Zaří 2006

Jaká budoucnost nás asi čeká?

Vladimír Cícha

Samozřejmě, že na tuto otázku si nemohu odpovědět jinak, nežli takto: Nevím. Neví to vlastně nikdo z nás. Není mnoho Nostradamů. Ale jsou situace, období, kdy nemohu jinak, než si takovou otázku, zodpověditelnou jen laickým dohadem, položit.

Nejsem znalec historie a nebudu připomínat tu drobotinu z nezměrného počtu světových událostí, o nichž mám jakkoli nepatrnou vědomost. Nemohu se zabývat křižáckými výpravami, či spletitou historií Středního východu před stovkami let. Dokonce ani ne vytvořením státu Izrael v roce 1948 a následujícími početnými střety a kratšími válkami v oblasti. Vrátím se jen k roku 1993. Možná proto, že tehdy jsme chvíli postáli pod budovami World Trade Centra v New Yorku, v ulici dnes dosud ohrazené po teroristickém útoku na ně. Podobných akcí, lišících se jen místem a počtem obětí, bylo v posledních desetiletích nespočet a smutná posloupnost pak vyvrcholila 9. zářím 2001. Zaznívají hlasy a ne zcela bezdůvodně, že do jisté míry existence Sovětského svazu a jeho říše znamenala pro světovou politiku a dění situaci značně přehlednější než je tomu dnes, v éře prosperujících mafií, pašeráků drog a rozbujelého terorismu.

Západní demokracie ocitla se v průběhu nemnoha let v podivné a velice vážné situaci. Snad i z toho důvodu, že se některé západní země dopustily chyb. Zde leckdo může přispěchat s nápovědou, že tou chybou největší je americká aktivita v Iráku. Čteme-li zprávy o dalších a dalších obětech a masakrech v té zemi, se takový názor nabízí dost snadno. V této souvislosti se dovolím zmínit o knize značného obsahu a závažnosti, kterou napsal K. N. Pollack, ředitel Národních bezpečnostních studií pro koncil zahraničních vztahů (míněno vztahů Spojených států amerických). V Clintonově vládě působil sedm let, v CIA coby vojenský analytik pro Perský záliv. Nedávno napsal také Knihu Perská hádanka (The Persian Puzzle). Tedy člověk značně zasvěcený a věcí nepochybně znalý. Sotva dá se považovat za obdivovatele G. W. Bushe. Z několika zmíněných možností jak řešit situaci v Iráku poté, co S. Husajn nedodržoval podepsaná ujednání, vysvětluje v knize The Threatening Storm (Hrozící bouře), že sice problematické, ale nejúčinnější řešení krize bylo zbavit Husajna moci a vlády dříve, než bude pozdě. Všechny alternativy (o nichž se zde nelze pro jejich rozsah zmiňovat) rozebírá velmi podrobně a do všemožných detailů. Nevím, jaký je jeho názor dnes, kniha vyšla v roce 2002, ale její závěry alespoň mně pomohly v situaci se poněkud orientovat.

Není ale jen problém Iráku. Pojednou jako houby po dešti vznikly další. Libanon, Írán a docela nedávno v Londýně odhalená síť teroristů. Následky případného jejich útoku si sotva dovedu představit a raději se o to ani nepokouším. (K neklidu mi stačí, že 11. září poletíme přes Londýn do Čech).

Proč ale toto připomínání věcí dobře známých? Proto, že celkem normální a civilizovaný svět ocitl se v pozici ohrožení, v němž mu zbývá než nákladná bezpečnostní opatření a víra, že jich účinnost je a bude co nejvyšší. Ale, jak známo, stoprocentní účinnost je nedosažitelná. Útěchou sotva může být, že islámských zločineckých teroristů je snad jen malé procento v islámských společnostech. Sotva to pomůže k uklidnění a pocitu bezpečnosti. Bohužel, mnohdy to vede u liberálů do morku kostí ke hledání viny ve vlastních řadách. K omluvám a hledání ospravedlnění neospravedlnitelného. Neboť terorista je nejen vrah. Je to bestie prvního řádu.

