Říjen 2006

Nevěrohodné rozhorlení literáta Grasse

Luděk Frýbort

Připouštím, že si zvlášť nepotrpím na předního německého spisovatele a Nobelova oslavence Günthera Grasse. Pil mi krev svým zběsilým levičáctvím po celou dobu mého exulantství, vždy nacházeje omluvu a zastání pro každou ničemnost, jíž se dopustil komunistický Východ, a ostře odsuzuje všechno, čím se proti ní chtěl bránit Západ. Žil a dobře se měl v Západním Německu, ale vlastí jeho srdce byla NDR, a mohl si žalostí oči vyplakat, když zanikla. Pití krve mi vyvrcholilo, když byl v roce čtyřiadevadesátém slavně vyznamenán literární cenou Karla Čapka. Podal jsem tehdy článkem v Českém deníku návrh, aby byla Grassovi za jeho výkony raději udělena cena Anny proletářky, ovšem bez odezvy.

Ale když na sebe Günther Grass nedávno prozradil, že za mlada sloužíval u zbraní SS, byl jsem ochoten ho vzít v ochranu. Přišel k tomu úrazu těsně před koncem války ve věku sedmnácti let a není obtížné si představit jak. Jednotky SS, nasazované v nejriskantnějších úsecích fronty, měly těžké ztráty, a doplňovaly se, ber kde ber. Jestli na základě dobrovolnosti nebo byl-li chlapec Günther jednoduše povolán, o tom kolují rozporuplné zprávy, ale i tu dobrovolnost bych si dovedl představit. „Miluješ přece Vůdce,“ táže se odvodní komisař, „nebo snad ne? Jsi ochoten pro něj obětovat život. Nebo snad ne? Chceš bojovat za Říši a proti židovskému nebezpečí, nebo snad ne?“ Co měl takový truhlík sedmnáctiletý odpovědět? Nemiluji Vůdce? Obětujte si životy sami, nádivové? Strčte si někam vaši Říši? Kdo v té situaci byl a takto odpovídal, ať teď soudí. Kdyby měl čert odnést každého člena hrdého národa českého, který mnohem dobrovolněji vstoupil do srovnatelného spolku – nemalujme si StB či Lidové milice nijak fajnověji než zbraně SS – prořídly by jeho řady znamenitě. Nejsem osobou oprávněnou udílet rozhřešení, jinak bych pravil: jdi, Güntheře Grassi, a nečiň toho více. Ani deset Zdrávasů a deset Otčenášů bych nevyžadoval.

Ale to ovšem pouze za předpokladu, že by se dotyčný pán choval skromně, jak se sluší na kajícího hříšníka. Kdyby si neroztahoval hubu napomínáním a polehčení neznajícími odsudky. Kdyby se nepovyšoval nad jiné hříšníky, nestylizoval se do přísného, nepromíjejícího svědomí národa. Neboť je nevěrohodný hlasatel morálních principů, vyčítající kdekomu jeho chování za nacistického režimu, když sám pobíhal v uniformě s runami SS na výložkách. Zvlášť jde-li o hlasatele krajně stranického, jenž odloživ zmíněné runy, ihned se jal hřímat z extrémně levičáckých pozic, nenechávaje chlupu dobrého na nikom, kdo se je opovážil nesdílet. Několik ukázek z někdejších Mistrových projevů může posloužit za důkaz, že slova tohoto odstavce nejsou ani přehnaná, ani neaktuální.

„Kdo znevažuje minulost, není věrohodný v přítomnosti ani v budoucnosti,“ pravil Günther Grass v jedné ze svých politických řečí, nepomysliv, že by mu jeho výrok mohl druhou stranou vrátit. Byl sice adresován pravicovým politikům té země a doby, ale lze jej dobře aplikovat jak na některé naše dnešní otevřhuby, tak na slovutného literáta samého: kdo si byť i jen z hlouposti pokálel šos spoluprácí se zločinným režimem, znevážil svou vlastní minulost a pozbyl věrohodnosti jakožto soudce věcí přítomných i budoucích. Nechci být stejně nesmiřitelný jako laureát Grass a neříkám, že takovému až nadosmrti už nenáleží víc než držet ústa. Ale k vyjádřením ve věcech morálky je oprávněn teprve poté, když si svůj šos poctivě a včas očistil, a i pak až na druhém místě za těmi, jejichž šos zůstal ve zkouškách osudu neposkvrněn. Všechno ostatní je drzost, neomalenost a směšnost.

