Říjen 2006

Rozhovor na dálku s Otou Ulčem

Martina Fialková

Martina Fialková: Pane Ulči, já jsem si o vašem „globálním pobíhání“ vytvořila takovou představu, že vždy tak někdy na jaře se z USA, kde ponejvíce přebýváte, vydáte směrem na východ, tedy nejprve do západní Evropy, odkud po různých zastávkách povětšině v červnu dostáváte do Čech, kde tak 4 – 6 neděl pobudete, a opět se přesouváte dál. Pokračujete zase směrem východním někdy přes Asii, s různými zastávkami a odbočkami na zajímavá místo (třeba do Austrálie) a vaše pobíhání zakončujete zpravidla v Číně, odkud pochází vaše manželka, a kde máte tudíž příbuzenstvo. Odtud se – v mně už neznámou dobu – opět přesouváte směrem východním, až docela obkroužíte zeměkouli a ocitáte se opět ve svém přechodném domově v USA. A tak se to opakuje každý rok. Je to tak nebo jsem úplně vedle?

Ota Ulč: Dost vedle jste. Od doby kolapsu komunistického režimu pravidelně pomíjím západní Evropu, kterou jsem už dříve dost důkladně prošmejdil a naopak teď létám přímo do Prahy – od konce května a setrvat do konce června, dokud trvá divadelní sezona a nezačne se hrnout příliš mnoho turistů. Pak se vracím, většinou příjemně schvácen, zpět domů, do Ameriky, která není mým domovem přechodným, ale permanentním. Však jsem tam strávil většinu svého života. Tedy že bych pokračoval z Prahy hned dál někam k protinožcům – to, prosím, ne. Několik cest kolem světa jsem sice absolvoval, ale už zdaleka nejsem ten nejmladší, trmácet se do velikánských dálav už věru není žádná slast, trávit nějakých čtrnáct či kolik hodin na palubě, předtím procházet potřebnými kontrolami těchto dní, zouvat si boty, podrobovat inspekci každou maličkost. Vloni jsem podnikl dvě takové cesty – jednu východním směrem, přes celičký někdejší Sovětský svaz, dál přes Pákistán, Indii do Singapuru a s konečnou zastávkou v Indonésii, a druhá cesta pak byla západním směrem přes Pacifik, do Tchaj-pej na Tchaj-wanu.

Protože náš rozhovor jsme nestihli při vaší letošní zastávce v Česku, děláme ho teď prostřednictvím e-mailu. Z kterých končin mi tedy, prosím, odpovídáte, není-li to tajné.

Nevím, proč bych měl adresu tajit – i kdyby byla sebeexotičtější. Tato ale zdaleka není: sedím zde doma v městě Binghamtonu, ve státě New Yorku, na půl cesty mezi New York City, onou Sodomou a Gomorou, a Niagarskými vodopády u kanadské hranice. Ve zdejším městě, a rovněž místě univerzity, kde jsem vyučoval přemnoho let, setrvávám většinu roku. Buď v domku, odkud to mám čtvrt hodinku pěšky do kanceláře – velký to luxus v Americe, kde průměrná vzdálenost do zaměstnání bývá aspoň dvacet, třicet kilometrů -, nebo jsem v druhém našem sídle, které jsme si, spolu s okolním lesem pořídili někdy před deseti lety.

Z vašeho putování křížem krážem po zeměkouli jste vytěžil už mnoho poznatků. Často jsou takového druhu, že srovnáváte, jak my něco děláme v Česku (dobře nebo špatně), a jak se to dělá jinde ve světě (špatně nebo dobře). Tím nám doma rozšiřujete obzory. Překvapuje vás po tolika cestách a zemích, které jste navštívil, ještě něco?