Dovolím si uvést několik citací z článku P. Bashama, ředitele Demokratického institutu ve Washingtonu v National Post 13. 8. 2006 Kymácení k radikalismu (Lurching towards radicalism). Sděluje, že 1,6 milionu britských muslimů odmítá politickou toleranci a svobodu slova ve prospěch násilné radikální verzi islámu. Ptá se: Jsou britští muslimové skutečnou hrozbou této zemi a jejím tradičním hodnotám? Jako odpověď pak uvádí obsáhlou studii o názorech muslimů v Británii. Zde jsou některé výsledky:

50% míní, že 9/11 byl komplot americké a izraelské vlády, víc než dvakrát větší počet nežli těch, kteří si to nemyslí; nejméně jeden ze čtyř považuje londýnský masakr 7/7 za oprávněný kvůli britské podpoře americké aktivity v Iráku; stejně tak jeden ze čtyř na otázku zda považuje Británii za svou zemi odpověděl záporně; 30% britských muslimů dává přednost šarii (islámskému náboženskému zákonu) před zákony britskými; 28% sní o tom, že se Británie stane státem islámského fundamentalismu, což potvrzuje i průzkum Daily Telegraphu , že třetina britských muslimů věří, že západní společnost je dekadentní a nemorální a že muslimové se musí snažit o její zničení. (Zde moje vsuvka: s tou dekadencí to není daleko od skutečnosti. Je kupříkladu velmi nemorální, když společnost Exxon za nynější ropné krize vykázala za poslední čtvrtletí snad druhý největší zisk ve své historii, jak sděleno v TV-zpravodajství)

Pro omezenost místa nemohu citovat všechny výsledky zmíněného průzkumu, tedy alespoň ve stručnosti: muslimy je odmítána demokracie, před londýnským útokem výzvědná služba odhadla, že 1% britských muslimů podporuje nebo se přímo účastní teroristických akcí, britská vláda zjistila, že v nedávných letech se 3000 britských muslimů vrátilo domů z výcvikových táborů Al Kajdy.

Snad tohle stačí. K takovým koncům dovedly západní civilizaci zprofanovaný multikulturalismus a politická korektnost, ideologie nebezpečná svojí nelogičností a plíživostí. Teroristé rozumějí jen jednomu jazyku, jazyku smrti, násilí, devastace. Závist a nenávist chované k západní civilizaci a demokratickému, ač nikoli bezchybnému uspořádání, jsou podstatou jejich existence.

Kde hledat vysvětlení nebo zdůvodnění tohoto stavu? Ovšem, teorií o tom je mnoho. Faktem ale zůstává, že dnes už hyenismus teroru vnímáme jako nezbytnou součást našeho života. Uvykáme a otupujeme. Pravda, našinec se sotva může dovědět o propletencích, které ovládají nejmocnější světa. Ale i obyčejný člověk a občan může, ba měl by si udělat z toho, co vidí a dozvídá se, svůj názor. Když si tak počínám, nemohu vzpomenout letitého řádění teroristů libyjských. Když pak R. Reagan vyslal na návštěvu Libye stíhačky a bombardéry, byl po léta klid a mír.

Obávám se, že zranitelnost demokracie, její podstata, se v posledních desetiletích potvrdily. Demokratické země otevřely ochotně náruč těm, kteří (jistě, že ne všichni), podobají se červotoči, který se pustil do dosud vcelku zdravého stromu. V osmdesátých letech minulého století vyšla kniha Jean-Francoise Revela Jak zanikají demokracie. Ač je věnována slabosti demokracie v její koexistenci s totalitou Sověty nastolených režimů, velmi mnohé ze závěrů autora je platné i dnes, kdy demokracie velmi snadno může zaniknout nikoli neschopností obrany proti komunismu, ale proti dnešnímu nebezpečí, islámskému teroru.

Teror je neomluvitelný zločin a bojovat proti němu co nejúčinněji je to jediné, co nám, kromě bezpečnostních (nevýslovně nákladných) opatření, zbývá.

Na úvodní otázku si pak, ač velmi nerad, znovu odpovídám: nevím, ale budoucnost bude pravděpodobně neradostná.