„Nic si nezastírejme: včerejší političtí zločinci jsou dnes už zase přijatelní,“ zaznělo v jeho řeči z března 1972. Až by se chtělo věřit, že autor těch slov předvídal budoucnost v zemích českých, ale to by samozřejmě byl omyl; zločiny, na něž je česká veřejnost k svému neštěstí ochotná zapomenout, byly plodem myšlení, jemuž on nepřestával držet palečky. Hnědé kaňky na minulosti německých politiků se mu ovšem lustrovaly skvěle. Nicméně se Německo se svou neslavnou minulostí důsledně a v překvapivě krátkém čase rozešlo, a bývalo by se s ní bezpochyby rozešlo i bez Günthera Grasse. Rozejít se s rudou minulostí je, jak vidno, mnohem obtížnější. Nevím nic o tom, že by někde existovala Strana demokratického hitlerismu, zato převleků leninské ideologie se člověk nedopočítá. Zde by vyléčený esesmann Grass mohl nasadit svůj literární um, zde by mohl osvědčit, že nepřišel k rozumu jen částečně.

V roce 1968 zazmítaly Západním Německem vášně kolem zákazu studentského sdružení SDS, na němž ulpělo podezření ze spolupráce s východními dezinformačními sítěmi. Tehdy zahřímal Günther Grass takto: „Kdo si myslí, že musí zachránit demokracii zákazem SDS, nechť nejdřív uváží, jak dalece a s jakými následky je ohrožena prostou skutečností, že se spolkovým kancléřem mohl stát bývalý nacionální socialista“ (míněn je K.G. Kiesinger). Nejen kancléřem, ale i špičkovým literátem, doplnil bych ta slova. Je krutým žertem dějin, že ve chvílích, kdy je dnešní Nobelův laureát pronášel, nacvičovaly už sovětské tanky vpád do pomýleného Československa; i věděl bych rád, jestli proti němu pozvedl svůj hlas aspoň ze čtvrtiny tak nekompromisně jako proti kancléři Kiesingerovi. Chování západních levičáků v roce 1968 zůstává věčnou ostudou a vizitkou jejich ideologické zaslepenosti, což se ovšem netýká jen Günthera Grasse.

V závěru studené války navštívil prezident Reagan v doprovodu kancléře Kohla vojenský hřbitov v Bittburgu. To rozlítilo spravedlivce Grasse do té míry, že pronesl památnou větu: „Jako bychom neměli historického břemene dost, stává se Kohl dodatečnou zátěží německých dějin.“ Inu, spočívají na řečeném krchově nejen padlí vojáci amerických divizí a německého wehrmachtu, nýbrž i 48 příslušníků zbraní SS. Člověka by napadlo, že jich snadno mohlo být 49 včetně ostatků jistého Günthera Grasse, ale to nejspíš ví i on sám. Lze se domyslet, oč mu tehdy opravdu šlo: zle mu hýbali žlučí oba zmínění státníci. Ukončili, každý po svém, věčné chlácholení sovětského netvora a učinili rozhodné kroky k jeho pádu, což silně nešlo pod nos proslulému literátovi, takže si posloužil kostičkami padlých esesmannů. Je v té souvislosti hodno vzpomínky, že také o prezidentu Reaganovi se v jistých kruzích rádo tvrdívalo, že představuje největší nebezpečí pro světový mír. Kdypak si levičácké pokrytectví vymyslí zase něco nového?

