Říjen 2006

Střet civilizací po pěti letech

Luděk Frýbort

Jak ten čas běží: už zase máme jedenáctého září. Výročí jen půlkulaté, ale co se toho za těch pět let stačilo udát! Nikdy se snad ještě svět neměnil rychleji; nikdy se tak rychle nestřídala naděje se skepsí, úspěch s neúspěchem, rozhodnost s bezradností, vůle s ochablostí. Nikdy také nebyl Západ vystaven hrozbě, s níž by si dovedl tak málo počít jako tentokrát. Ten Západ, nelením připomínat, jehož částí je i tato země, třebaže se v ní najde dost bláznů, jimž to zjištění nevoní a raději by náleželi… sami nevědí k čemu. Co se před těmi pěti lety stalo, netřeba připomínat. Jak s tou zkušeností zacházet… v tom už se hledá shoda obtížněji.

Byli jsme vtlačeni do konfrontace, kterou jsme nechtěli, nezavdali jsme k ní příčinu, a také jsme ji dlouho odmítali vidět. Parta vražedných bláznů, zněl většinový soud, sotva se slehl prach nad troskami newyorského obchodního centra. Extremistické hnutí, jehož členy jsou sice muslimové, ale jinak nemá s islámem pranic společného; zaznívalo o málo později. Poté se začalo váhavě připouštět, že Al Kajda a jiné spolky téže kategorie sice z islámu vycházejí a páchají své zločiny v jeho jménu, že však představují mezi muslimy jen nepatrnou část; naprostá většina že jsou lidé rozumní, mírumilovní a terorismus neschvalující. Což vcelku souhlasí; kdosi spočítal, že z dvou milionů britských muslimů je připraveno se zapojit do protizápadního džihádu jen asi 20 000, tedy pouhé jedno procento. Užijeme-li téhož přepočtu pro islámskou světovou obec, čítající kolem 1,5 miliardy duší, výsledek už tak útěšný není; dojdeme k půldruha milionu fanatických, k oběti vlastního života hotových, vůči nám krajně nenávistných bojovníků. To už lze stěží odbýt poukazem na rozumnou a mírumilovnou většinu; to už je armáda, proti níž nemáme za daného stavu věcí příliš co postavit. A ještě není výpočtu konec. Kdo nebyl ochoten vzít tu znepokojující skutečnost na vědomí dřív, nejpozději s vypuknutím kraválů kolem karikatur proroka Muhammada musel připustit, že devětadevadesátiprocentní muslimská většina je snad rozumná a s terorismem nesouhlasící, což však ještě neznamená, že je rozumná v našem smyslu. Tím méně že postavena před alternativu – zde teroristický bojovník, tam západní křižák – se přikloní na naši stranu. Chtě nechtě musíme brát v úvahu orientální pravidlo: zločinecký bratr je mi bližší než poctivý bratranec. Lotr bratranec je mi bližší než spravedlivý cizinec. Čím dřív budeme při hodnocení blízkovýchodních patálií vycházet z něj a ne z našich měřítek, tím lépe pro nás.

Před časem zahýbaly západním světem dvě politicko-filozofické studie: Francise Fukuyamy „Konec dějin“ a Samuela P. Huntingtona „Střet civilizací.“ Dnes, po pěti letech zkušeností, musíme přiznat, že Huntingtonova kniha, třebaže plná dosti násilně zkonstruovaných argumentů, je naší skutečnosti po čertech blíž než Fukuyamova iluze bezkonfliktního světa, jenž triumfem demokracie dosáhl dokonalosti. Naopak. Zjišťujeme, že naše kdysi bezpochybná převaha je ta tam; že sice téměř celý svět ochotně přejal naše technické vymoženosti, naprosto však ne naše morální hodnoty; že Západ, donedávna vtiskující zbytku světa svůj charakter, se ocitá v obklíčení, v němž zbývá jediné: bránit se nebo zaniknout.

Což by ještě nebylo tak úplně beznadějné. Zatím se máme čím bránit, a nemám na mysli jen zbraně. Může však na ně dojít, budeme-li i nadále dělat jako doposud. Apokalyptická představa jaderné války se může snadno změnit v skutečnost. Mohou k ní k prosazení svých cílů sáhnout státy, jež prezident Bush označil za lotrovské, můžeme k ní však sáhnout jako k poslednímu, zoufalému prostředku i my. Nelze si představit, že by se zejména Izrael dal smést z povrchu zemského, aniž by použil této příšerné rezervy. Komu se to zdá přehnané, nechť si poslechne, co říká íránský pan prezident. Lze mít za to, že si nedělá legraci, jako si ji už před ním nedělal Lenin, Hitler i jiní. Ledaže řečení pánové neměli k dispozici prostředky k vyhlazení života na velké části planety.