Samozřejmě, že mě překvapuje. Opak by byl důkazem už totálního mentálního úpadku. Postava v jedné mé knížce praví „Nechci se dožít okamžiku, že bych se někde díval na zavřené dveře a již by mě nezajímalo, co je za nimi.“ Sebevětší zkušenost nemá – neměla by – vést k atrofii, absolutnímu nezájmu ve smyslu „no jo, to já už všechno zažil, co mi budete povídat.“ Svět se nám doslova před očima mění – třeba Čína teď a před deseti roky, a proč chodit tak daleko, stačí, když se rozhlédnete ve svém nejbližším okolí – Česká republika za hanebného panování budovatelů vědeckého komunismu a pořádné změny od té doby. V porovnávání kultur, uvažování v hodně vzdálených končinách, lze někdy vystopovat podobné, až identické praktiky: jak se rozepisuji v prozatím své nejposlednější knížce Klokánie a obtížné sousedství, která před měsícem vyšla v Praze, například na Filipínách diskriminační předpisy proti tamější menšině Číňanů jsou jakoby doslova opsány ze staré rakousko-uherské monarchie, namířené proti tamějším Židům. Však Číňanům se dostalo přízviska „židé Asie.“ Ovšem na druhé straně, nikdy nebudu tvrdit, že všechny kultury jsou v podstatě stejně, stejně hodnotné - jak je oblíbeným tvrzením oněch zastánců a prosazovatelů tzv. multikulturalismu. Já jsem dosud neměl potíže postřehnout velmi podstatný rozdíl mezi počínáním například vegetariánů a kanibalů. Teď bych trošku odbočil touto poznámkou či meditací: Motivace k útěku, tak zásadnímu životnímu rozhodnutí, je v podstatě jen dvojí: buď se utíká od něčeho nebo k něčemu, buď od zlé tchyně nebo k bohatému strýci v Americe - jehož jsem tam ale neměl, vůbec nikoho jsem tam za oceánem neznal. Začátky byly hodně neveselé. Na letišti v New Yorku mě vyzvedl můj sponzor v podobě hraběnky Tolsté. Tato vnučka Lva Nikolajeviče, titána světového literatury, mě okamžitě seznámila s krušnou realitou americké existence. Na můj dotaz, na kterou mě pošle univerzitu, mi podala tlustopis s podrobnostmi o stovkách učilišť, ať si vyberu. Ano, součástí svobody je vlastní odpovědnost, břemeno rozhodování, to ze mne nesejme žádná vrchnost. Pro novice, dilema to k uzoufání. Horké, vlhké, slizké léto, mraveniště Manhattan, hotýlek v hodně nepříjemném sousedství černošského Harlemu. Též v sousedství Kolumbijské univerzity, kde jsem se pustil do studií politologie. Ono mé právnické vzdělání z Prahy z doby stalinismu, pokud se to vzděláním vůbec dá nazvat, bylo ovšem zcela bezcenné. Značný byl i rozdíl mezi výukou evropskou a americkou. Zatímco na starém kontinentě spíš platí analogie s naléváním vína do prázdné číše, v Novém světě je to rozsvěcování svíce. Snaha napěchovat znalosti versus snaha naučit autonomně myslet. Žák je do značné míry i architektem svého studijního programu a zkoušky jsou písemné. Tu ústní před pěti examinátory jsem zažil až při zdolávání nejvyšší doktorské mety. Nepříjemný z nich byl jen jeden – proslulý Zbigniew Brzezinski, Evropan. Snad ještě abych dodal: osud, pokud něco takového doopravdy autonomně existuje, zdá se někdy mít podobu jakéhosi čaroděje, s podivným, nesnadno dešifrovatelným smyslem pro humor. V knížce Naši mezi protinožci mám tuto poznámku: „Mnozí exulanti (včetně mne) mají vlastně důvod být komunistům vděční, že je ze země vypudili. Tím nám dali příležitost obohatit se o zkušenosti, o nichž bychom se ani neodvážili snít.“ Ano, rozhodně jsem si netroufl snít o životě v mnohdy značně exotických dálavách, když mě za studií na plzeňském klasickém gymnasiu experti psychologové vyhodnotili a doporučili, abych se stal lékárníkem.

Jak moc se musí člověk přizpůsobovat, když má čínskou manželku, a jak ona?

V našem případě ono přizpůsobování bylo příjemným vzájemným obohacováním. Tak především, ona vyrostla v prostředí značně víc kosmopolitním, než já v provinčních západních Čechách. Její aristokratický otec byl Číňan, vzdělaný na univerzitě v Cambridgi, a její matka byla Švýcarka. Manželka vyrostla v několikajazyčném prostředí, když jsme se seznámili, tak pracovala pro mezinárodní organizaci v New Yorku – onen UNICEF, co se stará o dětičky. Dovedla se daleko lépe pohybovat v západním světě než já, který se tam náhle z totalitní klece objevil.

Vaše manželství už trvá hodně dlouho, určitě jste navzájem převzali se ženou některé vlastnosti, zvyky a podobně. On české, vy čínské... dá se to tak říci? A které?

