Říjen 2006

Provinilost na nepravém místě

Bohumil Doležal

Íránská státní propaganda zorganizovala výstavu karikatur na téma holocaust. Má to být zjevně jakási odveta za karikatury proroka Mohameda. Snaží se odhalit pokrytectví západní společnosti. Argument zní: když západní intelektuálové a politici hájí pro sebe svobodu projevu, je třeba je vzít za slovo a rozšířit ji i na svobodu publikovat karikatury na téma holocaust. Na výstavu poslali obrázky lidé z celého světa a měla velký ohlas, zejména u nás na Západě. Západní intelektuálové se cítí být zasaženi na citlivém místě.

Slabost západního postoje se pokusil shrnout Martin Komárek v MfD z 16. června. Jeho teze jsou: za prvé, svoboda buď je (a to i pro zesměšňování holocaustu), nebo není. Žádná třetí cesta neexistuje; to je teoretický aspekt věci. A za druhé: holocaust způsobili „příslušníci bílé rasy, křesťané, dobyvatelé světa, křižáci“. Pro ty je tabu. Pro Peršany a Araby ne, ti za nic nemohou.

Shrnutí je šťastné a reprezentativní, obsahuje vše podstatné.

Nejprve metodická poznámka: svoboda není cíl, ale prostředek. Svoboda znamená dělat věci, které mají smysl. Smysl karikování proroka Mohameda mi uniká. Dost často se dělat věci, které mají smysl, nepovede. Proto ještě není třeba svobodu zavrhovat.

Přitom ovšem abstraktní liberalismus je pěkná věc, ale ve skutečnosti je člověk svobodný daleko méně, než si připouští. Některé věci nedělá, protože slušného člověka nenapadnou: například zrovna dělat si šašky z holocaustu. Je příznačné, že napadly íránského prezidenta a íránské propagandisty. A když už člověka napadnou, není to důvod, aby dělal, nýbrž aby se styděl. Problém nastává tenkrát, když lidé začnou dělat věci, za něž by se měli stydět, a stát má dojem, že se může bránit jen zákonem. Hlavní problém pak ovšem není, že stát omezuje svobodu zákonem, ale že lidi napadají věci, zas něž by se měli stydět. Lidi v Evropě, ovšem. A taky Ahmadínežáda a tvůrce íránské státní propagandy.

A pokud jde o druhou, morální výtku (holocoaust je u nás tabu, protože na něm na rozdíl od Íránců máme vinu): jsou věci, za které „křesťané a křižáci“ očividně nemohou (genocida Arménů) a přece si z nich žádný slušný člověk nebude dělat šašky. (Mimochodem je poněkud zvláštní, s jakou ochotou lidé v Evropě a zejména v Česku bezmála aplikují ženevské konvence na války, které proběhly před osmi sty lety, zatímco pokud jde např. o ukrutnosti na německém obyvatelstvu českých zemí po druhé světové válce, spokojíme se často tím, že to tenkrát dělali všichni a že my jsme nezačali.) To ale není ta hlavní věc. Jsem příslušník bílé rasy a křesťan - pokud jde o křižáky, těm ve dvanáctém století sloužili mí předkové tak nanejvýš za stoličku, když lezli v brnění na koně, ale i to se dá chápat jako forma spoluviny. Cítím odpovědnost např. za antisemitské vyvádění české společnosti v době hilsneriády i za leckdy šikovně maskovaný antisemitismus mnohých lidí dnes. Necítím odpovědnost za holocaust, protože bych to považoval jednak za nevěcné a jednak za nemravné. Člověk má cítit odpovědnost jen za to, za co prokazatelně může. Lidé, ochotní svou odpovědnost rozšiřovat do globálna, ve skutečnosti svou odpovědnost oslabují: kdo tvrdí, že je odpovědný za všehomír, se ve skutečnosti necítí být odpovědný za nic.

Mnozí evropští politici tento dobře míněný pocit provinilosti evropských intelektuálů cynicky zneužívají. Roní krokodýlí slzy nad zavražděnými z Osvětimi a zároveň provádějí alibistickou a kapitulantskou politiku vůči jejich potomkům v Izraeli. Je to zároveň snadné a hnusné. Jestli má Evropa k někomu závazek, není to závazek k mrtvým, ale k živým. Starejte se o živé. Chovejte se slušně ke svým židovským spoluobčanům. Starejte se o Izrael. A nenamlouvejte si, proboha, že když bráníte Izrael, poskytujete službu někomu cizímu. Vůbec ne. Bráníte sebe.