Byla řeč o obklíčení. Pro lepší názornost si představme jeho mapu. Uprostřed trčí jako ostrov náš západní svět se vším svým vědeckým, technickým i jinak tvůrčím potenciálem, ale zchromlý přehnanou korektností a rozštěpený směšnou evropsko-americkou žárlivostí. Obklopen je kulturními i méně kulturními oblastmi v celé škále postojů, sahajících od nedůvěřivého odstupu až po nesmiřitelnou, útočnou nenávist. Chudé a nejchudší země tropického pásu jsme se pokoušeli získat nabídkou naší demokracie a našich ekonomických pravidel, která však selhávají v prostředí, vyrůstajícím z úplně jiných kořenů. Chudé národy, očekávající, že napodobením Západu dosáhnou snadno a rychle jeho materiální úrovně (o jinou nebyl zvláštní zájem), se zklamaly a odvrátily se od nás. Ani postkomunistický Východ, pohlédneme-li pozorněji, nemá napilno převzít západní model víc než povrchně, v prapodivně chápané demokracii a tržnosti. Putinské Rusko, sebevědomí podpořené přítokem ropných miliard, dává opět ožít svému imperiálnímu snu. Netřeba se snad z jeho strany bát přímého útoku, jako spíš podporování kdekoho na náš účet, aby tím víc vynikla jeho velikost. Komunistická Čína je mocnost spíš introvertní s malou tradicí územního výboje, což neznamená, že její hospodářský vzestup by nemohl do něčeho takového přejít, zejména kdyby ztratil na síle a hledal náhradu v jiném úspěchu. Latinská Amerika, pokládaná donedávna za méně vyvinutou, ale přesto součást Západu, se z něj neklamně vyčleňuje, hledajíc svou identitu v revolučně-tlučhubovském populismu. A muslimský svět… nic si nemaluje. Až donedávna jsem si nedovedl představit, že by i Turecko a Malajsie propadly islámskému radikalismu; ale stává se tak s přibývající intenzitou. Celý obrovský prostor mezi Marokem a Indonésií si listuje v koránu a vybírá si z něj súry, zvěstující ovládnutí světa a vítězství nad nevěřícími. Jediná nevelká oblast, z níž k nám nečiší chlad, se prostírá mezi Tchaj-wanem, Koreou a Japonskem. Má to svůj hlubší důvod, k jehož rozvinutí není v tomto článku místa, ale rád bych se k němu někdy vrátil.

Střet civilizací? Nepochybně, i když ne přesně podle pana Huntingtona. Nejsme v něm zcela neúspěšní. Zpočátku dost chaotická obrana proti teroru nachází postupně metodu a systém, a třebaže nedokáže zabránit útokům úplně, celkem se zdarem je omezuje. Byly vyřazeny z provozu dvě velkoplošné základny islamismu, Afghánistán a Irák, což sice může utrhnout srdce mnohému kritikovi USA, ale představíme-li si Irák v rukou dobroděje Saddáma Husajna, Afghánistán v rukách talibánu… A ve všem ostatní aspoň víme, na čem jsme. Pokud, ovšem, jsme ochotni to vzít na vědomí. Je mnoho takových, kteří nechtějí, ba odvážil bych se úsudku, že největší slabinu své obrany má Západ ve vlastních myslitelích a jiných tvůrcích oficiálního veřejného mínění. Pravím oficiálního, protože je i veřejné mínění neoficiální, jemuž se málokdy dostává slova.

