Říjen 2006

Fidel: podlý paranoik

Ramón Colás

Fidel Castro je jednou z nejzajímavějších a nejdiskutabilnějších osobností posledních padesáti let. Castro, obdarovaný výjimečným charismatem a téměř perfektní výřečností, dosáhl v roce svého nástupu k moci (1959) toho, aby s ním sympatizovala nejen většina Kubánců, nýbrž i světové osobnosti všech politických směrů, náboženských přesvědčení či ideologické orientace. To, že na jedné straně záměrně popíral kult své osobnosti a na straně druhé miloval chválu, jeho způsob života opředený záhadami, neinformovanost veřejnosti ohledně jeho rodinných poměrů a okruhu přátel či jeho preferencí, z něj učinilo záhadnou osobu schopnou udělat dojem i na tvrdé odpůrce.

Castro je výtvor sebe samého. Je kopií nejrůznějších historických osobností spojených s jeho temperamentem a zvráceností. Castrova vzteklá gesta připomínají Hitlera během jeho zapálených projevů plných nenávisti. Nekonečnost jeho proslovů a rozporuplnost jejich obsahu pochází od nestálého a oportunistického Marxe. Schopnost lhát bez sebemenšího studu a vychytralost při ospravedlňování vlastních zločinů nás zavedou až k Machiavellimu do starobylé Itálie. Podobně pak bezvýhradné přijímání jeho osoby bez ohledu na vážné omyly je pojetí goebbelsovské, kterého využil pro upevnění kultu své osobnosti a k tomu, prezentovat se jako muž bez poskvrny.

Inspirován Napoleonem

Permanentní snahu překonat všechny možné rekordy převzal od Napoleona, u kterého vždy nesmírně obdivoval jeho posedlost prosazováním vlastní autority za hranice vlastní země. To, jak se zapojuje do různých mezinárodních konfliktů, poukazuje na jeho pojetí sebe sama jako mesiáše a na přecenění osobních schopností. Od Bolívara převzal starost o to, jaké místo v dějinách zaujme po své smrti. Castro však už světu ukázal, jak je falešný. Vždy byl mužem, kterému se nedá věřit. Jeho zdánlivá laskavost a starost o slabé jsou jen chorobným předstíráním, kterým se snaží zakrýt svou podlou přirozenost a nemilosrdnost k lidem odsouzeným k smrti. Je veden svým pragmatismem a zločinným utilitarismem naučenými od otce. Velmi dobře umí získávat přívržence a zbavovat se jich, jakmile se trochu odchýlí od jeho plánu. Je zajímavé sledovat pak tyto lidi, jak sami sebe veřejně obviňují a zbavují tak Castra jakékoliv odpovědnosti vůči jeho mocenské skupině.

Pokroucená osobnost

Tento druh jednání je výsledkem jeho pokroucené osobnosti. U kubánského vůdce dochází ke spojení různých psychopatických poruch, které z něj dělají bytost vskutku výjimečnou. Zaprvé zdůrazňují jeho komediantství. Sotva byste našli výstřednějšího člověka, než je on. Vždy musí být středem pozornosti. Při příležitosti padesátého výročí založení OSN se Fidel zviditelnil tak, že před zraky lídrů z celého světa svým kapesníkem přikryl hodiny, které vymezovaly čas určený pro každého řečníka. Světová média pak incident prezentovala jako nejdůležitější událost jednání. Z Castrovy strany to byl akt záměrný a předem promyšlený, zcela v souladu s jeho hysterickou posedlostí být vnímán jako nejzajímavější současný politik. Zadruhé u něj vidíme paranoidní rysy včetně charakteristických pocitů pronásledování a přesvědčení, že jej všichni kolem chtějí poškodit. Tvrdí, že se za dobu trvání své diktatury stal obětí více něž osmi set pokusů o atentát, což by znamenalo, že se ho někdo o něco častěji než jednou za měsíc pokouší zavraždit. Fakt, že k ochraně své bezpečnosti používá armádu, prozrazuje jeho strach z toho, že by mu někdo byť jen zkřivil vlásek. Zatřetí se nám odhaluje antisociální charakter své osobnosti. Castro nerespektuje žádný řád. Pro něj neexistují meze stanovené zákony, protokoly atd. Užívá si, když může porušovat a ničit pravidla chování. Tento druh psychopatického jednání je typický pro delikventy, kteří pak s velkým zaujetím vzpomínají na své „hrdinské“ kousky.

Nejzřetelnějším z chorobných znaků jeho osobnosti je paranoia. Podle Castrovy interpretace realita závisí na jeho vůli. Toto interpretační blouznění z něj dělá lidskou bytost vzdálenou od ostatních lidí, osamocenou ve své moci a zkreslující sféru svého vlivu. 31. červenec, kdy předal veškeré pravomoci svému bratru Raúlovi, můžeme považovat za „den nula“, kdy po 47 letech totální moci z očí Kubánců zmizel „božský“ obraz muže, který se narodil, aby vládl za cenu jakýchkoliv lidských obětí.

(MFDNES)