Odpovím reakcí našich přátel z Evropy, kteří včera odtud odjeli. Manželka jim totiž k večeři servírovala českou houbovou omáčku s velice českými knedlíky. My dva jsme se seznámili na Manhattanu na českém Silvestru. Na večírku ve výlučně české společnosti se otevřely dveře a s příchozími rovněž vešlo exoticky vypadající stvoření. „To je taky Češka?“ zareagoval jsem. „Ne, to je Slovenka - z druhé generace,“ tam slyším a v rámci mé již nedostatečné střízlivosti jsem uvěřil. Jenže ona to byla ta čínsko-švýcarská šlechtična, pracující u OSN. O svém nóbl původu mi nic neřekla a když jsem se to dozvěděl, já chám, plebejec, jsem jásal. Z encyklopedie jsem se o jejím dědečkovi dopídil, že to byl jeden z nejbohatších mužů v Číně, císařský dvůr mu udělil titul na výši velvyslance, založil sedm bank, syny posílal za vzděláním do Evropy – a tak se stalo, že jeden z nich se v Alpách zakoukal do helvétské dívčiny, vzali se a z toho vznikla jejich dcera. Ta v New Yorku měla spoustu nápadníků - bohatých, ba i slavných, z řad herců a podobně. Tak proč si vybrala mne? Takto zhurta jsem se jí zeptal a vyslovil domněnku, že buď byla blbá nebo aspoň hodně potrhlá. Odpověděla s odkazem na mou údajnou „zajímavost“ a že se se mnou nikdy nenudila. Tak tady to máte. Na rozdíl ode mne, jenž z čínštiny pochytil jen pramálo, se natolik naučila česky, že porozumí smyslu té které konverzace. Já jsem se, s dost obtížemi – musím se přiznat, naučil pohybovat v čínském prostředí nikoliv jako slon v porcelánu. A tím ovšem nemyslím jen zručné zacházení s hůlčičkami při jídle. Troufám si tvrdit, že na rozdíl od průměrného tvora z českého prostředí jsem ohleduplnější a citlivější na to, čemu se říká „ztráta tváře.“ My dva spolu ovšem komunikujeme anglicky, ona se synem, v Americe narozeným a vyrostlým, si povídají čínsky, a my rodičové občas spolu hovoříme německy.

Dlouhá léta jste přednášel na univerzitě v americkém Binghamtonu. Zajímaly vaše studenty taky vaše totalitní zkušenosti. Bavil jste se s nimi o životě v komunistickém Československu? V jaké to bylo rovině?

O životě v totalitě jsem se zmiňoval o v kursu, zabývajícím se satelitními zeměmi střední a východní Evropy, v kontextu Moskvou dirigovaného sovětského vzoru. Snažil jsem se, též s pomocí osobních zkušeností, vysvětlovat psychologické dimenze té zkušenosti - co to byl strach, například – ale nemyslím, že by to byli příliš pochopili, či přesněji, že by to byli schopni pochopit.

Příliš se „doma“ v Česku nezdržujete, ačkoliv vždy, když jste tady, dostává se vám vřelého přijetí, konají se besedy či autogramiády vašich nových knih, musíte stíhat plno setkání, řešit mnoho záležitostí... Nepřemýšlel jste, že byste se zde usadil třeba vždy na půl roku nebo aspoň na pár měsíců, jak to dělá mnoho krajanů v zámoří, kteří „pendlují“ mezi USA a Českem?

Však něco takového přece dělám. Někdy přijedu i dvakrát do roka.

Jste určitě reprezentantem těch úspěšných Čechů, které svět nepohltil, emigrace jim umožnila plnohodnotněji žít, pracovat či tvořit a oni svobodné podmínky dokázali využít tak dobře, že dosáhli vysoko. Znáte ale také ty, kteří opravdu neuspěli? Je jich mnoho? O těch my tady moc nevíme a zdá se, že tací Češi snad ani nejsou, ačkoli komunistická propaganda tvrdila, že jich je spousta.

Měl jsem několik výhod, když jsem do Ameriky dorazil. Jednak jsem byl mladý, bylo mi přesně třicet roků. Přišel jsem sám, svobodný, nevlekl sebou rodinu a kupu dětiček. Dobrá, ale takovou výhodu měli mnozí jiní. Jenže také jsem přijel s dostatečnou znalostí angličtiny, abych mohl jít rovnou studovat na univerzitu. Jak odpovědět na otázku, zda tu „uspěli nebo neuspěli“: materiálně si polepšil téměř každý, ovšem vždy se našlo procento těch, kteří byli emocionálně na své původní prostředí příliš vázaní, nepřesaditelní, takže i kdyby sebevíc zbohatli, přece jen jim stále cosi ke spokojenosti chybělo. Jeden recenzent mých knížek se na mne obořil, že se na svět dívám českýma očima. Inu, jiné nemám. A věru s chutí se soustřeďuji na českého člověka a jeho osud v dálavách, na úskalí integrace, jeho radosti a žaly. V knížce o Protinožcích předkládám portrét Rudolfa Klímy, nestora starousedlíka na Tahiti, Václava Chadima, bývalého letce na Nové Guineji, Zdeny Ryšavé, kuchařky rovněž z oné oblasti občasných kanibalů.