Právě před měsícem přinesly Lidové noviny rozhovor se Zbigniewem Brzezinskim, někdy poradcem Jimmyho Cartera, asiže nejslabšího a nejnaivnějšího z celé řady poválečných amerických prezidentů. Snad by se měl někde vytesat do žuly jako příklad neplodného mudrlantství, které dovede velmi výmluvně povědět, co všechno se udělalo špatně, ale na otázku, jak se to tedy mělo dělat jinak a správněji, odpovídá plytkými frázemi. Brzezinski kritizuje zastánce tvrdé linie v blízkovýchodním střetu, kteří si pořád myslí, že „na nepřátele platí jen síla“. Nu dobře, moudrý muži. Ale když ne síla, co tedy na ně platí? „Neokonzervativní recepty… obrátí drtivou většinu obyvatelstva Blízkého východu proti Spojeným státům…“ Dost možná. Ale co je proti nim neobrátí? Potřebuje toto obyvatelstvo, jež dovede vybičovat k vzpěněným orgiím i nevinná kresbička v dánských novinách, vůbec nějaké neokonzervativní recepty, aby se záštiplně rozběsnilo? Nestojíme spíš proti imaginárnímu pocitu křivdy, jenž se živí sám sebou? Pocitu, vyplývajícímu ze zklamání nad skutečností, že navzdory majetnictví nejpravdivější pravdy si svět islámu, řečeno slovy pana Paroubka, bez Západu ani ruce neumyje? To vše čeká na odpověď. Pan Brzezinski nám nabízí takovouto: „Mezinárodní společenství podpoří umírněné představitele na obou stranách… musí vytvořit situaci, v níž budou mít válčící strany větší zájem přizpůsobit se než vzdorovat…“ Ejhle! Které umírněné představitele? Hamás? Prezidenta Ahmadínežáda? Nebo někoho jiného? Ale koho? Kdy bude mít Hisballáh větší zájem se přizpůsobit? To vše jsou rady krásné, ale bezcenné, to vše mohl, jak praví přísloví, říci řezník a tele mohlo mlčet. Recept s prošlou lhůtou, jehož pomocí kdysi prezident Carter hodlal obměkčit sovětského vlka. Ještě, navrhl bych, by se pan Brzezinski mohl v téže tradici vydat osobně do Libanonu a ohubičkovat vous šejka Nasralláha. To pomáhá! Co se íránského běhu za atomovou bombou týče, má také pohotově návod. „Pravděpodobně se budou“ (Írán) „snažit proces zdržovat… to není tak špatné za podmínky, že ho neodmítnou.“ Ovšem. Kdo vydrží déle žvanit, vyhrává. Ale kdyby i odmítli, tak „íránský jaderný projekt… nepředstavuje bezprostřední hrozbu. A protože hrozba není bezprostřední, je čas na její řešení.“ Ó, kolik je času! Ostatně je „v mezinárodní politice někdy moudřejší oddalovat nebezpečí…“ Zajisté. Tak dlouho oddalovat nebezpečí, až to řachne nad Tel Avivem.

Nezabýval bych se výroky pana Brzezinského, kdyby nebyly ilustrací myšlení, které tolikrát přivedlo svět za kraj katastrofy a směřuje k ní i tentokrát. Kdybych u příležitosti pátého výročí newyorské tragedie směl vyjádřit vlastní názor, pravil bych: střet s radikalizujícím se světem islámu jsme si nevybrali a také se z něj nevyžvaníme. Neokonzervativní recepty mohou být málo účinné, ale tím spíš nejsou k ničemu ústupky, omlouvání, oddalování. Jsou jakž takž přijatelné za předpokladu oboustranné dobré vůle, ale zhoubné tam, kde existuje vůle jediná, k ovládnutí a podmanění. Spíš než hledat s lupou v ruce umírněné představitele neumírněné ideologie, bude rozumné konečně uznat, že dohoda může mít za současných podmínek jen krátkodobý efekt a dlouhodobě se rovná kapitulaci. Pokud nám ještě není lhostejná budoucnost naší civilizace, pokud nám není jedno, uchovají-li si naši vnukové svou kulturní identitu nebo si budou otloukat čelo o dlaždičky nějaké mešity, musíme najít v huntingtonovském střetu účinnější zbraň.

V boji s terorem vytrvat, ale nezbláznit se něj, není to brána pekel, jen dodatek k ostatním nepříjemnostem, jež nám otravují život. Ve vztahu k muslimskému světu přijmout skutečnost, že si jej nenakloníme podbízivostí, spíš jej utvrdíme v naději na konečný triumf. Nelze-li se syny Alláhovými spolupracovat, budeme se od nich muset co možná oddělit. Jelikož od nich nepotřebujeme víc než nějaké miliony barelů ropy a k vánocům datle, nemusí to být při jisté opravdovosti a odvržení módních pověr nesplnitelný požadavek. Především však bude nezbytné najít tu odvahu a vyslovit – ano, jsme lidé Západu a stojíme k němu, stejně jako ke svému civilizačnímu způsobu stojí muslimové. Ctít víru a obyčeje jiných, ale dát jednoznačně najevo, že i my máme své hodnoty a priority, jež jsou zase drahé nám a nemíníme se jich vzdát. A kdyby navzdory všemu nezbývalo než se o ně porvat… nedávná minulost ukazuje nejedním příkladem, že se to vyplatí. Naproti tomu se nevyplácí přihrbení, ústup, vyklizení pole bez boje. Boj se nemá chtít. Ale také se před ním nemá uhýbat. O sebemrskačství, podlézavém sypání popele na vlastní hlavu a jiném pokrytectví škoda zmínky.

Zbytek si povíme 11. září. 2011. Dožijeme-li se jej.