Říjen 2006

Hranice bláznovství

Luděk Frýbort

Více se chápá rozumného jedno domluvení, nežli bys blázna stokrát ubil (Přísloví Šalomounova, 17:10)

Předesílám, že nerad používám substantiv „populismus, populista“, jelikož se jimi dá dle potřeby orazítkovat kdeco. Naštěstí má jazyk český mnohem jadrnější i přesnější výraz „tlučhuba“, jímž označujeme cynického a povrchního chlapa, ochotného v zájmu vlastního prospěchu pustit z huby a naslibovat všechno, možné či nemožné, splnitelé či nesplnitelné. Chci se jej v dalším textu držet i za cenu, že se jím někdo může cítit osloven.

Konšelé města Postupimi, metropole spolkové země Braniborsko, si připravili znamenité hlavy lámání, a třebaže jim to nevadí, i pěkný kousek ostudy. Že se zástupci krajní postkomunistické levice domáhají obnovení Leninova pomníku v jejich městě, to by ještě nikoho zvlášť neudivilo. Divnější už může být, že ani sociálně demokratický pan starosta proti leninské renesanci ničeho nemá. Leninové, Marxové a jiní takoví, ať byli, jací byli, jsou přece ve své kamenné formě umění; a kdo by chtěl být takový barbar, aby něco namítal proti uměleckému dílu! A jen týdeník Focus se táže, jaký rambajs by se asi strhl, kdyby se, řekněme, město Braunschweig rozhodlo vrátit na nějaký podstavec umělecké dílo v podobě jistého Adolfa Hitlera. Týdeník Focus vychází ovšem v západní části Německa. Město Braunschweig se prostírá tamtéž. Z toho je možno vyvodit naději, že se město Braunschweig svého Hitlera nedočká, protože západním Němcům stačilo jedno domluvení. Postupimský Lenin se však na starém místě octnout může, neboť kde jsou ty dny, kdy šťastný východoněmecký lid roztloukal hraniční zdi a radoval se ze svého vysvobození. Už mu otrnulo, už, když ne celý, tedy jeho nemalá část, po svých Leninech a jiných reliktech těch idylických časů zase touží a dočkat se nemůže. Inu, kdybys blázna stokrát ubil…

Český vlastenec staršího typu by v tom mohl vidět doklad anomálie německé duše s jejím sklonem k autoritativním věroukám; v tom případě je ale hodno pozoru, že se hranice bláznovství netáhne kolem celého německého etnika, nýbrž právě jen podél někdejší vnitroněmecké zadrátovanosti. Proč? Je komunistické bláznovství trvanlivější než nacionálně socialistické? Omluvitelnější? Ale to všechno by ještě bylo pominutelné, kdyby šlo jen o rozpor v nazírání občanů starých a nových spolkových zemí. Bohužel nejde. Pohlédněme na události posledního času v Polsku, na Slovensku a v určitém smyslu i v krajích českých; snadno zjistíme, že hranice bláznovství v sobě zahrnuje mnohem větší, k východu otevřený prostor. Leninové byli svrženi, ale čekají v depozitářích na své znovunastolení. Pochod k demokracii byl nastoupen, ale ubírá se po prapodivných cestách. Přirozený hospodářský systém (ať neužívám termínu „kapitalismus“) byl s velkou chutí převzat, ale v chamtivých postkomunistických ručkách se z něj stalo rejdiště vykuků a podvodníků. A politická soutěž, veřejná diskuse, v normálnějších poměrech pojistka proti mocenské zvůli, zvolna, ale nepřehlédnutelně degeneruje, bezmocná proti nástupu vlády tlučhubů. Východní Němci ještě mohou mluvit (ale nemluví) o štěstí, že podléhají jakémus takémus dohledu ze strany svých západních soukmenovců. Poláci, Slováci, Češi takové štěstí nemají, jsouce podřízeni jen velice vlažnému a nedůslednému dohledu Evropské unie, a i jej se ústy svých nejvyšších představitelů s pobouřením zříkají. Strmý nárůst ne euroskepse, ale radikálního europrotivnictví v nových zemích Unie je zarážející a neslibuje do budoucnosti nic dobrého.

