ano, ten ze Sarajeva - postřílel desítky tisíc jelenů, srnců či kanců, Nicolae Ceau?escu střílel raději medvědy. Napoleon hrál rád dámu, Antonín Zápotocký mariáš, Edvard Beneš fotbal. Brežněv sbíral auta, zatímco Mao Ce-tung mladičké dívky. George Bush jun. si odpočine nejlépe při vysekávání podrostu na svém texaském ranči, zatímco Antonín Novotný relaxoval u svých včel na chatě v Mirošovicích. Někteří však mají opravdu výrazné koníčky.

Zpěvák a hudebník. Silvio Berlusconi a něco tak primitivního jako fotbal? Svatý Antoníčku, to ne! Berlusconi a hudba? Si! Nedávný italský premiér je něco jako Beethoven mezi politiky, tedy podle vlastních slov. Volný čas rád tráví hrou na piano, kytaru nebo kontrabas. Rád vypráví, jak si vydělával na studia zpěvem na výletních parnících. Napsal slova pro cédéčko milostných písní neapolského typu. Také sbírá kaktusy.

Akční hrdina

Jestliže někde jede auto o zlomkrk pouští nebo letadlo letí dost vysoko na to, aby se z něj dalo vyskočit, nebude jordánský král Abdulláh daleko. Je totiž extrémním milovníkem extrémních sportů. Řídí o zlomkrk auta pouští, skáče padákem mezi skály. Připomíná svého otce krále Husajna, který budil v 60. letech rozruch na Riviéře, když tam provozoval jen v plavkách adrenalinový sport té doby, vodní lyžování. Jenže časy pokročily a jeho syn je potápěčem, pilotem vrtulníku, motokrosovým jezdcem a závodníkem rallye. Co jiného byste také mohli očekávat od bývalého velitele jordánských speciálních jednotek.

Sportovec

Hugo Chávez nevstoupil do armády, aby se stal vojákem, ale slavným baseballistou. Někde se však stala chyba, a tak to dotáhl jen na prezidenta Venezuely. „Rozhodl jsem se dát k armádě, protože to byl jediný způsob, jak se mladík z chudých poměrů, a ještě k tomu z venkova mohl dostat k velkému baseballu,“ řekl už jako prezident. Byl prý talentovaným hráčem, ale vojákování, puče a politika mu nakonec šly lépe než nadhozy a odpaly. Zdravá posedlost baseballem mu však zůstala. Před časem přece jen vedl národní tým. Bylo to v utkání proti Kubě a jejím kapitánem byl Fidel Castro.

Pařan

Na Thaba Mbekiho byste mohli snadno narazit, pokud po nocích chatujete na internetu. Ani by vás nenapadlo, že je to jihoafrický prezident. Je znám svou láskou k netu. Surfuje, hraje hry, čte nejrůznější stránky, píše svůj blog, kde se nebojí jít do detailů. Tráví u počítače dlouhé hodiny. Druhý den s gustem cituje dlouhé pasáže z mnohdy zcela podezřelých stránek, které předcházející noc četl.

Spisovatel

Dramata Iráku pod jeho vedením nebyla pro Saddáma Husajna dostatečná, a tak si vymýšlel svá vlastní. Psal, podobně jako třeba Antonín Zápotocký. Místo Barunky například stvořil román Zabíba a král. Je to romanticko-politologický příběh, ve kterém se to hemží úklady prokládanými občas sexem, z toho dvakrát poloskupinovým. Saddám přichází s námětem o manželském trojúhelníku, manželství bez lásky, znásilnění a smrti, na němž ukazuje příběh Iráku, jejž przní násilnické velmoci. Upřímně řečeno, toto dílo, které vyšlo i česky, nebylo zrovna „otcem všech románů“. Autor se, jak známo, později odmlčel.

(MFDNES)