Známé jsou vaše postoje k plíživé islamizaci Evropy. U nás to zatím tak není vidět. Myslíte si, že dojde i sem?

Nedovedu si představit, že české ženy by se začaly balit do černých hadrů a nasazovaly si škrabošky. Že by český národ zanevřel na pivo. Ovšem, jak nedávno napsal výtečný, částečně v Čechách, částečně v Anglii sídlící publicista Benjamin Kuras, otázka zda Evropa zkrotí islám či islám převálcuje Evropu, je již de facto rozhodnuta – v neprospěch Evropy. K tak tristnímu závěru nás přivedou jednoduché počty, kolik lidí tam přichází, legálně či ilegálně, jaká je porodnost jejich žen. Již v této době, v řadě západoevropských metropolí nejčastější jméno, dávané novorozeným chlapečkům, je Muhammad.

Abychom končili optimisticky – vy jste myslím, pesimistou velmi nerad, mám dojem, že se vždycky snažíte najít na všem špatném něco dobrého – jak vidíte budoucnost Čechů v Evropě příštích desetiletí - vida, tím i já předjímám, že to musí být optimistická vize. Nesdílíte-li ji, co naplat, skončíme negativně.

Rád bych si představoval český národ, zbavený svých nepěkných vlastností – závistivosti zejména, a hrozně bych byl nerad, kdyby pozbyl svého výtečného smyslu pro humor. S přidáním dávky tolerance a ubíráním pesimismu, též menší míry závisti, lakoty a hulvátství, hodnotná budoucnost takového národa se pak nemůže nepovést. Též chci dodal, že na občasné dotazy, jak bych se nejspíš charakterizoval, odpovídám, že spíš než za neohroženého dobrodruha se mám za dost opatrnou osobu, snad i trošku za zbabělce, který se ale svou neopatrností může dostat a věru i dostává do maléru. V Indii, v poutním městě Benáresu (Varanasi) jsem porušil přísný zákaz fotografování kremace nebožtíků na břehu svaté řeky Gangesu či Gangu a tak tak, že jsem unikl krvežíznivým náboženským fanatikům. Ve Swazilandu jsem volkswagenem kličkoval před domorodci, vrhající mým směrem oštěpy. V tomtéž volkswagenu jsem uvízl ve sněhu na horské okresce v království Lesotho. V Macau v herně jsem si povídal do magnetofonu, což se zřejmě nemá, nesmí, a gorily mě uchopily a vynesly způsobem, že jsem se rozplácl na avenidě, tehdy ještě pojmenované po diktátoru Salazarovi. Na argentinsko-brazilské hranici u vodopádů Iguazú jsem si na poslední okamžik změnil program a vrátil se do Rio de Janeira o den dřív, což dobře jsem udělal, neboť můstek nad vodopády se zřítil a do smrtelných hlubin strhl i několik tuctů návštěvníků. Z australského Melbournu jsem letěl na sever do Brisbane s mladým lékařem, pilotem, a v roli navigátora jsem mu radil tak zdárně, že jsme ztraceni přistáli v poušti. Tento Dr.Warren Hastings se krátce poté s tímtéž letadlem zřítil a zabil. Když se do značných dálav letí padesátkrát, stokrát, dochází pak ke statistické pravděpodobnosti nějakého zádrhelu: uprostřed Pacifiku to byl návrat letadla Air New Zealand zpět do Honolulu kvůli mechanické závadě, též nerad vzpomínám na urputnou vichřici a moc nepříjemné přistávání v Nadi (Fidži). V pořádném nebezpečí života jsem byl vlastně jen jednou, a sice na ostrově Viti Levu ve Fidži, kde jsem se šel ponořit, kochat se korálovými krásami a při té příležitosti se na dně dotkl něčeho, co vypadalo jako kámen. Jenže byla to tzv. stone fish - ryba pouze jako kámen vypadající, ale vybavená mnoha ostny s jedem s potencí kobry. Smrtelné to bývá v devadesáti procentech případů. Dostal jsem se mezi menšinu přeživších značnou ztrátou krve a též konsumpcí protijedu v podobě výtečné skotské whisky. V rodně zemi zpravidla dostávám otázku „Jste teda Čech nebo Američan?“ Odpovídám, že jsem hybrid, snažící se z obou světů absorbovat ty lepší vlastnosti.