Poláci stáli před volbou mezi jakkoli obtížným, ale přece jen demokratickým vývojem, a tlučhubovstvím. Vybrali si, dnes už lze bez přehánění vyslovit, tlučhubovství. Slibovačné, verbálně radikální, netýkavé, do všech stran naježené a urážlivé. Sledujme, jak urážlivý je který politik či režim, nač všechno je háklivý, a uvidíme, nakolik vyhovuje či odporuje požadavkům demokracie. Berlínský list Tageszeitung si nedávno dovolil, pravda, ne zrovna vkusnou kritiku prezidenta Kaczyńského, nazvav jej polskou bramborou. Orgie urážlivosti neznaly mezí. Ihned byla vytažena nejtěžší zbroj protiněmeckých sentimentů, spíláno zmíněnému listu i veškerému odvěkému nepříteli zpoza Odry, odřeknuta účast na setkání hlav států, málem že kvůli té bramboře nevypukla válka. Všude v demokratickém světě je neomezeným právem žurnalistů tropit si šprťouchlata z politických hlav, ať vlastních nebo cizích; kdyby se kvůli mnohem záludnějším šprťouchlatům měl rozčilovat G. W. Bush, musel by vyhubit život na planetě Zemi. Ve srovnání s tím se ostatní schopnosti nového polského vedení už nejeví tak zázračně; kypře rozprostřené volební sliby kamsi zapadly a ze všeho zůstal jen nacionalismus, spolčení s extremistickými politickými proudy a podbízení nejnižším pudům dna společnosti. A ovšem euroskepse, ba eurozášť, standardní výzbroj postkomunistického tlučhubovství. Poprvé zazněl z Bruselu hlas, hovořící o mezích, za nimiž by mohlo následovat vyloučení z Unie. Což je sice nezvyklé, ale nepostrádá logiky. Když se něčí identitě a suverenitě v evropském spolku tak ukrutně nelíbí, proč ho tam držet? Koho se nechápe jedno domluvení…

Také na jih od karpatských hřbetů proběhly volby. Slovenský lid v nich zavrhl premiéra Dzurindu, patrně nejschopnějšího z celé ošatky východoevropských politiků, a ruče na sebe ušil vládu tlučhubů. Měl si, na rozdíl od obyčejů v republice české, z čeho vybírat; a vybral si to nejhorší, co bylo po ruce. Jistý komentátor vyjádřil naději, že snad nebude možné potlačit všechno pozitivní, co zemi vtiskly Dzurindovy reformy, ale patrně se mýlil. Nerozpadne-li se trosjpolek slovenských tlučhubů dost rychle, bude možné všelicos, i to, že se z nejnadějnějšího žáčka Unie stane propadák, každému protivný a v evropské domácnosti na obtíž. Jak ostatně předznamenávají záštiplné tirády pana Sloty. Neví-li postkomunista kudy kam, začne housti na nacionalistickou notu. A na euroskeptickou, jak ani jinak být nemůže. To už je takové pravidlo všech tlučhubů: nejsi-li schopen splnit očekávání hlupáčků, kteří ti věřili, hledej nepřítele, který za všechno může. Najdeš ho podle okolností v Berlíně, v Budapešti, a pochopitelně v Bruselu. Je otázkou času, kdy si lidé v západní Evropě začnou říkat, nač jim vlastně je ten strašidelný zámek v Karpatech dobrý a nebyl-li by život snadnější bez něj.