Nezapomenut zůstává Grassův politický traktát, nazvaný „Zúčtování“. S kýmže v něm účtoval… inu, s kancléřem Konrádem Adenauerem, patrně největší postavou německých poválečných dějin. Jeho zásluhou Německo vybředlo z trosek a bídy, pod jeho vedením se začalo zbavovat nacistické zátěže a stalo se posléze všeobecně uznávanou demokracií západního typu. To však kritickému peru Günthera Grasse není žádná zásluha. Trpce vyčetl kancléři Adenauerovi, že nevedl poválečné Německo po cestách zářných zítřků, nýbrž je vrátil do zatuchlého světa měšťáctví. Mohli bychom mu snad doporučit, aby navštívil některé země, jež se tehdy doporučovanou cestou vydaly a podíval se, k jakým zítřkům to domydlily, ale nevím. Nezdá se, že by srovnávací schopnost náležela k jeho silným stránkám. Přesto bych uvítal, kdyby spolu s doznáním esesácké minulosti našel odvahu i k omluvě – odpusťte mi, lidé, odpusť mi, duchu kancléře Adenauera, neboť jsem se ve své levičácké zavilosti kvákal nesmysly. Zatím se to nestalo a mělo by mu to být připomínáno.

To se totiž neděje. S úvahami kolem Grassova doznání se roztrhl pytel, ale téměř všechny se obírají jen jeho nacistickým hříchem a šlechetně opomíjejí hřích krajního levičáctví. Zajisté: kdybychom měli pokládat za důvod k nekompromisnímu odsouzení mladistvou zhlouplost, svezl by se s Grassem i mnohý náš mudřec a poeta, který rovněž za mlada pěl ódy na Stalina a mohl se přerazit horlivostí, s níž se dal zapřahat do komunistického chomoutu. Tím spíš, že u nejednoho to nebylo jen za mlada, nýbrž mu trvalo dlouho, předlouho, než s rašícími šedinami konečně přišel k rozumu; v tom srovnání je sedmnáctiletý nácek Günther Grass ještě květinka nevinnosti. To z něj však nesnímá zodpovědnost. Skvělý, vysoce talentovaný spisovatel s nemalým vlivem na veřejné mínění může napáchat obrovské škody, udělá-li ze svého nadání hlásnou troubu zrůdné ideologie, ať takové či onaké. Günther Grass měl patrně štěstí, že se nezdařilo, čemu napomáhal; kdyby se bývaly naplnily touhy západoevropské krajní levice, nebyl by dnes střeleným literátem, nýbrž spolupachatelem zločinů. Inu, není dána každému ona porce prozíravosti a neovlivnitelnosti, která chrání lidskou duši před zhloupnutím, není každý schopen prohlédnout zločinnou ideologii od samého začátku. Nelze než s úctou vzpomenout Karla Čapka, který jako jeden z mála dokázal odolat intelektuálnímu imperativu svého času, kážícímu být levičákem, ne-li rovnou komunistou. Tím žalostněji se vyjímá metál s jeho jménem, připjatý na hruď levicového extremisty Günthera Grasse, na čemž mnoho nemění ani slovní přemety současného předsedy českého PENu..

Přechod od jankovitého radikalismu mládí k uvážlivosti zralejšího věku je přirozený proces, jejž nazýváme zmoudřením. Jedinec, zjistivší rozpor mezi svatými dogmaty a skutečností, obvykle polevuje ve svém nadšení, krůček po krůčku ustupuje ze své víry, až si nakonec podrží její zbytek v podobě silně naředěného roztoku. Takových máme i u nás dost. Jiní své mladistvé pobláznění odvrhnou zcela, ale nepřejdou hned v témže fanatismu do druhého extrému. Günther Grass, přepřísný tepatel zrníček v oku bližního, takovou metamorfózu prodělal: z přesvědčeného nacisty se bez přechodu stal neméně vášnivým ultralevičákem. Čím to?

Asi že jsou lidé s vrozeným sklonem k extremismu. Nezáleží na jeho obsahu; přijmou ten, který jim je nabídnut dřív a s dostatečným hlukem. Selže-li, nezpytují své svědomí, ale hledají jiný, jejž by se stejným zápalem uzavřeli do svého dychtícího srdce. Jsou-li přitom nadáni inteligencí, výřečností, schopností formulace, může z nich být literát typu Günthera Grasse. Nevím, dá-li se mluvit o vině; nikomu nelze zazlívat, co se mu vyvinulo z vrozených sklonů. Spíš bychom se my ostatní měli poučit: nepokládat obratného spisovatele hned za majetníka veškeré moudrosti. Mnohé příklady ukazují, že se za mimořádným literárním talentem může skrývat povrchnost, samolibost, pokrytectví.