Zaří 2006

Návod na chápání Izraele

Milan Vodička

Jakmile se na Blízkém východě začne střílet, je hned skóre automaticky 1:2 v neprospěch Izraele. Teď třeba na jeho území dopadají rakety Hizballáhu a k tomu rovnou schytal pár ran bičem od „mezinárodního společenství“. Na území Libanonu bouchají izraelské bomby, ale Hizballáh to neschytal od nikoho. Bylo by to zbytečné a navíc, Izrael se dobře kritizuje z nepřiměřenosti. Ale co je na Blízkém východě přiměřené? Vojenské akce a bombardování kvůli únosu tří vojáků v Gaze a na severu Izraele vypadají nepřiměřeně jen z křesla odjinud.

Při únosech totiž nešlo o to, vyfouknout Izraelcům jejich vojáky. Ve hře je mnohem víc. Blízký východ, to je divočina, kde mladý vlk pořád zkouší, jestli už konečně nemá na vůdce smečky. Hizballáh a Hamas si myslí, že vhodný čas nastal, neboť Izraeli došel testosteron. Už vydal pásmo Gazy, průzkumy se dají vykládat i jako těžká únava Izraelců z desítek let života bez míru a v čele vlády i ministerstva obrany stanuli nevojáci. Což tedy otestovat, jestli Izrael není tlouštík, který už nemá žaludek ani srdce vracet rány? Musí to být velké pokušení. A Izrael musí jednat, aby Arabům vygumoval z hlav iluzi své slabosti. Zná totiž nejdůležitější pravidlo biblické země: Kdo do tebe kamenem, ty do něj dvěma. Kdo se jím neřídí, tomu skočí po krku.

Jde o víc, než se zdá, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, Izraelci prožívají těžkou deziluzi: Arabové jim medově tvrdili, že pokud se stáhnou z okupovaných území, dostanou oplátkou příměří. Teď však proměnili Gazu a jih Libanonu v raketovou odpalovací rampu a manufakturu na bomby pro sebevrahy. Izraelci si mohou myslet, že kamufláž spadla a „okupovaným územím“ chápou Arabové celý jejich stát.

Zadruhé, v takové chvíli se Izrael chová jinak než jiné státy. Hádanka: proč asi? Nápověda: Izrael, to jsou Židé. Ano, je to ten stát, který vznikl z hrůz holocaustu a s úmyslem, že už nikdy nesmí nikdo Židy existenčně ohrozit. Vláda každé země má hájit své občany, ale v Izraeli je to cosi jako zákon zákonů, první přikázání, nejposvátnější povinnost, navíc umocněná pocitem, že v sázce je přežití národa. Jdou po nás - tenhle pocit mají Izraelci pořád v sobě. Je to situace, kterou zbytek světa může těžko chápat. Naivně přikládá šablonu vlastních měřítek tam, kde neplatí. A tak je to pořád stejné: kdykoliv se na Blízkém východě něco semele, kdekdo si elegantně kopne do Izraele, že zachází příliš daleko.

Možná by bylo účelnější přemýšlet o jiných věcech. Třeba o tom, proč Hizballáh nebyl dávno odzbrojen, čímž byla porušena rezoluce OSN. Přitom bylo zřejmé, že hustota raket v jižním Libanonu je tak vysoká, že by ji Hizballáhu záviděli všichni sovětští maršálové raketových vojsk dohromady.

Ale je tady ještě jedna důležitější otázka. Kdo rozdával Hizballáhu rakety jako turista dětem žvýkačky a nedávno mu dovolil zaútočit na Izrael a unést jeho vojáky? Hizballáh takové věci nedělá sám. Je to takový robot na dálkové ovládání, kterého řídí Sýrie a Írán. Jeho prostřednictvím vedou s Izraelem války v zastoupení - podobně, jako když si to za studené války SSSR a Amerika rozdávaly v Angole nebo ve Vietnamu. Sýrie i Írán vypustily robota, protože by opravdu rády zjistily, jestli Izrael ještě umí vrátit úder. A Írán má ještě jeden mnohem významnější motiv. Vypouští kouřovou clonu, která má zahalit jeho jaderný program. Požár na jednom konci hořlavého teritoria má odvést pozornost od doutnání na jeho opačné straně. Současně se tím směrem k Americe a Evropě zvedá varovný prst: Vidíte, vlastně se dohromady ještě nic nestalo, ale ropa je už krvavě drahá a také vaše burzy se chvějí.

A mezi tím se potácí Izrael, jehož tragédií je, že musí jednat, přestože tím vlastně skoro nic nezíská.

(MFDNES)