V Čechách zatím… no, počkejme si ještě, jak pánové od politiky z té zapeklitosti vybruslí. Zatím to vypadá, že se svou neobyčejnou chytrostí vmanévrovali do situace, v níž by nesestavil funkční vládu ani sbor andělů nebeských. Snad v okamžiku vyjití tohoto článku už bude něco na talíři, ale patrně se nemýlím, předpovím-li, že to bude kaše nemastná a neslaná, nikomu po chuti a problémy země neřešící, jen o něco oddalující. Tu může snadno udeřit hodina tlučhubů; neníť jich věru nedostatek mezi Šumavou a Beskydy. Ovšemže tlučhubů v specielním českém provedení. Oproti polské přímočarosti, kráčející vstříc své katastrofě přímo a pod rozvinutými prapory, je české tlučhubovství uhýbavější, obojaké, ne mužné bouchutí do stolu, nýbrž vyslovený a vzápětí popřený souhlas: ano, ale… Vstoupíme tedy do toho vašeho Nato, když myslíte, ovšem jen pokud na nás nebudete chtít nějakou účast, například na tom raketovém deštníku. To by se velmi otřásla naše suverenita a integrita, rozumíte. Když všichni vstupují do té Evropské unie, nu, udělejme jí také tu milost. Ale jen dokud to něco sype, prosím pěkně. Dokud nám z toho Bruselu nebude nikdo chtít koukat na prsty nebo upozorňovat na naše švindlíčky. Jestli ano, je to ovšem porušení našich niterných zájmů a popření ideje národního státu, výsledků druhé světové války a mnoha dalších věcí. Pan prezident Klaus o nich dovede vyprávět, jednou uhýbavě, podruhé útočně a netýkavě, ale vždy v témže smyslu: Evropská unie je instituce v zásadě nepřátelská, utlačovatelská, vůči níž je záhodno být nedůvěřivý a odmítat její nástrahy. Pasuje tak výborně do trojspolku s pány Kaczyńskými a Slotou, a připočteme-li východoněmecké postbolševiky, i do čtyřspolku.

Vlastností bláznů, neschopných se poučit ani sterým ubitím, je neschopnost se podívat z jiného úhlu než z vlastního. Podotýkám tedy z druhé strany evropského rybníka: je i druhý pohled, a v něm se východoevropský svéráz nevyjímá tak obdivuhodně, jak se může někomu zdát, nýbrž spíš odpudlivě. Západně od Labe byl až dosud oficiální názor na ty věci téměř povinně optimistický. Prostý občan byl sice mínění zhusta odlišného, ale to nebylo bráno na vědomí. Teď se začíná něco měnit. Nerady, ale přece, přicházejí vedoucí politické kruhy Západu k poznání, že v hodnocení světové i evropské situace vycházely z nereálných nadějí. Pokládaly svůj demokratický, tolerantně vstřícný model za vzor, k jehož přijetí bude snadné přimět blízké i vzdálenější národy, jen co se jim řádně předvedou jeho přednosti. Zjišťují nyní, že věc je zapeklitější: že řečené národy o přednosti jejich modelu buď nestojí, nebo nejsou vybaveny k jeho převzetí, nebo, vycházejíc z velmi odlišných historických, společenských i jiných podmínek, jej překroutily a zdeformovaly pod obraz Boží. Místo aby šířil v stále širších kruzích své civilizační hodnoty, ocitá se Západ ve zužujícím se obklíčení těmi, kteří jej buď nechápou, nebo se neskrývají svou vůli jej zničit.

Je obtížné vydávat v tom smyslu prognózy, ale svět kolem nás se může změnit dřív, než se nadějeme. Rozdíl mezi starými a novými členskými zeměmi Unie, místo aby mizel, se může zvýrazňovat; může se ukázat, že přehrady mezi Východem a Západem jsou trvalejší, než se zdálo, stěží odstranitelné jen přijetím nějaké ústavy či jiného dokumentu. Obyvatelé původních zemí EU a po něm i jejich političtí zástupci mohou dojít k závěru, že se unáhlili přijetím východoevropských členů s jejich nároky, výhradami, nedůvěrami a urážlivostmi do svého dobře zaběhlého klubu. Signály takového vývoje už jsou tady a budou sílit, čím víc se bude okruh východoevropského tlučhubovství stabilizovat, jevit se ne jako výjimečný úraz dějin, ale jako jejich zřejmě logický výsledek. Tehdy se Václav Klaus může dočkat naplnění svých euroskeptických vizí. Ochraňuj pak Bůh zemi českou, protože s východním impériem z jedné strany, s naštvanou Evropou z druhé, s agresivním islamismem z třetí, už jiné ochrany nebude. Ale kdož ví, třeba si to tak přejí blázni, jimž není pomoci, kdybys je stokrát ubil.